33 Odo 1169/2004
Datum rozhodnutí: 18.12.2005
Dotčené předpisy: § 45 předpisu č. 40/1964Sb.




33 Odo 1169/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce I. I., proti žalovanému Statutárnímu městu Ú. n. L., o zaplacení 130.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 153//2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. května 2004, č. j. 12 Co 628/2003-96, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 130.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že ze svých peněz zaplatil žalovanému dlužné nájemné za R., spol. s r.o., která se ocitla v konkurzu a platební neschopnosti. Žalobce je jedním ze společníků a jednatelem této obchodní společnosti a měl zájem nastoupit do nájemního vztahu na její místo, neboť v nebytových prostorách provozovala prodejnu jeho manželka. Podmínkou však bylo doplacení dlužného nájemného v celkové výši 130.000,- Kč. Přestože žalobce dlužné nájemné doplatil, žalovaný na změnu v osobě nájemce nepřistoupil a dne 24. 10. 1997 zaslal nájemci výpověď z nájmu nebytových prostor.

Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23. července 2003, č. j. 13 C 153/2001-56, zastavil řízení o žalobě v části, jíž žalobce požadoval přiznání 15 % úroků ročně z částky 130.000,- Kč od 7. 10. 1997 do 17. 6. 2001 (výrok I.), žalovanému uložil povinnost do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci 130.000,- Kč s 8 % úrokem z prodlení ročně od 18. 6. 2001 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Vycházel ze zjištění, že dne 29. 5. 1995 uzavřel žalovaný s R. spol. s r. o., nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl nájem v žalobě specifikovaných nebytových prostor. Nájemní smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou s tříměsíční výpovědní lhůtou. Žalobce byl jedním z jednatelů této obchodní společnosti. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 8. 1997, č. j. K 269/97-81, byl na zmíněnou obchodní společnost prohlášen konkurz. Žalobce jako fyzická osoba (nikoli jako jednatel obchodní společnosti) poskytl žalovanému ve dvou platbách peněžité plnění ve výši 130.000,- Kč, jímž uhradil za výše zmíněnou obchodní společnost dlužné nájemné. Měl totiž zájem, aby do práv nájemce vstoupila jeho manželka, která nebytové prostory užívala. Žalovaný tuto platbu přijal. Mezi účastníky nebyla uzavřena písemná dohoda o převzetí dluhu (na nájemném za užívání nebytových prostor) podle § 531 obč. zákoníku, nedošlo ani k přistoupení k dluhu ve smyslu § 533 obč. zákoníku. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že mezi žalobcem a žalovaným nevznikl žádný právní vztah. Proto plnil-li žalobce žalovanému částku 130.000,- Kč, jednalo se o plnění bez právního důvodu, které je žalovaný povinen žalobci podle § 451 odst. 2 obč. zákoníku vydat. Protože žalovaný nejednal v dobré víře, neboť žalobce k plnění přistoupil po příslibu žalovaného na změnu v osobě nájemce, je podle § 458 odst. 2 obč. zákoníku povinen vedle částky 130.000,- Kč zaplatit žalobci rovněž příslušenství.¨

