33 Odo 1317/2006
Datum rozhodnutí: 09.12.2008
Dotčené předpisy: § 236 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 1317/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Doc. Mgr. Ing. D. N., CSc., advokáta, zastoupeného Mgr. V. P., advokátkou, proti žalovanému arch. P. H., zastoupenému JUDr. A. S., advokátkou, o zaplacení částky 83.890,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení částky 221.828,80 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 40/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2006, č. j. 19 Co 25/2006-137, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení částku 7.575,- Kč k rukám Mgr. V. P., advokátky.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 21. června 2005, č. j. 11 C 40/2003-115, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 83.890,- Kč s úroky z prodlení ve výši 5,5 % od 27. 5. 2002 do zaplacení, zamítl vzájemný návrh žalovaného na zaplacení 221.828,80 Kč a rozhodl o nákladech řízení. Jeho předchozí rozsudek pro uznání ze dne 25. listopadu 2003, č. j. 11 C 40/2003-33, jímž bylo žalobě vyhověno, Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. května 2004, č. j. 14 Co 66/2004-48, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť nebyly splněny zákonné předpoklady pro jeho vydání.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. března 2006, č. j. 19 Co 25/2006-137, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. června 2005, č. j. 11 C 40/2003-115, potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Oba soudy vyšly ze zjištění, že účastníci uzavřeli sedm příkazních smluv v období od 6. 4. do 1. 8. 2001, na jejichž základě se žalobce zavázal poskytovat žalovanému právní služby a žalovaný se mu zavázal za tuto činnost zaplatit odměnu ve výši 1.800,- Kč, resp. 2.000,- Kč za jednu hodinu práce. Žalovaný přitom souhlasil s tím, že se žalobce může nechat zastoupit při poskytování právních služeb jiným advokátem. Žalobce zastupoval žalovaného ve sporech vedených u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 30/2001, 24 C 59/2000, 15 C 109/2001, 12 C 225/2001, 13 C 222/2001, 30 C 88/2000 a 21 C 223/2001; ani v jedné z těchto věcí neměl žalovaný úspěch. Nebylo prokázáno, že se žalobce v těchto sporech odchýlil od pokynů žalovaného a že poskytoval právní služby nekvalitně. Úkony právní služby žalobce zaznamenal ve svých advokátních spisech, které korespondovaly s průběhem jednotlivých soudních řízení a jež mu sloužily jako podklad pro vyúčtování odměny za právní služby ze dne 7. 3. 2002, 5. 4. 2002 a 26. 4. 2002; v nich žalobce vyčíslil odměnu za provedené úkony ve výši 83.890,- Kč. Z těchto zjištění odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli příkazní smlouvy v souladu s § 724 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen obč. zák. ), podle nichž se žalobce coby příkazník zavázal pro žalovaného coby příkazce poskytovat právní služby za úplatu sjednanou v hodinové sazbě. Jelikož žalobce pro žalovaného smluvenou činnost vykonal a žádné své povinnosti ve vedených sporech neporušil, náleží mu ve smyslu § 730 odst. 2 obč. zák. dohodnutá odměna (tj. úplata za provedenou činnost). Okolnost, že žalovaný nebyl ve sporech úspěšný, považovaly oba soudy za nepodstatnou, neboť závazek žalobce spočíval v provedení činnosti, která byla ve smlouvách vymezena, nikoli též v dosažení výsledku. Opodstatněným nebyl shledán vzájemný návrh, kterým se žalovaný po žalobci domáhal náhrady škody ve výši 221.828,80 Kč s tvrzením, že škoda mu vznikla v důsledku toho, že neměl ve sporech úspěch, dále že zaplatil žalobci zálohu na odměnu za zastupování a že v řízení vedeném pod sp. zn. 30 C 88/2000 byla žaloba zamítnuta, jelikož žalobce nepostupoval řádně a k výzvě soudu nedoplnil žalobu; tím zavinil vznik škody v podobě ušlého nájemného. Shodně konstatovaly, že žalovaný neprokázal pochybení na straně žalobce při zastupování ve sporech ani vznik škody, která mu měla vzniknout v důsledku porušení povinností žalobcem při poskytování právní služby. Odvolací soud nadto z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 30 C 88/2000 zjistil, že žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu proti T. H. za žalovaného podal 28. 4. 2000 jeho zmocněnec JUDr. P. B. a žalobce v této věci žalovaného zastupoval od 1. 8. 2001 do 26. 4. 2002. Během této doby činil ve prospěch žalovaného úkony, reagoval na výzvy soudu; žaloba byla odmítnuta pro neurčitost žalobního návrhu až usnesením soudu ze dne 5. 9. 2002, aniž bylo rozhodnuto o návrzích žalobce na připuštění L. H. do řízení a na změnu žalobního petitu. Proti usnesení o odmítnutí žaloby se žalovaný neodvolal. Na základě těchto zjištění odvolací soud učinil závěr, že žaloba byla pravomocně odmítnuta pro nečinnost žalovaného a že žalobce žádné své povinnosti plynoucí z příkazní smlouvy neporušil. Žalovanému proto nemohla v důsledku porušení povinností žalobcem vzniknout škoda. Nepřisvědčil ani tvrzení žalovaného, že mu v příčinné souvislosti s prohraným sporem vznikla škoda spočívající v ušlém nájemném, neboť mezi okolností, že neuspěl ve sporu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, a ušlým nájemným není dána přímá příčinná souvislost.

Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen o. s. ř. ), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Protože je přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, je dovolací přezkum otevřen výlučně pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Bez významu je tudíž námitka žalovaného, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu postrádá náležité odůvodnění povinnosti platit úroky z prodlení od 27. 5. 2002 ve výši 5,5 %. K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Samy o sobě tyto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004). Tvrzená vada řízení nemůže být otázkou zásadního právního významu podle § 237 odst. 3 o. s. ř., jelikož nejde o otázku výkladu procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena nebo je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 962/2006); posouzení této otázky postrádá i potřebný judikatorní přesah.

Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani výhrada žalovaného k závěru odvolacího soudu, že neprokázal porušení povinností žalobcem při jeho právním zastoupení v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 88/2000, příčinnou souvislost mezi porušením těchto povinností žalobcem a škodou, jakož i vznik škody. Namítá-li žalovaný, že právě v důsledku chybné formulace žalobního návrhu žalobcem byla žaloba soudem odmítnuta, a tím mu byla způsobena škoda, uplatnil tím ve skutečnosti dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. směřující proti správnosti skutkových zjištění, na nichž právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002, ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, a ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003). Uvedený dovolací důvod je ovšem v posuzované věci vyloučen, jak vyplývá ze samotného znění § 241a odst. 3 o. s. ř. Znamená to, že skutkový stav, na němž odvolací soud založil právní posouzení věci, není v dovolacím řízení zpochybnitelný a dovolací soud je povinen z něho při zvažování přípustnosti dovolání vycházet.

Obdobně je tomu s výtkou žalovaného, že soudy se nezabývaly otázkou, zda si účastníci v příkazní smlouvě č. sjednali možnost její výpovědi žalobcem pro nezaplacení části odměny žalovaným. Argumentace žalovaného, že v článku 6 písm. a/ příkazní smlouvy je upravena možnost žalobce od smlouvy odstoupit (kromě jiného) jen tehdy, nesloží-li klient přiměřenou zálohu na odměnu, a že on zálohu žalobci řádně složil, je založena na kritice správnosti skutkových zjištění. Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, vyslovil názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002, formuloval Nejvyšší soud závěr, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje právní závěry. Z pohledu této judikatury, od níž nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani v tomto případě, se jeví výtka žalovaného, nikoli jako námitka zpochybňující právní posouzení věci, nýbrž jako uplatnění dovolacího důvodu, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

Rovněž námitka, že odvolací soud měl při rozhodování o nákladech řízení aplikovat § 150 o. s. ř. vzhledem k tomu, že žalobce, který je sám advokátem, byl v řízení zastoupen advokátkou na základě plné moci, nečiní dovolání přípustným. I když je rozhodnutí o nákladech řízení začleněno do rozsudku soudu a stává se proto formálně jeho součástí, má vždy povahu usnesení. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. tu nepřichází v úvahu, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé. Přípustnost dovolání nevyplývá ani z § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., neboť napadené výroky rozhodnutí o nákladech řízení nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky ve výši 7.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění platném před 1. 9. 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném před 1. 9. 2006).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 9. prosince 2008

JUDr. Blanka Moudrá

předsedkyně senátu