33 Odo 1014/2006
Datum rozhodnutí: 29.05.2008
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 128 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 1014/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) J. V., a b) Ing. I. V., zastoupených JUDr. A. K., advokátem proti žalované B. s. r. o. zastoupené JUDr. J. B., advokátem o zaplacení částky 134.470,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 542/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2006, č. j. 25 Co 498/2005-210, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali žalobou v konečném znění po žalované zaplacení částky 286.540,- Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení, které na jejich úkor získala užíváním pozemků v jejich vlastnictví (parc. č. 2434/7, 2446/1, 2451/2, 2660/3, 3103/3, 3103/17, 3103/20 a 3103/57, tvořící původně parcelu č. 2448, dále parc. č. 2657, 2660/2, 2660/3, 3103/17, 3103/18, 3106/59 a 3103/19 v k. ú. R. - dále jen předmětné pozemky ) v době od 19. 12. 1997 do 31. 10.2001 bez právního důvodu.

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 13. září 2005, č. j. 4 C 542/99-194, zamítl žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobci J. V. částky 23.303,- Kč s 13 % úrokem z prodlení od 28. 12. 1999 do zaplacení, 11.747,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 28. 12. 2000 do zaplacení, 9.773,- Kč s 8,5 % úrokem z prodlení 1. 11. 2001 do zaplacení a žalobci Ing. I. V. částky 46.607,- Kč s 13 % úrokem z prodlení od 28. 12. 1999 do zaplacení, 23.493,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 28. 12. 2000 do zaplacení a 19.547,- Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od 1. 11. 2000 do zaplacení (výrok I.); řízení o zaplacení 13 % úroku z prodlení z částky 79.590,- Kč od 28. 12. 1999 do 12. 6. 2001 a 5 % úroku z prodlení z této částky od 13. 6. 2001 do zaplacení, 10 % úroku z prodlení z částky 39.510,- Kč od 28. 12. 2000 do 20. 11. 2001, 1,5 % úroku z prodlení z této částky od 21. 11. 2001 do zaplacení a 8,5 % úroku z prodlení z částky 32.970,- Kč od 1. 11. 2001 do 20. 11. 2001 zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III., IV., V.). Rozhodl tak poté, co Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. ledna 2005, č. j. 25 Co 434/2004-176, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. ledna 2004, č. j. 4 C 542/99-161, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částek 69.910,- Kč s 13 % úrokem z prodlení od 28. 12. 1999 do zaplacení, 35.240,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 28. 12. 2000 do zaplacení a 29.320,- Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od 1. 11. 2001 do zaplacení a 13 % úroku z prodlení z částky 79.590,- Kč od 28. 12. 1999 do 12. 6. 2001, 5 % úroku z této částky od 13. 6. 2001 do zaplacení, 10 % úroku z prodlení z částky 39.510,- Kč od 28. 12. 2000 do 20. 11. 2001, a 1,5 % úroku z prodlení z této částky od 21. 11. 2001 do zaplacení a 8,5 % úroku z prodlení z částky 32.970,- Kč od 1. 11. 2001 do 20. 11. 2001, a ve výrocích o nákladech řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (ve výroku, jímž bylo žalobě vyhověno do částek 79.590,- Kč, 39.510,- Kč a 32.970,- Kč s jejich příslušenstvím, nebyl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním dotčen a nabyl samostatně právní moci).

K odvolání žalobců odvolací soud rozsudkem ze dne 21. února 2006, č. j. 25 Co 498/2005-210, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku a ve výrocích o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky předmětných pozemků (první žalobce v rozsahu jedné ideální třetiny a druhý žalobce v rozsahu dvou ideálních třetin), které užíval Státní statek Praha. Ten na nich vybudoval skleníkový areál, který předal 31. 1. 1974 (správně 13. 4. 1994) Pozemkovému fondu ČR. Žalovaná nabyla vlastnické právo k nemovitostem tvořícím skleníkový areál kupní smlouvou č. 123/97 uzavřenou s Pozemkovým fondem ČR dne 18. 12. 1997. Žalovaná předmětné pozemky užívá, aniž se žalobci uzavřela smlouvu o jejich nájmu a aniž jim za užívání poskytuje finanční protiplnění. Pozemky parc. č. 2451/2, 2657/1, 2660/2, 2660/3, 3103/18, 3103/19, 3103/20 a 3103/57 jsou v katastru nemovitostí druhově označeny jako orná půda se způsobem ochrany: zemědělský půdní fond (dále též pozemky tvořící ZPF ). Pozemky parc. č. 2434/7 (zastavěný garáží a mající charakter pozemku stavebního), 3103/3, 3103/17 a 3103/59 (vedené v katastru nemovitostí jako ostatní plocha, jiná plocha) byly ze zemědělského půdního fondu vyňaty (dále též pozemky vyňaté ze ZPF ). Na předmětných pozemcích je provozována zemědělská výroba.

