33 Odo 1342/2005
Datum rozhodnutí: 23.05.2006
Dotčené předpisy: § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

33 Odo 1342/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce M. H., proti žalovaným 1) M. M. a 2) H. M., o zaplacení částky 173.600,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 127/96, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. ledna 2005, č. j. 49 Co 506/2001-134, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 27. září 2000, č .j. 3 C 127/96-67, ve znění usnesení ze dne 24. července 2001, č .j. 3 C 127/96-78, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku společně a nerozdílně částku 173.600,- Kč s úroky z prodlení blíže specifikovanými, žalobu o zaplacení dalších úroků z prodlení (rovněž specifikovaných) zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. ledna 2005, č. j. 49 Co 506/2001-134, rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2001 v přesvědčení, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam pro řešení otázky důkazního břemene. V dovolání označili dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2001, jehož prostřednictvím namítli, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) postavil své rozhodnutí na nesprávném posouzení důkazního břemene a odchýlil se tak od judikatury Nejvyššího soudu ČR, na niž odkázali. Navrhli proto rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky se nejprve zabýval otázkou, zda má o dovolání rozhodnout podle občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu, ve znění po uvedené novele. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního stupně vydal své rozhodnutí ve věci samé dne 27. září 2000. Odvolací soud sice o odvolání žalované proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl až dne 12. ledna 2005, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. je měl projednat podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu, ve znění účinném před 1. lednem 2001. Proto i v dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. - dále jen o. s. ř. (srovnej část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.). Z uvedených důvodů proto žalovaní nesprávně v podaném dovolání odkazují na ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2001.

Po zjištění, že dovolání bylo podáno subjekty k tomu oprávněnými - účastníky řízení, při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 240 dst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), se dovolací soud zabýval otázkou včasnosti podaného dovolání.

Dovolací soud ve svých rozhodnutích již dříve vyslovil názor (od něhož není důvodu se odchylovat ani v této věci), že projednáním a rozhodnutím dovolání podle dosavadních právních předpisů ve smyslu bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., se rozumí i posuzování včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání, a že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, vydanému před 1. lednem 2001 nebo vydanému v době po 1. lednu 2001 po řízení provedeném podle občanského soudního řádu, ve znění účinném před tímto datem, lze podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (§ 240 odst. 1 o. s. ř.). Současně však dospěl k závěru, že dovolání podané účastníkem po uplynutí této lhůty nelze odmítnout jako opožděné, dodržel-li účastník lhůtu, kterou mu k podání tohoto opravného prostředku v písemném vyhotovení rozhodnutí nesprávně vymezil odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněné pod R 70/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, uveřejněné pod č. 7 v sešitu č. 1 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura).

V posuzované věci byli účastníci v písemném vyhotovení napadeného rozsudku poučeni tak, že proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné, ledaže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání lze v tom případě podat k Nejvyššímu soudu České republiky do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku prostřednictvím Okresního soudu ve Vyškově . I když dovolání bylo podáno k poštovní přepravě dne 5. 5. 2005, tedy po uplynutí jednoměsíční dovolací lhůty ve smyslu § 240 odst. 1 věty první o. s. ř., nelze dovozovat, že jde o dovolání opožděné, neboť bylo podáno v souladu s poučením, jehož se žalovaným dostalo v písemném vyhotovení napadeného rozsudku, tedy ve dvouměsíční lhůtě od jeho doručení (napadený rozsudek byl doručen zástupci žalobců dne 25. 3. 2005).

Dále se dovolací soud zaměřil na posouzení otázky přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, je možno správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 odst. 1, § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, trpí-li vadami taxativně vyjmenovanými v tomto ustanovení, k nimž dovolací soud přihlíží, i když dovoláním nebyly uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Protože v dovolání takovéto vady namítány nebyly a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, nelze dovolání z hlediska § 237 odst. 1 o. s. ř. shledat přípustným.

Předpoklad přípustnosti dovolání není naplněn ani podle § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť v pořadí druhým rozsudkem nerozhodl soud prvního stupně jinak než v dřívějším rozsudku (rozsudkem ze dne 13. května 1998, č. j. 3 C 127/96-37, který byl, pokud jde o částku 173.600,- Kč s příslušenstvím, zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 12. dubna 2000, č. j. 19 Co 687/98-56, soud prvního stupně žalobě vyhověl).

Přípustnost dovolání rovněž nevyplývá z § 239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud ji ve výroku svého potvrzujícího rozsudku nevyslovil.

Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z § 239 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaní za podmínek uvedených v citovaném ustanovení návrh na připuštění dovolání jako mimořádného opravného prostředku vůbec neučinili.

Z výše uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost podaného dovolání v této věci nelze opřít o žádné z procesních ustanovení, která přicházejí v úvahu. Okolnost, že rozsudek odvolacího soudu byl opatřen poučením, že dovolání podat lze, nemůže založit přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku. Není-li možnost podat dovolání stanovena v zákoně (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), jde vždy bez ohledu na to, jakého poučení se účastníkům ze strany soudu dostalo, o dovolání nepřípustné. Nejvyšší soud proto musel dovolání podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.

Ostatně i kdyby bylo dovolání projednáno a rozhodnuto podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, nebylo by možno shledat dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť žalovaní sice výslovně argumentují nesprávným právním posouzením věci ve smyslu dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., avšak podle obsahu dovolání ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním učiněným soudem prvního stupně (ze kterých vycházel i soud odvolací), z nichž byly dovozeny právní závěry. Podle obsahu tak jde o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení soudu při zjišťování skutkového stavu věci; jeho uplatnění je v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno.

Výrok o nákladech dovolacího řízení odpovídá situaci, kdy žalovaní z procesního hlediska zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci v dovolacím řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 146 odst. 2 věta první /per analogiam/ o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. května 2006

JUDr. Blanka Moudrá, v. r.

předsedkyně senátu