33 Odo 1029/2006
Datum rozhodnutí: 27.04.2007
Dotčené předpisy:




33 Odo 1029/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce M. V. proti žalované Č. r. M. z. ČR, o zaplacení částky 415.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 32/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2005, č. j. 13 Co 278/2005 100, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Městský soud v Praze rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. dubna 2005, č. j. 23 C 32/99 58, v části, jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 415.200,- Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Žalovaná (dále též dovolatelka ) podala proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání opírá o § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadně právně významným shledává posouzení, zda právo bezplatného užívání nebytových prostor, které vzniklo podle § 352 a násl. zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, a vyhlášky č. 86/1968 Sb., o sdružování prostředků socialistických organizací, nebo na základě vydržení práva, trvá i poté, kdy vlastnictví budovy přešlo ze státu na žalobce podle zákona č. 92/1991 Sb. Je přesvědčena, že svědčí-li jí právo bezplatného užívání nebytových prostor v budově žalobce, nemůže se na jeho úkor bezdůvodně obohacovat. Odvolacímu soudu dále vytýká, že neprovedl jí navržené důkazy, a tak nedostatečně zjistil skutkový stav věci. Na základě obsáhle odůvodněného dovolání proto navrhla, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) se nejedná, neboť napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek, který ve věci soud prvního stupně vydal. Proto lze přípustnost dovolání zvažovat pouze v intencích § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou.

Dovolatelkou vymezenou právní otázku Nejvyšší soud ČR zodpověděl již v rozsudku ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 1701/2005 (který se shodou okolností týkal týchž účastníků a téže problematiky), v němž vyslovil, že jak z ustanovení § 352 a násl. hosp. zák., tak i z vyhlášky č. 86/1968, o sdružování prostředků socialistických organizací, z ustanovení § 85 vyhlášky č. 100/1966 Sb., o plánovitém řízení hospodářství, a vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku, je nepochybné, že právo trvalého a bezplatného užívání nebytových prostor muselo být sjednáno smluvně. Proto názor zastávaný žalovanou, že právo trvalého bezplatného užívání vznikalo přímo na základě smlouvy o sdružení prostředků na výstavbu budov a předpokladem jeho vzniku nebylo smluvní ujednání, nemá oporu v žádném z citovaných předpisů; ani pozdější právní předpisy upravující sdružování finančních prostředků (vyhlášky č. 119/1972 Sb. a č. 151/1978 Sb.) názor proklamovaný žalovanou nepodporují; převodem budovy z vlastnictví státu zanikla správa národního majetku v rozsahu státem vložených finančních prostředků na výstavbu a následné bezplatné užívání je již užíváním bez právního důvodu, u něhož nemůže dojít k vydržení; tyto závěry dovolací soud zopakoval rovněž v usnesení ze dne 21. listopadu 2006, č. j. 33 Odo 825/2005-125.

Protože přípustnost dovolání v posuzované věci je spjata se závěrem o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, je dovolací přezkum otevřen výlučně pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zcela vyloučeno je uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při rozhodování vycházel (srovnej výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř.). Zcela bez významu z hlediska přípustnosti dovolání je proto výtka žalované, že soudy obou stupňů neprovedly jí navržené důkazy, resp. nezjistily řádně a úplně skutkový stav věci, neboť těmito výhradami uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.

Dovolání žalované není tedy přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolacímu soudu nezbylo, než jej podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci, který by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. dubna 2007

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á

předsedkyně senátu