33 Odo 1175/2006
Datum rozhodnutí: 29.10.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 1175/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce K. P., , zastoupeného Mgr. P. G., advokátem, proti žalované P. K., o zaplacení částky 45.100,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 436/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2006, č. j. 28 Co 595/2005-45, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. března 2006, č. j. 28 Co 595/2005-45, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. srpna 2005, č. j. 25 C 436/2004-33, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 45.100,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % p. a. od 1. 8. 2004 do zaplacení a bylo rozhodnuto o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobce jako kupující uzavřel písemně kupní smlouvu (bez uvedeného data), v níž je jako prodávající označena žalovaná a jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k vozidlu zn. A. R. se státní poznávací značkou za kupní cenu 178.000,- Kč. Kupní smlouvu za žalovanou podepsal R. H., jenž kupní cenu od žalobce předal manželovi žalované. Kupní smlouva byla uzavřena podle § 409 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v tehdy platném znění (dále jen obch. zák. ). Předmětné vozidlo zakoupil manžel žalované J. K. za své finanční prostředky. Společné jmění žalované a jejího manžela bylo zúženo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 6. 2002, sp. zn. 23 C 94/2002, který nabyl právní moci dne 20. 8. 2002. Vlastnicí vozidla se stala žalovaná dne 24. 2. 2003 a takto byla vedena i v evidenci motorových vozidel. Po havárii vozidla v roce 2004 žalovaná prostřednictvím svého manžela zmocnila R. H. ke zprostředkování jeho prodeje, aniž jej zároveň zmocnila, aby jejím jménem uzavřel kupní smlouvu. R. H. byl zmocněn pouze k tomu, aby vyhledal vhodného zájemce, s nímž žalovaná smlouvu uzavře. Po uzavření kupní smlouvy se na vozidle vyskytly vady, které žalobce žalované vytkl a uplatnil nárok na slevu kupní ceny ve výši 43.600,- Kč a náklady vynaložené v souvislosti s uplatněním práva z odpovědnosti za vady ve výši 1.500,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že kupní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem, neboť ji v zastoupení žalované uzavřela osoba, jež k tomu nebyla zmocněna (nebyla za žalovanou oprávněna s předmětem smlouvy nakládat). R. H. na základě zprostředkovatelské smlouvy uzavřené se žalovanou podle § 774 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění v tu dobu platném (dále jen obč. zák. ) byl žalovanou zmocněn pouze k vyhledání zájemce o koupi vozidla.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. napadl správnost právního závěru, že kupní smlouva je absolutně neplatná. Tvrdí, že vůle účastníků směřovala k uzavření této smlouvy, tuto vůli nikterak nezpochybnili a nedožadují se vzájemného vrácení plnění poskytnutého na základě této smlouvy. Navrhl proto rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná s dovoláním nesouhlasila. Uvedla, že o prodeji vozidla nevěděla, nikomu, tedy ani R. H. plnou moc k jeho prodeji neudělila a že za prodej vozidla neobdržela kupní cenu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) poté, co shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dále zabýval jeho přípustností.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Dovolání je dále přípustné proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. však není podle § 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží, a dále není přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení (§ 237 odst. 2 písm b/ o. s. ř.).

Jelikož dovoláním dotčeným výrokem odvolací soud rozhodl o peněžitém plnění nepřesahujícím částku 50.000,- Kč, bylo nutno v prvé řadě vyřešit otázku, zda v posuzovaném případě jde z hlediska procesního o obchodní věc. Nejvyšší soud České republiky již ve svém usnesení ze dne 15. 12. 1998, sp. zn. 33 Cdo 2272/98, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 1/2000, vyjádřil názor, že za věci obchodní pro účely občanského soudního řádu je nutno považovat nejen všechny věci vyjmenované v § 9 odst. 3 a 4 o. s. ř., ale i obchodní závazkové vztahy, jejichž definice je obsažena v § 261 a § 262 obch. zák.

V posuzované věci je předmětná kupní smlouva označena jako kupní smlouva podle § 409 a násl. obchodního zákoníku , v odstavci 4.2 obsahuje ujednání, že V ostatním se řídí práva a povinnosti smluvních stran § 409 a násl. Obchodního zákoníku č. 513/1991 sb. a v odstavci 4.3 je uvedeno, že Odpovědnost prodávajícího za vady zboží se řídí § 436 a násl. obch. zákoníku.

Podle § 262 odst. 1 obch. zák. si strany mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261, se řídí tímto zákonem. Podle odstavce druhého tohoto ustanovení tato dohoda vyžaduje písemnou formu. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je jednotná v závěru, že obchodním závazkovým vztahem může být i vztah, který je kompletně upraven v jiném zákoně, např. právě v občanském zákoníku. Podstatné je, aby šlo o tzv. relativní obchod ve smyslu § 261 odst. 1 a 2 obch. zák., o tzv. absolutní obchod ve smyslu výčtu podávajícího se z § 261 odst. 3 obch. zák. nebo o závazkový vztah, jemuž strany přisoudily povahu obchodního vztahu písemnou volbou práva podle § 262 obch. zák. Je nepochybné, že ujednáním v kupní smlouvě byl závazkový vztah podřízen režimu obchodního zákoníku písemnou volbou práva podle § 262 obch. zák.; takto založený vztah je tudíž vztahem obchodním a spor mezi stranami je z procesního hlediska věcí obchodní.

Jelikož odvolací soud napadeným výrokem v dané obchodní věci rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti takovému výroku vyloučena (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže možnost podat dovolání není v zákoně (v § 237 až § 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy - bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo - o dovolání nepřípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 51/2003).

Protože dovolání není přípustné ani proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003), dovolací soud je odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované, která by podle 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. října 2008

JUDr. Blanka M o u d r á

předsedkyně senátu