33 Odo 142/2006
Datum rozhodnutí: 28.02.2008
Dotčené předpisy:




33 Odo 142/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) M. K. a b) I. K., zastoupených JUDr. P. D., advokátem proti žalovanému J. P., o výměnu věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 89/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2005, č. j. 29 Co 213/2005-82, takto :

I. Dovolání se zamítá

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 11. února 2005, č. j. 9 C 89/2003-62, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost vyměnit žalobcům zde specifikovanou celokoženou soupravu, která vykazovala vady, za bezvadnou soupravu téže značky, typu a provedení (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky II. a III.). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. září 2005, č. j. 29 Co 213/2005-82, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalovaný jako podnikatel a s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej zboží provozoval v období od 1. 10. 1996 do 31. 3. 2003 provozovnu v P. Dne 27. 3. 2001 zde žalobci zakoupili celokoženou sedací soupravu sestávající z trojsedáku a dvou křesel potaženými materiálem laguna braun, hnědé barvy, se středně pevnou výplní sedáku (dále jen sedací souprava ), za kupní cenu 125.000,- Kč. Dne 5. 4. 2001 tuto sedací soupravu v provozovně žalovaného reklamovali s tím, že část kůže na vnitřní straně opěrky křesla je odlepena a na viditelných místech jsou pomocné čáry. Požadovali odstranění vytčených vad nebo výměnu vadné věci za bezvadnou. Žalovaný reklamaci téhož dne odmítl s tím, že není důvodná. Odpověď na reklamaci opatřil svým podpisem a otiskem razítka podnikatele s uvedením adresy provozovny na P. Dopisem ze dne 13. 4. 2001 adresovaným na adresu provozovny žalovaného v P. žalobci opětovně reklamovali předmětnou sedací soupravu s tím, že využívají práva odstoupit od smlouvy; požadovali vrácení kupní ceny. Tento dopis zůstal uložen na místně příslušné poště, neboť nebyl žalovaným vyzvednut. To, že sedací souprava vykazuje vady, a to jizvy kůže a viditelné pomocné čáry od speciální voskové tužky a oddělení usně na spodních stranách opěradel křesel, vyplynulo jak ze znaleckého posudku, který dne 13. 3. 2001 vypracoval J. S., soudní znalec v oboru kůže a kožešiny, tak ze znaleckého posudku, který dne 2. 5. 2004 vypracovala J. H., soudní znalkyně z téhož oboru. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěly soudy obou stupňů shodně k závěru, že právní vztah založený kupní smlouvou, kterou účastníci uzavřeli dne 27. 3. 2001, zanikl v důsledku platného odstoupení žalobců od této smlouvy, jež učinili dopisem ze dne 13. 4. 2001 poté, kdy žalovaný jejich předchozí reklamaci ze dne 5. 4. 2001 odmítl jako neoprávněnou. Jestliže žalobci využili svého práva a odstoupili od kupní smlouvy, pozbyli tím nárok na výměnu vadného zboží za bezvadné. Platným odstoupením od kupní smlouvy totiž došlo ve smyslu § 48 odst. 2 obč. zák. k jejímu zrušení s právními účinky ex tunc a smluvním stranám vznikla povinnost podle § 457 obč. zák. vrátit si vzájemně vše, co podle zrušené smlouvy dostali. Doručení reklamace s odstoupením od smlouvy posoudily soudy podle § 625 obč. zák. ve spojení s § 19 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v platném znění (dále jen zákon o ochraně spotřebitele ), podle nichž s výjimkou případů, kdy je k provedení opravy určena jiná osoba, je prodávající povinen přijmout reklamaci v kterékoli provozovně, v níž je přijetí reklamace možné s ohledem na sortiment prodávaného zboží nebo poskytovaných služeb, případně i v sídle nebo místě podnikání. Uzavřely, že pokud žalobci jako spotřebitelé adresovali dopis, v němž uplatnili právo z odpovědnosti za vady, resp. jímž odstoupili od kupní smlouvy, na provozovnu žalovaného v P., v níž vadnou sedací soupravu zakoupili, dostala se tato písemnost do sféry dispozice žalovaného a byla řádně doručena, ačkoliv si ji žalovaný na příslušné poště nepřevzal.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Zásadní shledávají otázku kdy a za jakých podmínek dochází k účinnému odstoupení od kupní smlouvy uzavřené v obchodě . Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že k účinnému odstoupení od kupní smlouvy došlo již pouhým uložením zásilky obsahující právní úkon odstoupení od smlouvy na poště. Namítají, že odstoupení od smlouvy může být účinné teprve dnem, kdy je projev vůle oprávněné strany od smlouvy odstoupit fakticky doručen druhé straně, s výjimkou § 70 odst. 5 živnostenského zákona platného ke dni 13. 4. 2001, který stanoví fikci doručení, k níž dochází třetím dnem od uložení zásilky adresované do místa podnikání. Oproti odvolacímu soudu pak prosazují názor, že v daném případě nedošlo k účinnému odstoupení od kupní smlouvy, neboť odstoupení bylo adresováno pouze do provozovny žalovaného, takže podmínky pro fikci doručení nenastaly. Dále žalobci namítají, že soudy věc posuzovaly podle obecných ustanovení občanského zákoníku o kupní smlouvě, když na případ se vztahují speciální ustanovení o kupní smlouvě uzavřené v obchodě . Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že žalobci jej vyzvali k vrácení peněz oproti vrácení vadné sedací soupravy rovněž dopisem ze dne 9. 10. 2002, jenž mu byl řádně doručen. Tvrzení, že neobdržel odstoupení od smlouvy, považuje v současné procesní situaci za ryze účelové. Pro případ, že by kupní smlouva nebyla platně zrušena, připomíná rozsah a charakter vad s tím, že žaloba na výměnu věci nemůže obstát.

