33 Odo 1401/2006
Datum rozhodnutí: 28.02.2007
Dotčené předpisy:




33 Odo 1401/2006

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně J. Ž., zastoupené advokátem proti žalovaným 1) J. P., a 2) J. P., zastoupeným advokátem, o určení neplatnosti smlouvy, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 17 C 65/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci, ze dne 30. ledna 2006, č. j. 35 Co 111/2005-58, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.600,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným rozsudkem potvrdil Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudek Okresního soudu v Děčíně (dále jen soud prvního stupně ) ze dne 11. listopadu 2004, č. j. 17 C 65/2003-44, ve výroku ve věci samé, kterým tento soud zamítl žalobu na určení, že kupní a darovací smlouva uzavřená dne 18. 1. 1996 mezi A. P. na straně jedné a J. P. a J. P. na straně druhé, je neplatná, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Jestliže soud prvního stupně věc meritorně projednal a poté žalobu zamítl pro neunesení důkazního břemene o simulaci právního úkonu, pak odvolací soud jeho rozsudek potvrdil (byť v odůvodnění s odkazem na § 220 odst. 1 o. s. ř. hovoří o tom, že rozsudek soudu prvního stupně mění) pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení s odkazem na § 80 písm.c) o. s. ř. Konstatoval, že naléhavý právní zájem je součástí žalobního nároku a zakládá aktivní věcnou legitimaci žalobkyně; nedostatek naléhavého právního zájmu vede podle konstantní judikatury k zamítnutí žaloby (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. června 2000, sp. zn. 30 Cdo 1674/99). I přesto, že žalobkyně nebyla účastnicí právního vztahu, jehož platnost žalobou napadá, nelze a priori vyloučit, že i ona může mít naléhavý právní zájem na požadovaném určení, pokud by určovací výrok soudu mohl mít příznivý dopad na její právní postavení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. března 2001, sp. zn. 22 Cdo 797/2000). Na základě těchto úvah odvolací soud uzavřel, že o takový případ nejde, neboť v katastru nemovitostí jsou jako vlastníci sporných nemovitostí zapsáni žalovaní, avšak i kdyby byla napadená smlouva neplatná, nic by se na právním postavení žalobkyně ve vztahu ke sporným nemovitostem nezměnilo. Majetek převedený na základě neplatné smlouvy by se stal předmětem dodatečného projednání dědictví po zemřelé A. P. Ani tato skutečnost by neměla žádné příznivé důsledky pro žalobkyni, jež se dědického řízení nezúčastnila a z dědictví ničeho nenabyla v důsledku vydědění na základě notářského zápisu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. Nc 42/94, obsaženého ve spise Okresního soudu v Děčíně, sp. zn. D 642/2001.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen dovolatelka ) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost dovolání opírá o § 241a odst 2 písm. a) o. s. ř., neboť řízení je podle ní postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Za takovou vadu řízení považuje neprovedení výslechu svědka J. Ž. o skutečnostech, že smlouva byla simulovaným právním úkonem, jehož účelem bylo znemožnění započtení poskytnutého daru a splnění pohledávky dovolatelky ve výši 156.185,- Kč z aktiv dědictví. Proto navrhla, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaní navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud uzavřel již v rozsudku ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 224/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2003, pod číslem 210, uzavřel, že rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti smlouvy, proto, že na rozdíl od soudu prvního stupně, který se věcí zabýval meritorně, dospěl k závěru, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem [§ 80 písm. c) o. s. ř.], je po obsahové stránce měnícím rozsudkem odvolacího soudu. Dovolání je proto přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Žalobkyně v dovolání snáší argumenty pro podporu svého závěru, že smlouva ze dne 18. 1. 1996 je neplatná. Odvolací soud se však, jak shora uvedeno, posuzováním platnosti smlouvy vůbec nezabýval. Své rozhodnutí založil na závěru, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že tento závěr sám o sobě postačoval k tomu, aby soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, nezkoumal již platnost smlouvy. Ani případný závěr, že smlouva je neplatná, by totiž za situace, kdy žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neměl vliv na výrok soudu.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Jelikož žalobkyně v dovolání brojí proti právnímu posouzení, na němž odvolací soud svoje rozhodnutí nezaložil a právní závěr, na němž založil své rozhodnutí (tj. že nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy) nenapadá, nelze tento právní závěr podrobit dovolacímu přezkumu. Protože vady řízení, ke kterým je povinen přihlédnout i bez návrhu, Nejvyšší soud neshledal, dovolání podle § 243b odst. 2 věta první o. s. ř. zamítl.

Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. je žalobkyně, jež v dovolacím řízení nebyla procesně úspěšná, povinna nahradit žalovaným náklady dovolacího řízení. Ty představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006], stanovená podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 16, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění platném do 31. 8. 2006 (srovnej čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.) částkou 6.000,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., ve výši 600,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 28. února 2007

JUDr. Blanka Moudrá



předsedkyně senátu