33 Odo 120/2006
Datum rozhodnutí: 22.01.2008
Dotčené předpisy:




33 Odo 120/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce B. P., zastoupeného advokátem, proti žalované H. R., bytem v Praze 9, Vysočanská 568/49, zastoupené advokátkou, o žalobě na obnovu řízení podané žalovanou, vedené u Obvodního soudu pro P. pod sp. zn. 27 C 311/2002, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v P. ze dne 13. září 2005, č. j. 54 Co 272/2005-45, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Nejvyšší soud České republiky pokládá za nutné v prvé řadě předeslat, že soud prvního stupně i soud odvolací v řízení o návrhu na obnovu řízení nesprávně označily účastníky řízení, když jejich procesní postavení zaměnily. V řízení o žalobě na obnovu řízení je totiž třeba označovat účastníky podle jejich procesního postavení v původním řízení (srovnej R V/68). Účastníci proto budou nadále označováni tak, jak vyplývá ze záhlaví tohoto rozhodnutí.

Žalovaná H. R. se návrhem ze dne 11. 11. 2002 domáhala, aby byla povolena obnova řízení vedeného u Obvodního soudu pro P., jenž jí platebním rozkazem ze dne 2. října 2000, č. j. 23 C 51/2000-22, uložil povinnost zaplatit žalobci částku 4,080.000,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 13. 3. 1997 do zaplacení. Přiznaná částka představovala dluh z půjčky, kterou žalobce žalované poskytl dne 10. 12. 1996. Návrh na obnovu řízení žalovaná odůvodnila tvrzením, že byla pouhým zprostředkovatelem půjčky, což mohla prokázat až v září 2002, kdy ji bylo doručeno čestné prohlášení Ing. K., že půjčka byla určena jemu.

Obvodní soud pro P. usnesením ze dne 6. prosince 2004, č. j. 27 C 311/2002-26, ve znění opravného usnesení ze dne 22. února 2005, č. j. 27 C 311/2002-31, zamítl návrh na obnovu řízení vedeného zde pod sp. zn. 23 C 51/2000 a rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v P. usnesením ze dne 13. září 2005, č. j. 54 Co 272/2005-45, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Oba soudy dovodily, že nejsou dány předpoklady povolení obnovy řízení ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Shodně konstatovaly, že obnova řízení není přípustná, protože v původním řízení byly splněny podmínky pro vydání platebního rozkazu a žalovaná neuplatnila žádné nové skutečnosti nebo důkazy, které by nemohla použít v původním řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž rekapituluje průběh původního řízení a argumentuje ve prospěch obnovy řízení tím, že své tvrzení, že není dlužníkem, nýbrž pouhým zprostředkovatelem půjčky, mohla prokázat teprve po vydání platebního rozkazu, kdy jí bylo doručeno čestné prohlášení skutečného dlužníka Ing. K. Ten se v době, kdy probíhalo řízení před soudem prvního stupně, nezdržoval v České republice a ona neměla informace o jeho pobytu v cizině. Nemohla se tudíž účinně bránit vydání platebního rozkazu, resp. důkazy, které tvrdila, nemohly být provedeny, přestože čestné prohlášení spolu s výpovědí svědka Ing. K. mohlo přivodit pro ni příznivější rozhodnutí. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil k dalšímu řízení nebo rozsudek změnil tak, že obnova řízení se povoluje .

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000. Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 16. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se totiž návrhy na obnovu řízení proti rozhodnutím vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 dále jen o. s. ř. .

Protože v posuzovaném případě směřuje žaloba na obnovu řízení proti platebnímu rozkazu, který byl vydán Obvodním soudem pro P. ve věci vedené pod sp. zn. 23 C 51/2000 dne 2. října 2000, tedy přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (odpor žalované proti platebnímu rozkazu byl pro opožděnost odmítnut a platební rozkaz tak nabyl právní moci dnem 27. 10. 2000), je nutné tuto žalobu projednat a rozhodnout o ní podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., a to nejen v řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem, ale i v řízení dovolacím (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.). Projednáním a rozhodnutím dovolání podle dosavadních právních předpisů se pro dovolací řízení rozumí zejména posouzení podmínek řízení, procesního nástupnictví, zkoumání přípustnosti dovolání nebo vymezení náležitostí písemného vyhotovení rozhodnutí, jakož i posuzování včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR uveřejněné pod číslem 70/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V posuzovaném případě podala sice žalovaná řádně zastoupená advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) dovolání až po uplynutí jednoměsíční zákonné dovolací lhůty uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., řídila se však nesprávným poučením obsaženým v dovoláním napadeném usnesení odvolacího soudu a zůstala jí proto zachována lhůta k podání dovolání (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, publikované v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 7/2003).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání v dané věci není přípustné.

Přípustnost dovolání proti usnesení upravuje v prvé řadě § 238a o. s. ř. O žádný z případů v tomto ustanovení zmíněných však v posuzovaném případě nejde. Použitelnost § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dána již proto, že usnesení odvolacího soudu není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a písmenům b/ až f/ odstavce 1 citovaného ustanovení nelze napadené rozhodnutí podřadit. Přípustnost dovolání nezakládá v dané věci ani ustanovení § 239 o. s. ř., neboť upravuje přípustnost výhradně proti rozsudkům a usnesením ve věci samé, jímž rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy řízení není (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí pod označením R 61/98). Přípustnost dovolání by tak mohla být dána pouze v případě existence vad řízení uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř. (dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu bez ohledu na povahu předmětu řízení). Tyto vady připínající se k předmětnému řízení (nikoli k řízení původnímu) však nejsou v dovolání namítány a ani z obsahu spisu nevyplývají.

Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání upravené v § 238 odst. 1 ani § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř. a kdy nejsou naplněny ani podmínky přípustnosti dovolání uvedené § 237 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky podle § 243b odst. 4 věty prvé o. s. ř. ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalované jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat z pohledu v něm uplatněných dovolacích důvodů.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v souvislosti s tímto řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 22. ledna 2008

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á

předsedkyně senátu