33 Odo 1174/2005
Datum rozhodnutí: 23.02.2006
Dotčené předpisy: § 100 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




33 Odo 1174/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně D. M., proti žalovaným 1) B. M., a 2) K. M., o 256.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 C 104/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. června 2005, č. j. 19 Co 823/2005-108, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala po žalovaných, aby jí společně a nerozdílně zaplatili částku 256.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. dubna 2004 do zaplacení. Tvrdila, že dne 24. ledna 1995 společně s bývalým manželem P. M. půjčili žalovaným částku 512.000,- Kč na nákup spoluvlastnického podílu nemovitostí v kat. území S. n. L. Dne 24. září 1997 bylo manželství žalobkyně a P. M. rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 23 C 106/97, rozvedeno. Protože k vypořádání jejich zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví nedošlo dohodou v zákonné lhůtě, pohledávka vůči žalovaným přešla na každého z bývalých manželů v rozsahu jedné poloviny, tj. v rozsahu částky 256.00,- Kč. K její úhradě žalobkyně vyzvala žalované dopisem ze dne 3. března 2004.

Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 10. listopadu 2004, č. j. 7 C 104/2004-63, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 256.000,- Kč včetně požadovaného úroku z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobkyně společně s bývalým manželem půjčili žalovaným v lednu 1995 částku 512.000,- Kč na nákup jedné ideální třetiny nemovitostí. Splatnost půjčky nastala na základě výzvy žalobkyně ze dne 3. března 2004. Tvrzení o daru se žalovaným nepodařilo prokázat.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. června 2005, č. j. 19 Co 823/2005-108, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zcela zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně a její bývalý manžel P. M. uzavřeli s žalovanými smlouvu o půjčce, na základě které jim poskytli částku 512.000,- Kč; splatnost půjčky přitom nebyla dohodnuta. Ve smyslu ustanovení § 563 obč. zák. je dlužník povinen plnit prvního dne poté, co byl o plnění věřitelem požádán. Nedošlo-li po zániku manželství žalobkyně a P. M. k vypořádání jejich zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví, je žalobkyně skutečně oprávněna domáhat se vrácení poloviny poskytnuté půjčky (§ 149 odst. 4 obč. zák.). Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně, který neshledal důvodnou vznesenou námitku promlčení, dovodil, že došlo k promlčení uplatněného nároku. S odkazem na § 101 a § 563 obč. zák. má zato, že byla-li půjčka poskytnuta dne 24. ledna 1995, potom následujícího dne začala běžet tříletá promlčecí doba, která uplynula 24. ledna 1998. Došlo-li k podání žaloby až dne 14. dubna 2004, stalo se tak po uplynutí běhu promlčecí doby a v důsledku vznesené námitky promlčení nelze žalobě vyhovět.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen dovolatelka ) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm a) o. s. ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. odvolacímu soud vytkla, že dospěl k nesprávnému právnímu závěru o promlčení její pohledávky za žalovanými. Rozsudek se totiž opírá o dříve převládající právní názor, založený na rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR, sp. zn. 3 Cz 99/81, publikovaném pod R 28/84 Sbírky soudních rozhodnutí, podle kterého pro start tříleté promlčecí doby podle § 101 obč. zák. není rozhodný okamžik, kdy v důsledku požádání věřitele splatnost pohledávky skutečně nastala , ale již okamžik, kdy věřitel mohl splatnost dluhu vyvolat (požádat o plnění), tj. den poté, kdy vznikl dluh. Dovolatelka namítá, že rozhodovací praxe vyšších soudů se však nyní přiklonila k odlišnému názoru, podle něhož běh obecné promlčecí doby podle § 101 obč. zák. začne běžet až poté, co nastala splatnost pohledávky, tedy poté, co měl dlužník poprvé splnit dluh. Odkázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 5. 1998, č. j. 2 Cdon 250/97-63, a na rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 15. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 600/99, s vědomím, že obě rozhodnutí se týkala pohledávek státu za zhodnocení nemovitostí vydaných postupem podle zák. č. 403/1990 Sb. původním vlastníkům. Změnou právního názoru na počátek běhu promlčecí doby u pohledávek, jejichž splatnost nebyla dohodnuta, ani stanovena právním předpisem, došlo k překonání dřívějšího zjevně nesprávného byť dlouhodobého výkladu této problematiky, když pod slovy ode dne , kdy právo mohlo být vykonáno poprvé je třeba výkonem práva rozumět výhradně jen jeho uplatnění u soudu, a nikoli již požádání dlužníka o splnění dluhu. Start promlčecí doby je možný až poté, co byl dlužník o plnění požádán, neboť nesplatnou pohledávku věřitel uplatnit nemůže. Dosud zastávaný výklad nelze odůvodnit podle dovolatelky ani poukazem na možnost faktického posunutí počátku běhu promlčecí doby na značně dlouhou dobu. Z uvedených důvodů navrhla rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Napadené rozhodnutí bylo sice vydáno po 1. 4. 2005, ale stalo se tak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.). Proto bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení [§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř.] ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm a) o. s. ř. dovolání přípustné. Proto jej přezkoumal podle § 242 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., popř. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolacím řízení uplatněny. Protože jejich existence nevyplynula ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody tak, jak je žalobkyně obsahově vymezila, a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Žalobkyně spatřuje nesprávné právní posouzení věci v závěru odvolacího soudu o promlčení jejího nároku, který počátek běhu promlčecí doby vztáhl ke dni následujícímu po dni vzniku dluhu (poskytnutí půjčky).

Podle § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo přiznat.