Podle článku II bodu 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek byl sice vydán po 1. 4. 2005, avšak stalo se tak ve smyslu článku II bodu 2. zákona č. 59/2005 Sb. po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnými osobami (žalobci), při splnění podmínky stanovené v § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, se řídí § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.

V posuzovaném případě nemůže být přípustnost dovolání dána § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal. Přípustnost dovolání tak může být založena pouze za podmínek § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem (tj. těch, které jsou určující nejen pro konkrétní spor, ale mají též obecný dopad).

V daném případě je zásadní právní význam napadeného rozhodnutí žalobci spojován s posouzením, zda účinně odstoupili od kupní smlouvy. Oproti odvolacímu soudu žalobci v dovolání prosazují názor, že od kupní smlouvy nemohli účinně odstoupit, neboť písemnost ze dne 13. 4. 2001 obsahující jejich jednostranný právní úkon odstoupení od smlouvy byla adresována pouze do provozovny žalovaného v Praze 7 a žalovaný si ji na poště nevyzvedl; nenastaly tudíž podmínky pro fikci doručení ve smyslu § 70 odst. 5 živnostenského zákona platného ke dni 13. 4. 2001. Závěr, že žalobci dopisem z 13. 4. 2001 odstoupili od kupní smlouvy (a pozbyli tím nárok na výměnu věci), byl pro rozhodnutí odvolacího soudu rozhodující a vymezená právní otázka má zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Dovolací soud shledal v rozsahu takto vymezeného dovolacího přezkumu napadený rozsudek po právní stránce zásadně významným a dovolání je proto podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolatelé žádnou z uvedených vad nenamítají a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu.

Podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Podle § 625 obč. zák. práva z odpovědnosti za vady se uplatňují u prodávajícího, u kterého věc byla koupena. Je-li však v záručním listě uveden jiný podnikatel určený k opravě, který je v místě prodávajícího nebo v místě pro kupujícího bližším, uplatní kupující právo na opravu u podnikatele určeného k provedení záruční opravy. Podnikatel určený k opravě je povinen opravu provést ve lhůtě dohodnuté při prodeji věci mezi prodávajícím a kupujícím.

Podle § 19 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění platném k 30. 4. 2001, s výjimkou případů, kdy je k provedení opravy určena jiná osoba, je prodávající povinen přijmout reklamaci v kterékoli provozovně, v níž je přijetí reklamace možné s ohledem na sortiment prodávaného zboží nebo poskytovaných služeb, případně i v sídle nebo místě podnikání. Podle odst. 2 citovaného ustanovení v provozovně musí být po celou provozní dobu přítomen pracovník pověřený vyřizovat reklamace.

