33 ICm 508/2014
Jednací číslo: 33 ICm 508/2014-33 Sp.zn. ins. řízení: KSOS 33 INS 11526/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Simonou Pittermannovou ve věci žalobkyně: Real estate financial hospital s.r.o., IČO: 286 26 389, se sídlem Pobialova 846/10, PSČ 702 00, Ostrava-Moravská Ostrava, zastoupené: JUDr. Alfréd Šrámek, advokát, se sídlem Českobratrská 1403/2, PSČ 702 00, Ostrava-Moravská Ostrava proti žalované: Mgr. Sylva Pahutová, IČO: 662 55 481, se sídlem Dlouhá 53/6, PSČ 702 00, Moravská Ostrava, insolvenční správkyně dlužníků: Libor Strnka, r anonymizovano a Soňa Strnková, r. č.: 725603/5083, oba bytem Nádražní 233, Klimkovice, PSČ 742 83, zastoupené: Mgr. Michalem Machkem, advokát, se sídlem Dlouhá 3355/6, 702 00, Ostrava-Moravská Ostrava, o určení pravosti, výše a pořadí popřené pohledávky jako incidenčním sporu v insolvenční věci dlužníků Libora Strnka a Soni Strnkové vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 33 INS 11526/2013

t a k t o:

I. Návrh, aby bylo určeno, že pohledávka věřitele Real estate financial hospital s.r.o. uplatněná v rámci insolvenčního řízení KSOS 33 INS 11526/2013 ve výši 560.000,- Kč označená v přihlášce jako pohledávka č. 1 je pohledávkou po právu ve výši 560.000,-Kč a pohledávkou zajištěnou zajišťovacím převodem družstevního podílu, a má právo na uspokojení ze zajištění co do částky 560.000,-Kč, a to na základě

smlouvy o bezúplatném zajišťovacím převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu, uzavřené mezi věřitelem jako nabyvatelem a dlužníkem jako převodcem dne 27. 12. 2011, jedná se o důvod zajištění, to je převodní smlouvu, kdy předmětem zajištění je družstevní podíl v družstvu-Bytové družstvo Klimkovice 233, IČO: 27815200, se sídlem Klimkovice, Nádražní 233, PSČ 742 83, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 12.342,-Kč k rukám advokátky žalované a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobou ze dne 17. 2. 2014, ve znění podání ze dne 21. 10. 2015, se žalobkyně domáhala, aby soud určil, že pohledávka označená v přihlášce pohledávky jako pohledávka č. 1 ve výši 560.000,-Kč je pohledávkou po právu a pohledávkou zajištěnou zajišťovacím převodem družstevního podílu. Žalobkyně tak má právo na uspokojení ze zajištění co do částky 560.000,-Kč na základě smlouvy o bezúplatném zajišťovacím převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu-Bytové družstvo Klimkovice 233, IČO: 27815200, se sídlem Klimkovice, Nádražní 233, PSČ 742 83, uzavřené mezi žalobkyní jako nabyvatelem a dlužníkem Soňou Strnkovou jako převodcem za účasti Libora anonymizovano dne 27. 12. 2011.

Žalobu žalobkyně odůvodnila tím, že dne 27. 12. 2011 uzavřela s Liborem Strnkou jako dlužníkem a Soňou Strnkovou jako spoludlužníkem smlouvu o úvěru č. 201152, na základě které jim poskytla peněžní prostředky v částce 280.000,-Kč. Dlužník se zavázal vrátit peněžní prostředky spolu se smluvním úrokem ve výši 3% měsíčně v 72 pravidelných měsíčních splátkách vždy k 15. dni v kalendářním měsíci (první splátka dne 15. 2. 2012 a poslední dne 15. 1. 2018) ve výši 8.400,-Kč s tím, že s 72. splátkou dlužník vrátí žalobkyni neuhrazenou část úvěru včetně neuhrazených smluvních úroků v celkové částce 280.000,-Kč, tj. 288.400,-Kč. V bodě 2.13. 1. smlouvy o úvěru bylo sjednáno, že pokud dlužník neuhradí 2 po sobě bezprostředně jdoucí splátky úvěru řádně nebo včas, pak platí, že dne následujícího po dni, v němž byla splatná 2. splátka neuhrazená řádně nebo včas, je dlužník povinen uhradit smluvní pokutu ve výši 130% z dosud neuhrazené části úvěru a smluvních úroků. Zároveň bylo sjednáno, že pokud dojde k situaci výše uvedené, tak ode dne následujícího po dni, v němž byla splatná 2. splátka úvěru, dlužník není dále povinen hradit žalobkyni smluvní úroky a ani jistinu úvěru s tím, že jakákoliv provedená úhrada dlužníkem bude nyní úhradou smluvní pokuty. Dlužník nezaplatil 7. a 8. splátku úvěru řádně a včas, proto žalobkyni vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1.084.720,-Kč, neboť ke dni vzniku nároku činila neuhrazená jistina částku 280.000,-Kč a smluvní úroky částku 554.400,-Kč. Dlužník dále na smluvní pokutu zaplatil částku ve výši 51.100,-Kč. Žalobkyně uplatnila v insolvenčním řízení z výše uvedené částky pouze částku 560.000,-Kč, tj. částka ve výši neuhrazené jistiny ve výši 280.000,-Kč a smluvník úroků ve výši 280.000,-Kč, neboť uplatnění celé částky by bylo dle jejího názoru nemorální. Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla zajištěna zajišťovacím

