33 Odo 1243/2005
Datum rozhodnutí: 31.10.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 1243/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce MVDr. D. B., proti žalovaným 1) J. B., a 2) Ing. H. B., o určení splatnosti dluhu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 123/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. dubna 2005, č. j. 13 Co 73/2005-94, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1200,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. P. T.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou domáhal vůči žalovaným určení termínu splatnosti dluhu ve výši 314.000,- Kč. Žalobní požadavek odůvodnil tvrzením, podle kterého žalovaným, svým rodičům, v průběhu let 1992 1999 postupně půjčil částku 550.000,- Kč. Neuhrazeným ke dni 27. 6. 2001 zůstal dluh ve výši 314.000,- Kč, což žalovaní písemně potvrdili. Protože datum úhrady v této listině stanoveno nebylo, požadoval žalobce určení termínu splatnosti výrokem soudu. Formulace petitu žaloby vyplynula z výsledku řízení vedeného před Okresním soudem v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 197/2002, v němž se žalobce neúspěšně domáhal po žalovaných zaplacení částky 314.000,- Kč. Žaloba byla zamítnuta se závěrem, že doba splnění byla podle § 564 obč. zák. ponechána na vůli dlužníků.

Okresní soud v Karlových Varech (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 29. září 2004, č. j. 16 C 123/2003-60, který je v pořadí již druhým v této věci, určil, že pohledávka žalobce vůči žalovaným ve výši 314.000,- Kč je splatná dne 30. června 2005. Dovodil, že se žalobci podařilo v řízení prokázat existenci dluhu i to, že termín splatnosti dohodnut nebyl a byl ponechán na vůli dlužníků (žalovaných). Opřel se přitom o výsledky řízení ve věci 15 C 197/2002 a přednesená tvrzení žalovaných korespondující s obsahem žaloby; žalovaní totiž v řízení 15 C 197/2002 vždy tvrdili, že termín splatnosti byl ponechán na jejich vůli. Změnu procesního stanoviska, poměřovanou rozdíly mezi tvrzeními přednesenými v řízení pod sp. zn. 15 C 197/2002 a nynější procesní obranou, hodnotil jako účelovou. Termín splatnosti neodporuje dobrým mravům a je dostatečný k tomu, aby žalovaní mohli svou povinnost splnit.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. dubna 2005, č. j. 13 Co 73/2005-94, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutkové závěry soudu prvého stupně a uzavřel, že o splatnosti dluhu k určitému datu nebyla v řízení přednesena žádná tvrzení ani předloženy žádné důkazy. Existenci dohody o způsobu splatnosti tak, že dluh bude zaplacen, až dlužníci budou moci, tvrdili žalovaní v řízení ve věci 15 C 197/2002 a na základě této jejich obrany byla žaloba zamítnuta. Proto vyhodnotil odvolací soud jejich nynější procesní obranu, že splatnost nebyla dohodnuta vůbec, jako nevěrohodnou a shodně se soudem prvního stupně přijal závěr o splatnosti dluhu ponechané na vůli dlužníka.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání s tím, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítli, že není-li splatnost sjednána nebo jinak určena, je dluh splatný na požádání. V této věci neexistují důkazy o tom, že splatnost byla ponechána na vůli dlužníků. Nelze totiž vycházet z výsledků řízení ve věci 15 C 197/2002 proto, že k otázce splatnosti ponechané na vůli dlužníků nebyly v řízení žádné důkazy navrženy ani provedeny. Tvrzení žalovaných v předchozím řízení o splatnosti ponechané na jejich vůli nemůže být bráno jako průkaz existence dohody o způsobu určení splatnosti. Žalovaní doufali, že se s žalobcem na zaplacení dluhu dohodnou, proto otázka splatnosti nebyla při poskytnutí půjček podle nich vůbec řešena. Jestliže soudy přihlédly k jejich tvrzením, předneseným v řízení 15 C 197/2002, neměla být ponechána stranou žalobní tvrzení o tom, že splatnost byla určena konkrétním dnem. Pokud se tak nestalo, soudy obou stupňů nerovným způsobem přistoupily k plnění procesních povinností účastníků řízení. Žalovaní proto navrhli, aby byl rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. dubna 2005, č. j. 13 Co 73/2005-94, pro nesprávné hodnocení důkazů a nesprávné právní posouzení věci zrušen.

Žalobce navrhl, aby dovolání žalovaných bylo pro nepřípustnost odmítnuto.

Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále jen o. s. ř. ).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Pro posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je nutno zkoumat, zda odlišnost rozhodnutí soudu prvního stupně byla důsledkem vázanosti soudu prvního stupně právním názorem soudu odvolacího, vysloveného ve zrušovacím usnesení. Takováto vázanost nastává za situace, kdy je nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé (shodně též např. usnesení Vrchního soudu v Praze z 29. ledna 1993, sp. zn. 7 Cdo 67/92, uveřejněné v Bulletinu č. 1, ročník 1993, pod poř. č. 16). Právním názorem soudu je názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, který právní předpis má být aplikován, případně jak má tento předpis být vyložen. Tam, kde není takovýto vliv na odlišný pozdější rozsudek soudu prvního stupně, t. j. kde není mezi závazným právním názorem odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovozovat.

Odvolací soud usnesením ze dne 30. dubna 2004, č. j. 13 Co 891/2003-39, zrušil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 1. září 2003, č. j. 16 C 123/2003-22, pro předčasný úsudek o neunesení důkazního břemene žalobcem. Hodnotící závěr totiž soud prvního stupně založil na neúplně zjištěném skutkovém stavu věci proto, že z důkazů navržených žalobcem provedl jen některé a ponechal stranou tvrzení žalovaných ve věci 15 C 197/2002 o splatnosti dluhu ve výši 314.000,- Kč v závislosti na jejich vůli. Odvolací soud též uvedl, že k zamítnutí žaloby pro neunesení důkazního břemene mohlo dojít jen po splnění zákonné poučovací povinnosti soudu podle § 118a odst. 3 o. s. ř., což se nestalo. I z tohoto důvodu tedy rozsudek soudu prvního stupně nemohl obstát. Jelikož ve zmíněném zrušovacím usnesení odvolacího soudu nebyl vysloven žádný závazný právní názor, nelze uvažovat o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze namítnout, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přichází v takovémto dovolání v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že je dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě však tento dovolací důvod přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže (k tomu srovnej blíže usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. použít vůbec (srov. výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř.).

Výhrady žalovaných k tomu, že nebyl proveden žádný důkaz, potvrzující žalobní tvrzení o splatnosti dluhu ponechané na jejich vůli, stejně jako poukaz na to, že žalobce neuvedl konkrétní skutková tvrzení ani nepředložil důkazy, které by mohly být podkladem pro rozhodování o určení konkrétního termínu splatnosti, nepředstavují námitky zpochybňující právní posouzení věci, nýbrž uplatnění dovolacího důvodu, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, čili dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o. s. ř. Ten ovšem, jak už bylo uvedeno, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže. Pokud žalovaní argumentují nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle dovolatelů správného) skutkového závěru, musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci. Proti právnímu posouzení věci, tedy proti tomu, jaký právní předpis byl na zjištěný skutkový stav aplikován, jak byl tento právní předpis vyložen nebo jaké právní závěry byly vyvozeny z tohoto skutkového stavu, žalovaní výhrady nevznášejí.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaných směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. jsou žalovaní jejichž dovolání bylo odmítnuto, povinni nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle § 10 odst. 3, § 8 písm. a), § 15, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 1.125,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř., solidarita žalovaných z § 145 odst. 3 obč. zák.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné usnesení, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 31. října 2005

Vít Jakšič, v.r.

předseda senátu