33 Odo 1059/2003
Datum rozhodnutí: 30.03.2005
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 1059/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně S., a. s., zastoupené, advokátem, proti žalovaným 1) B. p. P. 1 s. p. v likvidaci, zastoupenému, advokátem, a 2) m. č. P. 1, zastoupené, advokátkou, o zaplacení částky 390.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod. sp. zn. 28 C 287/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2003, č. j. 20 Co 193/2003-125, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení částky 390.000,- Kč s příslušenstvím coby náhrady nákladů vynaložených na úpravy nebytových prostor v P. 1, T. 17, s. p. A., s. p., jehož majetek žalobkyně nabyla v rámci privatizace.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. června 2002, č. j. 28 C 287/95-108, zamítl žalobu, aby žalovaní byli uznáni povinnými zaplatit žalobkyni částku 390.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že mezi prvním žalovaným a s. p. A. (dále jen státní podnik ) byla dne 29. 12. 1990 uzavřena nájemní smlouva ohledně v žalobě specifikovaných nebytových prostor nacházejících se v P. 1, T. 17 (dále jen nebytové prostory ), k níž dal odbor obchodu a služeb ONV v P. 1 souhlas dne 23. 11. 1990. V článku V. smlouvy si účastníci ujednali, že veškeré opravy a úpravy uvnitř nebytového objektu zajistí nájemce (státní podnik) na své náklady s tím, že jiné než běžné opravy a úpravy objektu může provést jen na základě předchozí dohody s pronajímatelem (prvním žalovaným). V článku IV. smlouvy si účastnící dohodli, že pronajímatel provede s nájemcem majetkové vypořádání nákladů vynaložených nájemcem na adaptaci nebytových prostor, zanikne-li užívací poměr. Žalobkyně se s prvním žalovaným dne 20. 3. 1991 dohodla, že provede na vlastní náklad v pronajatých prostorách vybudování vstupu do ulice (osazení dveří místo okna). Rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu ČR č. 313/95 ze dne 29. 5. 1995 byla převedena část privatizovaného majetku státního podniku na Fond ČR podle schváleného privatizačního projektu č. 15174. Dne 1. 6. 1995 žalobkyně jako kupující uzavřela kupní smlouvu s Fondem ČR jako prodávajícím, jejímž předmětem byl privatizovaný majetek státního podniku. Kupní smlouva obsahovala ujednání smluvních stran, že dnem účinnosti kupní smlouvy na kupujícího přecházejí spolu s movitým majetkem veškerá práva, závazky a pohledávky, vyplývající z předmětu činnosti mimo jiné v oblasti občanskoprávní. Dopisem ze dne 22. 8. 1995, adresovaným prvnímu žalovanému, státní podnik vypověděl nájemní smlouvu uzavřenou dne 29. 12. 1990. První žalovaný vykonával správu bytových domů svěřených městské části P. 1 (druhé žalované) podle opatření starosty ze dne 26. 6. 1991. Státní podnik protokolem o převzetí předmětných nebytových prostor ze dne 28. 9. 1995 je předal společnosti A., s. r. o. (správci domů na území P. 1 na základě smlouvy uzavřené dne 1. 3. 1993 s prvním žalovaným). První žalovaný dům s nebytovými prostory fyzicky předal druhé žalované ke dni 1. 1. 1996. Z takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že byla platně uzavřena nájemní smlouva, kterou nájemce (státní podnik) vypověděl dopisem ze dne 22. 8. 1995. Nájemní poměr tak skončil ke dni 30. 11. 1995 (§ 12 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění v tu dobu platném dále jen zákon č. 116/90 Sb. ). I po uzavření kupní smlouvy mezi žalobkyní a Fondem ČR dne 1. 6. 1995 byl nájemcem nebytových prostor státní podnik. Ujednání v článku II. kupní smlouvy, že jejím předmětem jsou též práva a povinnosti k pronajatým prostorám, shledal odporující zákonu č. 116/90 Sb., a proto z nich nebylo možno vycházet. Jelikož nájemní vztah skončil ke dni 30. 11. 1995, mohla teprve k tomu dni ve smyslu § 667 odst. 1 obč. zák. vzniknout pohledávka uplatněná žalobou. V době uzavření kupní smlouvy (1. 5. 1995) ještě neexistovala, a proto ji nemohla žalobkyně v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy získat. Přitom nebylo prokázáno, že by ji nabyla jiným způsobem v době od 30. 11. 1995 do 15. 2. 1996, kdy byl proveden výmaz státního podniku z obchodního rejstříku.