33 Odo 1351/2004
Datum rozhodnutí: 29.11.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 1351/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Z. I. s. r. o., proti žalovanému V. B., o zaplacení částky 41.211,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 276/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2004, č. j. 22 Co 64/2004-68, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 1. října 2003, č. j. 34 C 276/2002-53, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 41.211,30 Kč s 8% úrokem z prodlení od 26. 7. 2001 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že 28. 8. 1999 byla mezi účastníky uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem bylo zboží označené jako TF 320 Family Set. Kupní cena byla dohodnuta částkou 33.369,- Kč a její splatnost byla sjednána ve 24 měsíčních splátkách s tím, že prvá z nich ve výši 500,-Kč byla zaplacena při uzavření smlouvy, druhá měla činit 2.069,- Kč a zbývající splátky 1.400,- Kč. Žalobkyně měla zboží dodat do 28 dnů po připsání poslední splátky na její účet. Pro případ porušení smluvních povinností ze strany žalovaného byla ujednána smluvní pokuta ve výši 25% smluvní ceny zboží. Žalovaný kromě prvé splátky ve výši 500,- Kč žádnou další nezaplatil. Závazkový vztah mezi účastníky soud prvního stupně posoudil jako smlouvu o koupi zboží na objednávku podle § 613 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) a jako ujednání o smluvní pokutě podle § 544 ObčZ. Výhrady žalovaného k platnosti smlouvy pak neshledal důvodnými. Podle jeho názoru se jedná o úkon, který splňuje podmínky uvedené v § 37 ObčZ a neobchází zákon ani neodporuje dobrým mravům ve smyslu § 39 ObčZ. Poukaz žalovaného na rozpor smluvních ujednání s právními normami platnými v zemích Evropské unie není případný, neboť v době uzavření smlouvy Česká republika členem unie nebyla a příslušnou směrnici Rady Evropy (z 20. 12. 1985, č. 85/577/EHS, o ochraně spotřebitele při smlouvách sjednávaných mimo obchodní provozovnu) recipovala do našeho právního řádu s účinností od 1. 1. 2001 až novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 376/2000 Sb. V tomto směru soud prvního stupně odkázal na publikovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1957/2000. Námitka, že v rozporu s § 574 ObčZ bylo žalovanému smluvními sankcemi znemožněno od smlouvy odstoupit, takže se předem vzdal svých práv, byla odmítnuta poukazem na § 48 odst. 1 ObčZ. Tvrzení, že v době, kdy smlouvu uzavíral, nebyl plně způsobilý k takovémuto úkonu, neboť byl rozrušen proto, že jeho manželka právě prodělávala epileptický záchvat, žalovaný neprokázal a navrhovaný znalecký posudek o jeho duševním stavu a způsobilosti k uzavření smlouvy není s ohledem na to, že manželka nebyla účastnicí smlouvy, relevantní. Ze všech těchto důvodů bylo žalobě v plném rozsahu vyhověno.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. března 2004, č. j. 22 Co 64/2004-68, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a plně odkázal na odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Nad jeho rámec pouze poznamenal, že pokud žalovaný sám uvedl, že nikdy netrpěl žádnou duševní poruchou a nikdy se v tomto směru neléčil, nebyly by ani objektivní podklady pro vypracování navrhovaného znaleckého posudku. K poukazu žalovaného na normy evropského práva odvolací soud podotkl, že ani kdyby tyto normy v České republice platily již v době uzavření smlouvy, nebyl by žalovaný úspěšný, neboť to byl on, kdo navštívil provozovnu žalobkyně, a nešlo tak o podomní aktivity prodávajícího, na něž uvedené normy dopadají. Odvolací soud pak nepřisvědčil ani tvrzení žalovaného, že kupní smlouva je neplatná proto, že první splátka byla sjednána v rozporu se smluvními podmínkami pouze částkou 500,- Kč, ač měla činit 4% z ceny zboží, t. j. 1.340,- Kč, když v tomto ohledu zdůraznil smluvní volnost účastníků.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítl především, že soud prvního stupně se dostatečně nevypořádal s jeho námitkou, že v důsledku zdravotního stavu své manželky se nemohl náležitě soustředit na nabídku k uzavření smlouvy, a nedoplnil dokazování o navrhovaný znalecký posudek. Z hlediska právního posouzení věci soud prvního stupně pochybil, když neakceptoval jeho námitku, že první splátka neodpovídala svojí výší závazku uvedenému ve smlouvě a že grafické uspořádání smlouvy, v níž jsou pro kupujícího nevýhodná ujednání napsána výrazně menším písmem, vede k pochybnostem o její určitosti a srozumitelnosti. Dále setrval na svém tvrzení, že v rozporu s § 574 odst. 2 ObčZ se pod hrozbou nepřiměřených sankcí předem vzdal svých práv, a že nerovnoprávnost smlouvy je zcela zřejmá i z toho, že Česká republika akceptovala v rámci své legislativy evropské směrnice ještě dříve, než vstoupila do Evropské unie. Přesto k tomu soud prvního stupně nepřihlédl a místo toho mechanicky a nepřiléhavě argumentoval rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1957/2000. Odvolací soud pak pochybil, když se přes podané odvolání ztotožnil s rozsudkem soudu prvního stupně a toto rozhodnutí potvrdil. Žalovaný je přesvědčen, že z uvedených důvodů je jeho dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen OSŘ ), neboť řeší zmíněné právní otázky v rozporu s hmotným právem, přičemž je nepochybné, že jejich řešení má zásadní právní význam. Vzhledem k tomu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaný navrhl, aby byly zrušeny jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně písemně vyjádřila nesouhlas s dovolacími argumenty žalovaného, blíže rozvedla svoje stanovisko k nim a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen OSŘ ).

