33 Odo 1165/2003
Datum rozhodnutí: 28.04.2005
Dotčené předpisy: § 107 předpisu č. 40/1964Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 1165/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně O.-F., spol. s r. o. , zastoupené JUDr. B. K., advokátem , proti žalovaným 1/ L. V. a 2/ H. V., zastoupeným JUDr. V. D., advokátem, o zaplacení 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha východ pod sp. zn. 3 C 232/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. března 2003, č. j. 30 Co 57/2003-184, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. března 2003, č. j. 30 Co 57/2003-184, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha východ ze dne 7. května 2002, č. j. 3 C 232/2000-155, zamítající žalobu o zaplacení částky 300.000,- Kč s 23 % úrokem z prodlení od podání žaloby do zaplacení a rozhodnuto bylo o nákladech odvolacího řízení, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha východ ze dne 7. května 2002, č. j. 3 C 232/2000-155, v části výroku týkající se zamítnutí žaloby co do částky 300.000,- Kč s 23 % úrokem z prodlení od podání žaloby do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Praha východ k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení 610.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděla, že s původními vlastníky domu čp. 754 na parcele č. 601 v katastrálním území Praha - Vršovice, který je dnes ve vlastnictví žalovaných, uzavřela nájemní smlouvu na byt číslo 12 ve 4. podlaží domu. Žalovaní tuto smlouvu odmítli respektovat a zabránili žalobkyni v přístupu do uvedeného bytu. Proto žalobkyně následně skončila nájem bytu výpovědí. Žalovaná částka sestává z 280.000,- Kč, které žalobkyně původním vlastníkům domu zaplatila jako hodnotu nájemního práva, a dále z 300.000,- Kč, které se souhlasem původních vlastníků domu vynaložila na rekonstrukci bytu, k němuž získala právo nájmu. Zbytek žalované částky tj. 30.000,- Kč požaduje žalobkyně jako náhradu za své nářadí, které zůstalo v předmětném bytě a nebylo jí žalovanými vydáno.

Okresní soud Praha východ rozsudkem ze dne 7. 5. 2002, č. j. 3 C 232/2000-155, žalobu o zaplacení částky 610.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že žalovaní nejsou k zaplacení částky 580.000,- Kč pasivně legitimováni, neboť částku 280.000,- Kč předala žalobkyně právním předchůdcům žalovaných a částku 300.000,- Kč investovala do rekonstrukce bytu do doby, nežli dům koupili žalovaní. Co se týče žalované částky 30.000,- Kč, žalobkyni se nepodařilo prokázat, že si žalovaní její nářadí skutečně přisvojili. Všechny tři nároky navíc žalobkyně uplatnila u soudu až po uplynutí subjektivní i objektivní promlčecí doby. Žalovaní, kteří v průběhu řízení vznesli námitku promlčení žalovaných částek, totiž nabyli vlastnictví předmětného domu ke dni 26. 6. 1996 a žaloba byla soudu prvního stupně doručena teprve dne 31. 10. 2000.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2003, č. j. 30 Co 57/2003-184, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ve správném znění potvrdil, v nákladovém výroku jej změnil (jen pokud jde o výši nákladů řízení), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ohledně skutkového stavu věci odkázal odvolací soud výslovně na zjištění učiněná již soudem prvního stupně. Vycházel tedy ze zjištění, že mezi žalobkyní a původními vlastníky domu čp. 7 v P. (právními předchůdci žalovaných) bylo postupně uzavřeno několik dohod. První z nich ze dne 1. 2. 1995 obsahovala mimo jiné závazek původních vlastníků zmíněné nemovitosti uvolnit ve prospěch žalobkyně dva byty v uvedeném domě a závazek žalobkyně na svůj náklad tyto byty do 23. 6. 1995 zrekonstruovat tak, aby od 1. 7. 1995 mohly být pronajaty uživatelům, jejichž jména žalobkyně sdělí. Dohodou z 15. 5. 1995 pronajali majitelé domu čp. 7 v dohodě specifikované dvě bytové jednotky (jednou z nich byl i byt č. 12 ve 4. podlaží domu) žalobkyni, která se mimo jiné zavázala, že zaplatí původním vlastníkům domu částku 350.740,- Kč s tím, že dojde-li mezi účastníky dohody posléze k uzavření kupní smlouvy na dům, bude kupní cena o uvedenou částku snížena a v opačném případě bude sloužit jako náhrada za uvolněný byt bez bytové náhrady . Dodatkem ze dne 5. 6. 1995 sdělila žalobkyně zástupci právních předchůdců žalovaných kromě jiného to, že byt č. 12 bude užívat Helena Volková; ta však připravenou nájemní smlouvu signovanou zástupcem původních vlastníků domu nepodepsala a do nabízeného bytu se nenastěhovala. Dodatkem č. l k dohodě o pronájmu bytové jednotky ze dne 15. května 1995 , který uzavřeli právní předchůdci žalovaných a žalobkyně dne 30. 6. 1995, byly řešeny právní vztahy pouze k bytu 1 + 1 číslo 12 ve čtvrtém podlaží domu čp. 754 v ulici H.v P. , tak, že tento byt dali pronajímatelé do nájmu žalobkyni za zde sjednané nájemné. Žalovaní se stali vlastníky domu čp. 754 dne 26. 6. 1996; podle kupní smlouvy nevázly na domě žádné dluhy, závazky či věcná břemena. Dne 21. 9. 1996 první žalovaný za přítomnosti svědků otevřel byt č. 12, vytvořil seznam věcí, které se v něm nacházely a poté tyto věci přemístil jinam. Majitele věcí o tom informoval domovní vyhláškou. Byt č. 12 žalovaní dne 22. 9. 1996 pronajali třetím osobám. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl odvolací soud závěru, že investici žalobkyně do rekonstrukce bytu č. 12 je třeba posuzovat jako plnění bez právního důvodu, přičemž k obohacení došlo v okamžiku dokončení rekonstrukce bytu a nikoliv až jeho vyklizením. Protože již k 1. 7. 1995 byla připravena nájemní smlouva pro paní V., musela být rekonstrukce bytu provedena nejpozději k tomuto dni, kdy také nejpozději počala plynout subjektivní i objektivní promlčecí doba k vydání bezdůvodného obohacení. Ohledně nároku žalobkyně na zaplacení 280.000,- Kč uzavřel, že i na promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo zaplacením hodnoty nájemního práva k předmětnému bytu bez poskytnutí protihodnoty platí dvouletá subjektivní promlčecí doba; při stanovení počátku jejího běhu je třeba vycházet ze skutečnosti, že žalobkyně se nejpozději na podzim roku 1996 dozvěděla, že žalovaní jí zabránili v přístupu do bytu č. 12 a pronajali ho třetím osobám. Požadavek na zaplacení 30.000,- Kč posoudil jako nárok na náhradu škody, který se promlčuje ve tříleté objektivní době. Protože věci žalobkyně, za které je náhrada požadována, byly z bytu č. 12 přemístěny v říjnu roku 1996, uplynula tříletá promlčecí doba k uplatnění práva na náhradu v říjnu roku 1999; i toto právo je tedy promlčeno.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Má za to, že zásadní právní význam napadeného rozsudku i důvodnost dovolání je dána tím, že věc byla řešena v rozporu s hmotným právem. Ačkoliv žalobkyně v dovolání výslovně nevymezila rozsah, ve kterém rozsudek odvolacího soudu napadá, z obsahové konkretizace dovolání je zcela zjevné, že jím brojí výhradně proti té části rozsudku, která se týká žaloby o zaplacení částky 300.000,- Kč, vynaložené žalobkyní na rekonstrukci bytu č. 12 v domě čp. 7. Nesprávným shledává jak závěr soudu prvního stupně, že žalovaní nejsou nositeli povinnosti vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení, resp. zaplatit jí 300.000,- Kč, tak závěr soudů obou stupňů, že právo na zaplacení částky 300.000,- Kč je promlčeno. Zdůrazňuje, že s původními vlastníky domu čp. 7 měla v rámci dohody o pronájmu bytové jednotky a jejich dodatků sjednáno, že jí pronajímají byt č. 12 a zároveň udělují souhlas s celkovou rekonstrukcí a adaptací tohoto bytu na vlastní náklady. Nájem bytu skončil výpovědí ke dni 30. 6. 1999, kterou žalobkyně žalovaným dala proto, že jí po převodu domu do jejich vlastnictví bránili v užívání rekonstruovaného bytu. Žalobkyně má zato, že žalovaní koupí domu vstoupili do práv a povinností pronajimatele, a je při tom bez významu, zda byli o existenci nájemního vztahu původními vlastníky domu informováni či nikoli. Odvolací soud, stejně jako před ním i soud prvního stupně existenci smlouvy o nájmu i souhlas pronajimatele s provedením rekonstrukce bytu při posouzení promlčení práva nezohlednily. Pochybily tudíž při aplikaci práva, neboť místo obecného ustanovení upravujícího promlčení bezdůvodného obohacení mělo být aplikováno speciální ustanovení § 667 odst. 1 ObčZ, podle něhož teprve po skončení nájmu vzniká nájemci právo na náhradu toho, oč se v důsledku pronajimatelem odsouhlasené rekonstrukce zvýšila hodnota věci. Jelikož nájem předmětného bytu skončil dne 30. 6. 1999 a žaloba byla podána dne 31. 10. 2000, právo žalobkyně na náhradu toho, co vynaložila na rekonstrukci bytu v domě žalovaných promlčeno není.

Podle vyjádření žalovaných není dovolání žalobkyně přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu není po právní stránce zásadně významný. Výhrada, že na danou věc nebylo aplikováno ustanovení § 667 odst. 1 ObčZ, nemůže být opodstatněná, neboť soudy dospěly k závěru, že mezi žalobkyní a žalovanými neexistoval vztah nájemce a pronajímatelů.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů dále jen o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (žalobkyní) řádně zastoupenou advokátem, se v prvé řadě zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Směřuje-li dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo i v posuzované věci), připouští zákon dovolání pouze v případě, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V rámci způsobilého dovolacího důvodu (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) žalobkyně otevřela dovolacímu přezkumu kontrolu správnosti právního závěru odvolacího soudu, že právo žalobkyně na zaplacení částky 300.000,- Kč, kterou vynaložila při rekonstrukci bytu nacházejícího se v domě žalovaných, je promlčeno. Na posouzení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a protože tato otázka nebyla odvolacím soudem vyřešena v souladu s hmotným právem, shledal dovolací soud pro její řešení dovolání přípustným.

Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.

Podle ustanovení § 101 ObčZ pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

Promlčení práva při bezdůvodném obohacení je upraveno v ustanovení § 107 ObčZ; podle něho se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (srov. odst. 1). Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (odst. 2). Jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat (odst. 3).

Zda lze otázku promlčení práva žalobkyně na zaplacení částky 300.000,- Kč posoudit podle shora zmiňovaného ustanovení § 107 ObčZ, které na daný případ aplikoval odvolací soud, či zda je nutné námitku promlčení tohoto práva, kterou v průběhu řízení před soudem prvního stupně vznesli žalovaní, zvažovat z pohledu odpovědnosti z bezdůvodného obohacení podle speciálního ustanovení § 667 ObčZ, jehož se žalobkyně dovolává, odvisí především od řešení prejudiciální otázky, zda žalobkyni svědčilo právo nájmu bytu, který na vlastní náklady s případným souhlasem pronajímatele zrekonstruovala. Lze totiž přisvědčit námitce že pokud by žalobkyni svědčilo právo nájmu k bytu, na němž provedla se souhlasem pronajímatele změny, a smlouva nestanovila jinak, je rozhodujícím z hlediska určení počátku běhu promlčecí doby k uplatnění práva na úhradu nákladů spojených s úpravou předmětu nájmu (v posuzovaném případě rekonstrukcí bytu) datum ukončení nájmu, neboť teprve tímto okamžikem byla ve smyslu § 667 odst. 1 ObčZ oprávněna tuto úhradu požadovat. Z ustanovení § 667 odst. 1 ObčZ totiž vyplývá, že nájemce, který do pronajaté věci se souhlasem pronajimatele investoval, má teprve po skončení nájmu (nestanoví-li smlouva jinak) právo požadovat protihodnotu toho, o co se hodnota věci v důsledku této investice zvýšila. Protože nový vlastník pronajaté věci v souladu s ustanovením § 680 odst. 2 ObčZ vstupuje do právního postavení pronajímatele, svědčí nájemci toto právo i vůči němu, byť není tím, kdo nájemci souhlas s rekonstrukcí věci udělil. Protože právo nájemce na náhradu toho, oč svou investicí zhodnotil pronajatou věc, je upraveno ustanovením § 667 odst. 1 ObčZ, nelze na něj aplikovat obecná ustanovení o bezdůvodném obohacení a tudíž ani zvláštní úpravu promlčení práv z bezdůvodného obohacení zakotvenou v ustanovení § 107 ObčZ; právo na náhradu se v takovém případě promlčuje v obecné tříleté době podle ustanovení § 101 ObčZ, která počíná svůj běh až prvním dnem následujícím po dni, v němž skončil nájem věci. Přestože již soudem prvního stupně, jehož skutková zjištění odvolací soud bezvýhradně převzal, byly provedeny důkazy listinami (písemnými dohodami, které žalobkyně s právními předchůdci žalovaných postupně od roku 1995 uzavřela), z nichž se podává, že mezi žalobkyní a právními předchůdci žalovaných byla uzavřena nájemní smlouva na byt č. 12 v domě čp. 754, nebylo soudy hodnoceno, zda podle ní vznikl žalobkyni nájem bytu. To, stejně jako posouzení, zda a kdy byl tento nájem bytu ukončen, je však jak bylo výše vyloženo z hlediska aplikace práva, resp. běhu promlčecí doby v dané věci rozhodující. Jinak řečeno, soud nemohl aplikací ustanovení § 107 ObčZ dospět ke správnému závěru o promlčení práva žalobkyně na zaplacení částky 300.000,- Kč požadované na náhradě nákladů spojených s rekonstrukcí bytu, aniž si předběžně vyřešil otázku, zda žalobkyni svědčilo (a potažmo pak bylo i ukončeno) právo nájmu tohoto bytu. Námitka žalovaných, že soudy obou stupňů dospěly k závěru, že mezi žalobkyní a původními vlastníky domu nájemní vztah nevznikl, je lichá, neboť takový závěr se z odůvodnění rozsudků těchto soudů vůbec nepodává. Závěr o existenci či neexistenci práva nájmu je výsledkem právního posouzení věci soudem; musí být tedy z odůvodnění jeho rozhodnutí zřejmé, z jakých relevantních zjištěných skutečností vycházel a aplikací jaké normy na daný skutkový stav takový právní závěr dovodil. Těmito znaky definované právní posouzení otázky existence nájemního vztahu rozhodnutí soudů obou stupňů postrádají; bez něj je však právní posouzení věci odvolacím soudem a potažmo i soudem prvního stupně neúplné, a tedy nesprávné.

Lze uzavřít, že dovolací důvod vycházející z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn důvodně; Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil; jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta první za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 28. dubna 2005

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.

předsedkyně senátu