33 Odo 1394/2006
Datum rozhodnutí: 18.11.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 1394/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně J. H., bytem, zastoupené JUDr. Ing. P. N., Ph. D., advokátem se sídlem, proti žalované MUDr. A. T., bytem, zastoupené JUDr. R. P., advokátem se sídlem, o zaplacení částky 1,155.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 108/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2006, č. j. 19 Co 192/2006-47, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 9.282,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. P. N., Ph. D., advokáta se sídlem.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 5. října 2005, č. j. 16 C 108/2005-25, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 1,155.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 9. 7. 2005 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. května 2006, č. j. 19 Co 192/2006-47, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen o. s. ř. ), a nebylo dovolacím soudem shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Protože v posuzované věci je dovolání přípustné pouze k řešení otázek právních, lze v něm uplatnit pouze dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím je možno namítat, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zcela vyloučeno je uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). To současně znamená, že zvažuje-li dovolací soud přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci), je povinen převzít skutkový stav, ze kterého vycházel při právním posouzení věci odvolací soud.

Žalovaná v dovolání zpochybňuje správnost právního názoru odvolacího soudu, že právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, jež na úkor žalobkyně získala, není promlčeno, neboť žaloba byla u soudu podána před uplynutím dvouleté subjektivní a desetileté objektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění - dále jen obč. zák. ); brojí proti právnímu závěru o nepromlčení uplatněného nároku z hlediska počátku subjektivní promlčecí doby a délky objektivní promlčecí doby. Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) je však zřejmé, že výhrada žalované je založena výlučně na kritice správnosti skutkových zjištění, že bezdůvodné obohacení získala na úkor žalobkyně úmyslným jednáním a že se žalobkyně o bezdůvodném obohacení dozvěděla až 6. 1. 2004 od manžela žalované, na nichž odvolací soud zpochybňovaný právní závěr založil. Je přesvědčena, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že jednala s úmyslem se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatit (a to ani formou nepřímého úmyslu) a že z provedených důkazů bylo naopak zjištěno, že skutečnosti, které se žalobkyně dozvěděla z dopisu ze dne 6. 1. 2004, jí byly známy již v době uzavření dohody o převodu členských práv a povinností v družstvu. Na základě vlastního hodnocení důkazů tak předestírá svou verzi skutku, kterou rozepisuje, a argumentuje tím, že kdyby odvolací soud vyšel z její (správné) skutkové verze, musel by dojít k odlišnému právnímu názoru, že právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčelo po marném uplynutí dvouleté subjektivní a tříleté objektivní promlčecí doby. Žalovaná tím uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který není způsobilý přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit.

Protože dovolání nemůže být přípustné ani proti nákladovému výroku napadeného rozsudku (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003), dovolací soud je odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta náklady, které sestávají z odměny advokáta ve výši 7.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a částky 1.482,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné usnesení, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 18. listopadu 2008

JUDr. Blanka Moudrá

předsedkyně senátu