33 Odo 1499/2005
Datum rozhodnutí: 29.08.2007
Dotčené předpisy:




33 Odo 1499/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně JUDr. T. V., proti žalované K. Č., advokátkou, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro P. pod sp. zn. 14 C 173/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v P. ze dne 31. ledna 2003, č.j. 18 Co 368/2002-454, takto:

I. Řízení o dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v P. ze dne 31. ledna 2003, č.j. 18 Co 368/2002-454, jímž bylo rozhodnuto, soudce Obvodního soudu pro P., není vyloučen z projednávání a rozhodování dané věci, se zastavuje; jinak se dovolání odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2. 575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně se vůči žalované domáhala určení, že je jediným vlastníkem domu čp. 832 k. ú. D. s pozemkovými parcelami parc. č. 3788 a 3789 k. ú. D., K., P. a že darovací smlouva uzavřená ke dni 1. 9. 1992 mezi účastnicemi pozbyla platnosti . Uváděla, že v srpnu 1993, kdy potřebovala zpřístupnit kotelnu v suterénu domu, ji a posléze i jejího syna žalovaná spolu se svým druhem po krátké hádce hrubě fyzicky napadli. Této situaci předcházelo verbální napadání nájemníků domu ze strany žalované, její nezájem o dům a jeho údržbu, poničení bytu, společných prostor domu a jeho zařízení. Chování žalované je tak v hrubém rozporu s dobrými mravy, a proto vyzvala žalovanou k vrácení daru.

Obvodní soud pro P. rozsudkem ze dne 14. března 2002, č. j. 14 C 173/95-383, žalobu na určení, že jediným vlastníkem domu čp. 832 v kat. území D., s pozemkovými parcelami parc. č. 3788 a 3789, taktéž v kat. území D. v K. ulici, v P. zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak poté, kdy jeho předchozí (žalobu zamítající) rozsudky ze dne 1. 12. 1997, č. j. 14 C 173/95-107, a ze dne 23. 11. 1999, č. j. 14 C 173/95-231, Městský soud v P. svými usneseními ze dne 7. 7. 1998, č. j. 16 Co 175/98-132, a ze dne 14. 6. 2000, č. j. 19 Co 245/2000-274, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Městský soud v P. rozsudkem ze dne 31. ledna 2003, č. j. 18 Co 368/2002-454, poté, kdy rozhodl, že Mgr. J. Š., soudce Obvodního soudu pro P., není vyloučen z rozhodování a projednávání této věci (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně shledal správnými. Stejně jako soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že darovací smlouvou z 1. 9. 1992 darovala žalobkyně žalované ideální polovinu domu čp. 832 v K. ulici v P. D. a ideální polovinu pozemkových parcel č. 3788 a 3789 v katastrálním území D. (dále jen nemovitosti ). V době darování byly vztahy mezi účastnicemi dobré. V řízení nebylo prokázáno, že by právní úkon darování učinila žalobkyně nesvobodně, resp. v dočasné duševní poruše, popř. že by žalovaná uvedla žalobkyni v omyl tím, že zatajila svůj záměr nemovitosti prodat a nikdy je nemínila užívat. Dopisem z 29. 3. 1995 žalobkyně uplatnila vůči žalované nárok na vrácení daru s odůvodněním, že v srpnu 1993 byla spolu se svým synem fyzicky napadena manželem žalované za účasti žalované, která jí vyhrožovala, že nebude-li jí vyplacena polovina hodnoty darovaných nemovitostí částkou 900.000,- Kč, resp. 1.500.000,- Kč, bude žalobkyně napadána, dokud peníze nesežene; v dopise je žalované dále vytýkáno, že zanechala po svém odstěhování dům poškozený tak, že dveře byly poničeny od psů, elektrické zásuvky byly demontovány, dráty byly vystřihány a musely být nahrazeny novou elektroinstalací, linoleum v kuchyni bylo propáleno, parkety promočeny, poškozen byl plynový kotel včetně ovládacího zařízení, odvezeno bylo venkovní osvětlení a odcizena byla zahradní hadice, nářadí, sekačky, rozbita byla okna a dveře zahradního skleníku. Konečně je v něm namítáno, že žalovaná se o nemovitosti nestará a nepřispívá na náklady spojené s jejich údržbou. Podáními ze 4. 11. 1996, 27. 11. 1996, 9. 12. 1996, 3. 7. 1997, 25. 11. 1997, 7. 7. 1998 a 22. 4. 1999 žalobkyně rozšířila důvody pro odvolání daru. Mezi účastnicemi docházelo ke sporům vyplývajícím ze spoluvlastnických vztahů. V srpnu 1993 po slovním konfliktu došlo mezi nimi i k fyzické potyčce, při níž se ženským způsobem popraly ; další žalobkyní tvrzené útoky nebyly prokázány. Po konfliktu v srpnu 1993, jemuž byla přítomna i matka účastnic, žalovaná se svou rodinou dům čp. 832 opustila a již se do něho nevrátila. V řízení nebylo prokázáno ani tvrzení žalobkyně, že v této souvislosti žalovaná úmyslně poničila části nemovitosti, zdemolovala jí dosud užívaný byt v domě, odvezla z domu senzorová světla a zahradní hadice a žalobkyni vyhrožovala fyzickým násilím pro případ, že jí nevyplatí peníze. Odvolací soud doplnil dokazování listinnými důkazy (dopisy žalobkyně z 29. 3. 1995 a z 15. 1. 1998 adresovanými žalované). Zjistil, že dopisem z 15. 1. 1998 žalobkyně uplatnila vůči žalované nárok na vrácení daru s odůvodněním, že žalovaná zaslala prostřednictvím svého zástupce dva dopisy společnostem K., V. a N. M. b. t. s., v nichž žádala o vyklizení jimi užívaných prostor v domě,

