33 Odo 1247/2005
Datum rozhodnutí: 21.02.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 1247/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a Víta Jakšiče ve věci žalobců a) L. B. a b) R. B., proti žalované R. N. spol. s r.o., o zaplacení částky 50.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 242/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. dubna 2005, č. j. 44 Co 90/2004-78, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se po žalované domáhali zaplacení částky 20.000,- Kč (vrácení zálohy kupní ceny) a 30.000,- Kč (vrácení zálohy provize), celkem tedy částky 50.000,- Kč s příslušenstvím.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. září 2003, č. j. 55 C 242/2001-52, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku částku 34.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 12. 12. 2001 do zaplacení (výrok I.), žalobu v části, jíž se žalobci domáhali po žalované zaplacení částky 16.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 12. 12. 2001 do zaplacení, zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Na základě skutkového stavu zjištěného z provedených důkazů dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli v květnu 2001 ústně zprostředkovatelskou smlouvu ve smyslu § 774 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen obč. zák. ), jejímž předmětem byla činnost s cílem uzavřít kupní smlouvu ohledně nemovitosti v obci R. za kupní cenu 320.000,- Kč. Účastníci sjednali za zprostředkování provizi ve výši 5 % z kupní ceny (tj. ve stejné výši, která byla žalobci sjednána v dříve písemně uzavřené zprostředkovatelské smlouvě s M. P.). Žalobci složili u žalované zálohu na provizi v částce 30.000,- Kč a zálohu na kupní cenu v částce 20.000,- Kč. K uzavření kupní smlouvy mezi žalobci a manžely B., která se týkala převodu vlastnického práva k nemovitosti v obci R., došlo v důsledku zprostředkovatelské činnosti žalované. Jestliže žalované náleží provize pouze v částce 16.000,- Kč (odpovídající 5 % z kupní ceny) a žalobcům ze složené zálohy na provizi dosud ničeho nevrátila, vzniklo jí na úkor žalobců bezdůvodné obohacení ve výši 14.000,- Kč, které je povinna jim vydat (§ 451 obč. zák.). Protože bylo prokázáno, že žalobci sami uhradili prodávajícím celou sjednanou kupní cenu, žalovaná zálohu kupní ceny ve výši 20.000,- Kč prodávajícím nepředala a ani ji nevrátila žalobcům, rovněž v tomto rozsahu vzniklo žalované na úkor žalobců bezdůvodné obohacení s povinností je vydat (§ 451 obč. zák.).

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. dubna 2005, č. j. 44 Co 90/2004-78, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé změnil tak, že žalobu v části požadující po žalované zaplacení částky 34.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 12. 12. 2001 do zaplacení zamítl, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. potvrdil a současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolání žalované shledal důvodným. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci sice složili uvedené zálohy v částce 30.000,- Kč a 20.000,- Kč k rukám žalované, avšak plnili tak na základě zprostředkovatelské smlouvy uzavřené dne 21. 5. 2001 s M. P. Ta je totiž, pokud jde o další jednání ohledně uzavření kupní smlouvy, sice odkázala na žalovanou, ale pouze jako na spolupracující realitní kancelář, která pak vyvíjela činnost toliko k naplnění zprostředkovatelské smlouvy uzavřené s M. P. K uzavření další zprostředkovatelské smlouvy mezi žalobci a žalovanou coby zprostředkovatelkou nedošlo. Proto žádají-li žalobci vrácení 20.000,- Kč poskytnutých jako zálohu kupní ceny a 14.000,-Kč poskytnutých nad rámec provize smluvené ve zprostředkovatelské smlouvě ze dne 21. 5. 2001, je pasivně legitimovaná k jejich vydání M. P. a nikoli žalovaná. Odvolací soud tak s přihlédnutím k těmto závěrům rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, a v zamítavém výroku jej potvrdil, i když z jiných důvodů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, neboť jsou přesvědčeni, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zpochybňují především závěr odvolacího soudu, že žalovaná není ve věci pasivně legitimována, který pokládají za chybný, neboť se neopírá o provedené důkazy. Zdůraznili, že zálohu na kupní cenu v částce 20.000,- Kč zaplatili žalované, která její přijetí potvrdila svým pokladním dokladem. Tuto částku pak vyplatila jednomu z prodávajících, ač věděla, že prodávající již od nich obdrželi celou kupní cenu. M. P. nikdy s touto zálohou nedisponovala. Výhrady vyjádřili i ke skutkovým závěrům, že žalobci se žalovanou žádnou smlouvu o zprostředkování neuzavřeli, že veškerá její činnost se odehrávala pouze v rámci smlouvy o spolupráci s M. P. a že plnění žalobců přijímala pro M. P. I nadále setrvali na své verzi skutkového děje, podle níž žalovaná vyvíjela svou činnost samostatně, prodávanou nemovitost měla ve své nabídce a smlouva o spolupráci s M. P. měla za cíl jen rozdělit provizi, což se také stalo (dne 28. 5. 2001 obdržela M. P. od žalované 15.000,- Kč - jednu polovinu složené zálohy na provizi). Z uvedených důvodů navrhli napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Podle článku II bodu 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl sice vydán po 1. 4. 2005, avšak stalo se tak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej článek II bodu 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnými osobami - žalobci při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Dovolání je dále přípustné proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Vymezuje-li občanský soudní řád - při splnění zákonných podmínek - jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky o věci samé, které neztratily svou samostatnou povahu. Přípustnost dovolání z pohledu § 237 o. s. ř. je třeba posuzovat u každého z nich zvlášť. Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).

V posuzovaném případě žalobci dovoláním napadli v prvé řadě výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn žalobě vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 34.000,- Kč s příslušenstvím. Přitom částka 34.000,- Kč sestává z žalobou požadovaných částek 20.000,- Kč (záloha kupní ceny) a 14.000,- Kč (část zálohy provize). Protože jde o samostatné nároky s odlišným skutkovým základem, je třeba posuzovat přípustnost dovolání u každého z nich zvláště bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a bylo o nich rozhodnuto jedním výrokem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 5. 1998, sp. zn. 25 Cdo 735/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 113/98, a ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v témže časopise pod č. 9/2000). Jelikož ani jeden z uvedených samostatných nároků, o nichž bylo měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto, nepřesahuje limitní částku 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti tomuto napadenému výroku vzhledem k § 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. vyloučena. Okolnost, že součet jednotlivých plnění uvedenou částku přesahuje, nemá žádný vliv na učiněný závěr.

Dovolání žalobců směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně zamítající žalobu do částky 16.000,- Kč s příslušenstvím (zbývající část zálohy provize), není rovněž přípustné, neboť částka, o níž bylo tímto výrokem rozhodnuto, nepřesahuje ustanovením § 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. stanovený limit. Okolnost, že celková žalobou požadovaná částka provize představuje 30.000,- Kč (a tedy přesahuje částku 20.000,- Kč), je pro posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nerozhodná. Jak již bylo totiž řečeno, přípustnost dovolání se u každého dovoláním dotčeného výroku posuzuje samostatně, a proto je irelevantní, že souhrn plnění z obou dovoláním dotčených výroků (měnícího a potvrzujícího) limitní částku přesahuje.

Přípustnost dovolání nepřichází v úvahu ani pokud jím žalovaná napadla výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má, jde-li o jeho formu, povahu usnesení, byť je začleněno do rozsudku soudu, a stává se proto formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dána není, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Přípustnost dovolání není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., neboť napadené výroky rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.

Dovolací soud z uvedených důvodů dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl, aniž se zabýval věcí z hlediska uplatněných dovolacích námitek.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalované v souvislosti s tímto řízením žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 21. února 2006

JUDr. Blanka Moudrá, v.r.

předsedkyně senátu