33 Odo 150/2006
Datum rozhodnutí: 21.08.2007
Dotčené předpisy:




33 Odo 150/2006

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Ing. V. B., zastoupeného, advokátem, proti žalovaným 1) Ing. M. J. a 2) Ing. R. J., , o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v O. pod sp. zn. 18 C 46/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v O. - pobočky v O. ze dne 28. června 2005, č. j. 12 Co 158/2005-93, takto:

Rozsudek Krajského soudu v O. - pobočky v O. ze dne 28. června 2005, č. j. 12 Co 158/2005-93, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v O. - pobočce v O. k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se po žalovaných domáhal uzavření kupní smlouvy, neboť ve lhůtě do 31. 3. 2002 tak neučinili, ač se k tomu zavázali ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě ze dne 22. 12. 2001.

Okresní soud v O. rozsudkem ze dne 23. září 2004, č. j. 18 C 46/2003-69, uložil žalovaným povinnost uzavřít s žalobcem smlouvu o převodu vlastnického práva k nemovitostem, jejíž obsah je součástí výroku ve věci samé, a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že žalobci se podařilo prokázat, že dne 22. 12. 2001 byla uzavřena písemná smlouva o budoucí kupní smlouvě (dále jen smlouva ) podle § 50a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen obč. zák. ), jejímž předmětem byl závazek žalovaných uzavřít s ním do 13. 3. 2002 kupní smlouvou o převodu vlastnického práva k nemovitostem, a to budově č. p. 744, pozemkům parc. č. 4361, 4362, 4363 a garáže na parcele č. 4362 zapsaným na listu vlastnictví č. 2476 pro katastrální území a obec Š. (dále též nemovitosti ), za kupní cenu 1,250.000,- Kč. Skutkový závěr učinil především z fotokopie smlouvy předložené žalobcem a výpovědí svědků B. B. a J. V. mladšího. Protože žalovaní se žalobcem ve sjednané lhůtě kupní smlouvu neuzavřeli, bylo žalobě podle § 50a odst. 2 obč. zák. vyhověno.

K odvolání žalovaných Krajský soud v O. - pobočka v O. rozsudkem ze dne 28. června 2005, č. j. 12 Co 158/2005-93, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o nahrazení projevu vůle zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě s žalovanými neprokázal. Konstatoval, že není možné vycházet z žalobcem předložené fotokopie smlouvy, neboť tento listinný důkaz není způsobilý prokázat uzavření smlouvy mezi účastníky. Je tomu tak za situace, kdy oba žalovaní zpochybňují obsah smlouvy i své podpisy na ní. Odvolací soud dovodil, že závěr o uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní přitom nelze učinit ani ze svědeckých výpovědí.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a označil v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3. o. s. ř. Především podrobně zrekapituloval dílčí skutková zjištění, která soud prvního stupně učinil z jednotlivých důkazů a jež vyústila ve skutkový závěr, že účastníci písemnou smlouvu o budoucí smlouvě kupní uzavřeli. Odvolacímu soudu mimo jiné vytkl, že při svém rozhodování vyšel z odlišného skutkového závěru, že smlouva o smlouvě budoucí kupní uzavřena nebyla, ačkoliv si pro své rozhodnutí neopatřil potřebný podklad. Tím, že nezopakoval výpovědi svědků B. B. a J. V. mladšího a listinný důkaz fotokopií smlouvy, porušil procesní ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. a zatížil řízení vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Navrhl proto napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Vzhledem k tomu, kdy byl napadený rozsudek odvolacího soudu vydán, bylo v dovolacím řízení postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. dubnem 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 59/2005 Sb. - dále opět jen o. s. ř. (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti němuž je dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a / a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. (existence těchto vad nebyla v dovolání tvrzena a z obsahu spisu nevyplývá), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolací soud dospěl k závěru, že posléze uvedenou vadou je řízení v posuzované věci zatíženo a že tedy je dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.

Podle § 213 odst. 2 o. s. ř. není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Může dokazování opakovat nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně může v odvolacím řízení doznat změn i v důsledku odchylného hodnocení důkazů provedených již soudem prvního stupně. O nové hodnocení důkazu jde tam, kde odvolací soud má jiný názor na spolehlivost důkazního prostředku. Přitom povaha důkazního prostředku a zákonem předepsaný způsob provedení důkazu určuje možnost odvolacího soudu přijmout jiné hodnocení spolehlivosti důkazu než soud prvního stupně. Má-li odvolací soud jiný názor než soud prvního stupně na věrohodnost výpovědí účastníků nebo svědků bezprostředně před soudem prvního stupně učiněných, nesmí z toho vyvodit jiný závěr, než soud prvního stupně (a ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování irelevantní), jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení jinými důkazy sám nedoplnil. Je tomu tak proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti (např. způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi apod.), které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. V případě, že odvolací soud uvedeným způsobem nepostupuje, a přesto se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně odchýlí, trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a je tím dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (srovnej např. rozhodnutí publikovaná pod R 64/1966 a R 92/68 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 11/2001, a ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, uveřejněné v časopise Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 61).

Soud prvního stupně ke skutkovému zjištění, z něhož vyšel při právním posouzení věci, že účastníci uzavřeli ve smyslu § 50a obč. zák. smlouvu o budoucí kupní smlouvě, dospěl vyhodnocením výpovědí svědků B. B. a J. V. mladšího a listinného důkazu - fotokopie smlouvy. Výsledek volného hodnocení uvedených důkazů vyústil v závěr soudu, že žalovaní uzavřeli s žalobcem dne 22. 12. 2001 smlouvu o budoucí kupní smlouvě, na základě níž jim vznikl závazek ve lhůtě do 31. 3. 2002 uzavřít s žalobcem kupní smlouvu o převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Odvolací soud při jednání dne 21. 6. 2005 žádné důkazy nezopakoval, ani neprovedl žádné doplňující důkazy, přičemž při rozhodování věci vyšel z jiných skutkových zjištění než soud prvního stupně, když uzavřel, že smlouva nebyla účastníky uzavřena. Oproti soudu prvního stupně totiž fotokopii smlouvy ve spojitosti s výpověďmi svědků B. B. a J. V. mladšího zhodnotil z hlediska prokázání uzavření smlouvy jako důkazy nedostatečné. Jestliže tedy odvolací soud založil své rozhodnutí na jiném skutkovém stavu (ačkoliv v odůvodnění svého rozhodnutí proklamuje, že se s ním ztotožňuje), aniž zopakoval svědecké výpovědi, z nichž čerpal své skutkové závěry soud prvního stupně, a zhodnotil je odlišně od soudu prvního stupně, postupoval v rozporu se zásadami přímosti a ústnosti, kterými je občanské soudní řízení ovládáno. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolací soud proto napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.). Dalšími dovolacími námitkami se pro jejich předčasnost nezabýval. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 21. srpna 2007



JUDr. Blanka Moudrá

předsedkyně senátu