33 Odo 1282/2005
Datum rozhodnutí: 25.01.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 1282/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. H., proti žalované A. H. s.r.o., o zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 7 C 329//2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. března 2004, č. j. 14 Co 291/2004-76, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacené smluvní pokuty.

Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 12. března 2004, č. j. 7 C 329/2002-57, zamítl žalobu, jíž žalobce požadoval po žalované zaplacení částky 100.000,- Kč s 8,5% úrokem z prodlení z této částky od 1. 10. 2001 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. března 2004, č. j. 14 Co 291/2004-76, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 23. 3. 2001 smlouvu, na základě které se žalovaná zavázala do 30. 9. 2001 bezplatně demontovat ve smlouvě specifikované stavby žalobce nacházející se na jeho pozemcích a pro případ porušení tohoto závazku byla sjednána smluvní pokuta ve výši 500.000,- Kč. Žalovaná demontáž staveb neprovedla a žalobce požaduje, aby mu proto uhradila část smluvní pokuty ve výši žalované částky. Odvolací soud nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobě nelze vyhovět již proto, že smlouva neobsahuje závazek žalované žalobci sjednanou smluvní pokutu zaplatit; z obsahu článku III smlouvy je totiž zcela zřejmé, že smluvní pokuta byla sjednána pro případ porušení závazku ze strany žalované. Dále uzavřel, že neplatnost smlouvy není možné dovodit ani z toho, že ze smlouvy vyplývá povinnost pouze jedné smluvní straně (žalované), jak nesprávně dovodil soud prvního stupně, neboť občanský zákoník upravuje několik typů smluv, jejichž obsah tvoří povinnost pouze jedné ze smluvních stran. Navíc z širších okolností případu provázejících uzavření smlouvy účastníků by bylo možno dovozovat určité protiplnění ze strany žalobce spočívající v tom, že s třetí osobou uzavřel směnnou smlouvu, která umožňovala žalované realizovat svůj podnikatelský záměr. Shodně se soudem prvního stupně však odvolací soud uzavřel, že ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě ze dne 23. 3. 2001 je neplatné podle § 39 občanského zákoníku proto, že výše smluvní pokuty se příčí dobrým mravům. Výši smluvní pokuty z hlediska její přiměřenosti je totiž nutné posuzovat s ohledem na hodnotu a význam povinnosti zajištěné smluvní pokutou. V posuzovaném případě smluvní pokuta několikanásobně převyšuje hodnotu zajištěné smluvní povinnosti, neboť demontáž staveb a panelové komunikace představuje výdaj do 100.000,- Kč. Sám žalobce proto požaduje zaplacení pouze pětiny smluvní pokuty s tím, že právě tuto částku bude zřejmě muset vynaložit na demontáž předmětných staveb nacházejících se nyní na cizích pozemcích. Dalšími důvody neplatnosti smlouvy se odvolací soud již nezabýval.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť je přesvědčen, že závěr odvolacího soudu o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy je nesprávný. Zdůrazňuje, že smluvní strany nejsou odborníky v oboru stavebnictví a žalobce tak nemohl tušit, jak velké náklady by ho případná demolice staveb stála, kdyby ji musel provést na vlastní náklady. Když výši těchto nákladů zjistil, uplatnil soudní cestou pouze malou část sjednané smluvní pokuty, jež odpovídá skutečným nákladům demolice. Protože se žalobce nechce prostřednictvím smluvní pokuty nijak obohatit, má zájem vymoci pouze částku odpovídající předpokládaným nákladům na demontáž staveb a jeho jednání nemůže být v rozporu s dobrými mravy. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle článku II. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání proti němu postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (žalobcem) při splnění podmínek uvedených v § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 o. s. ř., zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle písmena b/ tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalobce založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně. Zbývá přípustnost dovolání podle písmena. c/ citovaného ustanovení, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., kterým je možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít vůbec (srov. výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř.).

Jedinou právní otázkou, jejíž řešení v napadeném rozsudku žalobce zpochybnil, je otázka platnosti ujednání o smluvní pokutě obsaženého ve smlouvě ze dne 23. 3. 2001 z hlediska souladu s dobrými mravy ve smyslu § 39 občanského zákoníku. Tato otázka byla již mnohokrát předmětem rozhodování dovolacího soudu a nejde tak o otázku dosud nevyřešenou nebo rozhodovanou rozdílně, která by z těchto hledisek mohla založit zásadní význam rozsudku odvolacího soudu. Navíc již v usnesení ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C.H.Beck (dále jen Soubor ), svazku I, pod č. C 23, vyslovil dovolací soud názor, že o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Obdobný závěr pak přijal i v usnesení ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněném v Souboru, svazku I, pod č. C 71. Řešení souladu ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy je vždy založeno na zcela konkrétních a individuálně daných skutkových okolnostech, a proto postrádá potřebný judikatorní přesah do obecné rozhodovací praxe soudů. Zásadní právní význam napadeného rozsudku by tedy mohl být dán jen v případě, že by odvolací soud vyřešil žalobcem nastíněnou právní otázku v rozporu s hmotným právem, což ostatně také žalobce tvrdí. S touto námitkou se však dovolací soud neztotožňuje.

Jak již bylo shora vysvětleno, v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nelze uplatnit dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Proto jsou bezpředmětné námitky žalobce, že není odborníkem v oboru stavebnictví a proto nemohl tušit, jak velké náklady by jej případná demolice stála, kdyby ji musel provést sám na své náklady, neboť se jedná o námitky skutkového charakteru, jimiž se dovolací soud nemůže zabývat. To současně znamená, že dovolací soud při řešení otázky, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, musí vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem.

Odvolací soud založil své právní posouzení otázky platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska jeho souladu s dobrými mravy na skutkovém závěru, že smluvní pokutu ve výši 500.000,- Kč si účastníci sjednali ve smyslu § 544 odst. 1 občanského zákoníku pro případ nesplnění závazku žalované bezplatně odborně demontovat stavby a panelovou komunikaci na určených pozemcích žalobce. Demontáž staveb, kterou měla žalovaná v návaznosti na výměnu pozemků mezi žalobcem a J. B. pro žalobce bezplatně provést, představuje skutečný výdaj do 100.000,- Kč, který bude nutno vynaložit, pokud stávající vlastník směněných pozemků požádá žalobce, aby odstranil své stavby, které se na těchto pozemcích nacházejí. Jedinou výhodou, jíž se žalované v souvislosti s uzavřením smlouvy ze dne 23. 3. 2001 dostalo, byl příslib žalobce uzavřít s třetí osobou smlouvu o směně pozemků, která umožňovala žalované získat pozemek vhodného tvaru pro realizaci svého podnikatelského záměru. Tento záměr (výstavba autosalonu) nebyl realizován. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že účastníky sjednaná výše smluvní pokuty je s ohledem na hodnotu a význam povinnosti, kterou zajišťovala, zcela nepřiměřená a ujednání o takové smluvní pokutě je tudíž ujednáním odporujícím dobrým mravům, jak je tento pojem chápán v současné judikatuře (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 664/2003, uveřejněné v Souboru, svazku 26, pod č. C 2024). Na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že žalobce se předmětnou žalobou domáhá zaplacení pouze části sjednané smluvní pokuty. Dovolací soud proto neshledává rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodů uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahového vymezení ani rozporným s hmotným právem.

Jelikož dovolací soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, není dovolání žalobce podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné a dovolacímu soudu nezbylo, než je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v tomto řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. ledna 2006

JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r.

předsedkyně senátu