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalovaného založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.

Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žalovaný ve svém dovolání sice v souvislosti s výhradou proti neprovedení navrhovaného důkazu odkazuje na § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ s tím, že se jedná o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ale jelikož odvolací soud založil své rozhodnutí na skutkovém závěru, že žalovaný při uzavření smlouvy nejednal v duševní poruše, je nesouhlas s tím, že nebyl vypracován znalecký posudek, ve skutečnosti uplatněním dovolacího důvodu mířícího na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, t. j. dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 OSŘ. Ten, jak už bylo uvedeno, v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ nelze uplatnit, takže skutková námitka žalovaného není způsobilá přípustnost jeho dovolání založit.

Pokud jde o řešení právních otázek, žalovaný namítá, že odvolací soud (tím, že zcela převzal závěry soudu prvního stupně) pochybil při aplikaci § 37 odst. 1, § 39 a § 574 odst. 2 ObčZ. Otázka platnosti kupních smluv uzavíraných žalobkyní s fyzickými osobami z hlediska § 37 odst. 1 a § 39 ObčZ byla v minulosti v rozhodovací činnosti dovolacího soudu velice často řešena, a proto nemůže jít o otázky, které by zakládaly zásadní právní význam napadeného rozsudku tím, že dosud nebyly řešeny vůbec nebo jsou dosud rozhodovány rozdílně. Tvrzení žalovaného, že je odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem, pak je nutno odmítnout. Žalovaný nikdy netvrdil, že by z projevů vůle obsažených v textu smlouvy nebylo možno ani výkladem objektivně zjistit, co jimi mělo být vyjádřeno (nesrozumitelnost), nebo že jde o projevy vůle sice srozumitelné, ale po obsahové stránce nejednoznačné (neurčitost); jeho obrana spočívala na tvrzení, že v důsledku rozrušení v souvislosti se zdravotními potížemi manželky nebyl schopen se na obsah uzavírané smlouvy soustředit. To se mu ale podle odvolacího soudu nepodařilo prokázat a tento skutkový závěr nepodléhá dovolacímu přezkumu. Sám fakt, že některá ujednání jsou napsána odlišným písmem, nemůže mít na určitost či srozumitelnost smlouvy vliv. Otázku tvrzeného rozporu kupní smlouvy s normami evropského práva, který podle mínění žalovaného měl odvolací soud vést k závěru o neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, tento soud vyřešil v souladu s již zmíněným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. února 2002, sp. zn. 25 Cdo 1957/2000, který byl uveřejněn v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 14, pod č. C 1028, a tedy i s hmotným právem. Žalovanému není možno přisvědčit, pokud dovozuje, že aplikace tohoto publikovaného rozhodnutí na tento případ je nepřiléhavá. I v uvedeném judikátu byla řešena námitka, že smlouva, kterou žalobkyně uzavřela obdobným způsobem, odporuje právním normám