33 Odo 1310/2004
Datum rozhodnutí: 22.11.2006
Dotčené předpisy: § 457 předpisu č. 40/1964Sb.




33 Odo 1310/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce M. R. n. L., proti žalované D. K., o zaplacení 82.539,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 6 C 1648/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2003, č. j. 24 Co 431/2003-225, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 187.553,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že dne 6. 4. 1998 uzavřeli účastníci smlouvu o nájmu nebytových prostor, podle níž mu žalovaná platila za pronajaté prostory sjednané nájemné řádně a včas pouze v období do 30. 6. 1998. Nájemní vztah byl ukončen dohodou k 30. 4. 1999. Za období od 1. 7. 1998 do 30. 4. 1999 dlužila žalovaná na nájemném celkem 209.939,- Kč, přičemž k okamžiku podání žaloby uhradila z tohoto dluhu pouze 21.386,- Kč.

Po částečném zpětvzetí žaloby o částku 1.500,- Kč Okresní soud v Mělníku usnesením ze dne 12. 7. 2000, č. j. Ro 449/2000-19, řízení v uvedeném rozsahu zastavil.

Rozsudkem ze dne 4. 9. 2001, č. j. 6 C 1648/2000-40, Okresní soud v Mělníku poté, co v důsledku dalšího částečného zpětvzetí žaloby zastavil řízení o zaplacení 9.500,- Kč s 10% úrokem od 26. 11. 1999 do zaplacení a o zaplacení úroků z prodlení ve výši 10% z částky 1.500,- Kč od 26. 11. 1999 do zaplacení, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 176.533,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 26. 11. 1999 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalované Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 4. 2002, č. j. 24 Co 73/2002-88, pro další částečné zpětvzetí žaloby rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 11.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 26. 11. 1999 do zaplacení zrušil a řízení v uvedeném rozsahu zastavil; ve zbývající části vyhovujícího výroku, tj. ohledně částky 165.533,- Kč s příslušenstvím, a v akcesorickém výroku jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytkl, že žalobce nedostatečně poučil podle § 118a odst. 1 o. s. ř. ohledně doplnění skutkových tvrzení, na jejichž základě lze postavit najisto, zda je v daném případě žalováno plnění ze smlouvy nebo z odpovědnosti za bezdůvodné obohacení.

Okresní soud v Mělníku poté rozsudkem ze dne 18. 10. 2002, č. j. 6 C 1648/2000-136, žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nájemní smlouvu z 6. 4. 1998 posoudil jako neplatnou. Konstatoval, že žaloba podaná u soudu 11. 4. 2000 obsahovala jen skutková tvrzení významná pro posouzení věci z pohledu jí uplatněného nároku na plnění z nájemní smlouvy, nikoli z titulu vydání bezdůvodného obohacení; o taková tvrzení byla žaloba doplněna zčásti dne 17. 6. 2002 a posléze dne 15. 10. 2002, kdy však již marně uběhla subjektivní promlčecí doba k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení. Protože žalovaná uplatnila námitku promlčení, nezbylo, než žalobu z tohoto důvodu zamítnout.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 3. 2003, č. j. 24 Co 68/2003-164, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že řízení před soudem prvního stupně je zatíženo vadou spočívající v tom, že žalobce dosud nebyl soudem řádně (tj. dostatečně konkrétně) poučen podle § 118a odst. 2 o. s. ř. Přestože z textu žaloby nevyplývalo, že žalovaná po určité období předmětné nebytové prostory užívala, z obsahu spisu a z provedených důkazů byly tyto skutkové okolnosti zřejmé. Soud prvního stupně tak měl skutkový podklad pro odlišné právní posouzení věci, než v žalobě požadoval žalobce a měl jej proto ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. poučit o možnosti posouzení věci rovněž podle ustanovení o bezdůvodném obohacení a vyzvat jej k vylíčení právně významných skutečností z hlediska soudem uvažované skutkové podstaty a k označení důkazů k jejich prokázání. Na rozdíl od soudu prvního stupně má odvolací soud za to, že doplnění žaloby o další - pro věc podstatná - tvrzení není změnou žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř., nýbrž jen jejím upřesněním provedeným v důsledku změny náhledu účastníka na právní kvalifikaci věci. Hmotně právní účinky uplatnění nároku u soudu je proto třeba posuzovat ke dni, kdy byla soudu doručena původní žaloba, tj. ke dni 11. 4. 2000, kdy došlo ke stavení běhu promlčecí doby.

Rozsudkem ze dne 8. 7. 2003, č. j. 6 C 1648/2000-209, Okresní soud v Mělníku uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 82.539,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 26. 11. 1999 do zaplacení, co do zbývající částky 83.014,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vázán právním názorem odvolacího soudu dovodil, že nárok v žalobě uplatněný není promlčen . Uzavřel, že žalovaná se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila tím, že v období od července 1998 do dubna 1999 užívala na základě neplatné nájemní smlouvy nebytové prostory, jejichž vlastníkem byl žalobce, a za užívání nezaplatila odpovídající náhradu.

K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 11. 2003, č. j. 24 Co 431/2003-225, v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadeném výroku, jímž bylo žalobě vyhověno do částky 82.539,- Kč s příslušenstvím, jakož i ve výrocích o nákladech řízení účastníků a státu. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že účastníci dne 6. 4. 1998 uzavřeli nájemní smlouvu, jíž žalobce pronajal žalované nebytové prostory v přízemí svého domu čp. 45 na H. n. v R. n. L. o výměře 90,9 m2, a to za účelem provozování obchodu s drogerií a kosmetikou. Nájemné bylo účastníky sjednáno ve výši 3.000,- Kč za m2 ročně; toto nájemné odpovídalo běžnému nájemnému v daném místě a čase. Souhlas příslušného orgánu státní správy s uzavřením nájemní smlouvy nebyl žádným z účastníků smlouvy vyžádán. Od 1. 7. 1998 do 30. 4. 1999 užívala žalovaná předmětné nebytové prostory, aniž by žalobci platila sjednané nájemné. Do 30. 6. 1998 nájemné hradila a za užívání zaplatila celkem 61.386,- Kč. Účastníci uzavřeli dohodu o skončení nájmu nebytových prostor k datu 30. 4. 1999. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že nájemní smlouva ze dne 6. 4. 1998 je neplatná, neboť k jejímu uzavření nebyl udělen předchozí souhlas příslušného státního orgánu, a že žalovaná se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila, neboť jeho nebytové prostory o rozloze 90,90 m2 podle neplatné nájemní smlouvy užívala, aniž mu za užívání platila v daném místě a čase obvyklou výši nájemného . Je tudíž povinna získané bezdůvodné obohacení žalobci vydat. Vzhledem k tomu, že běžná výše nájemného za 90,90 m2 činila měsíčně 14.392,50 Kč a žalovaná uhradila žalobci za 10 měsíců užívání částku 61.386,- Kč, zbývá doplatit 82.539,- Kč. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalované, že žalobce v průběhu řízení změnil žalobu, neboť požaduje plnění na základě jiného skutkového základu věci, než uvedl původně, a že tak došlo k promlčení jeho práva na zaplacení žalované částky. Konstatoval, že ke změně žaloby v dané věci nedošlo, neboť žalobce pouze na základě zákonné poučovací povinnosti soudu podle § 118a odst. 2 o. s. ř. doplnil původní žalobu o další pro věc podstatná skutková tvrzení odůvodňující jím uplatněný nárok i z hledisek uvedených v jiném, než jím dosud uvažovaném hmotně právním ustanovení . Hmotně právní účinky je proto nutné spojovat s okamžikem podání původní žaloby. Podáním žaloby došlo k zastavení běhu promlčecí doby k uplatnění práva. Jestliže žalobce v žalobě tvrdil existenci nájemní smlouvy, pak tvrdil i existenci vztahu, jehož pojmovým znakem je užívání pronajatých prostor.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Není srozuměna se závěrem odvolacího soudu, že v průběhu řízení došlo toliko k doplnění skutkového základu věci uvedeného již v původní žaloby a nikoli ke změně žaloby spočívající v tom, že plnění je požadováno na základě jiného skutkového stavu věci, než byl v žalobě uveden. Má za to, že tvrzení obsažená v původní žalobě neumožňovala soudu žalobou uplatněný nárok právně překvalifikovat a žádanou částku žalobci přiznat z titulu odpovědnosti žalované za bezdůvodné obohacení. Připomíná, že původní žaloba obsahovala pouze tvrzení, že účastníky byla uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor a že žalovaná žalobci nezaplatila v ní sjednané nájemné. Takovými žalobními tvrzeními byl vylíčen jiný skutkový stav věci, než který by bylo možno po pouhém doplnění žaloby kvalifikovat z pohledu ustanovení o bezdůvodném obohacení. Chybělo totiž tvrzení, že žalovaná předmětné nebytové prostory skutečně užívala, ačkoli takové tvrzení je základním předpokladem vzniku případného bezdůvodného obohacení. Odkazem na konkrétní soudní rozhodnutí a články z právních časopisů žalovaná dovozuje správnost jí prezentovaných názorů týkajících se překvalifikace žaloby na plnění ze smlouvy na žalobu o vydání bezdůvodného obohacení a současně polemizuje s názory, z nichž se podává závěr opačný. Uzavírá, že právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení je promlčeno, neboť nebylo uplatněno původní žalobou, ale až v rámci její následné změny. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu bylo proto v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalovanou), že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a že jsou splněny i podmínky uvedené v § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že není opodstatněné.

Z obsahu dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) se podává, že žalovaná brojí proti závěru odvolacího soudu, že právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení není promlčeno, neboť bylo uplatněno již žalobou podanou u soudu 11. 4. 2000 a k tomuto dni nastaly účinky stavení běhu promlčecí doby k jeho uplatnění. Touto námitkou žalovaná uplatnila dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Odpověď na otázku, zda žalovaná mohla v dané věci úspěšně uplatnit námitku promlčení práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, odvisí od posouzení, zda bylo toto právo žalobcem uplatněno již původní žalobou došlou soudu 6. 4. 2000, jež byla pouze doplněna o další skutkové okolnosti, nebo zda uvedením dalších skutkových okolností došlo ke změně žaloby.

Podle § 95 odst. 1 věty první o. s. ř. může žalobce za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení (žalobu). Změna žaloby je projevem dispoziční zásady, podle které je žalobce ve sporném řízení oprávněn svými úkony určit mimo jiné předmět řízení. O změnu žaloby se jedná například tehdy, požaduje-li žalobce nově jiné plnění, nebo požaduje-li sice stejné plnění, ale dovozuje ho z jiného skutku, než jak jej vylíčil v žalobě. O změnu žaloby však nejde, jestliže žalobce na základě téhož skutku mění pouze jeho právní kvalifikaci (např. nárok na zaplacení určité peněžité částky, který původně právně kvalifikoval jako plnění ze smlouvy, nyní dovozuje z odpovědnosti za bezdůvodné obohacení). Posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce je vždy úkolem soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán. Pouhá změna v právní kvalifikaci skutku proto není změnou žaloby.

Žalobou došlou soudu dne 11. 4. 2000 uplatnil žalobce vůči žalované právo na peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že dne 6. 4. 1998 uzavřeli účastníci smlouva o nájmu nebytových prostor, jíž žalobce pronajal žalované nebytové prostory - prodejnu ve svém domě čp. 45 v R. n. L. za sjednané nájemné, přičemž žalovaná toto nájemné plnila pouze v počátečním období nájemního vztahu a ke dni jeho ukončení dohodou dlužila žalobci na nájemném částku, která je žalobou požadována; tuto částku pak žalovaná nezaplatila přesto, že dluh písemně uznala. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v dané věci ke změně žaloby spočívající v tom, že žalobce požaduje plnění na základě jiného skutkového stavu věci, než ho vylíčil v žalobě, nedošlo. Byla-li nájemní smlouva ze dne 6. 4. 1998, z níž žalobce dovozoval své právo na finanční plnění, posouzena jako neplatná a jiný důvod užívání nebytových prostor účastníky tvrzen nebyl, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudil-li soud požadavek žalobce podle hmotněprávních norem upravujících bezdůvodné obohacení, konkrétně bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného právního úkonu. Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhém vše, co podle ní dostal. Pro úvahu soudu o eventuelní možné aplikaci uvedené normy na posuzovaný případ postačují skutková tvrzení obsažená v žalobě, tedy údaj, že byla uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor a že podle ní bylo plněno (byť se výslovně zmiňuje jen protiplnění žalované). Dospěl-li soud k právnímu závěru o neplatnosti nájemní smlouvy a nemohl tak požadavek žalobce posuzovat z pohledu norem upravujících nájemní vztah, mohl a měl bez dalšího na žalobcem popsaný skutek (skutkový děj) aplikovat právní normu upravující bezdůvodné obohacení. Pro stanovení výše bezdůvodného obohacení byl žalobce povinen tvrdit a prokázat další skutečnost, a to rozsah plnění, které poskytl žalované na základě neplatné smlouvy (naproti tomu je v tomto směru irelevantní, zda žalovaná své smluvní oprávnění užívat nebytové prostory realizovala, tedy zda a jakým způsobem poskytnuté plnění konzumovala, k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 924/2003). Jestliže tedy žalobce k výzvě soudu doplnil rozhodující skutečnosti o další údaj nutný k posouzení rozsahu jím poskytnutého plnění podle neplatné nájemní smlouvy, nezměnilo to nic na tom, že svůj nárok opírá stále o tentýž skutek (skutkový děj), který popsal v žalobě. Jinak řečeno, uvedením další relevantní skutečnosti nedošlo ke změně žaloby, nýbrž jejímu doplnění o žalobní tvrzení. Byl-li nárok, jenž soud právně posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, žalobcem uplatněn již žalobou došlou soudu 11. 4. 2000, došlo tímto dnem ke stavení běhu promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně.

Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace správný. Protože nebylo zjištěno (a ostatně ani dovolatelkou tvrzeno) že řízení trpí některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž by dovolací soud musel podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny, dovolací soud dovolání žalované podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu nákladů tohoto řízení a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. listopadu 2006

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.

předsedkyně senátu