33 Odo 1277/2006
Datum rozhodnutí: 30.10.2008
Dotčené předpisy:




33 Odo 1277/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce V. H., nar., bytem v , zastoupeného JUDr. Z. J., advokátem se sídlem v (adresa pro doručování) proti žalované Č. r. Ú. p. z. s. v. v. m., se sídlem v , o zaplacení 310.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C 195/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2005, č. j. 22 Co 369/2005-51, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 310.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že žalovaná mu tuto částku dluží jako jeden z dědiců po P. T., který si od něho půjčil celkem 620.000,- Kč a zemřel, aniž půjčku vrátil.

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 10. března 2005, č. j. 18 C 195/2004-27, žalobu o zaplacení 310.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 27. 11. 1999 zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. ledna 2004, č. j. 22 D 786/98-300, veškerý majetek P. T., zemřelého dne 5. 12. 1998, připadl jako odúmrť České republice, která odpovídá za určené dluhy dědictví, tedy i za polovinu pohledávky žalobce z titulu smluv o půjčkách ze dne 12. 5. 1998 a 27. 11. 1998 a vystavených směnek. Všichni zákonní dědicové dědictví po zemřelém odmítli. Žalobce, který přihlásil svou pohledávku ve výši 620.000,- Kč do dědického řízení, byl soudem informován, že za dluhy zůstavitele odpovídají rovným dílem pozůstalá manželka a Č. r. Ú. p. z. s. v. v. m. Žalobce žalovanou vyzval k zaplacení poloviny dluhu ve výši 310.000,- Kč dopisem ze dne 31. 3. 2004 a žalobu o zaplacení této částky podal u soudu 31. 5. 2004. Protože žalovaná vznesla námitku promlčení dluhu, posuzoval soud prvního stupně oprávněnost této námitky a uzavřel, že došlo k promlčení obou žalobcových pohledávek za zůstavitelem (tj. jak pohledávky splatné 11. 5. 1999, tak pohledávky splatné 26. 11. 1999). Konstatoval, že práva a povinnosti vyplývající ze závazkových právních vztahů zásadně nezanikají smrtí oprávněné či povinné osoby, nýbrž přecházejí na jejich právní nástupce. Zařazení určitého dluhu do soupisu dědictví, byť se souhlasem dědice, nemá z jeho strany povahu uznání dluhu podle § 558 obč. zák. a neovlivní ani běh promlčecí doby, která vzdor výměny nositele aktiv či pasiv pokračuje nerušeně dál (viz. § 111 obč. zák.). Zařazení dluhu do pasiv dědictví neprokazuje jeho existenci, nezakládá právo věřitele na jeho vymáhání ani dědicům nebrání v tom, aby následně namítali jeho promlčení. Samotné přihlášení pohledávky do dědictví nečiní z věřitele účastníka řízení, nezakládá jeho nárok na to, aby byla pohledávka zařazena do pasiv dědictví a uhrazena, ani nemá charakter uznání dluhu podle § 110 odst. 1 obč. zák. a nestaví běh promlčecí doby, neboť soud v dědickém řízení neřeší vztahy ani spory mezi dědici zůstavitele a jeho věřiteli a nejde tudíž o uplatňování práva ve smyslu § 112 obč. zák.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. října 2005, č. j. 22 Co 369/2005-51, rozsudek soudu prvního stupně ohledně 10% úroku z částky 310.000,- Kč od 27. 11. 1999 do 30. 5. 2004 a 8% úroku z téže částky od 31. 5. 2004 do zaplacení zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I.), ohledně zamítnutí žaloby o zaplacení 310.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení z této částky od 31. 5. 2004 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení jej potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Skutková zjištění soudu prvního stupně shledal správnými a úplnými a ztotožnil se rovněž s právním závěrem, že námitka promlčení, kterou žalovaná v průběhu řízení uplatnila, je důvodná, takže žalobou uplatněný nárok nelze z důvodu promlčení přiznat. Odvolací soud při respektování rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 59/2004, neshledal důvody pro aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. Uzavřel, že žalobcem namítané skutečnosti (délka dědického řízení a nesprávný postup dědického soudu a žalované) neodůvodňují tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Připomněl, že žalobce byl již v době probíhajícího dědického řízení zastoupen advokátem a nic mu nebránilo uplatnit své nároky u soudu, aniž mu byl znám okruh dědiců po zemřelém dlužníkovi; pokud nebylo dědické řízení ještě skončeno, mohl žalovat podle stavu tohoto řízení buď všechny dědice nebo jen některé z nich, kteří mu byli známi, příp. neznámé dědice, kteří by byli zastoupeni opatrovníkem. Jen tak by zabránil tomu, aby promlčecí doba marně uplynula.

Proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nesouhlasí s tím, že soudy nehodnotily jeho podání došlé dědickému soudu dne 12. 2. 1999 jako uplatnění práva u soudu jen proto, že je označil jako přihlášku a nikoli jako žalobu a nepřiznaly mu tudíž účinky pro stavení promlčecí doby, příp. pro přerušení původní promlčecí doby podle § 110 odst. 1 obč. zák. a její nahrazení dobou novou. Připomněl, že každé podání je nutné hodnotit podle jeho obsahu, nikoli podle jeho označení, přičemž on ve zmiňovaném podání specifikoval své uplatněné právo jak co do důvodu, tak do výše s požadavkem, který z dědiců bude povinen dluh zaplatit. O vážnosti jeho domáhání se práva svědčí i návrh z 22. 5. 2000, aby mu majetek z dědictví byl přenechán k úhradě dluhu. Výklad §§ 110 a 112 obč. zák., jak ho učinil odvolací soud, znamená oslabení postavení věřitelů a ochrany jejich práv. Srozuměn není ani se závěrem, že uplatnění námitky promlčení nebylo v rozporu s dobrými mravy. Připomíná, že dědické řízení trvalo zhruba 5 let a po celou dobu nebylo známo, kdo je dědicem P. T. a z majetku zemřelého byla známa pouze chata v Z. T., kterou mu P. T. slíbil dát do zástavy pro obě půjčky. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových si v dědickém řízení počínal vypočítavě, zpočátku navrhl likvidaci dědictví, posléze oznámil, že si aktiva ponechá, aniž by věci nabídl věřitelům k uspokojení jejich pohledávek, a čekal, zda se věřitelé odhodlají k jejich nejistému soudnímu vymáhání. Dovolatel je přesvědčen, že za tohoto stavu měl dědický soud trvat na splnění nabídky věcí věřitelům, případně měl sám rozhodnout o likvidaci dědictví a vypořádání dluhů. I když věřitelé (v daném případě jich bylo 13) nejsou účastníky dědického řízení, je dědický soud povinen chránit jejich práva i zájmy. Jestliže se Ú. p. z. s. v. v. m. rozhodl odúmrť převzít, pak je povinen do výše nabytého dědictví uhradit dluhy zůstavitele a nemůže se zbavit odpovědnosti uplatněním námitky promlčení. Z majetku zůstavitele v hodnotě cca 635.000,- Kč tak byly uspokojeny toliko pohledávky finančního úřadu a věřitele (D. p. h. m. P.), který byl informován o okruhu dědiců a z opatrnosti podal žalobu, a bylo zaplaceno sociální pojištění ve výši 66.444,50 Kč. Dovolatel je přesvědčen, že okolnosti daného případu umožňují posoudit námitku promlčení jako odporující dobrým mravům. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným (žalobcem) při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se nejprve zaměřil na posouzení jeho přípustnosti.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, lze přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O rozhodnutí zásadního právního významu jde přitom tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, tedy byla pro rozhodnutí určující. Současně však musí rozhodnutí splňovat podmínku, že má zásadní právní význam i z hlediska rozhodovací činností soudů vůbec, tedy s obecným dopadem na případy obdobné povahy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelství C. H. Beck, pod označením C 23/1 a C 71/1).

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění § 241a odst. 3 o. s. ř.). Při úvahách o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci) musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07).

Bez právního významu je tudíž námitka, jíž žalobce brojí proti správnosti skutkového zjištění, z něhož soudy při právním posouzení dané věci vycházely. Posouzení, zda podání žalobce došlé soudu dne 12. 2. 1999 obsahovalo jeho návrh ve věci samé (konkrétně žalobu o zaplacení částky 310.000,- Kč) s vylíčením rozhodujících skutečností (tj. vymezením skutku, který má být předmětem řízení) a údajem o tom, čeho se domáhá, nebo pouhé oznámení věřitele, že má vůči zůstaviteli pohledávky, včetně jejich výše, tedy otázka co bylo obsahem tohoto podání, je otázkou skutkovou nikoli právní (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000 a ze dne 31. 10. 2001. sp zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Jestliže soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že obsahem žalobcova podání došlého soudu 12. 2. 1999 bylo oznámení o jeho pohledávkách za zůstavitelem, včetně jejich důvodů a vyčíslení, musí obstát i právní závěr, že samotné přihlášení pohledávek nelze mít za uplatnění práva ve smyslu § 112 obč. zák., které by mělo vliv na běh promlčecí doby.

Otázka, zda námitku promlčení, kterou žalovaná v řízení o zaplacení částky 310.000,- Kč uplatnila, lze mít za odporující dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, nebo ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 1, pod č. C 23 a 71) a není tudíž způsobilá založit zásadní právní význam napadeného rozsudku. Úvaha soudu, zda lze výkon práva odepřít pro jeho rozpor s dobrými mravy, se totiž odvíjí od posouzení zcela jedinečných skutkových okolností daného případu, jež lze jen obtížně zobecnit. Výklad pojmu dobré mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. navíc Nejvyšší soud podal opakovaně v celé řad svých rozhodnutí (namátkou lze uvést např. rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, nebo ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005). Odvolací soud při rozhodování v dané věci z intencí tohoto výkladu nikterak nevybočil.

Protože žádná z námitek uplatněných v dovolání nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ve věci zásadně významným po právní stránce, dovolací soud dovolání pro nepřípustnost odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované, která by podle 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 30. října 2008

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu