33 Odo 1245/2004
Datum rozhodnutí: 26.04.2006
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 1245/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce V. Š., proti žalovanému m. K., o zaplacení částky 453.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 9 C 135/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. července 2004, č. j. 12 Co 172/2004-108, takto:

I. Dovolání se odmítá.



II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 4. února 2004, č. j. 9 C 135/2003-90, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 453.000,- Kč a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. července 2004, č. j. 12 Co 172/2004-108, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném do 31. 3. 2005 (srovnej čl. II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.) - dále jen o. s. ř. . Dovolacím soudem nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Protože v posuzované věci je dovolání přípustné pouze k řešení otázek právních, lze v něm uplatnit pouze dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím je možno namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Ani dovolací důvod, jímž lze vytýkat existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), není způsobilý sám o sobě přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit.

Namítá-li žalovaný, že z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že k uzavření ústní smlouvy o poskytnutí finančních prostředků mezi účastníky došlo, co bylo jejím obsahem a že jediným motivem žalobce k podání žaloby byla nemožnost odečíst poskytnutou částku jako daňově uznatelný základ, uplatnil tím dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť tyto námitky směřují primárně proti správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu a nenapadají ve skutečnosti právní posouzení věci. Žalovaný pouze nabízí svou verzi skutkového stavu, k níž měl odvolací soud po zhodnocení důkazů správně dospět, a tvrdí, že z tohoto odlišného skutkového závěru, by musel odvolací soud návazně dojít i k jinému (správnému) právnímu posouzení věci. Dovolacímu soudu však v posuzovaném případě z pohledu těchto výtek nepřísluší zkoumat správnost napadeného rozhodnutí. Ani námitky, že k realizaci projektu inženýrských sítí došlo, že finanční prostředky žalobce byly beze zbytku na uskutečnění projektu použity a že žalovaná si je neponechala, nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit. Právní závěr, že žalovaný přijetím plněním z neplatné smlouvy získal na úkor žalobce bezdůvodné obohacení, které je povinen vrátit, odvolací soud učinil v souladu s judikaturou soudů, která je zajedno v tom, že restituční povinnost stíhá pouze účastníky smlouvy, tj. smluvní strany (srovnej např. argumentaci obsaženou v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004). Pokud žalovaný nastiňuje v dovolání řešení právní otázky, zda výkon práva žalobce na vrácení poskytnuté částky je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., jedná se o posouzení právní otázky, na níž odvolací soud své rozhodnutí ve věci nezaložil, takže ani nemůže podléhat dovolacímu přezkumu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 335/2004).

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobci v dovolacím řízení nevznikly žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalovanému právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.



V Brně dne 26. dubna 2006

JUDr. Blanka Moudrá,v. r.

předsedkyně senátu