ICM R převodem členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu na základě smlouvy o bezúplatném zajišťovacím převodu uzavřené mezi žalobkyní a dlužníkem Soňou Strnkovou za účasti Libora anonymizovano dne 27. 12. 2011. Dle žalobkyně je její pohledávka existentní, není v rozporu s dobrými mravy, ani neobchází zákon a zároveň se jedná o pohledávku zajištěnou zajišťovacím převodem družstevního podílu. Žalobkyně má tedy právo na uspokojení své pohledávky ze zajištění do výši 560.000,-Kč.

Žalovaná se k žalobě vyjádřila ve svém podání ze dne 24. 7. 2015, kde navrhla soudu, aby žalobu zamítl v celém rozsahu. Žalovaná jako insolvenční správkyně dlužníků popřela na přezkumném jednání dne 3. 2. 2014 pohledávku žalobkyně co do pravosti a výše 359.100,-Kč s odůvodněním, že smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi žalobkyní a dlužníkem Liborem Strnkou je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy dle ust. § 39 zákona č. 40/1964 sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.) a v tomto případě má žalobkyně nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 280.000,-Kč představující jistinu úvěru. Smlouva o úvěru obsahuje řadu ustanovení, jejichž právní konstrukce je koncipována tak, že jsou nevhodné pro spotřebitelské smlouvy a činí problémy i osobám s právnickým vzděláním, k tomu je text smlouvy obtížně čitelný bez užití zvláštních prostředků umožňujících zvětšení textu. Z ohledem na to, že v insolvenčním řízení dlužníka Libora anonymizovano nebylo žalobkyní právo na uspokojení její pohledávky ze zajištění uplatněno, se žalovaná domnívá, že určení pořadí pohledávky není předmětem tohoto řízení a řízení by mělo být v této části zastaveno.

Žalobkyně na vyjádření žalované reagovala replikou ze dne 4. 12. 2015, kde tvrdila, že i pokud by byla úvěrová smlouva absolutně neplatná, tak není důvod neúročit jistinu obvyklým úrokem. Po vzniku povinnosti dlužníka uhradit žalobkyni smluvní pokutu, smluvní pokuta fakticky nahradila jistinu a smluvní úroky z úvěrové smlouvy. Žalobkyni tak nevznikl neodůvodněný prospěch, když došlo k navýšení pohledávky o sjednanou část. Dle žalobkyně nečiní ujednání o smluvní pokutě neplatným ani její odvození od jistiny a zároveň od smluvních úroků. Ve smlouvě bylo jasně sjednáno, jaké jsou povinnosti dlužníka, dlužník s nimi souhlasil a převzal od žalobkyně jistinu úvěru, proto dle žalobkyně není možné považovat ujednání smlouvy za nesrozumitelná. K zajišťovacímu převodu práva žalobkyně dodává, že rozhodnutí Nejvyššího soudu překračuje zákonem stanovené meze zajišťovacího převodu a předmětná zajišťovací smlouva s tímto není v rozporu, přitom dle ust. § 553 obč. zák. může být splnění závazku zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele. Zajištění je uplatňováno v plném rozsahu na družstevní podíl. Smlouva o zajišťovacím převodu byla uzavřena se Soňou Strnkovou, protože pouze ona byla členem bytového družstva v okamžiku uzavření smlouvy.

Z insolvenčního spisu sp. zn. KSOS 33 INS 11526/2013 soud zjistil, že:

Insolvenční vyhláškou č. j. KSOS 33 INS 11526/2013-A2 ze dne 24. 4. 2013 bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníka Libora anonymizovano , anonymizovano , bytem Nádražní 233, 742 83, Klimkovice. Vyhláška byla v insolvenčním rejstříku zveřejněna dne 24. 4. 2013 10:01hod.; tímto okamžikem nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení.

ICM R

Usnesením soudu č. j. KSOS 33 INS 11526/2013-A7 ze dne 3. 12. 2013, byl zjištěn úpadek dlužníka Libora anonymizovano a insolvenčním správcem byla jmenována žalovaná. Soud dále v usnesení povolil řešení úpadku formou oddlužení.

Usnesením soudu č. j. KSOS 33 INS 11526/2013-B4 ze dne 22. 5. 2014 soud schválil oddlužení dlužníka Libora anonymizovano plněním splátkového kalendáře.

