33 Odo 1502/2006
Datum rozhodnutí: 31.10.2007
Dotčené předpisy:




33 Odo 1502/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce Ing. L. V., zastoupeného advokátem, proti žalované L. & J. s. r. o., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 306.662,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro P. pod sp. zn. 30 C 248/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v P. ze dne 12. dubna 2006, č. j. 13 Co 14/2006-71, takto

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.280,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou domáhal po žalované vrácení částek 100.000,- Kč a 205.162,- Kč z titulu smlouvy o půjčce, když 8. 2. 1999 žalovanou k vrácení půjčky vyzval, ta však ze svého závazku dosud ničeho neuhradila.

Obvodní soud pro P. (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 9. října 2000, č, j. 30 C 248/99-35, uložil žalované, aby žalobci uhradila částku 306.662,- Kč s příslušenstvím; zároveň rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že žalobce předal žalované dne 7. 4. 1998 částku 100.000,- Kč a dne 26. 6. 1998 částku 205.162,- Kč z titulu bezformální půjčky dle § 657 a násl. občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), jejíž splatnost nebyla sjednána. Žalobce vyzval žalovanou k vrácení předmětné částky přípisem, jenž žalované odeslal dne 8. 2. 1999, čímž dle soudu prvního stupně nastala v souladu s § 563 obč. zák. splatnost tohoto závazku. Dále s poukazem na existenci příkazní smlouvy, uzavřené mezi účastníky, přiznal žalobci dle § 728 obč. zák. právo na náhradu nákladů v celkové výši 1.500,- Kč, které žalobce vynaložil na splnění příkazu žalované, spočívajícího v přihlášení vozu do evidence a přidělení státní poznávací značky.

Městský soud v P. jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. dubna 2006, č. j. 13 Co 14/2006-71, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalovaná ve svém odvolání argumentovala, že úmyslem stran nebylo sjednat smlouvu o půjčce. S ohledem na existenci mandátní smlouvy mezi účastníky, v níž byla rovněž ujednána jako žalobcova nepeněžitá odměna užívání služebního osobního automobilu, bylo úmyslem společné zakoupení tohoto vozu a žalobce byl k takovému příspěvku na pořízení nového vozu zainteresován, jelikož požadoval luxusnější model, než bylo u žalované standardem. Soud odvolací se však ztotožnil jak se skutkovými, tak právními závěry soudu prvního stupně. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce prokazatelně předal žalované hotovost ve výši 305.162,- Kč a žalovaná uvedenou částku použila jako plnění z leasingové smlouvy (ač sjednané žalobcem, tak jménem žalované a v její prospěch), nelze dle odvolacího soudu dospět k jinému závěru, než že žalobce poskytl žalované předmětné finanční prostředky jako půjčku dle § 657 a násl. obč. zák.

Rozsudek odvolacího soud, a to do všech jeho výroků, napadla žalovaná (dále též dovolatelka ) včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatelka namítá, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci a rovněž věc nesprávně právně posoudily. Dovolatelka nemá za prokázané, že by mezi účastníky existovala smlouva o půjčce a naopak argumentuje existencí ústní dohody, jejímž předmětem byl závazek žalobce přispět na nákup nového služebního vozu, který bude žalobce užívat. Dalším důkazem potvrzujícím argumentaci dovolatelky je popis účetního případu ze dne 31. 3. 1998, kdy jako účel platby na příjmovém dokladu je uvedeno vlastní vklad na leasing což dle dovolatelky jasně prokazuje, že se jednalo nikoliv o půjčku, ale o částečné uhrazení nákladů na pořízení nadstandardního služebního automobilu. Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc předal k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl zamítnutí odvolání s poukazem na polemiku dovolatelky s rozsudkem odvolacího soudu, která však není podepřena ani právně, ani věcně relevantními argumenty.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalované založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.

Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.). Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.), a proto je dovolací soud povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Stejně tak k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Samy o sobě tyto vady i kdyby byly dány přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají.

Bez významu jsou tudíž výhrady dovolatelky mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, tj. výtky, že odvolací soud nevycházel z dovolatelkou tvrzené ústní dohody o příspěvku žalobce na nákup osobního automobilu, a naopak z jednání mezi účastníky nesprávně dovodil uzavření smlouvy o půjčce, ačkoli z účetního dokladu ze dne 31. 3. 1998 vyplývá vůle stran podílet se na nákupu vozidla.

Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Proti právnímu posouzení věci, tedy proti tomu, jaký právní předpis byl na takto zjištěný skutkový stav aplikován, jak byl tento právní předpis vyložen nebo jaké právní závěry byly vyvozeny z tohoto skutkového stavu, však dovolatelka výhrady nevznáší. Pokud argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle dovolatelky správného) skutkového závěru, že žalobce se s žalovanou ústně dohodl na finančním příspěvku na nákup služebního vozu, musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci, že jednání mezi účastníky nesměřovalo k uzavření smlouvy o půjčce, a dovolatelka není tedy povinna předmětnou částku vrátit.

Lze tedy uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. je žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsaného advokátem [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb.], stanovená podle § 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bodu 5., § 15, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., částkou 10.860,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v citovaném znění ve výši 300,- Kč. Celková částka 11.160,- Kč byla následně navýšena o sazbu daně z přidané hodnoty ve výši 19 % a celkově činí 13.280,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 31. října 2007

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu