33 Odo 1244/2004
Datum rozhodnutí: 07.12.2004
Dotčené předpisy: § 630 předpisu č. 40/1964Sb.




33 Odo 1244/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně M. L., zastoupené, advokátkou, proti žalovanému E. L., zastoupenému, advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 16 C 121/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. června 2004, č. j. 8 Co 258/2004-106, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 2.575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupkyně , advokátky se sídlem v ...

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. června 2004, č. j. 8 Co 258/2004-106, kterým byl ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 24. února 2004, č. j. 16 C 121/2000-87, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska kritérií § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.

Dovolatelka prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. otevřela dovolacímu přezkumu správnost posouzení, zda v řízení zjištěné chování žalovaného k žalobkyni lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Řešení této otázky však postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť úvaha, zda chování obdarovaného lze kvalifikovat jako chování hrubě porušující dobré mravy, se odvíjí od posouzení všech zvláštností každého případu individuálně a závěry v konkrétním případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit. Výklad pojmu rozpor s dobrými mravy , který je významný z hlediska aplikace ustanovení § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, podal Nejvyšší soud České republiky ve svých rozhodnutích již opakovaně. Vedle rozhodnutí ve věci sp. zn. 29 Odo 228/2000, na které odkazuje v dané věci odvolací soud, resp. soud prvního stupně, lze namátkou zmínit např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, v němž se konstatuje, že občanský zákoník ani jiný právní předpis definici pojmu dobré mravy neobsahuje a že dobré mravy společnosti je nutno chápat jako souhrn určitých etických a kulturních obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Protože tento obecný horizont vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního individualizovaného případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu, kdy nezáleží na subjektivním názoru jednotlivce, nýbrž na hodnocení společenském, objektivizovaném. Zmíněné rozhodnutí dovolacího soudu se pak vyjadřuje (v souladu s ostatními judikáty dovolacího soudu) obecně i k aplikovatelnosti § 630 občanského zákoníku. Uvádí se v něm, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity nevzbuzuje žádné pochybnosti o jeho kolizi s dobrými mravy. Protože odvolací soud rozhodl v posuzovaném případě v intencích uvedeného výkladu, není opodstatněná výtka dovolatelky, že jeho rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem.

Skutkový základ sporu nelze v daném případě zpochybnit; je pro dovolací soud závazný. Námitky, jimiž dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávnost skutkových zjištění, případně pochybení při vyhodnocení důkazů , nemohou přípustnost dovolání v dané věci založit (i kdyby byly dány) a dovolací soud, který teprve přípustnost dovolání zvažuje, se jimi nemohl zabývat (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 2.500,- Kč (§ 5 písm. b/, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení) a z paušální částky 75,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 7. prosince 2004

JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r.

předsedkyně senátu