33 Odo 1178/2003
Datum rozhodnutí: 11.08.2004
Dotčené předpisy:




33 Odo 1178/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobců A/ Ing. P. O. a B/ Ing. J. O., zastoupených, advokátem, proti žalovanému Ing. A. P., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 856.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 204/2000, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. září 2003, č. j. 23 Co 345/2003-73, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 9. 2003, č. j. 23 Co 345/2003-73, odmítl odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 24. 3. 2003, č. j. 3 C 204/2000-62, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobcům částku 856.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % od 1. 4. 2000 do zaplacení a na nákladech řízení 106.084,- Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Konstatoval, že odvolání žalovaného postrádá zákonné náležitosti, zejména v něm není uvedeno, v čem je spatřována nesprávnost napadeného rozhodnutí nebo postupu soudu. Protože žalovaný přes poučení o následcích neuposlechnutí výzvy ve stanovené lhůtě odvolání nedoplnil, přičemž uvedení odvolacího důvodu je nezbytnou náležitostí odvolání, bez níž nelze v odvolacím řízení pokračovat, odvolací soud odvolání ve smyslu § 211 podle § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítl.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst. 1 písm. e/ občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., přičemž na aplikaci tohoto právního předpisu usuzuje z toho, že řízení v prvním stupni bylo zahájeno podáním žaloby dne 25. 4. 2000 a soud prvního stupně rozhodl ve věci poprvé platebním rozkazem dne 29. 9. 2000. V dovolání vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a že řízení před odvolacím soudem je postiženou vadou mající za následek nesprávné rozhodnutí věci. Navrhuje proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem, směřuje však proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000.

Protože v posuzované věci bylo dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu vydáno dne 16. 9. 2003, tedy nepochybně za účinnosti občanského soudního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb., přičemž z jeho obsahu je zřejmé, že řízení o odvolání nebylo odvolacím soudem provedeno podle dosavadních předpisů, tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (a odvolací soud v tomto směru nepochybil, neboť odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 24. 3. 2003), je dovolací soud povinen dovolání žalovaného projednat a o něm rozhodnout podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 (dále jen o. s. ř. ). Údaje, z nichž dovolatel usuzuje na nutnost aplikovat občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2000, jsou z hlediska použití procesního předpisu irelevantní.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není v posuzovaném případě přípustnost dovolání dána již proto, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně, není rozhodnutím ve věci samé. Pojem věc sama je právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má být v řízení věcně rozhodnuto. Rozhodnutím ve věci by tedy v posuzovaném případě bylo rozhodnutí, jímž by odvolací soud rozhodl o žalobci uplatněném nároku na zaplacení žalované částky.

Ustanovení § 238 o. s. ř. upravuje přípustnost dovolání proti usnesení o obnově řízení a po povolení obnovy řízení.

Podle ustanovení § 238a odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto a) ve věci konkursu a vyrovnání, b) o žalobě pro zmatečnost, c) o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, d) ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, e) ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, f) o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí, g) o povinnostech vydražitele uvedeného v § 336m odst. 2 (§ 336n) a v § 338za odst. 2 o. s. ř.

Podle ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo a) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží, b) v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle § 107 odst. 5, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) a o záměně účastníka (§ 92 odst. 2).

Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. je dovolání rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo a) potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1, b) potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle § 107 odst. 5, o vstupu do řízení namísto dosavadního účastníka (§ 107a), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) a o záměně účastníka (§ 92 odst. 2).

Podle § 239 odst. 3 o. s. ř. je dovolání též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby); to neplatí, jestliže byl odmítnut návrh na předběžné opatření (§ 75a).

Žádným ze shora citovaných ustanovení není připuštěno dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání účastníka řízení proto, že nesplňovalo zákonné náležitosti.

Lze tedy uzavřít, že za dané procesní situace nelze přípustnost dovolání dovodit ze žádného ustanovení o. s. ř.; dovolací soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo, a žalobcům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 11. srpna 2004

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.

předsedkyně senátu