vydaným v zemích Evropské unie, a proto je třeba ji považovat za nemorální. Dovolací soud však s podrobnou argumentací uzavřel, že platnost kupní smlouvy uzavřené před účinností novely občanského zákoníku č. 379/2000 Sb. se posuzuje podle dosavadních právních předpisů. Jestliže v této obdobné věci odvolací soud uvedený právní názor respektoval, nelze než konstatovat, že jeho rozhodnutí je zcela v souladu s § 39 ObčZ a že tedy odpovídá hmotnému právu. S odvolacím soudem lze ostatně souhlasit i v tom, že okolnosti uzavření smlouvy (ve stánku žalobkyně na výstavišti) by vylučovaly aplikaci ustanovení zvýhodňujícího spotřebitele při uzavření smlouvy mimo prostory obvyklé k podnikání dodavatele (§ 57 ObčZ) i v případě, že by toto ustanovení v době uzavření smlouvy již bylo součástí českého právního řádu.

Dovolací soud se pak ztotožňuje i s názorem, že na platnost smlouvy nemá vliv stanovení první splátky nižší částkou, než jaká odpovídá údaji, který je předtištěn na formuláři smlouvy (4% celkové ceny zboží). Stanovení první splátky částkou 500,- Kč bylo výsledkem shodných projevů vůle obou smluvních stran, tedy výsledkem vzájemné dohody a vzhledem k zásadě smluvní volnosti, jíž je občanský zákoník ovládán (srov. § 2 odst. 3 ObčZ), a k tomu, že toto ujednání neodporuje žádnému kogentnímu ustanovení tohoto zákona, nelze o neplatnosti smlouvy z tohoto důvodu vůbec uvažovat.

Neobstojí ani námitka, že se žalovaný ve smlouvě tím, že si pod tlakem pro něho nevýhodných ujednání nesjednal možnost odstoupení od smlouvy, předem vzdal svých práv a že se tak jedná o smlouvu neplatnou podle § 574 odst. 2 ObčZ. Odstoupení od smlouvy, není-li sjednáno ve smlouvě, je právem jejího účastníka pouze v případě, že je umožňuje zákon (srov. § 48 odst. 1 ObčZ). V případě uzavření kupní smlouvy podle § 613 ObčZ však právo odstoupit od smlouvy ze zákona nevyplývá. Jestliže tedy žalovaný právo na odstoupení od smlouvy v době jejího uzavření neměl, nemohl se tím, že si účastníci ve smlouvě, ať už z jakýchkoli důvodů, zmíněné právo nesjednali, ani tohoto práva předem vzdát.

Z toho, co bylo shora uvedeno, plyne, že odvolací soud vyřešil žalovaným vytýčené právní otázky správně a že tedy zásadní právní význam napadeného rozsudku není dán ani rozporem s hmotným právem. Dovolání žalovaného tudíž není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Za této situace dovolacímu soudu nezbylo, než je podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) OSŘ odmítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni, která by podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání sepsaným advokátem za účelné ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ považovat nelze, jelikož vyjádření se zabývalo meritem věci, nikoli přípustností dovolání a jeho obsah byl tudíž pro rozhodnutí dovolacího soudu bez významu.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 29. listopadu 2005

Vít Jakšič, v.r.

předseda senátu