33 Odo 1009/2005
Datum rozhodnutí: 04.08.2006
Dotčené předpisy: § 153b odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

33 Odo 1009/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré v právní věci žalobkyně H., a. s., proti žalované C. C. L., s. r. o., o 26,700.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 7 C 1300/97, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 26. března 1999 č. j. 30 Co 12/99-87, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala vůči žalované zaplacení částky 26,700.000,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 1. února 1995 do zaplacení s tvrzením, že jí prodala na základě kupní smlouvy ze dne 9. 9. 1994 tovární komplex bývalého textilního závodu H. 06 částku 45,000.000,- Kč. Kupní cena měla být zaplacena ve třech splátkách, přičemž poslední z nich byla splatná dne 31. 1. 1995. Žalovaná nedodržela termín splatnosti druhé a třetí splátky a navrhovala odprodej továrního komplexu třetí osobě. Žalobkyně s touto variantou souhlasila. Protože žádný ze zájemců neměl zájem koupit celý tovární komplex, došlo k odprodeji geometricky oddělených částí továrny za částku 16,300.000,- Kč, která byla poukázána žalobkyni. K okamžiku podání žaloby tak žalovaná žalobkyni dluží 26,700.000,- Kč.

Okresní soud v Liberci (dále jen soud prvního stupně ), rozsudkem pro zmeškání ze dne 12. května 1998, č. j. 7 C 1300/97-21, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 26,700.000,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 1. 2. 1995 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve věci nařídil jednání na den 13. 2. 1998. Předvolání k němu žalovaná obdržela dne 5. 11. 1997, ale k jednání se bez omluvy nedostavila a svou neúčast neomluvila, i když byla poučena o možnosti vydání rozsudku pro zmeškání. Soud prvního stupně proto postupoval podle § 153b odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o. s. ř. ). S odkazem na § 588, § 46 odst. 1 a § 517 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) pak dospěl k závěru o důvodnosti žalobou uplatněného nároku.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem -pobočka v Liberci usnesením ze dne 26. března 1999 č. j. 30 Co 12/99-87, toto odvolání, pokud směřovalo proti výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 26,700.000,- Kč s příslušenstvím odmítl, ve výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. S odvoláním na § 202 odst. 1 o. s. ř. neshledal odvolání žalované důvodným a tím i přípustným. Přípustnost odvolání proti rozsudku pro zmeškání není spojena s pouhým tvrzením, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání; odvolání je přípustné pouze tehdy, jestliže rozsudek pro zmeškání byl vydán, ačkoliv nebyly splněny podmínky § 153b o. s. ř. V souzené věci byla žaloba doručena žalované do vlastních rukou dne 5. 11. 1997, předvolání k prvnímu jednání ve věci, které bylo nařízeno, jí bylo doručeno stejným způsobem dne 13. 12. 1998. Žalovaná se nařízeného prvního jednání ve věci nezúčastnila bez řádné a včasné omluvy a zástupce žalobkyně přednesl návrh na vydání rozsudku pro zmeškání. Tyto formální předpoklady nebyly v odvolání ani zpochybněny. Výhradu žalované, že na tomto základě nesporná tvrzení o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, nebyla dostatečným podkladem pro rozhodnutí ve věci, neshledal odvolací soud důvodnou. Žaloba obsahuje jednoznačná tvrzení o existenci kupní smlouvy s přesně identifikovaným předmětem, dohodnutou kupní cenou a její splatností. Součástí žalobních tvrzení není tvrzení o odstoupení od uzavřené kupní smlouvy v důsledku prodlení žalované se zaplacením kupní ceny ani o dohodě o změně splatnosti či narovnání. Protože se odvolací soud ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, odmítl odvolání žalované proti výroku o její platební povinnosti pro nepřípustnost [§ 202 odst. 1 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ].

Žalovaná (dále jen dovolatelka ), zastoupená v okamžiku podání dovolání JUDr. B. K., advokátkou, podala proti usnesení odvolacího soudu (konkrétně proti výroku, jímž bylo odmítnuto její odvolání ve věci samé) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. e) o. s. ř. a důvodnost o ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. V něm namítla, že odůvodněnost uplatněného nároku ze skutkových tvrzení žaloby nevyplývá. Základem pro vydání rozsudku pro zmeškání mohou být jen taková tvrzení, která vedou k závěru, že podle nich uplatňovaný nárok je po právu, nikoliv tvrzení nejednoznačná a rozporná. Podle dovolatelky je pochybný závěr o uzavření platné kupní smlouvy, jejíž součástí je ujednání o kupní ceně a splatnosti. Soudy obou stupňů se bez provedení jakéhokoliv důkazního řízení odmítly zabývat tvrzeními o zaplacení kupní ceny a o existenci zvláštní dohody o úhradě kupní ceny formou splátek získaných odprodejem jednotlivých částí předmětu koupě. Z těchto důvodů dovolatelka navrhla zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Po podání dovolání byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. července 2000, č. j. 18 K 138/99-53, na majetek dovolatelky prohlášen konkurs, v jehož důsledku bylo dovolací řízení přerušeno a po dobu trvání konkursu v něm nebylo možno pokračovat ani na návrh osob vyjmenovaných v § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. června 2004, č. j. 18 K 138/99-129, byl konkurs na majetek dovolatelky jako úpadce zrušen po splnění rozvrhového usnesení. Usnesení nabylo právní moci dne 26. srpna 2004.

Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky v dovolacím řízení postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále opět jen o. s. ř. (srovnej část dvanáctou, hlavu I., bod 1., 15. a 17. zákona č. 30/2000 Sb.).

Dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení žalované (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř.

