33 Odo 112/2005
Datum rozhodnutí: 24.01.2007
Dotčené předpisy:




33 Odo 112/2005

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) J. Ž. a b) J. Ž., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému M. P., zastoupenému obecným zmocněncem,o zaplacení částky 73.230,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 6 C 1045/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu Brně ze dne 20. září 2004, č. j. 44 Co 124/2004-57, takto :

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. září 2004, č. j. 44 Co 124/2004-57, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 27. listopadu 2003, č. j. 6 C 1045/2002-34, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku částku 73.230,- Kč spolu s 10 % úrokem z prodlení od 1. 2. 2001 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. září 2004, č. j. 44 Co 124/2004-57, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 73.230,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. 2. 2001 do zaplacení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Oba soudy vyšly ze zjištění, že mezi žalobci jako prodávajícími a žalovaným jako kupujícím byla dne 21. 8. 2000 uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k rozestavěné stavbě na stavebním pozemku parc. č. 133, stavebnímu pozemku parc. č. 133 a pozemku parc. č. 379/11, zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 228 pro katastrální území a obec L. Článek VII. smlouvy obsahuje ujednání účastníků, že daň z převodu nemovitostí zaplatí po dohodě v RK kupující pan M. P. ve výši 73.230,- Kč, slovy Po obdržení platebního výměru daně z převodu nemovitostí od Finančního úřadu v L. žalobci dopisem ze dne 25. 1. 2001 vyzvali žalovaného k její úhradě. Žalovaný dopisem ze dne 1. 2. 2001 potvrdil příjem výzvy a uvedl důvody, které mu znemožnily závazek splnit. Vyměřenou daň uhradili žalobci a rozhodnutím Finančního úřadu v L. ze dne 5. 8. 2002 bylo zastaveno řízení o daňové exekuci nařízené exekučním příkazem ze dne 4. 10. 2001.

Soud prvního stupně z takto zjištěného skutkového stavu věci dovodil, že žalovaný nesplněním svého závazku z kupní smlouvy zaplatit daň z převodu nemovitostí způsobil žalobcům škodu na jejich majetku, neboť došlo k jeho zmenšení o jimi zaplacenou žalovanou částku, již měl podle kupní smlouvy uhradit žalovaný (§ 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění - dále jen obč. zák. ). Ujednání obsažené v čl. VII. smlouvy posoudil jako platný soukromoprávní závazek sjednaný mezi smluvními stranami, který neobchází § 8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, darovací a z převodu nemovitostí, v platném znění, podle něhož poplatníky daně z převodu nemovitosti jsou prodávající (zde žalobci). Vyslovil názor, že podle § 2 odst. 3 obč. zák. si účastníci občanskoprávních vztahů mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit. Na základě tohoto ujednání proto žalovanému ve smyslu § 489 obč. zák. vznikl závazek zaplatit namísto žalobců daň z převodu nemovitostí ve stanovené výši. Možnost aplikace § 450 obč. zák. v posuzovaném případě neshledal. Pro případ zproštění se odpovědnosti za vzniklou škodu soud prvního stupně shledal další důvod k plnění z titulu bezdůvodného obohacení (§ 451 odst. 2 a § 454 obč. zák.). Nepřisvědčil námitkám žalovaného, že kupní smlouva je relativně neplatná podle § 49a věty první obč. zák., neboť ji uzavřel v omylu, který vyvolali žalobci, a že kupní smlouvu uzavřel v tísni za nápadně nevýhodných podmínek (§ 49 obč. zák.), s tím, že tato svá tvrzení ničím neprokázal.

Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že smluvní ujednání v čl. VII. smlouvy je soukromoprávní povahy a není z obecného hlediska neplatné ve smyslu § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Cdo 132/99 a 33 Odo 714/2000 (R 1/2003). Na rozdíl od soudu prvního stupně ovšem dospěl k závěru, že žalobcům zaplacením daně z převodu nemovitostí nemohla vzniknout škoda, jelikož jim daňová povinnost zůstala zachována ve smyslu § 8 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, darovací a z převodu nemovitostí, v platném znění, a na existenci jejich veřejnoprávního závazku zaplatit daň nemohla mít existence smluvního ujednání účastníků žádný vliv. Rovněž odpovědnost z bezdůvodného obohacení zde nepřichází v úvahu, neboť žalobci zaplacením daně splnili svůj veřejnoprávní závazek. Povinnost žalovaného plnit (ve smyslu § 489 a § 491 obč. zák.), konstatoval odvolací soud dále, nelze dovodit ani ze smlouvy samotné, z níž vyplývá pro žalovaného jediný přímý závazek finančního plnění ve vztahu k žalobcům, a to zaplacení kupní ceny. Ze znění článku VII. smlouvy není možno ani za pomoci výkladových pravidel formulovaných v § 35 odst. 2 obč. zák. dovodit, že se žalovaný zavázal zaplatit daň z převodu nemovitostí přímo žalobcům. Z uvedeného ujednání sice není zřejmé, komu má být daň uhrazena, avšak odvolací soud považoval z kontextu ujednání a z následného jednání obou účastníků za nepochybné, že smyslem ujednání byl závazek žalovaného splnit daňovou povinnost přímo finančnímu úřadu (nikoli žalobcům poté, co svoji daňovou povinnost splní sami). Takové ujednání není ve smlouvě obsaženo a není přípustné si je domýšlet . Odvolací soud usoudil, že ujednání v článku VII. smlouvy svým obsahem nejspíše koresponduje s institutem převzetí dluhu podle § 534 obč. zák., kdy se dlužník (zde žalobci) dohodne s třetí osobou (zde žalovaným), že za něj třetí osoba uhradí dluh věřiteli (zde státu - finančnímu úřadu). Ovšem jak ze smlouvy, tak ze zákona nevyplývá regresní právo žalobců vůči žalovanému v případě, že sami dluh uhradí. V úvahu přichází pouze právo na náhradu škody podle § 420 obč. zák., jež odvolací soud již dříve vyloučil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a označili v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř. Napadli závěr odvolacího soudu, že v kupní smlouvě není obsažen závazek žalovaného, na jehož základě by jim bylo možno právo přiznat. Jsou přesvědčeni, že ujednání v článku VII. smlouvy o tom, že daň z převodu nemovitostí zaplatí kupující (odpovídající § 2 odst. 3 obč. zák.), je zcela jasné, nesporné, srozumitelné a určité. Povinnost kupujícího je ve smlouvě jednoznačně vymezena a význam smluvního ujednání nepovažují za nutné si jakkoli domýšlet. Navrhli proto napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že k uzavření kupní smlouvy byl přinucen lstí a výhrůžkami, neboť v případě neuzavření smlouvy by byla ohrožena jeho investice ve výši 100.000,- Kč, z níž financoval opravy předmětné stavby. Smyslem ujednání bylo, aby splnil daňovou povinnost za žalobce přímo finančnímu úřadu. Ztotožňuje se se závěrem odvolacího soudu, že závazek zaplatit daň žalobcům není ve smlouvě obsažen, a připomíná, že finanční úřad jím nabízenou úhradu daně odmítl.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 - dále opět jen o. s. ř. (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami - účastníky řízení při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Žalobci v dovolání nenamítají, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a existence těchto vad nevyplývá ani z obsahu spisu.

Dovolací soud je ve smyslu § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vylíčil.

Žalobci v dovolání především zpochybnili správnost skutkového zjištění odvolacího soudu, že kupní smlouva neobsahuje ujednání účastníků, že jim žalovaný zaplatí daň z převodu nemovitostí. Tím uplatnili dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Tento názor vyslovil Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000. Obdobně v rozsudku ze dne 31.10.2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002, uvedl, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z jiných pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje právní závěry.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, Svazku 1, pod č. C 8).

Pro vyřešení hmotněprávní otázky, zda ve smyslu § 489 a § 491 odst. 1 obč. zák. vznikl z kupní smlouvy žalovanému závazek zaplatit žalobcům daň z převodu nemovitostí, bylo stěžejní zjištění, zda si účastníci ujednali, že žalovaný zaplatí daň z převodu nemovitostí přímo žalobcům. Odvolací soud s odkazem na výkladová pravidla v § 35 odst. 2 obč. zák. dospěl ke skutkovému závěru, že kupní smlouva neobsahuje žádné ujednání, a to ani v článku VII., jímž se žalovaný zavázal k úhradě daně z nemovitostí žalobcům. S tímto skutkovým závěrem se nelze ztotožnit.

Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání.

V posuzovaném případě písemnou kupní smlouvu dne 21. 8. 2000 uzavřeli žalobci coby prodávající a žalovaný coby kupující. Předmět převodu vlastnického práva je specifikován v článku III. smlouvy, ujednání o výši dohodnuté kupní ceny obsahuje článek IV. smlouvy s tím, že v dalším článku V. se uvádí, že dohodnutá kupní cena ve výši 1,276.770,- Kč slovy bude zaplacena hotově při podpisu této kupní smlouvy v realitní kanceláři. Článek VII. kupní smlouvy obsahuje mimo jiné text: Daň z převodu nemovitostí zaplatí po dohodě v RK kupující pan M. P. ve výši 73.230,- Kč, slovy

Dovolací soud shledává ujednání účastnických stran v článku VII. smlouvy o tom, komu bylo sjednáno vyplacení daně z převodu nemovitostí - pokud jde o význam použitých pojmů, jejich vzájemnou návaznost a řazení ve struktuře celé smlouvy - jednoznačné a srozumitelné. Dohodli-li si účastníci smlouvy, jak je uvedeno v jejím článku V., že kupní cena bude zaplacena hotově při podpisu kupní smlouvy v realitní kanceláři, a že daň z převodu nemovitostí zaplatí žalovaný po dohodě v realitní kanceláři (viz znění článku VII.), pak nelze než dovodit, že žalovaný se zavázal kupní cenu i daň z převodu nemovitostí zaplatit žalobcům (tj. prodávajícím). Navzdory tomu, že článek V. smlouvy neobsahuje výslovné ujednání účastníků, že kupní cena bude zaplacena žalobcům, odvolací soud bez jakýchkoli pochybností dospěl k závěru, že jediný závazek žalovaného k finančnímu plnění žalobcům je obsažen právě v tomto článku. Ve světle toho je pak ovšem nutno hodnotit jako nelogický jeho další závěr, že ze znění článku VII. nelze dovodit, že se žalovaný zavázal daň z převodu nemovitostí zaplatit žalobcům, neboť v jeho textu chybí, komu bude daň zaplacena. S přihlédnutím k tomu, že obsah smluvního ujednání v článku VII. je vyjádřen obdobnými jazykovými výrazy a slovním spojením jako ujednání v článku V. smlouvy, jakož i k tomu, že smluvními stranami byli pouze účastníci řízení a v článku VII. (ani v žádném jiném) smlouvy se neuvádí, že žalovaný má platební povinnost ve vztahu k finančnímu úřadu, nelze považovat výklad tohoto ujednání kupní smlouvy podaný odvolacím soudem za správný. Odvolací soud sice v souvislosti s uvažovaným smyslem ujednání účastníků poukazoval na následné jednání účastníků, avšak konkrétní počínání účastníků po uzavření kupní smlouvy, které vyšlo najevo z listinných důkazů, zcela pominul. Tak v dopisu ze dne 25. 1. 2001 žalobci žalovaného vyzývali k setkání za účelem splnění jeho závazku zaplatit daň z převodu nemovitostí, s tím, že finanční úřad k výměru daně připojil složenky, které lze zaplatit na kterékoli poště. Žalovaný žalobcům odpověděl dopisem ze dne 1. 2. 2001, v němž se ke své povinnosti zaplatit daň hlásil a dával v úvahu splnit ji formou proplacení složenek. Lze tak naopak uzavřít, že následné jednání účastníků nasvědčuje tomu, že strany dojednaly povinnost žalovaného zaplatit daň žalobcům. Tvrzení žalovaného, že účastnické strany měly v úmyslu dojednat povinnost žalovaného zaplatit daň z převodu nemovitostí finančnímu úřadu, neodpovídá jejich písemnému projevu zachycenému v kupní smlouvě.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud svůj právní závěr, že žalovanému z účastníky uzavřené kupní smlouvy nevznikl závazek zaplatit žalobcům daň z převodu nemovitostí (§ 489 a § 491 odst. 1 obč. zák.), založil na skutkovém zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a je tedy vadné. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. byl tedy užit opodstatněně a jeho prostřednictvím se žalobcům podařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. ledna 2007

JUDr. Blanka Moudrá

předsedkyně senátu