Podle § 45 odst. 1 obč. zák. projev vůle působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde.

Účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů v režimu občanského zákoníku předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice (§ 45 odst. 1 obč. zák.). Slovní spojení dostane do sféry jeho dispozice nelze vykládat ve smyslu procesněprávních předpisů. Je jím třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, kdy adresát hmotněprávního úkonu nabyl objektivní příležitost seznámit se s obsahem písemnosti obsahující takový úkon. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem daného hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně možnost seznat jeho obsah. Dojití projevu vůle do sféry adresáta dovršuje proces vzniku jednostranného právního úkonu; od tohoto okamžiku je právní úkon pro jednající subjekt závazný a nelze jej jednostranně odvolat (srov. Občanský zákoník komentář, Jehlička, Švestka, Škárová a kol., 8. vydání, rok 2003, nakladatelství C. H. Beck Praha, či rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, ze dne 15. ledna 2004, sp. zn. 32 Odo 442/2003, uveřejněné v časopise Soubor civilních rozhodnutí Nejvyšší soudu, sešit 28/2004, C 2437 (dále jen Soubor ), ve spojení s rozhodnutím Ústavního soudu České republiky ze dne 28. června 2005, sp. zn. I. ÚS 177/04). V rozsudku ze dne 16. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004, uveřejněném v Souboru pod C 3314, Nejvyšší soud uzavřel, že měl-li nájemce bytu objektivně možnost na základě oznámení pošty vyzvednout si uloženou žalobu obsahující výpověď z nájmu bytu a seznámit se s jejím obsahem dříve, než se nevyzvednutá zásilka vrátila zpět, nastaly hmotněprávní účinky výpovědi v okamžiku, kdy nájemce (žalovaný) i přes oznámení o uložení zásilky této objektivní možnosti seznámit se s obsahem zásilky nevyužil.

Jestliže žalovaný v projednávané věci měl objektivně možnost na základě oznámení příslušné pošty vyzvednout si písemnost obsahující jednostranný právní úkon žalobců (tj. výtku vad věci a sdělení, že uplatňují právo odstoupit od kupní smlouvy) a seznámit se s jejím obsahem, pak nastaly hmotněprávní účinky odstoupení od kupní smlouvy, tedy došlo ve smyslu § 48 odst. 2 obč. zák. k jejímu zrušení. Tímto okamžikem se stal hmotněprávní úkon odstoupení od kupní smlouvy perfektním. V této souvislosti je namístě zdůraznit, že to byli sami žalobci, kteří provedli volbu konkrétního způsobu zjednání nápravy. Dovolací argument, že v daném případě nemohlo dojít k fikci doručení ve smyslu § 70 odst. 5 zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění platném k 30. 4. 2001 (dále jen živnostenský zákon ), neboť žalovanému bylo odstoupení od smlouvy adresováno pouze do jeho provozovny, je nepřípadný. Ustanovení § 70 odst. 5 živnostenského zákona se vztahuje výlučně na úpravu veřejnoprávních vztahů mezi subjekty vyplývajících z tohoto zákona a nelze jej proto aplikovat na soukromoprávní vztah, o který jde v posuzované věci; právo žalobců z odpovědnosti za vady a nárok odstoupit od kupní smlouvy vyplývá z příslušných ustanovení občanského zákoníku a tímto zákonem se tudíž řídí i notifikace těchto práv.

Ze shora řečeného vyplývá, že odvolací soud nepochybil, když dospěl k závěru, že v posuzovaném případě došlo k účinnému odstoupení žalobců od kupní smlouvy uzavřené dne 27. 3. 2001, jež mělo za následek její zrušení od počátku (§ 48 odst. 2 obč. zák.) a mezi účastníky došlo ke vzniku synallagmatické povinnosti ve smyslu § 457 obč. zák. vydat si vše, co na základě zrušené smlouvy obdrželi. Žalobci se již nemohou úspěšně domáhat výměny vadné věci za bezvadnou, která je značkou, typem a provedením shodná s původně odevzdanou.

Protože se žalobcům nepodařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit správnost napadeného rozsudku ve věci samé, dovolací soud jejich dovolání podle § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., za situace, kdy žalovanému, který byl v řízení úspěšný, nevznikly žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobcům právo.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 28. února 2008

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu