33 Odo 1384/2004
Datum rozhodnutí: 23.11.2006
Dotčené předpisy: § 145 odst. 3 předpisu č. 40/1964Sb., § 511 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




33 Odo 1384/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně M. H., proti žalovaným: 1) S. Š., a 2) nezletilé K. B., o zaplacení částky 860.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 9 C 1916/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. července 2004, č.j. 24 Co 251/2004-115, takto:

I. Dovolání žalobkyně proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. července 2004, č. j. 24 Co 251/2004-115, se odmítá.

II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. července 2004, č. j. 24 Co 251/2004-115, se v měnících výrocích I. a II. a ve výroku IV. o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha-západ (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 5. února 2004, č. j. 9 C 1916/2001-61, uložil prvé žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 710.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 30. 11. 2000 do zaplacení do 6 měsíců od právní moci rozsudku; žalobu na zaplacení dalšího 5% úroku z prodlení z této částky zamítl (výrok I.). Dále uložil druhé žalované, aby zaplatila žalobkyni ve stejné lhůtě částku 150.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 30. 11. 2000 do zaplacení, a žalobu, jíž se žalobkyně domáhala na této žalované dalšího 5% úroku z prodlení z uvedené částky, rovněž zamítl (výrok II.). Výroky III. a IV. pak rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně si v roce 1999 uložila na účet svého přítele H. Š., manžela prvé a otce druhé žalované, částku 810.000,- Kč. H. Š. zemřel v říjnu 1999. Ještě před jeho smrtí bylo z účtu vybráno 150.000,- Kč a spolu s dalšími 50.000,- Kč, které si žalobkyně půjčila od své matky, byla celková částka 200.000,- Kč předána N. P. jako záloha na kupní cenu v souvislosti se zamýšlenou koupí jejích nemovitostí. Ke dni úmrtí H. Š. (dále jen zůstavitel ) bylo na jeho účtu 663.633,30 Kč, N. P. pak vrátila celou přijatou částku 200.000,- Kč do dědictví. Z těchto prostředků získala prvá žalovaná na základě vypořádání společného jmění se zůstavitelem a na základě dědictví celkem 713.632,- Kč a druhá žalovaná jako dědička 150.000,- Kč; dědičkou pak byla i nezletilá dcera H. Š. a prvé žalované M. Š. Jelikož se jednalo o prostředky žalobkyně a nikoli o prostředky zůstavitele, který byl pouze schovatelem, obě žalované se jejich přijetím na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatily a žaloba domáhající se vydání tohoto bezdůvodného obohacení je po právu.

K odvolání všech účastnic Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. července 2004, č. j. 24 Co 251/2004-115, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ve vztahu k prvé žalované se žaloba zamítá co do částky 136.667,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 30. 11. 2000 do zaplacení a dále co do úroků z prodlení ve výši 10% z částky 573.333,- Kč od 30. 11. 2000 do 27. 8. 2002 a dále co do úroků z prodlení ve výši 6% z částky 573.333,- Kč od 28. 8. 2002 do zaplacení (výrok I.). Ve vztahu ke druhé žalované změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu co do úroků z prodlení ve výši 10% z částky 150.000,- Kč od 30. 11. 2000 do 29. 5. 2002 a dále co do úroků z prodlení ve výši 4,5% z částky 150.000,- Kč od 30. 5. 2002 do zaplacení (výrok II.). Výrokem III. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovující části výroku I. a ve vyhovující části o úrocích z prodlení ve výroku II. potvrdil a výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se se skutkovými závěry soudu prvního stupně, ale na jejich základě dospěl k poněkud jiným závěrům právním. Z hlediska vypořádání dědictví po zůstaviteli existovala na jedné straně jeho pohledávka za peněžním ústavem na vyplacení částky 663.633,30 Kč z jeho účtu, na druhé straně závazek vyplatit žalobkyni na požádání částku 660.000,- Kč. Tento závazek považoval odvolací soud za společný závazek zůstavitele a prvé žalované a vzhledem k zásadě, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou manželé povinni splnit rovným dílem (§ 149 občanského zákoníku dále jen ObčZ ), odpovídá za tento závazek z poloviny prvá žalovaná. Za druhou polovinu závazku odpovídají podle poměru odpovídajícího tomu, co z dědictví nabyli, dědici zůstavitele, tedy vždy z jedné třetiny prvá žalovaná, druhá žalovaná a nezletilá M. Š. Stejná zásada se pak uplatní i u nároku žalobkyně z titulu závazku zůstavitele (a prvé žalované) vydat jí částku 200.000,- Kč převzatou do dědictví od N. P. Na prvou žalovanou tak připadá k zaplacení částka 573.333,- Kč, přičemž část, kterou je povinna platit z titulu odpovědnosti za dluhy dědictví (143.333,- Kč) nepřesahuje výši dědictví, jež prvá žalovaná nabyla. Jelikož závěr soudu prvního stupně, že nárok žalobkyně není promlčen, je správný (tato otázka není předmětem dovolacího přezkumu), byl výrok o platební povinnosti prvé žalované změněn tak, že byla žaloba částečně zamítnuta. Částečné zamítnutí žaloby se pak týká i úroku z prodlení, neboť splatnost dluhu nastala až okamžikem doručení žaloby, což mělo vliv nejen na počátek doby prodlení, ale i na výši úroku.

Proti tomuto rozsudku, a to proti všem jeho výrokům, podala žalobkyně s odkazem na § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu dovolání. V něm především vytkla odvolacímu soudu, že nepřezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v mezích, v nichž se toho domáhala, neboť pominul její odvolání proti výroku o lhůtě plnění ve vztahu ke druhé žalované. Tím bylo podle názoru žalobkyně řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Kromě toho napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud sice na jedné straně (správně) dovodil, že se závazky zůstavitele v celkové výši 860.000,- Kč, jež vznikly za trvání jeho manželství s prvou žalovanou, řídí ustanoveními občanského zákoníku o společném jmění manželů, ale na druhé straně chybně věc posoudil podle § 149 ObčZ upravujícího postup při vypořádání společného jmění. Toto ustanovení dopadá výlučně na vztahy mezi bývalými manžely při vzájemném vypořádání, ale nemůže se týkat práv třetích osob. Vztah vůči třetím osobám upravuje § 145 odst. 3 ObčZ, podle kterého závazky tvořící společné jmění plní oba manželé společně a nerozdílně. Proto prvá žalovaná odpovídala za oba závazky zůstavitele společně a nerozdílně s ním. Žalobkyně vznesla výhrady i proti závěru odvolacího soudu, že splatnost závazků nastala až doručením žaloby, když poukázala na to, že již v průběhu dědického řízení označila zcela konkrétně důvod a výši svých pohledávek za zůstavitelem, obě žalované byly o jejích nárocích informovány, ale přesto vytvářely překážky k tomu, aby mohla svými prostředky disponovat. Závěrem žalobkyně zpochybnila správnost výroků o lhůtě k plnění a o nákladech řízení a navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Druhá žalovaná vyslovila přesvědčení, že kdyby žalobkyně již v průběhu dědického řízení svůj nárok řádně doložila, nemusely nastat průtahy s vyplacením částky 150.000,- Kč, způsobené prodlevou při zrušení vinkulace vkladní knížky, na niž byla částka mezitím uložena. Druhá žalovaná považuje za nemravné, aby platila i úroky z prodlení, které představují téměř 60.000,- Kč, a proto by jí mělo být uloženo vydat jen to, co skutečně získala.

Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen OSŘ ).

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Žalobkyně napadá dovoláním jak meritorní výroky rozsudku odvolacího soudu (výroky I. a II. v celém rozsahu a výrok III. v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovující části výroku I. ohledně povinnosti prvé žalované zaplatit jistinu a příslušenství a ve vyhovující části výroku II. ohledně povinnosti druhé žalované zaplatit úroky z prodlení), tak i výroky, které povahu výroků ve věci samé nemají (výrok III., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovující části výroků I. a II. ohledně lhůty ke splnění platební povinnosti obou žalovaných, a výrok IV. o nákladech řízení). V této souvislosti je třeba poznamenat, že žalobkyně se mýlí, když vytýká odvolacímu soudu, že nepřezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o lhůtě ke splnění platební povinnosti druhé žalované. Z odůvodnění napadeného rozsudku (strana 6, čtvrtý odstavec shora) je zřejmé, že odvolací soud shledal správným stanovení delší než zákonné třídenní lhůty k plnění s ohledem na výši finanční povinnosti uložené oběma žalovaným , a pokud je ve výroku III. tohoto rozsudku specifikováno, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje ve výroku II. ve vyhovující části o úrocích z prodlení , je to pouze proto, že zatímco výrok rozsudku soudu prvního stupně o platební povinnosti prvé žalované byl odvoláním této žalované napaden v celém rozsahu, odvolání druhé žalované se týkalo pouze její povinnosti zaplatit žalobkyni příslušenství pohledávky, nikoli povinnosti zaplatit samotnou jistinu 150.000,- Kč. Potvrzující výrok III. tedy zahrnuje ve vztahu k oběma žalovaným jak meritorní výroky rozsudku soudu prvního stupně v tam vymezeném rozsahu, tak výroky o lhůtě ke splnění uložené platební povinnosti, a odvolací řízení vytýkanou procesní vadou netrpí.

Pokud jde o napadené výroky ve věci samé, je dovolání přípustné proti výrokům, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn [§ 237 odst. 1 písm. a) OSŘ ]. Naproti tomu k dovolání proti potvrzujícímu meritornímu výroku (což je část výroku III. týkající se samotné platební povinnosti obou žalovaných) není žalobkyně subjektivně oprávněna. Již v usnesení z 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3/1998, totiž Nejvyšší soud ČR vyslovil názor, že stejně jako u dalších opravných prostředků i u dovolání platí, že k jeho podání je subjektivně oprávněn jen ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že bude opravnému prostředku vyhověno (tzv. subjektivní přípustnost dovolání). Stejný názor pak zaujal i v rozsudku z 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen Soubor ), pod č. C 154. V této věci byly výrokem III. potvrzeny výroky rozsudku soudu prvního stupně, jimiž byla žalovaným uložena platební povinnost, t. j. jimiž bylo žalobě vyhověno. Žalobkyni tedy tímto výrokem nevznikla žádná újma odstranitelná jeho zrušením a její dovolání proti němu tak není subjektivně přípustné. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než je v tomto rozsahu podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. b) OSŘ odmítnout.

Výroky o lhůtě k plnění a o nákladech řízení, jež nemají charakter výroků ve věci samé, mají vždy povahu usnesení, a to i v případě, kdy jsou začleněny do rozsudku, a přípustnost dovolání proti nim je proto nutno zvažovat z hlediska § 238 až § 239 OSŘ. Uvedené výroky nelze podřadit pod žádný z případů, jež jsou v těchto ustanoveních taxativně vyjmenovány, a dovolání proti nim tedy není přípustné (srovnej blíže, pokud jde o výroky o lhůtě k plnění, usnesení dovolacího soudu ze dne 22. května 2003, sp. zn. 28 Cdo 567/2003, uveřejněné v Souboru pod č. C 1928, pokud jde o nákladové výroky usnesení dovolacího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Proto dovolání žalobkyně směřující proti výroku o lhůtě k plnění bylo rovněž odmítnuto [§ 243b odst. 5 věta prvá, § 218 písm. c) OSŘ]. Pokud jde o nákladový výrok, musel být vzhledem k tomu, že jak bude dále uvedeno dovolací soud zrušil některé meritorní výroky napadeného rozsudku, na nichž je tento výrok ve smyslu § 242 odst. 2 písm. b) OSŘ závislý, rovněž zrušen, aniž ovšem (v důsledku nepřípustnosti dovolání proti němu) mohla být jeho správnost podrobena dovolacímu přezkumu (srovnej přiměřeně např. rozsudek ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 27/1999).