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. května 2004, č. j. 12 Co 628/2003-96, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném vyhovujícím výroku tak, že žaloba, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 130.000,- Kč s 8% úrokem od 18. 6. 2001 do zaplacení, se zamítá. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Konstatoval, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci řádně, v rozsahu pro rozhodnutí potřebném. Vycházeje z takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl odvolací soud k odlišným právním závěrům, nežli soud prvního stupně. Především dovodil, že platil-li žalobce žalovanému dlužné nájemné za účelem získání v pozdější době pro něho osobní výhody, jednalo se o omyl v pohnutce, který neplatnost právního úkonu nezakládá. Za stavu, kdy plnění nebylo žalovaným na žalobci vynuceno, kdy vůle k plnění byla svobodná (v řízení nebylo prokázáno, že by se vůle žalobce zaplatit dlužný nájem za obchodní společnost vytvářela pod vlivem bezprávné výhrůžky), posuzoval, zda plnění, které se dostalo žalovanému ze strany žalobce, je bezdůvodným obohacením a kdo se na úkor jiného obohatil. Uzavřel, že předmětné plnění nebylo plněním bez právního důvodu (o vědomosti žalobce, co a za koho plní, nemůže být pochyb), nýbrž plnění za jiného - za R. spol. s r. o. Pouze jí se dostalo bezdůvodného obohacení a žalovaný tak není nositelem subjektivní povinnosti (bezdůvodné obohacení vydat).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, spočívá na nesprávném právním posouzení věci a samotné řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřuje v tom, že přestože odvolání žalovaného směřovalo výslovně proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud o výroku I. nikterak nerozhodl. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. žalobce vytýká odvolacímu soudu, že nezjišťoval, zda mezi žalovaným a R. spol. s r. o. existovala platná smlouva o nájmu nebytových prostor, podle níž měl nájemce pronajímateli zaplatit 130.000,- Kč, dále že pominul skutečnost, že žalovaný žádal úhradu dlužného nájemného v částce 129.510,- Kč, v konkurzním řízení přihlásil svou pohledávku za majetkem úpadce R. spol. s r. o. ve výši 66.774,- Kč a nikoli 129.510,- nebo 130.000,- Kč, přičemž zaplaceno mu žalobcem bylo celkem 130.000,- Kč. Podstatu rozhodnutí odvolacího soudu pak podle žalobce zpochybňuje prokázaná skutečnost, že správce konkurzní podstaty přihlášenou pohledávku žalovaného neuznal . Srozuměn není ani se závěrem odvolacího soudu, že předmětné plnění poskytl žalobce žalovanému ke splnění povinnosti R. spol. s r. o. V době plnění totiž byly pohledávky žalovaného přihlášeny a konkurzním správcem popřeny. Žalobce tudíž neplatil s úmyslem splnit povinnost uvedené obchodní společnosti, ale žádanou sumu zaplatil, aby mu žalovaný dal souhlas ke změně v osobě nájemce. Odvolací soud se tudíž spokojil se zjištěním, že nebylo pochyb o vědomosti žalobce, co a za koho plní , aniž by zjišťoval pravou vůli žalobce. Ztotožnit se žalobce odmítá s názorem odvolacího soudu, že je možné, aby se úpadce v konkurzu bezdůvodně obohatil plněním třetí osoby; vznik takového závazku považuje za rozporný ze zákonem o konkurzu a vyrovnání. Nadto je přesvědčen, že za nikoho nelze splnit jeho závazek proti jeho vůli. Ze všech uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu legitimovaným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že je v dané věci podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustné, dospěl k závěru, že není opodstatněné.

V rámci uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, vytýká žalobce odvolacímu soudu, že přehlédl, že odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně směřovalo výslovně do všech výroků tohoto rozsudku a o jednom z napadených výroků (výroku I.) tudíž nerozhodl. Tato výtka žalobce není důvodná. Každé podání účastníka řízení, tedy i odvolání, je nutné posuzovat podle jeho obsahu (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.). Ačkoli žalovaný ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně výslovně uvádí, že s tímto rozsudkem nesouhlasí a podává proti němu jako celku v zákonné lhůtě odvolání (tedy proti všem třem jeho výrokům), z obsahu odvolání, tj. z vylíčení odvolacích důvodů, se nepochybně podává, že proti výroku I., jímž bylo řízení zastaveno v části, v níž žalobce po žalovaném požaduje zaplacení 15 % úroků ročně z částky 130.000, Kč od 7. 10. 1997 do 17. 6. 2001, ve skutečnosti nebrojí. Se zpětvzetím žaloby o zmiňované příslušenství žalovaný souhlasil a z odvolání nevyplývá, že by správnost postupu soudu prvního stupně podle § 96 odst. 2 o. s. ř. jakkoli zpochybnil. Odvolací soud tudíž v dané věci nepochybil, pokud ve smyslu zásady uvedené v § 212 o. s. ř. věc projednal pouze v mezích, ve kterých se žalovaný ve skutečnosti domáhal přezkoumání rozhodnutí (tzn. ve výroku, jímž bylo vyhověno žalobě o zaplacení částky 130.000,- Kč s příslušenstvím od 18. 6. 2001 do zaplacení a ve výroku akcesorickém).

Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o. s. ř. spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud dovodil povinnost k plnění ze smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené mezi žalovaným a R., spol. r. o., ačkoli takové skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování . Z provedeného dokazování totiž neplyne, že by mezi uvedenými subjekty existovala platná nájemní smlouva a že by z ní měla zmíněná obchodní společnost povinnost uhradit žalovanému 130.000,- Kč.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.

Dokazování, které soud v občanském soudním řízení provádí zásadně při jednání (§ 122 odst. 1 o. s. ř.), slouží ke zjištění skutkového stavu věci, na jehož základě soud rozhoduje o věci samé (§ 153 odst. 1 o. s. ř.). Zákon neurčuje, jakými důkazními prostředky má účastník řízení splnit svoji důkazní povinnost navrhovat důkazy k prokázání svých tvrzení (neurčuje rozsah skutečností připuštěných jako důkaz); z tohoto hlediska nestanoví žádná omezení a podává pouze příkladný výčet důkazních prostředků, které nejčastěji přicházejí v úvahu. Obecně mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů a právnických osob, listiny, ohledání a výslech účastníků (srov. § 125 o. s. ř).

Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se pak rozumí myšlenková činnost soudů, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a posléze hodnota pravdivosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou pro zjištění skutkového stavu upotřebitelné). Důkazy, které jsou pro rozhodnutí bezvýznamné, se dále nezabývá. Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné nebo nezákonné). K důkazům, které byly získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Opačný postup soudu by měl za následek, že porušení obecně závazného právního předpisu by bylo promítnuto do skutkového stavu věci zjištěného soudem, a tím i do rozhodnutí vydaného na jeho základě. Přihlédnutím k nezákonným důkazům (tím, že by o ně opřel svá skutková zjištění) by tak soud zatížil řízení vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti pak soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocením důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí.