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. června 2003, č. j. 20 Co 193/2003-125, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud především konstatoval, že žalobkyně žalobou požaduje náhradu nákladů vynaložených státním podnikem na úpravu pronajatých nebytových prostor po odečtení znehodnocení změn v důsledku užívání nebytových prostor, tedy nárok podle § 667 odst. 1 věty první, druhé a třetí zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění v tu dobu platném dále jen obč. zák. (jak vyplývá ze žaloby a dalších podání žalobkyně). Po zopakování důkazů nájemní smlouvou ze dne 29. 12. 1990 a dohodou ze dne 20. 3. 1991 konstatoval, že pronajímatel (první žalovaný) se podle obsahu těchto listinných důkazů nezavázal k úhradě nákladů spojených s úpravami nebytových prostor a že kromě vybudování vstupu do ulice nebylo prokázáno, že by dal k úpravám souhlas. Na základě těchto skutkových zjištění dospěl k právnímu závěru, že žalobkyní uplatněný nárok státnímu podniku nevznikl, takže neexistující pohledávka ani nemohla být předmětem převodu na žalobkyni. Současně vyslovil názor, že v tomto případě mohl nájemci vzniknout nejvýše nárok ve smyslu § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. (nárok na zhodnocení nemovitosti), jenž však žalobkyně v řízení neuplatnila. Jinak se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Přisvědčil mu v názoru, že případná pohledávka státního podniku podle § 667 odst. 1 obč. zák. mohla vzniknout až k 1. 12. 1995, když ke dni 30. 11. 1995 skončil nájemní vztah mezi státním podnikem a prvním žalovaným. Nemohla být proto předmětem privatizace a nemohla přejít kupní smlouvou na žalobkyni. Okolnost, že investice do nebytových prostor byly vedeny v účetnictví státního podniku, pokládal za nerozhodnou, neboť taková pohledávka se neváže k privatizovanému majetku ve smyslu § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 92/91 Sb. ), nýbrž k pronajatým nebytovým prostorám. U takové pohledávky proto zákonná cesse nepřichází v úvahu. Nadto nájemní vztah privatizovaného státního podniku nemůže být předmětem privatizace, zůstal zachován privatizovanému podniku a byl jím ukončen popsaným způsobem. Případná pohledávka podle § 667 odst. 1 obč. zák. by tak vznikla tomuto podniku a otázka, jak byla vypořádána, jde nad rámec tohoto sporu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek má pro rozpor s hmotným právem zásadní právní význam, a výslovně v něm uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Jeho prostřednictvím zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že není aktivně legitimována ve věci, neboť se nestala právním nástupcem státního podniku, pokud jde o pohledávku z titulu investičních nákladů vynaložených státním podnikem do nebytových prostor prvního žalovaného. I nadále je přesvědčena, že dojde-li k privatizaci veškerého majetku vedeného v účetnictví privatizovaného podniku, dochází k cessi i ohledně nároků, které vzniknou teprve v budoucnu. V této souvislosti odkázala na znění § 2 a § 15 odst. 1 zákona č. 92/91 Sb. Režim § 15 odst. 2 zákona č. 92/91 Sb. nelze podle jejího názoru na pohledávku v této věci vztáhnout. Žalobkyně rovněž vyjádřila nesouhlas se závěrem, že se pronajímatel nezavázal k úhradě nákladů a namítla, že k žalobnímu tvrzení, že byl privatizován veškerý majetek státního podniku, mělo být provedeno dokazování výslechem svědka a spisem obchodního rejstříku. Navrhla rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení žalobkyně (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dále se zaměřil na posouzení otázky přípustnosti dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, se řídí § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je zde vyloučena. Předchozí rozsudky soudu prvního stupně ze dne 15. 1. 1998, č. j. 28 C 287/95-45, a ze dne 31. 5. 1999, č. j. 28 C 287/95-81, byly sice ve vztahu k žalovaným B. p. P. 1 s. p. v likvidaci a m. č. P. 1 zrušeny usneseními odvolacího soudu ze dne 14. 9. 1998, č. j. 20 Co 163/98-65, a ze dne 27. 1. 2000, č. j. 20 Co 503/99-94, avšak soud prvního stupně jimi ve věci samé nerozhodl jinak než jako ve svém v pořadí třetím rozsudku (tj. žalobu vždy zamítl).