Z uvedených důvodů dovolací soud přezkoumal podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ pouze měnící výroky ve věci samé. Žalobkyně nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, případně (s výjimkou výhrady proti rozsahu odvolacího přezkumu, která, jak bylo shora vysvětleno, není důvodná) jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobkyně obsahově vymezila, a dospěl k závěru, že její dovolání je v rozsahu, v jakém je přípustné, i opodstatněné.

Podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Podle § 143 odst. 1 písm. b) ObčZ společné jmění manželů tvoří (mimo jiné) závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.

Podle § 145 odst. 3 ObčZ závazky, které tvoří společné jmění manželů, plní oba manželé společně a nerozdílně.

Podle § 511 odst. 1 ObčZ jestliže je právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich. Jestliže dluh splní jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne.

Podle § 149 odst. 2 věty třetí ObčZ se při vypořádání společného jmění manželů po jeho zániku vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou manželé povinni splnit rovným dílem.

V souzené věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně považoval závazek zůstavitele vůči žalobkyni za závazek tvořící společné jmění zůstavitele a prvé žalované. Tento závěr odvolacího soudu žádná z účastnic nezpochybnila a nepodléhá proto dovolacímu přezkumu. Za této situace však odvolací soud skutečně pochybil, když při úvahách, kdo je tento závazek povinen splnit, vycházel ze zásad uvedených v § 149 odst. 2 ObčZ. Ustanovení § 149 odst. 2 věty třetí ObčZ je zdůrazněním principu rovnosti podílů solidárních dlužníků ve vzájemném poměru, který je obecně upraven v § 511 odst. 2 větě prvé ObčZ. Žalobkyni je ale nutno přisvědčit, pokud namítá, že tento princip se uplatní výlučně ve vztahu mezi solidárními dlužníky, ať už poté, co jeden z nich společný dluh splnil, nebo jako v dané věci při vypořádání společného jmění manželů. To, jakým způsobem se solidární dlužníci (zde manželé) vzájemně vypořádají, se nikterak nedotýká oprávnění věřitele požadovat plnění na kterémkoli z nich, které mu dává § 511 odst. 1 ObčZ. Pro tento případ to znamená, že žalobkyně byla oprávněna požadovat splnění celého společného závazku na kterémkoli z dlužníků, t. j. jak na prvé žalované, tak na dědicích po zůstaviteli. Poměr, v jakém dědici nabyli dědictví, může mít význam jedině pro způsob, jakým se vzájemně vypořádají poté, co bude část závazku připadající na zůstavitele splněna (např. pokud by prvá žalovaná splnila celý dluh, měla by podle poměru dědických podílů nárok na úhradu třetiny z toho, co připadalo na podíl zůstavitele, proti druhé žalované a na úhradu třetiny proti nezletilé M. Š.). Odvolací soud tedy při právním posouzení věci použil § 149 odst. 2 ObčZ, ač správně měl postupovat podle § 145 odst. 3 ObčZ, a naplnil tím dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.

Podle § 517 odst. 1 ObčZ dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Podle odst. 2 téhož ustanovení jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle občanského zákoníku povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků i poplatku z prodlení stanoví zvláštní předpis.

Podle § 563 ObčZ není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen plnit prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

V daném případě jde o prodlení s plněním peněžitého závazku, a tak je nepochybně dána povinnost žalovaných zaplatit žalobkyni vedle dluhu i úroky z prodlení. Pokud jde o počátek prodlení, který má (vzhledem ke znění § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. před novelou provedenou nařízením vlády č. 163/2005 Sb.) vliv i na výši úroku, odvolací soud správně vycházel z názoru, že žalované byly povinny plnit prvního dne poté, kdy je o to žalobkyně požádala, neboť doba splnění nebyla dohodnuta ani stanovena, a že na okamžik, kdy byly o plnění požádány, se váže počátek jejich prodlení. Tento názor ostatně žalobkyně v dovolání nezpochybňuje. Za okamžik splatnosti dluhu pak odvolací soud považoval den, kdy žalovaným byla doručena žaloba, neboť až ta byla podle jeho přesvědčení první určitou a adresnou výzvou ke vrácení žalovaných částek, kterou žalobkyně vůči nim učinila. Právě tento jeho závěr žalobkyně v dovolání zpochybnila námitkou, že vyzvala žalované k plnění již v průběhu dědického řízení.