Odvolací soud v projednávané věci při hodnocení důkazů uvedeným způsobem postupoval. Především je namístě připomenout, že odvolací soud převzal skutková zjištění, k nimž dospěl již soud prvního stupně. Údaj o tom, že mezi žalovaným a obchodní společností RealTOUR spol. s r. o. byla dne 29. 5. 1995 uzavřena nájemní smlouva, na jejímž základě zmíněná obchodní společnost po dobu několika let užívala za sjednanou úplatu (nájemné) ve smlouvě specifikované nebytové prostory, má podklad jak v účastnické výpovědi samotného žalobce (žalobce tyto skutkové okolnosti uvedl již ve své žalobě), tak v jím předložených listinách (tj. nájemní smlouvě ze dne 29. 5. 1995 a jejím dodatku ze dne 16. 12. 1996). Stejně tak údaj o tom, že žalobce částku 130.000,- Kč zaplatil žalovanému coby jím vyčíslený dluh, který vznikl obchodní společnosti R. spol. s r. o. na nájemném a na úhradě služeb spojených s užíváním nebytových prostor, čerpal soud především z výpovědi žalobce a z písemností, které žalobce k důkazu předložil (tj. z jeho korespondence se žalovaným). Žalovaný ostatně tyto žalobcem tvrzené skutečnosti ohledně existence zmíněné nájemní smlouvy a ohledně existence dluhu na nájemném a osoby, která jej za R. spol. s r. o. zaplatila v průběhu řízení nikdy nezpochybňoval (jeho obrana spočívala v tvrzení, že byl-li žalobcem, který byl statutárním zástupcem R. spol. s r. o., uhrazen dluh na nájemném této obchodní společnosti, bylo plněno účastníkem nájemní smlouvy). Odvolací soud proto nepochybil, konstatoval-li, že uvedená skutková zjištění nejsou mezi účastníky sporná a při rozhodování z nich vycházel. Skutečnosti, že dlužné nájemné (včetně vyúčtovaných služeb spojených s užíváním nebytových prostor) činilo do 9/97 částku celkem 129.510,- Kč, zatímco žalobci bylo vyčísleno částkou 130.000,- Kč (jíž posléze zaplatil ve dvou platbách 108.000,- a 22.000,- Kč), si žalobce byl při úhradě dlužného nájemného vědom, neboť jak sám uvedl, pokud se v usnesení Rady uvádí dluh na nájemném 107.925,- Kč, tak je to tatáž částka, kterou jsem uhradil ve výši 108.000,- Kč ... nemůže se jednat o žádný jiný dluh . Uvedenými platbami (míněno platby 108.000,- a 22.000,- Kč) byl hrazen dluh na nájemném a službách spojených s nájmem nebytových prostor za společnost R. spol. s r.o. . Nelze proto přisvědčit žalobci, že skutkové zjištění ohledně existence nájemní smlouvy a skutkové zjištění ohledně existence dlužného nájemného, které žalobce za dluhující obchodní společnost žalovanému uhradil, nemají oporu v provedeném dokazování. Nedůvodnou se jeví rovněž námitka žalobce, že skutečnosti, které vyšly v řízení najevo (že žalobce namítal neplatnost nájemní smlouvy, že žalovaný žádal po žalobci zaplacení dlužného nájemného ve výši 129.510,- Kč, zatímco zaplaceno bylo 130.000,- Kč a že žalovaný přihlásil v konkurzním řízení svou pohledávku za R. spol. s r. o. ve výši 66.774,- Kč, kterou správce konkurzní podstaty popřel), vyvracejí závěr odvolacího soudu, že žalobce poskytl žalovanému plnění ke splnění povinnosti zmiňované obchodní společnosti. Rovněž skutkový závěr, že žalobce platil částku 130.000,- Kč s úmyslem splnit dluh na nájemném za R. spol. s r. o. má totiž podkladě zejména ve výpovědi žalobce. Žalobce jako účastník řízení uvedl (a svou výpověď v tomto směru nezměnil), že poté, kdy na majetek R. spol. s r. o. byl prohlášen konkurz, jednal se žalovaným, zda by bylo možné změnit nájemní smlouvu, která byla uzavřena s touto obchodní společností, a to tak, že by se nájemcem na místo této společnosti stala manželka žalobce, která již ve skutečnosti nebytové prostory také užívala. Protože žalovaný odmítl o takové možnosti vůbec jednat do doby, než bude dluh za R. spol. s r. o. (spočívající v nedoplatku nájemného) vyrovnán, a žalobce chtěl jím navržené změny v osobě nájemce docílit, zaplatil za dlužníka dluh ze svých finančních prostředků, resp. z prostředků náležejících do společného jmění manželů. Rovněž vypověděl, že měl přitom vědomost, že částka 108.000,- Kč představuje dlužné nájemné a částka 22.000,- Kč má sloužit k úhradě služeb spojených s užíváním nebytových prostor. Z těchto údajů, které vyplynuly z účastnické výpovědi žalobce, a plně korespondují s výpověďmi slyšených svědků Mgr. J. H. a J. U. i s listinnými důkazy (korespondencí mezi žalobcem a žalovaným), nelze než skutkově uzavřít, že žalobce plnil žalovanému částku 130.000,- Kč za R. spol. s r. o., resp. že jeho úmyslem bylo splnit za tuto obchodní společnost její dluh na nájemném a úhradě služeb spojených s užíváním pronajatých nebytových prostor tak, aby si sám vytvořil prostor pro jednání o případné změně v osobě nájemce.

Z výše uvedeného vyplývá, že skutkové zjištění odvolacího soudu o plnění žalobce za R. spol. s r. o. s úmyslem splnit její dluh na nájemném a úhradě služeb za užívání nebytových prostor, má oporu v provedeném dokazování, neboť respektuje skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů. V hodnocení důkazů i poznatků, které vyplynuly z přednesů účastnických stran, výpovědí svědků i listinných důkazů není z hlediska závažnosti a věrohodnosti logický rozpor a výsledek hodnocení důkazů tak odpovídá postupu stanovenému v § 132 o. s. ř. Rozsudek odvolacího soudu je tak i z hlediska druhého z uplatněných dovolacích důvodů (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) a jeho obsahového vymezení správný. I když žalobce v dovolání proklamoval dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., podle obsahu dovolacích námitek jej ve skutečnosti neuplatnil. Protože ani jeden z uplatněných dovolacích důvodů nebyl naplněn, dovolací soud dovolání žalobce jako neopodstatněné zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl se svým dovoláním úspěšný a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 18. prosince 2005



JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r.

předsedkyně senátu