33 Odo 1215/2004
Datum rozhodnutí: 07.12.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 1215/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně Ing. L. Z., zastoupené, advokátem, proti žalované Ing. J. M., zastoupené, advokátem, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 109/96, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2004, č. j. 25 Co 30/2004-296, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou v konečném znění domáhala po žalované zaplacení částky 40.134,20 Kč s příslušenstvím. Uváděla, že o tuto částku se žalovaná bezdůvodně obohatila užíváním nemovitostí, které jsou ve vlastnictví žalobkyně.

Obvodní soud pro Prahu 5 (poté, kdy jeho rozsudek ze dne 26. 6. 2001, č. j. 4 C 109/96-179, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 10. 2001, č. j. 4 C 109/96-193, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2002, č. j. 54 Co 517/2001-234, v zamítavém výroku ve věci samé a v nákladových výrocích zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) rozsudkem ze dne 4. srpna 2003, č. j. 4 C 109/96-272, stanovil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 22.266,80 Kč se 17 % úrokem z prodlení od 16. 5. 1995 do zaplacení. V části, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení dalších 17.857,90 Kč se 17 % úrokem z prodlení z částky 16.093,90 Kč od 16. 5. 1995 do zaplacení a z částky 1.764,- Kč od 14. 6. 2001 do zaplacení, žalobu zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.

K odvolání obou účastnických stran Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. dubna 2004, č. j. 25 Co 30/2004-296, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení státu potvrdil, ve výroku o nákladech řízení účastníků jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. V dovolání vytýká odvolacímu soudu, že se neřídil důsledně ustanovením § 132 o. s. ř. a vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, resp. zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pominul totiž matematickou chybu obsaženou ve znaleckém posudku znalce Ing. Stibůrka ze dne 7. 3. 2000, z něhož oba soudy vycházely, přičemž vzniklá diskrepance (10 m2) ovlivnila do značné míry úvahy soudu o oprávněnosti a výši nároků uplatněných žalobkyní ve sporném řízení . Při správném propočtu, který žalovaná v dovolání předkládá a podrobně rozvádí, za situace, kdy žalovaná žalobkyni již uhradila částku 1.764,- Kč a kdy částka 9,50 Kč byla žalobkyni soudem již pravomocně přiznána, je nárok žalobkyně po právu co do částky 21.108,90 Kč a nikoli do částky 22.266,80 Kč a žaloba měla být co do zbytku ve výši 19.015,80 Kč zamítnuta . Tato diference je podle názoru žalované relevantní, neboť se promítá i do výše příslušenství. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů dále opět jen o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a k tomu oprávněným subjektem (žalovanou) řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem; dovolací soud se proto vždy musí v prvé řadě zabývat jeho přípustností.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem ve věci samé potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), je předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ i c/ o. s. ř. skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se nepřihlíží (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).

Každé podání účastníka řízení, tedy i dovolání, je nutno hodnotit podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Z obsahu dovolání se podává, že směřuje toliko proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního ve vyhovujícím výroku ohledně částky 1.157,90 Kč s příslušenstvím, která představuje rozdíl mezi částkou 21.108,90 Kč uznávanou dovolatelkou coby nárok po právu , a soudy přisouzenou částkou 22.266,80 Kč. Dovolání tak směřuje proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- resp. 50.000,- Kč, a není tudíž ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. přípustné.

Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání upravené v § 237 o. s. ř. a z hlediska jiného ustanovení přípustnost dovolání v posuzované věci zvažovat nelze, Nejvyšší soud České republiky podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalované právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 7. prosince 2004

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.

předsedkyně senátu