Tato námitka směřuje proti skutkovým závěrům, na nichž odvolací soud vybudoval právní posouzení věci, a představuje tak svým obsahem uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 OSŘ. Podle tohoto ustanovení lze dovolání v případech, kdy je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ, případně podle obdobného užití těchto ustanovení, podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod míří na pochybení spočívající ve vadnosti skutkového zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování mimo jiné tehdy, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů ustanovení § 132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, anebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor.

Forma žádosti věřitele o plnění (jeho výzvy dlužníkovi, aby plnil) podle § 563 ObčZ není předepsána; nejčastěji jde o písemnou upomínku, stačí však ústní projev. Vždy se však musí jednat o určitý projev vůle věřitele, který je adresovaný dlužníkovi a který mu dojde (§ 45 odst. 1 ObčZ). Břemeno tvrzení i důkazní břemeno ohledně skutečností podstatných pro vznik splatnosti pohledávky (t. j. existence výzvy k plnění a dojití tohoto projevu vůle dlužníkovi) nese věřitel, který se v soudním řízení domáhá plnění. V této věci žaloba postrádá tvrzení, že, případně kdy byly žalované vyzvány k plnění. Soud prvního stupně vycházel z názoru, že žalované se ocitly v prodlení následující den poté, co nabylo právní moci usnesení o vypořádání dědictví, a otázkou, kdy je žalobkyně požádala o plnění, se blíže nezabýval. Z přednesů stran při jednání soudu prvního stupně dne 13. listopadu 2003 se podává, že žalobkyně a prvá žalovaná spolu o případném smírném řešení jednaly bezvýsledně již v průběhu dědického řízení. Ve spisu Okresního soudu v Kladně D 1567/99, týkajícím se vypořádání dědictví po zemř. H. Š., je založen (na č. l. 32) dopis tehdejšího právního zástupce žalobkyně Mgr. J. H. z 1. 11. 1999, který se jménem žalobkyně připojil k projednání dědictví s pohledávkou za zůstavitelem ve výši 660.000,- Kč za prodej rodinného domu ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Tuto pohledávku dědičky po zůstaviteli neuznaly (protokol o jednání u notářky JUDr. Z. V. dne 8. února 2000, č. l. 104). I když tedy není k dispozici jednoznačný důkaz o tom, kdy byly žalované vyzvány k zaplacení dluhu a v jaké lhůtě tak měly učinit, je zřejmé, že svůj požadavek na plnění uplatnila žalobkyně dříve než podala žalobu a že tento požadavek došel (ve smyslu § 45 odst. 1 ObčZ) do sféry žalovaných, neboť o něm následně bylo mezi účastnicemi (byť bezvýsledně) jednáno. Tyto zjištěné skutečnosti odvolací soud při hodnocení důkazů pominul, ač byly pro určení okamžiku prodlení žalovaných podstatné, a tak závěr odvolacího soudu, že žalobkyně vyzvala žalované k plnění až doručením žaloby, není založen na hodnocení důkazů odpovídajícím § 132 OSŘ. Proto je dán i dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ.

Za této situace dovolacímu soudu nezbylo, než napadený rozsudek v přezkoumávaných meritorních výrocích a v závislém výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů (viz výše) podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem OSŘ zrušit a podle odst. 3 věty prvé téhož ustanovení věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V dalším průběhu řízení bude odvolací soud vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§ 243d odst. 1 věta prvá ve spojení s § 226 odst. 1 OSŘ). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 23. listopadu 2006

Vít Jakšič, v.r.

předseda senátu