33 Odo 1322/2006
Datum rozhodnutí: 30.10.2008
Dotčené předpisy: § 454 předpisu č. 40/1964Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 1322/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce S. b. d. P. zastoupeného JUDr. J. J., advokátem proti žalovanému B.d.K. zastoupenému JUDr. P S, advokátem o zaplacení 409.529,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 59 C 278/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. dubna 2006, č. j. 11 Co 85/2006-213, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. P. S., advokáta.

O d ů v o d n ě n í:

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. dubna 2006, č. j. 11 Co 85/2006-213, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. září 2005, č. j. 59 C 278/2000-175, v části, jíž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 409.529,30 Kč s příslušenstvím, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska kritérií ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.

V posuzované věci se žalobce po žalovaném domáhal vydání plnění z bezdůvodného obohacení, které žalovaný na jeho úkor získal tím, že za něho plnil, co po právu měl plnit sám (předmětem odvolacího řízení zůstaly už jen platby za odvoz a zneškodňování domovního odpadu ve výši 8.640,- Kč a úhrady elektrické energie, vodného a stočného a dodávek tepla v celkové výši 400.891,30 Kč).

Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobce byl vlastníkem domu čp. 2628 v katastrálním území M. O., přičemž jednotlivé byty v domě pronajímal svým členům. Žalovaný vznikl vyčleněním z družstva žalobce v souladu se zákonem o vlastnictví bytů a je od 12. října 1995 vlastníkem předmětné nemovitosti. Žalobce tuto skutečnost nerespektoval a odmítal žalovanému vydat doklady k domu a potvrdit delimitační protokol, kterým katastrální úřad podmiňoval zápis vlastnického práva žalovaného do katastru nemovitostí. Právní jistotu svého vlastnictví získal žalovaný až rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. května 1997, č. j. 39 C 110/96-50, jímž bylo rozhodnuto, že žalovaný je od uvedeného dne vlastníkem předmětné nemovitosti; tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. prosince 1997, č. j. 8 Co 1341/97-72, jenž nabyl právní moci dnem 17. února 1998. Dovolání žalobce proti tomuto rozsudku bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2001, č. j. 30 Cdo 2970/2000-95. Žalobce se v roce 1998 choval k předmětné nemovitosti stále jako její vlastník a pronajímatel, když přijímal od nájemníků bytů na základě původních nájemních smluv nájemné a úhradu za plnění spojená s nájmem, poskytoval jim plnění ÚT a TUV a nezrušil smlouvy o odvozu odpadu, pojištění nemovitosti, ani smlouvy o dodávce a odběru tepelné energie a nosných medií. Na podkladě těchto zjištění soudy obou stupňů uzavřely, že žalovaný není v posuzované věci pasivně legitimován, neboť žalobci ani příjemcům jím poskytnutého plnění (jednotlivým nájemníkům) nebylo zřejmé, že žalobce plní závazek žalovaného, resp. žalobce neposkytoval nájemníkům plnění s vědomím, že plní za žalovaného, nýbrž plnil své domnělé povinnosti vlastníka předmětné nemovitosti, jímž se cítil být. Nejedná se tudíž o bezdůvodné obohacení plněním za jiného podle § 454 obč. zák.

Zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu spatřuje dovolatel v řešení otázky pasivní legitimace žalovaného, když má za to, že otázka vzniku bezdůvodného obohacení v důsledku plnění původního bytového družstva jednotlivým nájemcům družstevních bytů, jímž mělo plnit bytové družstvo, které se z původního bytového družstva vyčlenilo, nebyla ještě dovolacím soudem řešena.

Dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 ods. 1, 3 o. s. ř.). Závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu je zásadně právně významný, je povolán spojovat jen s posouzením těch právních otázek, na kterých napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl. Ze skutečnosti, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění § 241a odst. 3 o. s. ř.). Při úvahách o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci) musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem. Stejně tak k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Samy o sobě tyto vady i kdyby byly dány přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.

Žalobce sice brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu o nedostatku věcné pasivní legitimace žalovaného, správnost právního posouzení věci odvolacím soudem (tj. aplikaci příslušné právní normy na zjištěný skutkový stav, konkrétně § 454 obč. zák.), však zpochybňuje výlučně námitkami proti skutkovým závěrům, na jejichž podkladě odvolací soud věc právně posoudil. Oproti odvolacímu soudu, který dovodil, že žalobce v době plnění nerespektoval vznik družstva žalovaného vyčleněním a proto se choval jako pronajímatel, totiž argumentuje zjištěním, že jak on, tak i jednotliví nájemníci věděli, že vůči nim plní povinnost za žalovaného. Formuluje tak vlastní skutková zjištění, z nichž pak činí vlastní skutkové závěry a teprve jejich prostřednictvím uplatňuje námitku nesprávného právního posouzení v otázce věcné pasivní legitimace. Pokud argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle žalobce správného) skutkového závěru, že v roce 1998 (tj. po vydání soudního rozhodnutí o určení vlastnického práva k předmětnému domu) poskytoval nájemníkům plnění s vědomím, že plní nikoli svoji povinnost, ale povinnost žalovaného a jednotliví nájemníci toto plnění se stejným vědomím přijímali, musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci, tedy že na věc dopadá ustanovení § 454 obč. zák. a věcně pasivně legitimován ve věci je žalovaný. Z takového skutkového závěru však odvolací soud nevycházel. Uvedená námitka je tak ve skutečnosti námitkou brojící proti správnosti skutkového zjištění odvolacího soudu a vystihuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř.; taková námitka však není způsobilá založit přípustnost dovolání v dané věci.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

Přesto považuje dovolací soud za užitečné uvést, že odvolací soud posoudil věcnou pasivní legitimaci žalované správně a jeho rozhodnutí tak neodporuje hmotnému právu, ani dosavadní rozhodovací praxi a obecně uznávané právní teorii. Závěr, že obligatorním předpokladem pro aplikaci § 454 obč. zák. je vědomé plnění povinnosti někoho jiného, tzn. skutečnost, že mezi osobou, která plnění poskytovala, a osobou oprávněnou k přijetí plnění bylo zřejmé, že je plněn závazek jiné osoby, nikoli osoby poskytující plnění, dovodil Nejvyšší soud ČR například již v rozsudcích ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 32 Cdo 973/98, ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 1110/2004, příp. ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 970/2006, a ke shodnému závěru dospívá i právní teorie (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 1186).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalovanému náklady vynaložené v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč (§ 3 odst. 1, § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální náhrady hotových výdajů v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) s připočtením částky 1.957,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou tímto vykonatelným rozhodnutím, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 30. října 2008

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á

předsedkyně senátu