Přípustnost dovolání může být tedy zvažována výlučně v intencích § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. je tomu tak v případě, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. neslouží totiž k řešení otázek právních, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. To současně znamená, že dovolací soud při zvažování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. musí převzít skutkový stav, z něhož vyšel odvolací soud při právním posouzení věci. Nesprávné právní posouzení věci může být dovolacím důvodem pouze tehdy, bylo-li pro rozhodnutí odvolacího soudu rozhodující a má též relevanci pro obecnou rozhodovací činnost soudů vůbec. Přípustnost dovolání není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až závěrem dovolacího soudu, že tomu tak skutečně je. Jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.

Vzhledem k tomu, že dovolací soud je ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (až na výjimky zde uvedené), mohou se předmětem dovolacího přezkumu stát jen ty právní otázky, z jejichž řešení vychází rozhodnutí odvolacího soudu a jež byly dovoláním zpochybněny.

V posuzovaném případě rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé stojí především na právním závěru, že žalobkyní uplatněný nárok ve smyslu § 667 odst. 1 věty první, druhé a třetí obč. zák. státnímu podniku nevznikl, takže neexitující pohledávka ani nemohla být předmětem převodu na žalobkyni, jenž vychází ze skutkového zjištění, že pronajímatel - první žalovaný se k úhradě nákladů spojených s úpravami nebytových prostor nezavázal a že kromě vybudování vstupu do ulice souhlas k úpravám nedal.



Brojí-li žalobkyně v dovolání proti závěru odvolacího soudu, že se pronajímatel nezavázal k úhradě nákladů a namítá-li, že mělo být doplněno dokazování výslechem svědka a spisem obchodního rejstříku, pak zpochybňuje správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud dovodil svůj právní závěr o tom, že státnímu podniku žalobou uplatněný nárok nevznikl a nepřicházel proto ani v úvahu jeho přechod na žalobkyni. Žalobkyně tak ve skutečnosti uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který ovšem není způsobilý přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit. Podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) žalobkyně v rámci způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správnost uvedeného právního závěru odvolacího soudu žádnými relevantními námitkami nenapadá. Lze tak konstatovat, že se žalobkyni správnost tohoto právního závěru zpochybnit nepodařilo.

Pokud žalobkyně prostřednictvím kvalifikovaného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. předestírá k dovolacímu přezkumu správnost dalšího právního závěru o nedostatku aktivní legitimace, na němž odvolací soud své rozhodnutí ve věci rovněž založil, bylo nadbytečné se touto námitkou zabývat, neboť i kdyby dovolací soud uvedený právní názor odvolacího soudu neshledal správným, neměla by tato skutečnost vliv na výsledný závěr dovolacího soudu. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je totiž jednotná potud, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech (jak tomu bylo i v této posuzované věci), pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 17/1998, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1034/97, uveřejněný pod R 25/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jakož i k vadám podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaným v této fázi řízení nevznikly prokazatelně žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měly vůči žalobci právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. března 2005

JUDr. Blanka Moudrá,v.r.

předsedkyně senátu