Z takto zjištěného skutkového stavu věci soudy obou stupňů dovodily, že žalovaná se na úkor žalobců bezdůvodně obohatila užíváním předmětných pozemků bez právní důvodu a je povinna obohacení vydat (§ 451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění - dále jen obč. zák. ). Výši bezdůvodného obohacení určily tak, aby odpovídala tomu, co by musela žalovaná vynaložit za užívání předmětných pozemků formou nájmu podle uzavřené nájemní smlouvy, s tím, že volná úvaha má místo pouze u těch pozemků, jejichž cena není stanovena právním předpisem. U pozemků tvořících ZPF tak soudy dovodily, že je třeba vycházet z § 22 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě ), podle něhož činí roční nájemné 1 % z ceny pozemku, nedohodnou-li se vlastník s nájemcem jinak. U pozemků vyňatých ze ZPF soudy určily výši bezdůvodného obohacení volnou úvahou ve smyslu § 136 o. s. ř. Vyšly ze závěrů obsažených ve znaleckém posudku vypracovaném znalcem z oboru ekonomika-ceny a odhady nemovitostí Ing. E. S. Znalec u pozemku parc. č. 2434/7, který je pozemkem stavebním, stanovil nájemné ve výši 4 % z ceny pozemku a u ostatních ve výši 1 % z ceny těchto pozemků; zohlednil přitom vyhláškovou cenu pozemků vzhledem k tomu, jak jsou zapsány v katastru nemovitostí, koeficient jejich prodejnosti a výši nájemného, za niž jsou obvykle obdobné pozemky v daném místě a čase pronajímány. Soudy braly v úvahu účel, k němuž jsou pozemky fakticky užívány (slouží k zajištění zemědělské výroby), a dovodily, že žalobcům přísluší z titulu bezdůvodného obohacení částky 79.590,- Kč za období od 19. 12. 1997 do 27. 12. 1999, 39.510,- Kč za období od 28. 12. 1999 do 27. 12. 2000 a 32.970,- Kč za období od 28. 12. 2000 do 31. 10. 2001, o nichž již bylo pravomocně rozhodnuto v pořadí prvním rozsudkem soudu prvního stupně. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, který nevyhověl návrhu žalobců na doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem, neboť jejich námitky proti znaleckému posudku Ing. S. posoudil rovněž jako nepatřičné. Zdůraznil, že žalovaná užívá pozemky žalobců bez právního důvodu deset let; pokud žalobci tvrdí, že je reálné pozemky pronajmout za vyšší tržní cenu, nic jim nebránilo v tom, aby takovou nájemní smlouvu s třetím subjektem uzavřeli. Nic takového však neučinili a ani netvrdili, že existuje vhodný zájemce. Neztotožnil se ani s jejich výtkou k nesprávnosti hodnocení kultury pozemků jako orné půdy, s poukazem na to, že je především na nich, aby jako vlastníci iniciovali změnu kultury svých pozemků.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž namítli, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Vadu řízení spatřují v tom, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a skutkový stav věci tak zjistily nesprávně. Oběma soudům vytýkají, že vycházely ze znaleckého posudku znalce Ing. S., který dezinterpretoval zákon o půdě, nebral v potaz výši tržního nájemného a nevypořádal se s cenovým výměrem podle zákona č. 18/1996 Sb., o cenách. Namítají, že znalec řádně neodůvodnil použití sazby 1 % u nezemědělských pozemků, že nesprávně použil srážek 60 % za stavebně nesrostlé území, 50 % za pozemek v okrajovém území obce P. a že nevysvětlil ocenění stavebních pozemků parc. č. 2434/7 a 3103/59 podle koeficientů jejich prodejnosti. Oba soudy pochybily, když nedoplnily dokazování revizním znaleckým posudkem, jak navrhovali. Odvolacímu soudu vytkli, že jim svým rozhodnutím upřel realizovat vlastnické právo k předmětným pozemkům formou jejich užívání, případně formou kompenzace za to, že je nemohou užívat. Připomněli, že část předmětných pozemků je v katastru nemovitostí zapsána jako orná půda z toho důvodu, že Státní statek P. nesplnil svoji povinnost a o vynětí ze ZPF nepožádal. Protože odvolací soud rozhodl bez řádného a dostatečně zjištěného skutkového stavu, navrhli jeho rozsudek zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Žalovaná, která považuje rozsudek odvolacího soudu za věcně správný, navrhla dovolání zamítnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění - dále jen o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustnost dovolání v posuzovaném případě založena není, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem sice potvrdil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, kterým však nerozhodl jinak než ve svém předchozím rozsudku (žalobu ve stejném rozsahu rovněž zamítl). Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání v intencích § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž výlučně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), je zcela vyloučeno, a proto je dovolací soud povinen převzít skutkový stav, na němž odvolací soud založil právní posouzení věci. Uvedený dovolací důvod totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07).

Ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Vzhledem k řečenému nemůže být významná z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. námitka žalobců, že soudy neprovedly jimi navržený důkaz znaleckým posudkem, neboť je uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., kterým se může dovolací soud zabývat, jen je-li dovolání přípustné. I kdyby tvrzená vada řízení byla opodstatněná, na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá (nejde bezprostředně o výklad procesního předpisu, tedy o spor o procesní právo); otázka této vady proto nemůže splňovat kritéria ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Kromě toho, pokud by dovolací soud tuto námitku zvažoval, dovodil by, že soudy neporušily zásady zakotvené v § 120 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 132 odst. 1 o. s. ř.

I když žalobci argumentují nesprávným právním posouzením věci, z obsahu dovolacích námitek plyne, že jejich výtky jsou převážně založeny na kritice správnosti skutkových zjištění, na nichž odvolací soud svůj právní závěr založil. Netvrdí totiž, že odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu; podstatou jejich námitek jsou především výtky týkající se nedostatečně a nekvalitně zjištěného skutkového stavu věci, případně vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Proto vytýkají-li žalobci odvolacímu soudu, že se nezabýval jejich námitkou, že znalecký posudek vykazuje nedostatky, že závěry v něm obsažené nekriticky převzal a výlučně na něm založil svá skutková zjištění, že při stanovení výše nájemného nezohlednil všechny rozhodné okolnosti, resp. bral v úvahu skutečnosti, které neměl, že dokazování bylo neúplné a že část z předmětných pozemků nemá být v katastru nemovitostí vedena jako orná půda, uplatnili tím ve skutečnosti dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož použití je v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno.

Námitkou, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nesprávně stanovil výši bezdůvodného obohacení, neboť nevycházel z tržního nájemného, nýbrž ze zákona o půdě, uplatnili žalobci způsobilý dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Takto nastolená právní otázka však rozhodnutí odvolacího soudu právně významným nečiní. Nejvyšší soud v celé řadě svých rozhodnutí řešil otázku ocenění prospěchu získaného užíváním cizí nemovitosti bez právního důvodu (srovnej např. rozhodnutí ze dne 24. 11. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1280/99, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, publikované v Souboru pod C 2701/2004, ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 335/2004, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004, ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 942/2003, a ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99). V nich formuloval názor, že výši bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání nemovitosti bez právního důvodu lze určit peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným v daném místě a čase na užívání obdobných nemovitostí, zpravidla právě formou nájmu. Podle právního závěru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 53/2000, bylo-li nájemné v posuzovaném období cenou regulovanou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovým předpisem. Konečně v rozsudku ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005, který se týkal obdobného případu, Nejvyšší soud dospěl k právnímu závěru, že bezdůvodné obohacení za užívání pozemků bez právního důvodu lze přiznat jen v takové výši, která odpovídá nájemnému, na něž by ten, na jehož úkor bylo obohacení získáno, měl nárok v případě uzavření nájemní smlouvy. Jde-li o pozemky patřící do zemědělského půdního fondu, je namístě vycházet z tzv. regulovaného nájemného (tj. nájemného podle § 22 odst. 9 zák. o půdě) a nikoli z tržního nájemného, přestože pozemky nejsou ve skutečnosti užívány k zemědělské výrobě.

Od tohoto názoru, nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani v posuzované věci. Žalobci coby vlastníci předmětných pozemků nejsou vlastníky stavby (skleníkového areálu), která se na předmětných pozemcích nachází. Stavba byla ve vlastnictví státu a spadala pod režim § 22 odst. 7 zákona o půdě. Žalobci měli podle § 22 odst. 9 zákona o půdě možnost upravit si vztahy s vlastníkem stavby jinak. Pokud toho nevyužili, mohou po žalované požadovat pouze takovou částku, která odpovídá § 22 odst. 9 zákona o půdě, tedy 1 % z ceny pozemků náležejících do zemědělského půdního fondu. Nezbývá tedy, než přisvědčit právnímu závěru odvolacího soudu, že žalobci se mohou domáhat vydání bezdůvodného obohacení za užívání svých pozemků náležejících do zemědělského půdního fondu jen ve výši regulovaného nájemného, tedy nájemného, na nějž by měli od žalované nárok v případě uzavření nájemní smlouvy bez dohody o jiné výši nájemného, než je stanoveno právním předpisem.

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud proto za použití § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalobců odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaná vzhledem k obsahu vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta žádné náklady v této fázi řízení účelně nevynaložila.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. května 2008

JUDr. Blanka M o u d r á

předsedkyně senátu