Z ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. vyplývá, že dovolací soud je vázán rozsahem dovolání a uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení. Obligatorně se zabývá pouze vadami vyjmenovanými v § 237 odst. 1 o. s. ř. a jinými vadami řízení, pokud měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.]. Takové vady nebyly dovoláním namítány a ani se ze spisu nepodávají; předmětem dovolacího přezkumu je tudíž zhodnocení správnosti právního závěru odvolacího soudu o tom, že skutková tvrzení žaloby odůvodňují přiznání uplatněného nároku [§ 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.].

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 153b odst. 1 o. s. ř. zmešká-li žalovaný, kterému bylo řádně doručeno předvolání nejméně 5 dnů přede dnem, kdy se jednání má konat (§ 47), a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které bylo ve věci nařízeno, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.

Podle § 202 odst. 1 o. s. ř. odvolání není přípustné proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání, ledaže je podáno proto, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§ 153a, § 153b) nebo že rozsudek spočívá v nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka v dovolání napadá právní posouzení věci odvolacím soudem, který podle ní měl jinak posoudit skutkové okolnosti předmětu sporu. Tato argumentace však v dovolacím řízení, ve kterém dovolatel polemizuje s usnesením odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání proti rozsudku pro zmeškání, nemůže být úspěšná.

Povaha rozsudků pro uznání a rozsudků pro zmeškání vylučuje obecnou přípustnost odvolání. Úprava přípustnosti odvolání proti těmto rozsudkům stojí na zásadě, že odvolání je přípustné tam, kde je důvodné. Odvolacím důvodem je okolnost, že nebyly splněny formální předpoklady pro vydání těchto rozsudků (srov. § 153a, § 153b o. s. ř.). Možností podat odvolání proti rozsudku pro zmeškání proto, že spočívá v nesprávném právním posouzení věci, se v jistém smyslu nadbytečně opakuje to, co již vyplývá z ustanovení § 153a a § 153b o. s. ř. Při závěru, že byly splněny ostatní předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, se totiž právní posouzení věci soudem prvního stupně omezuje v zásadě jen na to, zda by vydáním rozsudku nedošlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky (zjednodušeně řečeno, zda by nešlo o rozsudek konstitutivní povahy), a na závěr, že nejde o věci, v nichž nelze uzavřít nebo schválit smír (srov. § 153b odst. 3 a § 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Další právní posouzení věci tkví v úvaze, zda podle žalobních tvrzení, která se pro zmeškání žalovaného stala nespornými, lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2048/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2000, pod číslem 80).

Výklad podávaný soudní praxí je jednotný potud, že základem pro vydání rozsudku pro zmeškání mohou být jen taková žalobní tvrzení, která vedou k závěru, že podle nich lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá. Neúplná tvrzení, z nichž takový závěr odvodit nelze, nebo tvrzení, která jsou s žalobním návrhem (tzv. petitem) v rozporu, neumožňují vyhovět návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání (shodně srov. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 12. 1994, sp. zn. 15 Co 437/94, uveřejněné pod číslem 7/1996 Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek).

Zúžený prostor pro přezkumnou činnost odvolacího soudu v případě rozhodování o rozsudku pro zmeškání byl potvrzen v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, ve kterém bylo vysloveno, že rozsudkem pro zmeškání může být rozhodnuto bez ohledu na to, zda k žalobním tvrzením účastníci předložili či označili důkazy a jaký byl obsah nabízených důkazů, přičemž charakter rozsudku pro zmeškání vylučuje hodnocení důkazů. Odvolání proti rozsudku pro zmeškání nemůže být založeno na zpochybnění skutkového stavu plynoucího z nesporných žalobních tvrzení ve smyslu § 153b odst. 1 o. s .ř.

Dovolací soud neshledává důvod, proč by se měl odchýlit od výše naznačené konstantní judikatury i v nyní posuzované věci.

Žaloba ze dne 4. 8. 1997 obsahuje tvrzení, že žalobkyně se žalovanou uzavřela dne 9. září 1994 kupní smlouvu, registrovanou Katastrálním úřadem v L. dne 27. září 1994, jejímž předmětem byl tovární komplex bývalého textilního závodu H. 06. Kupní cena ve výši 45,000.000,- Kč měla být zaplacena ve třech splátkách, přičemž žalovaná nedodržela termín splatnosti druhé a třetí splátky. K okamžiku podání žaloby tak dlužila žalobkyni 26,700.000,- Kč, neboť část kupní ceny ve výši 16,300.000,- Kč byla uhrazena prodejem geometricky oddělených částí předmětu koupě. Tento způsob úhrady kupní ceny byl v důsledku insolvence žalované akceptován žalobkyní.

Nejvyšší soud je shodně se soudem odvolacím toho názoru, že popsaná žalobní tvrzení poskytují spolehlivý podklad pro závěr o oprávněnosti žalobního požadavku žalobkyně, neboť plně odůvodňují právní posouzení věci jako nároku z kupní smlouvy. Žalobní tvrzení nejsou ani neúplná ani rozporná. Námitka, že se soudy bez provedení jakéhokoliv důkazního řízení odmítly zabývat některými skutečnostmi tvrzenými v žalobě, směřuje ke zpochybnění skutkového stavu plynoucího z nesporných žalobních tvrzení ve smyslu § 153b odst. 1 o. s .ř.

Protože dovolatelka napadá rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu, který není způsobilý přijaté rozhodnutí zpochybnit, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§ 243b odst. l část věty před středníkem o. s. ř.). Proto bylo nutno dovolání žalované podle citovaného ustanovení zamítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni, která by podle § 243b odst. 4 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.



Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.



V Brně 4. srpna 2006

Vít Jakšič, v.r.

předseda senátu