33 Nd 420/2012
Datum rozhodnutí: 28.02.2013
Dotčené předpisy: § 14 odst. 1 o. s. ř.




33 Nd 420/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. H. , proti žalovanému Městu Desná v Jizerských horách , zastoupenému JUDr. Dagmar Zadákovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Pražská 816/16, o zaplacení 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou sp. zn. 12 C 1/2012, o přikázání věci z důvodu vhodnosti, takto :

Soudci Vrchního soudu v Praze JUDr. Vlasta Wohlmuthová, JUDr. Lyana Rozlivková, JUDr. Gabriela Barančíková, JUDr. Petr Baierl, JUDr. Ivana Wolfová, JUDr. Alexandra Jiříčková, Mgr. Marcela Tuscanyová, JUDr. Eva Hodanová, a JUDr. Marta Chrastilová nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. Nco 188/2012.
O d ů v o d n ě n í :

Podáním ze dne 25. 9. 2012 uplatnil žalobce námitku podjatosti vůči soudcům Vrchního soudu v Praze s odůvodněním, že s Vrchním soudem v Praze vede soudní spor a má za to, že uvedená skutečnost staví všechny soudce tohoto soudu vůči němu do specifického protikladného vztahu, který již nelze považovat za nepodjatý .
Vrchní soud v Praze předložil věc Nejvyššímu soudu České republiky k rozhodnutí o námitce podjatosti všech soudců senátu 8 Cmo (tj. senátu, kterému byla věc podle rozvrhu práce přidělena k rozhodnutí o žalobcově námitce podjatosti soudců Krajského soudu v Ústí nad Labem- pobočky Liberec) a soudců působících v senátech 2 Cmo a 12 Cmo, zastupujících senát 8 Cmo (konkrétně JUDr. Vlasty Wohlmuthové, JUDr. Lyany Rozlivkové, JUDr. Gabriely Barančíkové, JUDr. Petra Baierla, JUDr. Ivany Wolfové, JUDr. Alexandry Jiříčkové, Mgr. Marcely Tuscanyové, JUDr. Evy Hodanové, a JUDr. Marty Chrastilové). Současně připojil vyjádření dotčených soudců; soudci se v něm shodují, že k účastníkům řízení ani k jejich zástupcům nemají žádný vztah, na výsledku řízení nemají žádný osobní zájem a není jim známa žádná jiná okolnost, pro kterou by měli být vyloučeni z projednávání a rozhodnutí dané věci.
Podle § 14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Podle odstavce 4 citovaného ustanovení důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Podle § 15a odst. 1 o. s. ř. mají účastníci právo vyjádřit se k osobám soudců a přísedících, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout. O tom musí být soudem poučeni.
O tom, zda je soudce nebo přísedící vyloučen, rozhodne nadřízený soud v senátě (§ 16 odst. 1 věta první o. s. ř.). Tímto soudem je v posuzovaném případě Nejvyšší soud České republiky.
Předpokladem skutečného uplatnění zásady rovnosti účastníků v řízení a zajištění záruk správného a spravedlivého rozhodnutí je, aby v řízení jednal a rozhodoval soudce nepodjatý, který není v žádném osobním vztahu k účastníkům a k jejich zástupcům a který není v žádném směru zainteresován na výsledku řízení. V souladu s tím zákon konstruuje jako důvody vyloučení soudce soudcův poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům. Vyloučení soudce zákon zakládá na existenci určitého důvodu, vymezeného takovými konkrétně označenými a zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se jeví soudcova nepodjatost pochybnou. Vylučuje se tím subjektivní pohled na vyloučení soudce. K tomu, aby soudce byl vyloučen, nemohou postačovat pocity soudce nebo nadřízeného soudu o tom, zda lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, nýbrž musí být zjištěn důvod, z něhož vyplývá, že lze pochybovat o soudcově nepodjatosti. K vyloučení soudce tedy není sice třeba, aby byla prokázána jeho podjatost, na druhé straně to však neznamená, že k vyloučení postačí jakékoli subjektivní pochybnosti o nepodjatosti soudce. K takovým pochybnostem musí být dán objektivní důvod. A takový důvod je dán pouze tehdy, zjistí-li se dostatečně intenzivní poměr soudce k věci, k účastníkům či jejich zástupcům, jehož povaha reálně (z objektivního pohledu) zpochybňuje schopnost soudce nestranně a nezávisle ve věci rozhodnout.
Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem (srov. § 116 obč. zák.), jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský. V úvahu by zde také přicházel vztah ekonomické závislosti, např. v souvislosti s vědeckou či jinou publikační činností soudce, apod. O žádný z uvedených případů se však v předmětné věci nejedná.
V posuzovaném případě nebyly zjištěny žádné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že je tu důvod pochybovat o nepodjatosti shora jmenovaných soudců Vrchního soudu v Praze. Uvedení soudci nemají k věci, k účastníkům ani k jejich zástupcům - jak vyplývá z jejich vyjádření žádný vztah významný z hlediska ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř., který by mohl představovat důvod k jejich vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci a takový vztah nelze dovodit ani z údajů žalobce. Důvodem k pochybnostem o jejich nepodjatosti nemohou být ani úvahy žalobce založené na skutečnosti, že proti Vrchnímu soudu v Praze podal v jiné věci žalobu, neboť tato skutečnost sama o sobě nic nevypovídá o vztahu těchto soudců k účastníkům a k projednávané věci a nelze z ní dovodit, že by byla způsobilá ovlivnit jejich nestranné rozhodování.
Z toho, že účastník je povinen v námitce podjatosti označit konkrétního soudce, jehož podjatost namítá, a uvést, v čem spatřuje důvod jeho podjatosti (srov. § 15a odst. 3 o. s. ř.), vyplývá, že nelze jen paušálně a neadresně namítat, že jsou vyloučeni všichni soudci určitého soudu. Skutečnost, že účastník kupříkladu z důvodů, které on sám považuje za závažné, podal žalobu proti konkrétnímu soudu jako organizační složce státu, může být důvodem pro přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti podle § 12 odst. 2 o. s. ř.; sama o sobě však nezakládá důvod k pochybnostem o nepodjatosti každého jednotlivého soudce daného soudu. Opačný názor by bez dalšího presumoval, že každý soudce bez rozdílu bude vyloučen z projednávání a rozhodování věci pouze v závislosti na tom, že účastník podal proti příslušnému soudu žalobu a dále že soudce jako reprezentant veřejné moci je profesionálně neschopen (patrně s výjimkou uvedenou v ustanovení § 16 odst. 1, větě druhé, o. s. ř.) oprostit se od záležitostí týkajících se soudu jako složky státu.
Lze tedy učinit závěr, že žalobcova námitka podjatosti všech soudců Vrchního soudu v Praze nemůže být sama o sobě základem pro kladné rozhodování o námitce vyloučení, nad to konkrétně neuvedených soudců. Soudci soudu, jenž jedná za stát v občanském soudním řízení jako jeho organizační složka, nejsou bez dalšího (jen proto, že u takového soudu působí) vyloučeni z projednávání a rozhodnutí příslušné věci. Tím méně mohou být pak vyloučeni jen proto, že je v jiném občanském soudním řízení veden spor se státem, za nějž vystupuje soud, u nějž působí.
K odkazu žalobce na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 4 Nd 60/2008, je třeba uvést, že jiný senát Nejvyššího soudu České republiky projednávající obdobnou věc se mínil odchýlit od právního názoru vysloveného v tomto rozhodnutí; proto věc podle § 20 odst. 2 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, předložil k projednání velkému senátu Nejvyššího soudu České republiky, který rozhodnutím ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 31 Nd 209/2009, rozhodl tak, že označil právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 4 Nd 60/2008, za nesprávný a ztotožnil se s právním názorem, který je rozveden výše. Tento právní názor Nejvyšší soud České republiky při rozhodování v obdobných právních věcech, tedy i v příslušné věci, respektuje.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud České republiky proto rozhodl tak, že soudci Vrchního soudu v Praze uvedení ve výroku tohoto usnesení, nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. Nco 188/2012.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. února 2013

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu