33 Odo 1209/2006
Datum rozhodnutí: 26.11.2008
Dotčené předpisy: § 51 předpisu č. 40/1964Sb.




33 Odo 1209/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce m. Č., zastoupeného JUDr. P. V., advokátem proti žalovanému P. P., zastoupenému JUDr. P. T. advokátem o zaplacení 855.897,- Kč, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 1728/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2006, č. j. 31 Co 120/2006-133, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 855.897,- Kč s tím, že uvedenou částku se mu žalovaný zavázal zaplatit podle darovací smlouvy.

Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 26. října 2005, č. j. 5 C 1728/2003-109, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 855.897,- Kč a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak poté, kdy jeho předchozí (žalobu zamítající) rozsudek ze dne 22. 11. 2004, č. j. 5 C 1729/2003-42, Krajský soud v Praze usnesením ze dne 7. 6. 2005, č. j. 31 Co 209/2005-70, zrušil a věc mu se závazným právním názorem vrátil k dalšímu řízení.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. dubna 2006, č. j. 31 Co 120/2006-133, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení změnil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 21. 12. 2001 smlouvu (včetně dodatku), jejímž předmětem bylo darování peněžních prostředků pro část staveb 2. etapy při zajištění infrastruktury v Č.v lokalitě L. s.; žalovaný se v této smlouvě zavázal do 31. 5. 2002 darovat žalobci peněžní částku ve výši 855.897,- Kč, která je účelově určena na vybudování infrastruktury (konkrétně dešťové kanalizace, komunikace a veřejného osvětlení) v lokalitě, v níž vlastnil celkem 7 parcel určených ke stavbě rodinných domů; celkové náklady na zhotovení staveb infrastruktury činily 5,135.402,- Kč a z této částky se odvíjely výše darů poskytovaných vlastníky místních pozemků určených k výstavbě rodinných domů, které měly být inženýrskými sítěmi obslouženy. Žalobce se smluvně zavázal zhotovit stavbu infrastruktury 2. etapy v lokalitě L. s. ve lhůtě třiceti měsíců od připsání darovaných finančních prostředků na jeho účet. Žalovaný dne 17. 5. 2002 od darovací smlouvy odstoupil s odůvodněním, že žalobce porušil své smluvní povinnosti. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že účastníci uzavřeli platnou inominátní smlouvu, podle níž vznikla žalovanému povinnost zaplatit žalobci 855.897,- Kč. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalovaného, že tato smlouva odporuje dobrým mravům. Zdůraznil, že od samého počátku, kdy žalovaný žádal o změnu charakteru užívání svých restituovaných zemědělských pozemků, podmiňoval žalobce svůj souhlas s takovou změnou geometrickým zaměřením předmětných pozemků, jejich vybavením technickou infrastrukturou na náklady žalovaného a bezúplatným převodem částí pozemků připadajících na komunikace. Konsensus účastníci vyjádřili nejprve smlouvou o uzavření budoucích darovacích smluv a teprve následně uzavřeli předmětnou smlouvu o poskytnutí finančního příspěvku; požadavky žalobce korespondovaly se speciálními právními předpisy (tj. se zákonem o vodách, zákonem o stavebním řízení a vyhláškou o obecně technických požadavcích na výstavbu) a byly také v souladu se zájmy žalovaného, protože jinak by zůstaly jeho pozemky zemědělskou půdou s mnohanásobně nižší cenou než měly pozemky stavební. Žalovaný od předmětné smlouvy platně neodstoupil, neboť ze strany žalobce nedošlo k prodlení s plněním jeho závazku a smlouva ani zákon za takové situace neumožňovaly žalovanému odstoupit od smlouvy.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V dovolání rekapituluje postup soudů v daném řízení a zdůrazňuje, že soud prvního stupně zcela změnil svůj názor oproti svému předchozímu rozhodnutí, aniž se s touto změnou svého názoru přijatelně vypořádal . Není srozuměn se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že požadavky žalobce byly od počátku jednání konzistentní. Má zato, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce své požadavky v průběhu jednání stupňoval. Původně totiž žádal pouze bezúplatný převod příslušných částí pozemků a byl rozhodnut poté žádosti o vydání územního rozhodnutí bez dalšího vyhovět, resp. udělit souhlas s rozparcelováním restituovaných pozemku. Posléze se však chtěl stát vlastníkem infrastruktury, aby ji mohl následně se ziskem provozovat. Žalovaný je nadále přesvědčen, že žalobcův postup je v rozporu ze základními zásadami mravního kodexu společnosti a předmětná smlouva je tudíž neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Žalobce se totiž domáhá finančního plnění, tedy zvětšení svého majetku, oproti závazku vydat správní rozhodnutí, která jsou navíc v souladu s jím navrženým a odsouhlaseným územním plánem. Bylo obecně známo, že pozemky, které žalovaný restituoval, byly schváleným územním plánem určeny pro výstavbu rodinných domů. Podle názoru žalovaného měl žalobce postupovat tak, že podmíní vydání rozhodnutí o parcelaci pozemků vybudováním potřebné infrastruktury žadatelem. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaný spatřuje rovněž v posouzení, že předmětná smlouva je smlouvou inominátní. Uvádí, že vždy jednal s vědomím, že žalobci poskytuje finanční dar a neměl nikdy v úmyslu s žalobcem jakkoli obchodovat nebo spolupracovat na jiné bázi . Protože od darovací smlouvy by mohl až do poskytnutí daru odstoupit, byla právní kvalifikací smlouvy coby smlouvy inominátní jeho práva poškozena. Byly totiž změněny důsledky, které hodlal svým jednáním vyvolat. Žalobce soudy trvale dezinformoval, jestliže tvrdil (a to i za situace, kdy domy již byly zkolaudovány), že finanční příspěvky potřebuje pro zajištění infrastruktury umožňující užívání obytných souborů daného území. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovanou osobou (žalovaným) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém bylo napadeno; je přitom zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak byly dovolatelem obsahově vymezeny. Z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence těchto vad nebyla v dovolání tvrzena a ani z obsahu spisu nevyplývá.

Žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že z provedených důkazů nesprávně dovodil, že postup žalobce při jednáních o udělení souhlasu se změnou začlenění pozemků v lokalitě L. s. v Č. a jejich parcelací byl od počátku konzistentní. Oproti tomu prosazuje názor, že v řízení bylo prokázáno, že požadavky žalobce se v průběhu jednání stupňovaly až tak, že byly nemravné. Tyto výhrady vystihují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor (hodnocení odporuje ustanovením § 133 až § 135 o. s. ř.). Zmíněným dovolacím důvodem lze přitom napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 8).

Pro posouzení, zda předmětná smlouva není v rozporu s dobrými mravy, považoval odvolací soud za podstatná zjištění, že

- od samého počátku, kdy žalovaný žádal o změnu charakteru užívání svých restituovaných zemědělských pozemků bylo stanovisko žalobce neměnné, tzn. svůj souhlas podmiňoval geometrickým zaměřením předmětných pozemků na náklad žalovaného, vybavením pozemků technickou infrastrukturou na náklady žalovaného a bezúplatným převodem částí pozemků připadajících na komunikace,

- požadavky žalobce korespondovaly se speciálními právními předpisy jako je zákon o vodách, zákon o stavebním řízení a vyhláška o obecně technických požadavcích na výstavbu,

- se účastníci dohodli na způsobu řešení tak, že infrastrukturu vybuduje žalobce a žalovaný mu poskytne finanční příspěvek,

- požadavek žalobce, aby žalovaný finančně přispěl na vybudování infrastruktury byl v souladu se zájmy žalovaného, protože jinak by zůstaly jeho pozemky zemědělskou půdou s mnohanásobně nižší cenou než je tomu u pozemků stavebních.

Z uvedeného tedy vyplývá, že odvolací soud při poměřování právního úkonu účastníků (tj. smlouvy ze dne 21. 12. 2001) ustanovením § 39 obč. zák. zvažoval celou řadu skutkových zjištění a svůj závěr o souladu předmětné smlouvy s dobrými mravy založil na jejich souhrnném vyhodnocení. Jinak řečeno, v souvislosti s posouzením, zda smlouva neodporovala dobrým mravům, bral v úvahu postupy, chování a zájmy obou smluvních stran, nikoli pouze žalobce. Případné zjištění, že žalobce své požadavky v průběhu jednání se žalovaným měnil, resp. stupňoval, tak nebylo způsobilé samo o sobě zvrátit právní posouzení věci odvolacím soudem z pohledu ustanovení § 39 obč. zák.

V rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, zpochybnil žalovaný správnost závěrů odvolacího soudu dovozujících, že smlouva, kterou účastníky uzavřeli dne 21. 12. 2001, je smlouvou inominátní a že není neplatná pro rozpor s dobrými mravy.

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.

Podle § 51 obč. zák. účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona.

Podle § 628 odst. 1 obč. zák. darovací smlouvou dárce něco bezplatně přenechává nebo slibuje obdarovanému, a ten dar nebo slib přijímá.

Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Občanský zákoník je ovládán zásadou autonomie vůle, která ve své podstatně umožňuje právním subjektům uzavírat jakékoli smlouvy, pokud svým obsahem nebo účelem neodporují zákonu nebo jej neobchází anebo se nepříčí dobrým mravům. Určité smluvní typy, které jsou mezi subjekty uzavírány nejčastěji, občanský zákoník ve své zvláštní části speciálně upravuje (kupní smlouva, darovací smlouva apod.). Tyto upravené smluvní typy jsou charakterizovány typickými právy a povinnostmi, které z nich smluvním stranám plynou. Pro darovací smlouvu je typické, že dárce bezplatně poskytuje nebo se zavazuje poskytnout obdarovanému určitý majetkový prospěch, aniž by k tomu měl právní povinnost, a obdarovaný tento dar nebo slib přijímá. Darovací smlouva je dvoustranný právní úkon, k jehož pojmovým znakům náleží předmět daru, bezplatnost a dobrovolnost. Jinak řečeno, dárce přenechává obdarovanému dar bezplatně, tzn. bez jakékoli protislužby, a obdarovaný obvykle také není vázán, jak má s poskytnutým darem naložit. V posuzovaném případě se účastníci od těchto pravidel darovací smlouvy odchýlili, neboť žalobce se za poskytnutí finančního příspěvku (daru) zavázal k určitému konání (vybudování, resp. dobudování infrastruktury obsluhující lokalitu, v níž žalovaný měl své pozemky) a poskytnutý dar byl účelově vázán právě na realizaci tohoto závazku žalobce. Tím účastníci uzavřeli smlouvu, která není v občanském zákoníku výslovně upravena, a závěr odvolacího soudu, že tento dvoustranný právní úkon spočívající ve vzájemném plnění lze mít za smlouvu inominátní (nepojmenovanou) je správný.

Přisvědčit nelze ani dovolací námitce, že uzavřená smlouva se příčí dobrým mravům. Občanský zákoník ani jiný právní předpis neobsahuje definici pojmu dobré mravy. Tuto definici nelze odvodit ani z § 3 odst. 1 obč. zák., podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy . Dobrými mravy společnosti je nutno chápat souhrn určitých etických a kulturních obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Při hodnocení musí být brán zřetel na konkrétní individualizovaný případ a nezáleží tolik na subjektivním názoru jednotlivce, jako na hodnocení společenském, objektivizovaném.

V posuzovaném případě účastníci uzavřeli smlouvu, na jejímž obsahu se dohodli, smlouva byla v zájmu žalovaného (činností žalobce došlo ke zhodnocení pozemků žalovaného) a nebyla to první smlouva obdobného charakteru, kterou účastníci uzavřeli (jestliže by předchozí smlouvy byly pro žalovaného nevýhodné, jistě by předmětnou smlouvu již neuzavřel). Rozpor s dobrými mravy nelze spatřovat v pouhé skutečnosti, že žalobce měl v rámci správního řízení k dispozici jiné nástroje, jimiž mohl žalovaného přimět k vybudování infrastruktury. Žalobce zvolil po dohodě se žalovaným jiný postup a lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v řízení zjištěné skutečnosti nevedou k závěru, že předmětná smlouva je neplatná, neboť se příčí dobrým mravům.

Odvolací soud tedy při právním posouzení dané věci nepochybil a dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. není naplněn.

Lze tak uzavřít, že správnost rozhodnutí odvolacího soudu se žalovanému prostřednictvím námitek uplatněných v dovolání nepodařilo zpochybnit a dovolací soud proto jeho dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalobci podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalovanému právo.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 26. listopadu 2008



JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á

předsedkyně senátu