33 Odo 106/2005
Datum rozhodnutí: 29.08.2006
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

33 Odo 106/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce Ing. V. Č., proti žalovanému M. B., o zaplacení částky 91.805,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního sudu v Kolíně pod sp. zn. 6 C 499/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. července 2004, č. j. 22 Co 214/2004-143, takto:

I. Dovolání se odmítá.



II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 8. prosince 2003, č. j. 6 C 499/2002-116, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 34.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 22. 2. 2000 do zaplacení, zamítl žalobu o zaplacení částky 91.805,90 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 22. 2. 2000 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. července 2004, č. j. 22 Co 214/2004-143, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovolání, jímž žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé, a ve výroku o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 (dále jen o. s. ř. ) a nebylo dovolacím soudem shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, může být jeho přípustnost dána jen naplněním dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., kterým je možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze úspěšně použít pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Sám o sobě, i kdyby byl dán, přípustnost dovolání založit nemůže. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. uplatnit vůbec (srovnej výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř.).

Z obsahu dovolání (tj. z vylíčení dovolacích námitek žalobcem) vyplývá, že žalobce své výhrady k právnímu závěru odvolacího soudu o nedostatku věcné pasivní legitimace žalovaného založil na kritice správnosti zjištěného skutkového stavu. Jestliže totiž žalobce nesouhlasí se skutkovými závěry odvolacího soudu, že kupní smlouva byla uzavřena mezi společností A. spol. s r. o. a P. K., a nabízí svou verzi skutku (vycházející z jeho detailního rozboru a hodnocení jednotlivých důkazů provedených v řízení), z níž dovozuje pasivní legitimaci žalovaného, uplatnil tím ve skutečnosti nezpůsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Žalobce nenamítá, že odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní; argumentuje tím, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které žalobce tvrdil, musel by návazně dospět k odlišnému (správnému) právnímu posouzení věci. Námitky, že odvolací soud (resp. soud prvního stupně) neprovedl žalobcem navržené důkazy (opětovným výslechem svědka M., svědků J. G. st. a ml., účetními doklady a zprávou od společnosti A. spol. s r. o. a dalších obchodních společností či vyjádřeními správních úřadů), které měly podle jeho přesvědčení prokázat, že smlouvu o dodávce zboží se společností A. spol. s r. o. uzavřel žalovaný a nikoli P. K., představují použití dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Ani z hlediska takové výtky nemohl ovšem dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumat.

Stejně tak otázka, kdo a jak odpovídá za provozování podnikatelské činnosti za situace, kdy byl znám jediný nájemce nebytových prostor, který nesplnil právními předpisy stanovené podmínky provozování živnosti a zda může být v takovém případě přenášena odpovědnost za závazkový vztah na jinou osobu , pro jejíž řešení přisuzuje žalobce napadenému rozhodnutí zásadní význam po stránce právní, není způsobilá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na takto formulované otázce nespočívá.

Jelikož dovolání není přípustné ani proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek o nákladech řízení), lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalovanému v dovolacím řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobci právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 29. srpna 2006

JUDr. Blanka Moudrá, v.r.

předsedkyně senátu