33 Odo 1118/2004
Datum rozhodnutí: 29.10.2004
Dotčené předpisy: § 544 předpisu č. 40/1964Sb., § 35 předpisu č. 40/1964Sb.




33 Odo 1118/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobce J. B., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému Ing. V. K., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 250.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha západ pod sp. zn. 3 C 536/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2004, č. j. 31 Co 54/2004-63, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2004, č. j. 31 Co 54/2004-63, ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha západ ze dne 8. října 2003, č. j. 3 C 536/2002-38, tak, že žaloba o zaplacení částky 187.500,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 24. 4. 2002 do zaplacení se zamítá, a ve výrocích o nákladech řízení se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 250.000,- Kč (spolu příslušenstvím) s tím, že tato částka představuje smluvní pokutu, k jejíž úhradě se žalovaný zavázal ve směnné smlouvě pro případ nesplnění povinnosti převést na sebe ve sjednané lhůtě odběr elektřiny, vody, příslušenství k výrobě nápojů a účastnickou telefonní stanici.

Okresní soud Praha západ rozsudkem ze dne 8. října 2003, č. j. 3C 536/2002-38, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 250.000,- Kč spolu s 10% úrokem z prodlení od 24. 4. 2002 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. dubna 2004, č. j. 31 Co 54/2004-63, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 187.500,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 24. 4. 2002 do zaplacení, se zamítá; jinak jej potvrdil. Současně rozhodl o nákladech řízení. Shodně jako soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 29. 1. 1997 směnnou smlouvu, na jejímž základě se žalovaný stal vlastníkem ideální poloviny domu čp. 425 v J. u P. a žalobce se stal vlastníkem movitých věcí tvořících zařízení fitness centra v P. 4. V článku V. této smlouvy se žalovaný zavázal převést neprodleně na sebe jako vlastníka domu čp. 425 odběr elektřiny, vody, příslušenství k výrobě nápojů a účastnickou telefonní stanici, tj. médií které slouží k zajištění provozu D.-b. umístěného v domě čp. 425 a jsou dosud vedeny na žalobce; účastníky pak bylo ujednáno, že nebudou-li tyto převody zajištěny ani do jednoho měsíce ode dne účinnosti směnné smlouvy, je žalovaný povinen zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 10.000,- Kč za každý i jen započatý měsíc prodlení s tímto převodem. Kupní smlouvou z 11. 3. 1998 převedl žalovaný své vlastnické právo k domu čp. 425 v J. u P. na T. H. Převod účastenství k telefonní stanici ze žalobce na nového účastníka (G. V.) byl proveden až k datu 1. 6. 2001; ostatní převody zmíněné v článku V. směnné smlouvy byly realizovány ještě před provedením vkladu vlastnického práva k nemovitostem ve prospěch žalovaného. Zatímco soud prvního stupně na podkladě takto zjištěného skutkového stavu shledal nárok žalobce oprávněným jak co do důvodu, tak do výše, neboť dovodil, že žalovaný porušil svou smluvní povinnost převést na sebe neprodleně (nejpozději do jednoho měsíce od účinnosti směnné smlouvy) odběry vyjmenovaných médií a je proto povinen ve smyslu ustanovení § 544 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ObčZ ), uhradit smluvní pokutu za období 25 měsíců, po které byl s plněním této smluvní povinnosti v prodlení, odvolací soud vyložil článek V. směnné smlouvy tak, že předmětem zpřísněné míry zajištění byly čtyři závazky žalovaného, jejichž včasnému splnění účastníci přikládali rovnocenný význam, takže nesplnil-li žalovaný v dohodnuté lhůtě jeden z nich, lze mít s ohledem na význam těchto závazků i okolnost, že žalobci nesplněním závazku nevznikla žádná materiální či imateriální újma za to, že jej stíhá povinnost zaplatit pouze čtvrtinu z dohodnuté smluvní pokuty, tedy částku 62.500,- Kč. Námitky žalovaného, že žalobce mu neposkytl součinnost nutnou k realizaci převodu telefonní účastnické stanice, neshledal odvolací soud s odkazem na ustanovení § 35 odst. 3 zákona č. 108/1982 Sb. v platném znění důvodnou.

Proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud změnil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ). Odvolacímu soudu vytýká, že věc nesprávně právně posoudil, uzavřel-li, že předmětem zpřísněné míry zajištění jsou podle ujednání v článku V. směnné smlouvy čtyři samostatné, rovnocenné závazky a nesplnil-li žalovaný v dohodnuté lhůtě pouze jeden z těchto závazků, stíhá jej povinnost zaplatit pouze čtvrtinu z dohodnuté výše smluvní pokuty. Dovolatel je přesvědčen, že smluvní pokuta se podle ujednání účastníků vztahovala k porušení jediného závazku, a to povinnosti žalovaného převést na sebe kumulativně odběr elektřiny, vody, příslušenství k výrobě nápojů a účastnickou telefonní stanici. Smluvní pokutou zajištěná povinnost tak byla porušena jak v případě, že v dohodnuté době nedošlo k převodu pouze jediného média, tak i v případě, že nedošlo k převodu několika či všech vyjmenovaných médií, neboli smluvní pokutou zajištěná povinnost byla splněna až převedením posledního ze čtyř vyjmenovaných médií. Oporou pro tento výklad smluvního ujednání je užití singuláru převod v textu závěrečné části ustanovení článku V. směnné smlouvy. Další pochybení shledává dovolatel ve formulaci akcesorických výroků v návaznosti na znění celého rozsudečného výroku. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání. Odvolací soud podle jeho názoru vyložil článek V. směnné smlouvy správně, neboť čtyři dílčí plnění, jejichž povaha je naprosto odlišná a jsou na sobě navzájem nezávislá, nelze na základě formulace obsažené ve smluvním ujednání účastníků považovat za jednu samostatnou povinnost, jak nyní tvrdí žalobce, a to zvlášť s přihlédnutím k situaci, která nastala, že totiž splnění jedné z těchto čtyř povinností bylo nesrovnatelně obtížněji splnitelné, než splnění zbylých tří povinností. Splnění každé z povinností záviselo na odlišných okolnostech a žalovaný musel k jejich splnění podniknout odlišné kroky. Žalovaný pak na rozdíl od odvolacího soudu hodnotí ustanovení článku V. směnné smlouvy jako neplatné pro neurčitost, neboť nestanoví, které konkrétní dílčí povinnosti jsou vynucovány hrozbou smluvní pokuty. I v případě, že by smluvní pokuta ve výši 10.000,- Kč měsíčně postihovala porušení kterékoli ze čtyř dílčích povinností, jak tvrdí žalobce, musel by soud ujednání o smluvní pokutě shledat neplatným pro rozpor s dobrými mravy, neboť výše smluvní pokuty je nesrovnatelně vyšší než hrozící újma.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou účastníkem řízení, při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., přezkoumal rozsudek v napadeném rozsahu ve smyslu § 242 odst. 1, 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Dovolací soud je ve smyslu § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace.

Prostřednictvím § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno (správnost těchto zjištění dovolatel nenapadá), že účastníci uzavřeli dne 29. 1. 1997 směnnou smlouvu, na jejímž základě se žalovaný stal vlastníkem ideální poloviny domu čp. 425 v J. u P. a jako takový se v článku V. smlouvy zavázal převést neprodleně na sebe odběr elektřiny, vody, příslušenství k výrobě nápojů a účastnickou telefonní stanici, které slouží k zajištění provozu D.-b. umístěného v této nemovitosti. V citovaném článku smlouvy pak bylo účastníky sjednáno, že nebudou-li tyto převody zajištěny ani do 1 měsíce ode dne účinnosti této smlouvy, je žalovaný povinen zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 10.000,- Kč za každý i jen započatý měsíc prodlení s tímto převodem . Převod účastenství k telefonní stanici ze žalobce na nového účastníka (G. V.) byl proveden až k datu 1. 6. 2001; ostatní převody vyjmenované v článku V. směnné smlouvy byly realizovány ještě před provedením vkladu vlastnického práva k převáděným nemovitostem ve prospěch žalovaného.

Se zřetelem k právnímu posouzení zjištěného skutku odvolacím soudem a k podstatě dovolacích námitek podléhá dovolacímu přezkumu kontrola správnosti závěru odvolacího soudu dovozujícího, že ujednání účastníků obsažené v článku V. směnné smlouvy uzavřené dne 29. 1. 1997 je namístě vyložit tak, že předmětem zpřísněné míry zajištění byly čtyři závazky žalovaného, jejichž včasnému splnění přikládali účastníci rovnocenný význam, takže nesplněním toliko jednoho z těchto závazků ve sjednané lhůtě stíhá žalovaného povinnost zaplatit pouze čtvrtinu z dohodnuté výše smluvní pokuty.

Podle § 35 odst. 2 ObčZ právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho lze obsah právního úkonu posoudit i podle vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 ObčZ nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání.

S přihlédnutím k uvedeným závěrům lze uzavřít, že odvolací soud v daném případě neaplikoval ustanovení § 544 ObčZ v návaznosti na § 35 odst. 2 ObčZ správně. Jak vyplývá z obsahu článku V. směnné smlouvy uzavřené účastníky dne 29. 1. 1997, je projev vůle účastníků z hlediska jeho jazykového vyjádření jednoznačný; lze jej vyložit jen tak, že vůle účastníků směřovala k zajištění splnění povinnosti žalovaného coby nabyvatele domu, v němž byl v době uzavření směnné smlouvy provozován bar, převést na sebe neprodleně (nejpozději do 1 měsíce ode dne účinnosti směnné smlouvy) odběry taxativně vyjmenovaných médií, příslušenství k výrobě nápojů a účastnickou telefonní stanici (dále jen odběry ). Argumentaci odvolacího soudu, že zajišťovala-li smluvní pokuta ve skutečnosti splnění čtyř závazků, jejichž včasnému splnění účastníci přikládali rovnocenný význam, přičemž nebyl splněn pouze jeden z nich, stíhá žalovaného povinnost zaplatit pouze adekvátní část smluvní pokuty, nelze přisvědčit, neboť takový výklad neodpovídá písemnému projevu vůle účastníků směnné smlouvy. Dohodly-li se smluvní strany, že sankcionováno smluvní pokutou ve výši 10.000,- Kč za každý i jen započatý měsíc prodlení bude porušení smluvní povinnosti nabyvatele domu čp. 425 převést na sebe odběry, aniž bylo ujednáno, že bude-li některý z nich převeden, bude smluvní pokuta adekvátně tomu krácena, nelze než dovodit, že smluvní pokuta 10.000,-Kč za každý započatý měsíc prodlení bude hrazena i v případě, že zajišťovaná smluvní povinnost převést odběry bude porušena jen zčásti (tzn. že některý z odběrů bude převeden). Jinak řečeno, pokud by bylo vůlí účastníků sjednat smluvní pokutu zvlášť pro případ nepřevedení jednotlivých odběrů (tedy zvlášť pro případ nepřevedení odběru elektřiny, zvlášť pro nepřevedení odběru vody, zvlášť pro případ nepřevedení příslušenství k výrobě nápojů a zvlášť pro případ nepřevedení účastnické telefonní stanice), musel by být takový úmysl ve směnné smlouvě jazykově vyjádřen. Pojmy použité k jazykovému vyjádření obsahu právního úkonu jsou však v posuzovaném případě natolik zřetelné, že z nich nelze ani s přihlédnutím k tvrzené vůli žalovaného usuzovat na záměr smluvních stran dělit sankci (smluvní pokutu) v případě pouze částečného porušení zajištěné povinnosti.

Protože odvolací soud vyložil ujednání účastníků obsažené v článku V. směnné smlouvy ze dne 29. 1. 1997 odlišně, tedy v rozporu s jazykovým projevem vůle, jak je v této smlouvě zachycen, a nepřípustně smluvní ujednání mění ve prospěch jedné ze smluvních stran, byl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatelem užit opodstatněně a dovolacímu soudu nezbylo než rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části zrušit a věc vrátit v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 29. října 2004

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.

předsedkyně senátu