- že zaslala dopis J. Ch., v němž ho nepravdivě informovala, obtěžovala a napadala,

- že uvedla nepravdivé informace ve vyjádření k žalobě vedené u Okresního soudu P.,

- že zaslala dopis S. L. K., v němž žalobkyni pomluvila a zkreslila informace o odvolání daru i o vlastnických vztazích k nemovitostem,

- že nabízí k prodeji polovinu domu třetím osobám včetně Ukrajinců a Vietnamců a

- že navštívila její dceru a nepravdivými informacemi se snažila rozvrátit rodinné vztahy.

Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci předně přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že darovací smlouva z 1. 9. 1992 je platným právním úkonem, neboť již z výpovědi samotné žalobkyně jasně vyplývá, že její vůle obdarovat žalovanou byla svobodná, prostá omylu a že žalobkyně byla v době darování i zcela svéprávná. Konstatoval, že prokázaný motiv darování, jímž byl sourozenecký vztah, resp. citové pouto, nelze považovat za příznak duševního onemocnění, a protože žalobkyně nepředložila žádný doklad nasvědčující tomu, že by v rozhodné době trpěla psychickými poruchami, postupoval soud prvního stupně správně, nevyhověl-li jejímu návrhu na vypracování znaleckého posudku k posouzení příčetnosti. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že první z předpokladů zániku darovacího vztahu ve smyslu § 630 obč. zák., tj. jednostranný právní úkon dárce adresovaný obdarovanému byl splněn. Dopisy žalobkyně z 29. 3. 1995 a 15. 1. 1998 adresované žalované takový jednostranný právní úkon obsahují. V průběhu řízení sice žalobkyně rozšiřovala řadou svých podání původní žalobu, když uváděla další důvody, pro které by jí měl být dar vrácen, všechna tato podání však adresovala pouze soudu s požadavkem, aby rozšíření žaloby připustil; vůči žalované jimi žádný výslovný projev vůle neuplatnila (jinak řečeno tyto procesní úkony neobsahují výslovný projev vůle žalobkyně, že se po žalované domáhá vrácení daru ještě z dalších důvodů). Žádné podání žalobkyně rozšiřující původní žalobu tedy neobsahuje nutný předpoklad pro vrácení daru, jímž je jednostranný adresný hmotně právní úkon podle § 34 obč. zák. Bylo tudíž namístě zabývat se pouze těmi důvody odvolání daru, které žalobkyně formulovala ve svých dopisech z 29. 3. 1995 a 15. 1. 1998. Správným pak shledal odvolací soud rovněž závěr soudu prvního stupně, že v řízení zjištěné skutečnosti neumožňují uzavřít, že jsou dány předpoklady pro vrácení daru. Zdůraznil, že předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce na vrácení daru není jakékoli nevhodné chování obdarovaného nebo pouhý nevděk, nýbrž takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Fyzický konflikt mezi žalobkyní a partnerem žalované v srpnu 1993, jehož se žalovaná aktivně zúčastnila, sice splňuje znaky porušení pravidel morálního chování ze strany žalované, nejde však o hrubé porušení dobrých mravů, jak má na mysli § 630 obč. zák. Nelze přehlížet, že tento konflikt byl iniciován žalobkyní tím, že nechala svého syna vyrazit dveře od uzamčených prostor společné nemovitosti a sama jednala způsobem, který nelze hodnotit jako morální. Žalovaná sice při opuštění domu čp. 832 v P. poškodila elektroinstalaci v bytě, který do té doby užívala, avšak ani toto chování nenaplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů předpokládaný § 630 obč. zák. Žalovaná totiž poškodila společný majetek a intenzita jejího chování je snižována tím, že žalobkyně takové její jednání prokazatelně ovlivnila, když jednostranně, bez souhlasu žalované coby spoluvlastnice nemovitostí, uložila partneru žalované (Ing. Č., s níž žalovaná sdílela společnou domácnost), aby dům opustil a nemovitosti mu znepřístupnila za asistence bezpečnostní agentury. Porušila tím nejen práva žalované vyplývající ze spoluvlastnictví k nemovitostem, ale zároveň vytvořila další konfliktní situaci, jež vedla k tomu, že žalovaná nemovitosti v prosinci 1993 opustila. Sjednání služeb bezpečnostní agentury hodnotí odvolací soud jako nepřiměřenou reakci žalobkyně na incident ze srpna 1993, při němž k žádnému závažnému poškození zdraví či majetku prokazatelně nedošlo. Žalobkyní tvrzené vyhrožování vymlácením žádaných finančních prostředků nebylo spolehlivě prokázáno, neboť výpovědi svědků M. F. a K. V., kteří měli být vyhrožování přítomni, hodnotil soud jako nevěrohodné. Navíc i kdyby v afektu k takovému prohlášení došlo, nedošlo v reálu ani náznakem k jeho naplňování; Ing. Č. se na základě dopisu žalobkyně z domu odstěhoval, takže obavy žalobkyně z možného napadání neměly reálné opodstatnění. Relevantními pro obnovení vlastnického práva k darovaným nemovitostem neshledal odvolací soud ani další žalobkyní uváděné důvody (odvoz některých společně financovaných věcí z nemovitosti). Uzavřel, že za porušení dobrých mravů nelze považovat uplatňování oprávněných majetkových nároků žalované jako spoluvlastnice nemovitostí vůči třetím osobám, stejně jako neshody o výkon práv a povinností spoluvlastníků. Zdůraznil, že žalovaná svá práva a oprávněné zájmy uplatňovala řádným a legálním způsobem, aniž by přitom užila tzv. šikany. Zaslání žalobkyní uváděných dopisů není z objektivního hlediska závadovým jednáním. Významným pro právní posouzení věci shledal odvolací soud zjištění, že žalobkyně koupila nemovitosti za peníze svých rodičů M. a V. P. a při nákupu použila rovněž peníze z prodeje domu ve vlastnictví žalované. Rodiče účastnic financovali koupi nemovitostí v P. s tím, že budou získány i pro žalovanou, která svůj dům, na nějž ji finančně přispěli, prodala. O předmět daru se tak žalobkyně nezasloužila výlučně sama a darováním pouze splnila morální závazek vůči svým rodičům a žalované.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Je přesvědčena, že napadené rozhodnutí je zásadně právně významné, neboť řeší právní otázku která nebyla dovolacím soudem dosud dostatečně vyřešena a řeší ji v rozporu s hmotným právem. V dovolání namítá, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a odvolacímu soudu rovněž vytýká nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřuje především v tom, že odvolací soud nevyhodnotil správně její námitku podjatosti soudce Mgr. Š. Je přesvědčena, že uvedený soudce měl být vyloučen z projednávání a rozhodování dané věci, neboť rozhodl podle přání rodičů účastnic, s nimiž osobně jednal mimo jednání, přičemž všechny jeho rozsudky vycházely právě z jejich svědeckých výpovědí. Ji samu zmíněný soudce poškodil způsobem protokolace průběhu jednání i tím, že nevyhověl jejím návrhům na doplnění dokazování. Vadným shledává žalobkyně procesní postup odvolacího soudu, který při jednáních 13. 12. 2002 a 31. 1. 