Přihláškou pohledávky doručené soudu dne 9. 12. 2013, včetně všech připojených listin, tj. příloha č. 1 a doplnění obsahu přihlášené pohledávky do insolvenčního řízení, přihlásila žalobkyně do insolvenčního řízení svou pohledávku ve výši 560.000,-Kč, zajištěnou majetkem dlužníka na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva v družstvu ze dne 27. 12. 2011, splatnou ode dne 16. 8. 2012. Podle přílohy č. 1 přihlášky je důvodem vzniku pohledávky smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobkyní jako věřitelem a Liborem Strnkou jako dlužníkem a Soňou Strnkovou jako spoludlužníkem. Jedná se tedy o společnou a nerozdílnou pohledávku věřitele za oběma dlužníky. Přihláška tak byla učiněna v obou insolvenčních řízeních, kdy plnění v jednom insolvenčním řízení zanikne v rozsahu plnění přihlášené pohledávky i v druhém insolvenčním řízení solidárního spoludlužníka. V příloze je dále rozveden důvod vzniku pohledávky a jejího zajištění.

Na přezkumném jednání dne 3. 2. 2014 č. j. KSOS 33 INS 11526/2013 soud přezkoumal pohledávky č. P1-P6. Dlužník Libor Strnka potvrdil, že všechny přihlášené pohledávky uznává.

Vyrozuměním insolvenční správkyně o popření pohledávky ze dne 4. 2. 2014, včetně dodejky doručené dne 6. 2. 2014, informovala žalobkyni, že na přezkumném jednání popřela její pohledávku č. P1 co do její pravosti a výše do částky 359.100,-Kč. Důvodem popření byla absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, z tohoto důvodu má věřitel právo na vrácení pouze jistiny úvěru jako bezdůvodného obohacení. Vyrozumění bylo dle dodejky doručeno právnímu zástupci žalobkyně dne 6. 2. 2014.

Soud dále provedl dokazování dalšími listinnými důkazy:

Soud ze smlouvy o úvěru ze dne 27. 12. 2011 zjistil, že žalobkyně jako věřitel s insolvenčními dlužníky Liborem Strnkou jako dlužníkem a Soňou Strnkovou jako spoludlužníkem uzavřela spotřebitelskou smlouvu o úvěru, ve které se v čl. II smlouvy zavázala poskytnout insolvenčním dlužníkům úvěr ve výši 280.000,-Kč, dohodnuta byla měsíční splátka ve výši 8.400,-Kč v pravidelných měsíčních splátkách vždy k 15.tému dni v měsíci (celkem 72 splátek), přitom první splátka byla splatná dne 15. 2. 2012. Pevná výpůjční úroková sazba uplatňovaná ročně na čerpanou výši úvěru byla sjednána na celou dobu trvání úvěru ve výši 36%. RPSN byla stanovena ve výši 51 %. Poplatek za poskytnutí úvěru byl stanoven na částku 28.000,-Kč. Celkové náklady úvěru pro dlužníka představovaly částku ve výši 632.800,-Kč a celková částka splatná dlužníkem podle smlouvy byla sjednána ve výši 912.800,-Kč. Dle čl. II bodu 2. 13. 1 písm. a) bylo sjednáno, že pokud dlužník nezaplatí řádně nebo včas dvě po sobě bezprostředně jdoucí splátky úvěru, tak mu vzniká povinnost zaplatit ode dne následujícího po dni v němž byla splatná 2. splátka úvěru ze 2 splátek bezprostředně po sobě jdoucích, které nebyly zaplaceny řádně nebo včas, zaplatit

ICM R věřiteli smluvní pokutu ve výši rovnající se 130% souhrnu dosud neuhrazené části jistiny a neuhrazených smluvních úroků z úvěru. Podle písm. b) citovaného ustanovení platilo, že poté, co vznikla povinnost zaplatit smluvní pokutu, již se všechny platby dlužníka považovaly za platby na smluvní pokutu. Dle článku III. smlouvy si smluvní strany sjednaly zajištění veškerých pohledávek žalobkyně za dlužníkem a spoludlužníkem a) zajišťovacím převodem členských práv, b) zajišťovacím převodem vlastnického práva, c) zástavním právem a d) směnkou vlastní. Ve smlouvě byly zakotveny podmínky zpětného přechodu členských práv k bytovému družstvu, zpeněžení členských práv a hrazení případného podnájmu.

Soud ze splátkového kalendáře ke smlouvě o úvěru č. 201152 zjistil, že výše splátek č. 1 až č. 71 byla 8.400,-Kč, poslední splátka č. 72 byla ve výši 288.400,-Kč a výše smluvního úroku z úvěru za jeden kalendářní měsíc byl 3%.

