33 Odo 1219/2006
Datum rozhodnutí: 26.08.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 1219/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce I. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. D. a 2) E. D., zastoupeným advokátkou, o zaplacení 60.232,50 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 238/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2006, č. j. 64 Co 411/2005-63, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.210,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.

O d ů v o d n ě n í:

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2006, č. j. 64 Co 411/2005-63, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. května 2005, č. j. 14 C 238/2003-36, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen o. s. ř. ) a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Napadený rozsudek odvolacího soudu totiž nemá po právní stránce zásadní význam, neboť dovoláním zpochybněná právní otázka vzniku práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení v důsledku zrušení cenové regulace nájemného nepatří z hlediska rozhodovací činnosti dovolacího soudu mezi ty, které by dosud nebyly řešeny a nebyla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

K návrhu Městského soudu v Praze na zrušení ustanovení § 685 až § 716 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. 20/05, publikovaným pod č. 252/2006 Sb., konstatoval, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zamítl návrh na zrušení § 696 odst. 1 obč. zák. a odmítl návrh na zrušení § 685 až § 695, § 696 odst. 2 a § 697 až 716 obč. zák. V odůvodnění citovaného nálezu Ústavní soud mimo jiné uvedl, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminacím výše zmíněným. Z tohoto právního názoru Ústavní soud vyšel rovněž v nálezu ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05, v němž mimo jiné vyslovil právní závěr, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo.

Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 7. 7. 2006, sp. zn. 26 Cdo 32/2006, ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1013/2005, ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1039/2006, ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1924/2006 a ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2106/2006 při zohlednění shora citovaných nálezů Ústavního soudu ČR zaujal názor, že nedošlo-li ohledně výše nájemného k dohodě, byl soud oprávněn - ale jen v době, kdy neexistoval zvláštní právní předpis umožňující jednostranné zvýšení nájemného, jehož existenci předpokládalo ustanovení § 696 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006 - zasáhnout do obsahu nájemního vztahu a nájemné z bytu zvýšit (stanovit), a to konstitutivním rozhodnutím (pro futuro), nikoliv však zpětně. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v pozdějších rozsudcích ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1598/2006, a ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1974/2006, jakož i v usneseních ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 541/2005, a ze dne 7. 1. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3308/2006. V návaznosti na výše uvedené pak Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dále dovodil, že obdobně požadovaná částka nemůže být pronajímateli přiznána z titulu bezdůvodného obohacení. K tomuto dalšímu závěru Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. 8. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1013/2005, a dále v usneseních ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 541/2005, a ze dne 7. 1. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3308/2006, uvedl, že plnění z titulu bezdůvodného obohacení lze přiznat pouze tehdy, jestliže takové plnění nenáleží i z jiného právního důvodu. Nárok pronajímatele vůči nájemci z titulu úplaty za užívání jeho věci je nárokem na nájemné, vyplývajícím z nájemního vztahu, a nemůže být současně (byť zčásti) nárokem z bezdůvodného obohacení. Existuje-li mezi účastníky závazkový právní vztah, z něhož vyplývá pro jednu ze stran povinnost k určitému peněžitému plnění, nelze dovozovat povinnost téže strany k dalšímu (vyššímu) peněžitému plnění z titulu bezdůvodného obohacení.

Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvodu odchylovat se ani v posuzované věci, kdy žalobce požaduje po žalovaných vydání bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu mezi tzv. regulovaným nájemným a tzv. obvyklým nájemným, které měli na jeho úkor získat tím, že v době od 20. 3. 2003, kdy nabyl účinnosti nález Ústavního soudu o zrušení předpisu, jímž bylo regulováno nájemné, do podání žaloby (tedy za dobu minulou) platili tzv. regulované nájemné (tj. částku 3.759,- Kč), ačkoli měli hradit nájemné obvyklé (tj. částku 11.790,- Kč).

Přípustnost dovolání v posuzovaném případě není způsobilá založit ani další námitka žalobce, že stav založený § 871 odst. 1 obč. zák. je protiústavní. V tomto směru lze odkázat na nález ze dne 25. března 1994, sp. zn. Pl. ÚS 37/93, v němž Ústavní soud ČR formuloval právní závěr, že ustanovení § 871 odst. 1 občanského zákoníku je předpisem transformační povahy, jehož účelem je zajistit ochranu všech dosavadních uživatelů a vytvořit pro dosavadní užívací vztahy stav dostatečné právní jistoty. To je v plném souladu s článkem 1 Ústavy České republiky, podle něhož Česká republika je svrchovaným, jednotným a demokratickým právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana; i kdyby byli vlastníci soukromých domů oproti vlastníkům domů ostatních ustanovením § 871 odst. 1 obč. zák. skutečně znevýhodněni, bylo by toto znevýhodnění vyváženo veřejným zájmem na transformaci někdejších uživatelských vztahů k bytům v instituci chráněných nájmů, která vytvořila přijatelný stav právní jistoty pro všechny dosavadní právní vztahy k bytům, jež byly založeny na existenci práva osobního užívání bytu.

Zásadní právní význam napadenému rozhodnutí nelze přisoudit ani pro řešení otázky, zda jednání žalovaných, kteří i po zrušení předpisu, jímž bylo regulováno nájemné, platili tzv. regulované nájemné, je v rozporu s dobrými mravy. Řešení této otázky postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe; výklad pojmu rozpor s dobrými mravy byl v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR opakovaně podán (namátkou lze uvést např. rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, a ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005) a soudy v dané věci z jeho intencí nevybočily.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vzhledem k řečenému nemohou být významné z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. námitky žalovaného, že soudy mu neposkytly vhodné poučení, jelikož jej neseznámily s principy jimi dotvářeného práva, s využitím adekvátních instrumentů, včetně změny žalobního petitu a možnosti uzavření smíru, neboť jsou uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží totiž dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen v případě, je-li dovolání přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). I kdyby tvrzené vady řízení byly dány, na jejich řešení napadené rozhodnutí nespočívá (nejde bezprostředně o výklad procesního předpisu, tedy o spor o procesní právo); otázka těchto vad nemůže tudíž splňovat kritéria ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. a není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Pro úplnost se jen sluší dodat, že dne 31. března 2006 nabyl účinnosti zákon č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, který ode dne své účinnosti řeší problematiku zvyšování regulovaného nájemného.

Protože ani proti nákladovému výroku napadeného rozsudku není dovolání přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003), lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovaným náklady, které jim vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky ve výši 4.060,- Kč (§ 3 odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1, § 16 odst. 2, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před 1. 9. 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 x 75,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění před 1. 9. 2006). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nebude-li povinnost uložená tímto usnesením splněna povinným dobrovolně, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 26. srpna 2008

JUDr. Blanka Moudrá, v.r.

předsedkyně senátu