2003 nadbytečně zjišťoval, zda učinila odvolání daru, resp. zda žalovaná převzala její dopis obsahující tento úkon. Z toho, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu po jeho vyhlášení nekorespondovalo s důvody, které jsou uvedeny v jeho písemném vyhotovení, žalobkyně dovozuje, že si odvolací soud uvědomil neopodstatněnost původního zdůvodnění svého rozhodnutí, a proto je změnil. Odvolacímu soudu dále vytýká, že nepostupoval v souladu s § 115 odst. 1, § 214 o. s. ř. a článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, že přehlédl skutečnost, že se soud prvního stupně neřídil závazným právním názorem vysloveným ve zrušovacích usneseních, neprovedl jí žádané dovýslechy svědků a že nevyhověl jejím návrhům na doplnění dokazování absolutní a relativní neplatnosti darovací smlouvy . V této souvislosti žalobkyně jmenuje důkazy, které nebyly soudy provedeny, ačkoli je navrhla, a má zato, že důkazy, o nichž nebylo soudem rozhodnuto, popř. jimiž se soud vůbec nezabýval, založily nepřezkoumatelnost a protiústavnost rozhodnutí , neboť byly způsobilé prokázat, že darovací smlouvu neuzavřela svobodně, nýbrž že ji k tomu rodiče za fyzického napadení donutili. Protože věřila, že jí uvedené údaje umožňují dovodit, že došlo k naplnění předpokladu pro aplikaci § 630 obč. zák., nepovažovala za nutné ozřejmit soudu skutečné, až nenormální, vztahy v rodině. Závěr, že o předmět daru se nezasloužila výlučně ona, nemá oporu v provedeném dokazování. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobkyně vytýká odvolacímu soudu v prvé řadě nesprávnost závěru, že jednostranný úkon dárce adresovaný obdarovanému coby nutný předpoklad zániku darovacího vztahu byl obsažen výlučně v dopisech z 29. 3. 1995 a 15. 1. 1998. Má zato, že byl obsažen rovněž v jejích dalších podáních (ze 4. 11. 1996, 25. 11. 1996, 27. 11. 1996, 9. 12. 1996, 3. 7. 1997 a 22. 4. 1999), které žalované krátkou cestou předal soud, neboť v těchto podáních se vždy uvádí, že důvody, pro které odvolala dar žalobkyně rozšiřuje o následující nové hrubé porušení dobrých mravů, kterého se žalovaná dopouští. Protože § 630 obč. zák. nepředepisuje písemnou formu právního úkonu odvolání daru, považuje žalobkyně veškerá svá podání doručená v rámci soudního jednání za dostatečné dojití konkrétního projevu vůle žalobkyně žalované . Zásadní výhrady má žalobkyně vůči závěru, jímž odvolací soud dovodil, že v řízení zjištěné chování žalované nelze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Je přesvědčena, že v řízení prokázala fyzický útok ze strany žalované a jejího druha v srpnu 1993, psychické a verbální útoky resp. vydírání, poničení společných věcí, šikanózní výkon práva spočívající v tom, že žalovaná komunikovala s firmou K. a požadovala po ní nájemné přesto, že věděla, že kanceláře neužívá. Prokázala rovněž, že žalovaná ji i jejího partnera pomlouvá před pracovníky firmy K. a před pracovníky S. b. c., že se snaží prodat polovinu nemovitosti komukoli, např. Ukrajincům, Rusům, Vietnamcům a nezajímá se o havarijní stav domu, o jeho údržbu, ani o výdaje s tím spojené, neplatí státu daně, vznáší šikanózní požadavky na uvedení realizovaných stavebních úprav do původního stavu, zmocnila otce ke vstupu na pozemek, čehož on zneužil. Do sledu porušení dobrých mravů pak zahrnuje i sdělení, že ji za podivných okolností bylo třikrát poškozeno osobní vozidlo parkované před domem. Má zato, že popsané chování žalované je hrubým porušením dobrých mravů a v mnohém naplňuje skutkovou podstatu trestných činů. Jednotlivé důvody, které ji vedly k uplatnění požadavku na vrácení daru pak žalobkyně velmi podrobně analyzuje a provádí jejich vlastní hodnocení. Ze všech uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud připustil dovolání, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 dále opět jen o. s. ř. (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).

Včasné dovolání žalobkyně směřuje v prvé řadě výslovně proti výroku rozsudku, jímž Městský soud v P. rozhodl, že Mgr. J. Š., soudce Obvodního soudu pro P., není vyloučen z projednávání a rozhodování dané věci. Rozhoduje-li krajský soud (jehož postavení má i Městský soud v P.) o vyloučení soudců okresního (obvodního) soudu, není jeho rozhodnutí rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž rozhodnutím soudu nadřízeného (§ 16 odst. 1 o. s. ř.). Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost k projednání dovolání proti rozhodnutí nadřízeného soudu. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, pro který musí být dovolací řízení podle § 104 odst. 1 ve spojení s § 243c odst. 1 o. s. ř. zastaveno (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 14/1997). Tak je tomu i v posuzovaném případě, kdy žalobkyně dovoláním brojí výslovně rovněž proti výroku, jímž bylo Městským soudem v P. rozhodnuto o její námitce podjatosti Mgr. Š., soudce Obvodního soudu pro P.

Dále se Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zabýval dovoláním směřujícím proti výrokům rozsudku, jimiž odvolací soud rozhodl ve věci samé a o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že toto dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle písmena b/ tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Podle písmena c/ zmíněného ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí sice již třetí, avšak výsledkem vždy shodný (tj. žalobu zamítající), rozsudek soudu prvního stupně, lze přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., kterým je možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí; sám o sobě, i kdyby byl dán, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládá. Stejně tak k vadám podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít vůbec a dovolací soud je povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít (srov. výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř.).

Bez právního významu jsou tudíž všechny námitky, jimiž dovolatelka vytýká vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, vadu podle § 229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. i veškeré námitky, jimiž brojí proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, z nichž soudy při právním posouzení dané věci vycházely. Sluší se přitom zdůraznit, že posouzení, zda podání žalobkyně ze 4. 11. 1996, 25. 11. 1996, 27. 11. 1996, 9. 12. 1996, 3. 7. 1997 a 22. 4. 1999 obsahovala její výslovný projev vůle domáhat se vrácení daru z dalších důvodů adresovaný žalované, tedy otázka co bylo obsahem těchto podání, je otázkou skutkovou nikoli právní (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000 a ze dne 31. 10. 2001. sp zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002).

Správnost právního posouzení věci zpochybňuje výlučně dovolací námitka, že soudy obou stupňů pochybily, jestliže dovodily, že v řízení zjištěné chování žalované k žalobkyni nelze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Řešení této otázky především postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť úvaha, zda chování obdarovaného (v posuzovaném případě žalované) lze kvalifikovat jako chování hrubě porušující dobré mravy, se odvíjí od posouzení všech zvláštností každého případu individuálně a závěry v konkrétním případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit. Výklad pojmu rozpor s dobrými mravy , který je významný z hlediska aplikace § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, podal Nejvyšší soud České republiky ve svých rozhodnutích již opakovaně. Namátkou lze zmínit např. rozsudek ve věci sp. zn. 33 Odo 538/2003 ze dne 25. 10. 2004, který se (v souladu s dalšími judikáty dovolacího soudu) vyjadřuje obecně i k aplikovatelnosti § 630 obč. zák. tak, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného, pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Odvolací soud rozhodl v posuzovaném případě v intencích uvedeného výkladu, a není proto opodstatněná výtka dovolatelky, že jeho rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem.

Přípustnost dovolání nepřichází v úvahu ani proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních § 237 až § 239 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., neboť tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.

Lze uzavřít, že dovolání žalobkyně není přípustné; dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalované náklady vynaložené v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 2.500,- Kč (§ 5 písm. b/, § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 9. 3. 2004) a z paušální náhrady hotových výdajů v částce 75,- Kč (§ 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 7. 12. 2004).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.



V Brně 29. srpna 2007

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á

předsedkyně senátu