Podle § 101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

Je třeba připomenout, že smyslem úpravy institutu promlčení v občanskoprávních vztazích je pobízet oprávněný subjekt (věřitele) pod určitou sankcí k tomu, aby vykonal svá práva včas, tj. v přiměřených promlčecích dobách u soudu a tak, aby donekonečna (a tedy neúnosně) nemohl oddalovat požadavek splnění od povinného subjektu (dlužníka). Právní úprava promlčení tím sleduje za cíl čelit vzniku a existenci dlouhotrvajících práv a povinností provázených často i jejich určitou nejistotou, nejasností a pochybností. Má-li možnost promlčení nároku plnit pobídkovou funkci vůči věřiteli, pak zároveň přispívá k tomu, aby dlužník nebyl po časově neomezenou dobu vystaven ze strany věřitele hrozbě podání úspěšné žaloby.

V posuzované věci odvolací soud dovodil, že promlčecí doba u půjčky poskytnuté dne 24. ledna 1995, kde splatnost dluhu nebyla dohodou účastníků sjednána ani nevyplývá z právního předpisu, začala běžet ode dne následujícího po vzniku dluhu tj. od 25. ledna 1995.

Dovolatelka v dovolání zmiňuje rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 11. 1981, sp. zn. 3 Cz 99/81, publikované jako R 28/84 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého nebyla-li doba splnění dluhu dohodnuta ani jinak stanovena [§ 78 obč. zák. (nyní § 563 obč. zák.)], začíná promlčecí doba běžet dnem následujícím poté, kdy vznikl dluh. Názor v něm vyslovený dovolatelka považuje nyní již za překonaný.

Ustanovení § 101 obč. zák. upravuje nejen délku obecné promlčecí doby, ale i její počátek, pokud není v dalších ustanoveních stanoveno jinak. Začátek běhu promlčecí doby je přitom spojován s okamžikem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé . Obecně přitom platí, že právo může být vykonáno poprvé, jakmile vznikne možnost podat na jeho základě žalobu, jinými slovy řečeno, jakmile nastane okamžik, kdy je actio nata; tento okamžik nastává splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník povinnost poprvé splnit dluh. Tento den je pak dnem počátku běhu promlčecí doby podle § 101 obč. zák. Nebyla-li splatnost dluhu určena dohodou, natož stanovena jinak (právním předpisem nebo v rozhodnutí), lze o splnění dluhu požádat dlužníka kdykoli. Ten je pak povinen splnit ve smyslu § 563 obč. zák. dluh prvého dne poté, kdy byl o plnění požádán. Již dřívější právní teorie (srovnej Švestka, J., Češka, Z., Chyský, J., Promlčení a prekluze v čs. právním řádu, Orbis Praha, 1967, a Občanský zákoník, Komentář, Díl I., Panorama 1987, str. 319 a. n. ) přijala za svůj názor, podle něhož může-li věřitel vyvolat splatnost dluhu (může-li požádat dlužníka o splnění dluhu), pak objektivně posuzováno může své právo i vykonat (podat žalobu k soudu). Prvá objektivní možnost vykonání práva je tedy dána okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění požádat. V těchto případech je proto třeba považovat za den rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby ten den, který následuje po vzniku právního vztahu sjednaného na neurčitou dobu. Proto tam, kde jde o právo z časově neomezeného právního vztahu, je pro počátek promlčecí doby rozhodný den, následující po dni, kdy došlo ke vzniku tohoto právního vztahu a nikoli den, kdy došlo ke splatnosti dluhu (srovnej citované znění Občanského zákoníku str. 322). Na tomto právním názoru je založeno právě zmiňované rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR R 28/84. Přijetí názoru dovolatelky o vázanosti počátku běhu promlčecí doby na den splatnosti dluhu a nikoli na den vzniku právního vztahu, ze kterého dlužníku vznikla povinnost k plnění, by znamenalo nepřípustné posunutí počátku běhu promlčecí doby (ve zřejmém rozporu s účelem institutu promlčení) prakticky na neomezenou dobu. Názor vyjádřený v R 28/84 zopakoval dovolací soud v řadě svých rozhodnutích (srovnej např. rozhodnutí ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 665/2002, ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 28 Cdo 566/2004, a ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 111/2005).

Pokud na podporu svých dovolacích argumentů dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 250/97, ze kterého vycházelo i rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 600/99, pak dílčí právní závěry v něm obsažené dovolatelka vytrhává z celkového kontextu rozhodnutí. Výklad ustanovení § 101 obč. zák. podaný dovolacím soudem v souvislosti s otázkou promlčení nároku podle § 10 odst. 3 zák. č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd (dále jen restituční zákon ), nesměřuje k jednoznačnému závěru o tom, že počátek běhu promlčecí doby je spojen vždy se splatností dluhu. S dosavadní, ale i následnou judikaturou dovolacího soudu je toto rozhodnutí zajedno v tom, že pro počátek běhu promlčecí doby je rozhodující objektivní okamžik, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. V citovaném rozhodnutí dovolací soud dospěl k závěru, že byla-li dohoda o vydání nemovitosti registrována 16. dubna 1991, a k úhradě zhodnocení byla účastnice řízení vyzvána až dopisem ze dne 23. září 1993 (žaloba byla podána u soudu dne 24. října 1995), nemohlo dojít k promlčení nároku, neboť vznik dluhu byl vázán na výzvu k úhradě, vydanou tehdejším ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci; dovolací soud se proto v tomto specifickém případě nepřiklonil k názoru, že promlčecí doba začala běžet již okamžikem registrace dohody o vydání nemovitosti.

Lze tedy uzavřít, že z pohledu shora citovaných závěrů odvolací soud nepochybil, když své rozhodnutí založil na konstantní judikatuře dovolacího soudu.

Žalobkyni se tak nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Za této situace Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. její dovolání zamítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovaným, kteří by podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. měli právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 23. února 2006

JUDr. Blanka Moudrá, v. r.

předsedkyně senátu