Soud ze smlouvy o bezúplatném převodu členských práv ze dne 27. 12. 2011 zjistil, že smlouva byla uzavřena mezi Soňou Strnkovou jako převodcem a žalobkyní jako nabyvatelem za účasti manžela převodce-Libora anonymizovano . Smlouva zajišťovala závazek z předmětné úvěrové smlouvy. Předmětem smlouvy byl závazek převodce převést na nabyvatele bezúplatně a podmíněně všechna svá členská práva a povinnosti spojená s členstvím v Bytovém družstvu, jejichž součástí jsou nájemní vztah k Bytovému družstvu, členský podíl převodce jako člena družstva a další práva a povinnosti. Pokud by byl závazek z úvěrové smlouvy řádně splněn, všechna práva by byla zpět převedena na převodce.

Soud ze smlouvy o podnájmu bytu ze dne 27. 12. 2011 zjistil, že smlouva byla uzavřena mezi žalobkyní jako nájemcem a dlužníky jako podnájemníky. Předmětem smlouvy byl byt č. 05 na ulici Nádražní 233, Klimkovice. Částka za podnájem byla stanovena ve výši 1.800,-Kč za měsíc a obsahovala plnění poskytované s užíváním bytu-dodávka pitné vody a stočné.

Soud z nájemní smlouvy zjistil, že byla uzavřena mezi Bytovým družstvem Klimkovice 233 jako pronajímatelem a žalobkyní jako nájemcem. Předmětem nájmu byl byt č. 05 v domě na Nádražní ulici č. 233, Klimkovice. Nájemné bylo uzavřeno na dobu neurčitou ode dne 1. 1. 2012. Dále byly stanoveny podmínky placení nájemného a služeb spojených s užíváním bytu.

Na základě takto provedeného dokazování soud dospěl ke skutkovému závěru, že žalobkyně s Liborem Strnkou jako dlužníkem a Soňou Strnkovou jako spoludlužníkem uzavřela spotřebitelskou smlouvu o úvěru, na základě které jim poskytla peněžní prostředky ve výši 280.000,-Kč. Ve smlouvě bylo ujednáno, že dlužník bude splácet úvěr v pravidelných měsíčních splátkách spolu se smluvním úrokem 3% vždy k 15.tému dni v kalendářním měsíci ve výši 8.400,-Kč (celkem72 splátek). V 72. splátce měl dlužník zaplatit žalobkyni částku skládající se z části neuhrazené jistiny a úroků ve výši 288.400,-Kč. V úvěrové smlouvě bylo sjednáno, že pokud dlužník neuhradí 2 po sobě bezprostředně jdoucí splátky úvěru řádně nebo včas, pak platí, že dne následujícího po dni, v němž byla splatná 2. splátka neuhrazená řádně nebo včas, je dlužník povinen uhradit smluvní pokutu ve výši 130% dosud neuhrazené části jistiny úvěru a smluvních úroků. Zároveň bylo sjednáno, že pokud dojde k situaci výše uvedené, tak ode dne následujícího po dni, v němž byla splatná 2. splátka úvěru, dlužník není dále povinen hradit žalobkyni smluvní úroky a jistinu úvěru s tím, že jakákoliv provedená

ICM R

úhrada dlužníkem, bude nyní úhradou smluvní pokuty. Dlužník neuhradil 7. a 8. splátku úvěru, proto byl povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 1.084.720,-Kč, neboť ke dni vzniku nároku činila neuhrazená jistina částku 280.000,-Kč a smluvní úroky částku 554.400,-Kč. Dlužník na smluvní pokutu zaplatil částku ve výši 51.100,-Kč. Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla zajištěna zajišťovacím převodem členských práv a povinnosti spojených s členstvím v bytovém družstvu na základě smlouvy o bezúplatném zajišťovacím převodu uzavřené mezi žalobkyní a dlužníkem Soňou Strnkovou jako převodcem za účasti Libora anonymizovano dne 27. 12. 2011. Žalobkyně uplatnila v insolvenčním řízení z výše uvedené částky pouze částku 560.000,-Kč (částka ve výši neuhrazené jistiny a smluvník úroků) jako zajištěnou pohledávku. Žalovaná na přezkumném popřela pohledávku žalobkyně za insolvenčním dlužníkem Liborem Strnkou co do její pravosti a výše do částky 359.100,-Kč.

K přípustnosti žaloby:

Podle ust. § 198 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen IZ) věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření.

Předmětná žaloba byla soudu podána dne 17. 2. 2014, přitom přezkumné jednání se konalo dne 3. 2. 2014. Z toho plyne, že žaloba je přípustná, neboť byla podána do 30ti dnů od konaného přezkumného jednání, tak jak je uvedeno v ust. § 198 odst. 1 IZ.

K právní úpravě spotřebitelských úvěrů: Problematika spotřebitelských úvěrů je upravena ve speciálním zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů. Vedle ustanovení tohoto zákona dopadá na právní vztah mezi žalobkyní a žalovanou založený smlouvou o úvěru ze dne 27. 12. 2011 i ust. § 55 a 56 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále obč. zák. ). Podle ust. § 55 odst. 1 obč. zák. se smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. S účinností od 1. 8. 2010 bylo ust. § 55 odst. 2 obč. zák. novelizován tak, že ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a v povinnostech stran, jsou ve spotřebitelských smlouvách neplatná. Právní úprava tak byla z relativní neplatnosti, kdy neplatnosti se musel dovolávat spotřebitel, změněna na absolutní neplatnost, která odpovídá požadavkům Směrnice Rady 93/13-EHS. Podle § 56 odst. 1 obč. zák., spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a tak jediným zdrojem vymezení těchto definičních znaků pro potřeby aplikace § 56 odst. 1 obč. zák. je znění Směrnice 93/13/EHS a rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie.

ICM R

Směrnice byla přijata za účelem stanovit obecným způsobem kritéria pro posuzování nepřiměřeného charakteru smluvních podmínek; vzhledem k tomu, že posouzení nepřiměřeného charakteru podmínek podle zvolených obecných kritérií, zejména v činnostech prodeje nebo poskytování služeb, které mají veřejnoprávní povahu, a které poskytují kolektivní služby se zohledněním solidarity mezi uživateli, musí být doplněno o prostředek k celkovému hodnocení různých dotčených zájmů; že to staví do popředí požadavek přiměřenosti; že při posuzování přiměřenosti musí být brán zvláštní ohled na sílu vyjednávacích pozic stran, na to, zda měl spotřebitel nějakou pohnutku k tomu, aby souhlasil s podmínkou, a zda zboží bylo dodáno nebo služby poskytnuty na zvláštní objednávku spotřebitele; že požadavek přiměřenosti může být uspokojen prodávajícím nebo poskytovatelem, jestliže jedná poctivě a přiměřeně s druhou stranou, jejíž oprávněné zájmy musí vzít v úvahu; že hlavní předmět smlouvy a poměr kvalita/cena mohou být nicméně vzaty v úvahu při posuzování přiměřenosti jiných podmínek (patnáctý, šestnáctý a devatenáctý bod odůvodnění Směrnice). Požadavek dobré víry (znění § 56 odst. 1 obč. zák. v tomto ohledu nekoresponduje s oficiálním překladem článku 3 odst. 1 Směrnice, jenž hovoří o požadavku přiměřenosti ), jímž lze rozumět požadavek poctivosti jednání dodavatele (profesionálního obchodníka) vůči spotřebiteli, nutno při posuzování charakteru smluvního ujednání poměřovat se situací, kdy věřitel vyžaduje takový rozsah zajištění návratnosti úvěru, neodpovídající jeho vlastnímu ekonomickému riziku.

V článku 3 bodu 1 Směrnice Rady 93/13-EHS ze dne 5. 4. 1993 je stanoveno, že smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobují významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele, přičemž podmínka je vždy považována za nesjednanou individuálně, jestliže byla sepsána předem a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na obsah podmínky, zejména v souvislosti s předem sepsanou běžnou smlouvou. Otázku, zda úprava ve smluvních právech a povinnostech stran zapříčiněná smluvní klauzulí oproti zákonným předpisům způsobuje významnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele, je možné zodpovědět pouze při posouzení veškerých konkrétních okolností, které provázely uzavření smlouvy, tak jak je uvádí čl. 4 odst. 1 Směrnice. Významnou nerovnováhu bude třeba pokládat za neoprávněnou zejména tehdy, jsou-li práva a povinnosti spotřebitele omezeny v takovém rozsahu, že autor smluvních podmínek nemohl v souladu s požadavkem dobré víry rozumně očekávat, že by spotřebitel přijal takovou právní úpravu v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. Pro úplnost soud zdůrazňuje, že Česká republika nevyloučila z přezkumu individuální ujednání, což má za následek, že přezkumu podléhá vše vyjma předmětu a ceny. K roli vnitrostátního soudu při zákazu zneužívající klauzuli podle judikatury Soudního dvora:

Podle judikatury Evropského Soudního dvora vychází systém ochrany zavedený směrnicí č. 93/13 z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, jak v případě vyjednávací pozice, tak i úrovně informovanosti, což jej vede k tomu, že přistoupí na podmínky předem vyhotovené prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž by mohl ovlivnit jejich obsah (rozsudky ze dne 27. 6. 2000, Oceáno Grupo Editiorial a

ICM R

Salvat Editores (C-240/98 až C2-244/98m Recueil, s. I-4941 bod 25) a ze dne 26. 10. 2006 Mostaza Claro, C-168/05, Sb. rozhodnutí S. I 10421, bod 25).

Vzhledem k takovému nerovnému postavení čl. 6 odst. 1 Směrnice č. 93/13 stanoví, že zneužívající klauzule nejsou pro spotřebitele závazné, jak vyplývá z judikatury, jedná se přitom o kogentní ustanovení, které směřuje k nahrazení formální rovnováhy, kterou smlouva nastoluje mezi právy a povinnostmi smluvních stran rovnováhu skutečnou, která může obnovit rovnost mezi těmito smluvními stranami (rozsudky ze dne 26. 10. 2006, Mostaza Claro, C-168/05, Sb. rozhodnutí S.I 10421 a ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM), (C-243/08 Sb. rozhodnutí I-4713).

Soudní dvůr za účelem zajištění ochrany požadované Směrnicí č. 93/13 opakovaně prohlásil, že existující nerovné postavení mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem může být narovnáno pouze pozitivním zásahem vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám-rozsudek ze dne 27. 6. 2000, Oceáno Grupo Editiorial a Salvat Editores (viz výše bod 27) a ze dne 26. 10. 2006 Mostaza Claro (viz výše bod 26), jakož i ze dne 6. 10. 2009, Asturcom Telecomunicaciones (C-40/08, Sb. rozhodnutí SI-9579, bod 31).

Soudní dvůr tak ve světle těchto zásad rozhodl, že vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter smluvní klauzule z úřední povinnosti (rozsudek ze dne 6. 10. 2009, Asturcom Telecomunicaciones uvedený výše, bod 32). Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách [zneužívajících klauzulích] ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládána v tom smyslu, že brání takové právní úpravě členského státu, která neumožňuje soudu, aby bez námitky podané spotřebitelem posoudil z úřední povinnosti a limine či v jakémkoli jiném stadiu řízení zneužívající charakter klauzule obsažené ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím či poskytovatelem a spotřebitelem, ačkoli má pro tyto účely k dispozici potřebné informace o právním a skutkovém stavu.

K eurokonformnímu výkladu ochrany spotřebitele se zcela jednoznačně přihlásil ve své rozhodovací praxi Nejvyšší soud ČR v rozsudku 33 Cdo 1201/2012 ze dne 20. června 2013.

K roli obecných soudů z pohledu Ústavního soudu:

Ústavní soud ČR ve svém Nálezu ze dne 6. 11. 2007 sp.zn. II ÚS 3/06 poukázal na to, že obecný soud má povinnost eurokonformního výkladu domácího práva i mimo rámec časové působnosti norem komunitárního práva a je povinen vykládat ve světle komunitárních norem nejen ustanovení domácího práva implementující komunitární předpis (Směrnice), ale též národní právo jako celek, a to bez ohledu na to, zda se jedná o domácí legislativu, přijatou po příslušném komunitárním předpisu nebo domácí právní normy předcházející přijetí komunitárního předpisu. Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, při jejichž splnění má nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy za následek porušení základních práv či svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v

ICM R následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73)]. Přílišný formalismus při výkladu právních norem vedoucí k extrémně nespravedlivému závěru pak znamená porušení základních práv (viz nález sp. zn. IV. ÚS 1735/07 ze dne 21. 10. 2008). V nálezu sp.zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012 se Ústavní soud věnuje porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V odůvodnění nálezu ve vztahu k rozhodčím doložkám a exekučnímu řízení vedenému na základě rozhodčího nálezu uvádí: Ke kritériu zjevné nespravedlnosti, avšak zde již ve vztahu k souzené věci. Ústavní soud uvádí, že považuje za neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní. Postupy, kdy klientům jsou vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění blankosměnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů, či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že klient takového subjektu smlouvu podepsal, a to dokonce ani v situaci, kdy by ve smluvních podmínkách bylo obsaženo ujednání, že klientovi se takto stanovené smluvní pokuty nebo zajištění blankosměnkou nejeví za nepřiměřené či odporující dobrým mravům. Běžný klient úvěrové společnosti totiž nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou. Tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat. Z těchto důvodů by ochraně takových věřitelů neměla být poskytována soudní ochrana, a to ani v exekučním řízení, neboť ochrana takto nabytých práv stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému. K nepřiměřeným podmínkám ve spotřebitelských smlouvách: Skutečnost, že úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 51a obč. zák.), ovlivňuje postavení smluvních stran mimo jiné v tom směru, že národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu Směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici (nepřímý účinek) (ESD, C-106/89, ve věci Marleasing SA proti La Comercial Internationale de Alimentacion SA, ESD, C-240-244/98, ve věci Océano Grupo proti Rocio Murciano Quintero, ESD, C-212/04, ve věci Konstantinos Adeneler a ostatní, Sbírka rozhodnutí I-06057/2006). Autonomní charakter práva Evropské unie (tedy i Směrnice Rady 93/13/EHS z 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách) znamená, že výklad směrnic i provádění národní úpravy musí být vždy prováděn v kontextu práva Evropské unie, a nikoliv národního práva a jeho pojmosloví (ESD, C-29/76, ve věci LTU Lufttransportunternehmen GmbH & Co. KG proti Eurocontrol); tento princip akcentoval

ICM R

Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3793/2011, publikovaném pod č. 12/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Systém ochrany zavedený směrnicí 93/13 vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (ESD, C-240/98 až C-244/98, ve věci Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, Recueil, bod 25, a ESD, C-168/05, Mostaza Claro, bod 25).

Podle Směrnice Rady č. 93/13 EHS spotřebitel musí mít stejnou ochranu u smluv uzavíraných ústně i písemně bez ohledu na to, zda ve druhém případě jsou podmínky smlouvy obsaženy v jednom nebo více dokumentů, členské státy by měly zajistit, aby se nepoužívaly nepřiměřené podmínky ve smlouvách, která uzavírá prodávající nebo poskytovatel se spotřebiteli, a jestliže se takovéto podmínky přesto používají, aby nezavazovaly spotřebitele. Podle čl. 5 v případě smluv, v nichž jsou všechny nebo některé podmínky nabízené spotřebiteli předloženy písemně, musí být tyto podmínky sepsány jasným a srozumitelným jazykem. Při pochybnosti o významu některé podmínky má převahu výklad, který je pro spotřebitele příznivější. Podle čl. 6 Směrnice č. 93/13 členské státy stanoví, že nepřiměřené podmínky použité ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazné, a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných nepřiměřených podmínek. K absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy: V poměrech projednávané věci soud při posuzování úvěrové smlouvy vyšel ze skutkových zjištění, že jde o smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a dlužníkem Liborem Strnkou a spoludlužníkem Soňou Strnkovou, která má charakter spotřebitelské smlouvy. Nelze totiž zpochybnit skutečnost, že na straně jedné vystupují dlužník a spoludlužník v postavení spotřebitelů a na straně druhé žalobkyně (úvěrový věřitel) v pozici podnikatele jednajícího v rámci své obchodní nebo podnikatelské činnosti (ust. § 53 obč. zák.).

Jak soud výše uvedl, spotřebiteli vnitrostátní právní předpisy i právo Evropské unie poskytují zvýšenou ochranu jako té straně, která ve smluvních vztazích s podnikatelem je stranou slabší, nedisponující odpovídajícími znalostmi, schopnostmi či informacemi, které jsou nezbytné pro to, aby mohl být smluvní protistraně rovnocenným partnerem.

Žalobkyně jako úvěrový věřitel dlužníků přihlásila do insolvenčního řízení svou pohledávku ve výši 560.000,-Kč jako pohledávku zajištěnou zajišťovacím převodem práva k družstevnímu podílu v Bytovém družstvu. Pohledávku žalobkyně odůvodnila tím, že vznikla z titulu smluvní pokuty, kterou byl dlužník povinen zaplatit poté, co nesplnil řádně a včas 7. a 8. splátku úvěru, neboť v úvěrové smlouvě bylo sjednáno, že pokud dlužník nesplní dvě po sobě jdoucí splátky řádně nebo včas, je povinen zaplatit věřiteli smluvní pokutu ve výši 130% z dosud neuhrazené jistiny úvěru a dosud neuhrazených smluvních úroků. Celkem měl insolvenční dlužník zaplatit smluvní pokutu ve výši 1.033.620,-Kč. Žalobkyně však v insolvenčním řízení uplatnila pouze pohledávku ve výši 560.000,-Kč, představující

ICM R neuhrazenou jistinu ve výši 280.000,-Kč a část neuhrazených smluvních úroků ve výši 280.000,-Kč, neboť dle žalobkyně by bylo uplatnění pohledávky v celé její výši nemorální.

Předmětná úvěrová smlouva byla uzavřena jako tzv. smlouva adhézní, v níž smluvní podmínky stanoví pouze jedna smluvní strana a druhá smluvní strana má pouze možnost podmínky takto přijmout nebo odmítnout. Spotřebitel tak nemá žádnou možnost, jak by mohl smluvní podmínky změnit, proto by měly být podmínky ve spotřebitelských smlouvách sepsány jasným a srozumitelným jazykem a spotřebitel by měl být dostatečně informován o svých právech a povinnostech vyplývajících z uzavřené smlouvy (srovnej s čl. 5 Směrnice Rady 93/13 EHS).

V tomto konkrétním případě obsahuje úvěrová smlouva řadu ustanovení, která jsou ve většině případů nesrozumitelná a pro člověka bez právního vzdělání špatně pochopitelná. Samotná právní konstrukce placení úvěru ve splátkách je záměrně koncipována tak, že z ustanovení není jasné, na co v té dané chvíli dlužník platí své splátky úvěru. Dlužník měl podle smlouvy nejprve platit ve splátce č. 1 až č. 71 jen smluvní úrok ve výši 3% z půjčené částky a v 72. splátce měl zaplatit celou jistinu úvěru spolu se smluveným úrokem. Dlužník tak měl věřiteli zaplatit celkovou částku ve výši 884.800,-Kč, což představuje více než trojnásobek půjčené částky. K tomu měl dlužník v hotovosti zaplatit věřiteli za poskytnutí úvěru poplatek ve výši 28.000,-Kč a dále byla ujednána RPSN-roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr ve výši 51%, tj. částka ve výši 142.800,-Kč za rok.

Všechna výše uvedená ujednání ve smlouvě o úvěru jsou nepřiměřená, v rozporu s požadavkem dobré víry znamenající k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Celá smlouva o úvěru musí být pro rozpor s ust. § 55 odst. 1 a ust. § 56 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná podle ust. § 55 odst. 2 a ust. § 39 obč. zák.

Ze znění smlouvy o úvěru vyplývá, že byla uzavřena za účelem získání co největšího zisku pro věřitele na úrok práv spotřebitele. Není možné, aby byl spotřebitel ze smlouvy o úvěru zavázán zaplatit částku několikanásobně převyšující peněžitou částku, kterou mu úvěrový věřitel na základě úvěru poskytl, k tomu zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 28.000,-Kč a ještě k tomu roční procentní sazbu nákladů ve výši 51% z jistiny úvěru.

Na výše uvedeném závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že dlužník s podmínkami smlouvy souhlasil.

Soud dospěl k závěru, že předmětná úvěrová smlouva, na základě které vznikla žalobkyni pohledávka za dlužníkem z titulu smluvní pokuty, je pro rozpor s ust. § 55 odst. 1 a ust. § 56 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná podle ust. § 55 odst. 2 a ust. § 39 obč. zák.

K smluvní pokutě

Vzhledem k tomu, že předmětem sporu bylo určení pravosti, výše a pořadí pohledávky představující smluvní pokutu za porušení povinností z úvěrové smlouvy, tak soud pro úplnost dodává, že i samotné ujednání o smluvní pokutě by bylo považováno pro rozpor s ust. § 55

ICM R odst. 1 a ust. § 56 odst. 1 obč. zák. za absolutně neplatné podle ust. § 55 odst. 2 a ust. § 39 obč. zák.

Ve smlouvě byla sjednána smluvní pokuta, podle které je dlužník v případě porušení povinností ze smlouvy povinen zaplatit věřiteli smluvní pokutu ve výši 130% z dosud neuhrazené jistiny a 130% z dosud neuhrazených smluvních úroků. V tomto případě byla pro nesplnění povinnosti dlužníka smluvní pokuta stanovena ve výši 1.033.620,-Kč.

Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2776/2008, dle kterého při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno vážit všechny funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). V souvislosti s výší smluvní pokuty je třeba, aby pokuta zahrnovala všechny škody, které lze v daném konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat, musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou pobídkovou výši. Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem případu.

V daném případě výše smluvní pokuty značnou měrou přesáhla původní částku, která byla poskytnuta jako úvěr ve výši 280.000,-Kč. Žalobkyně vyčíslila smluvní pokutu dle bodu 2.13.2 smlouvy na částku 1.033.620,-Kč, což představuje téměř čtyřnásobek fakticky poskytnuté částky. Taková výše smluvní pokuty pro případ prodlení s úhradou dvou po sobě bezprostředně následujících splátek smluvního úroku ve výši 8.400,-Kč postrádá jakoukoli preventivní, uhrazovací i sankční funkci a vede k poškození dlužníka. Ujednání o smluvní pokutě je nepřiměřené, neboť smluvní pokuta stanovená v takové výši bez toho, aby byla jasně stanovena funkce smluvní pokuty, není v tomto případě ničím odůvodněna. Naopak smluvní pokuta stanovená v podstatně nižší sazbě by měla zřejmě stejnou funkci jako smluvní pokuta ujednaná ve smlouvě o úvěru. O poctivosti jednání žalobkyně lze mít důvodné pochybnosti se zřetelem k tomu, že jak sama tvrdila, do insolvenčního řízení přihlásila svou pohledávku pouze ve výši 560.000,-Kč nikoliv v plné výši 1.033.620,-Kč, na kterou by měla právo a to z toho důvodu, že by to považovala za nemorální.

Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je celá absolutně neplatná, nelze žalobkyni přiznat smluvní pokutu v jakékoli (i nižší) výši, a je tedy v daném případě nerozhodné, že žalobkyně v přihlášce pohledávky do insolvenčního řízení přihlásila svou pohledávku nikoliv ve výši 1.033.620,-Kč, nýbrž ve výši 560.000,-Kč. K zajištění spotřebitelského úvěru Podle ust. § 553 odst. 1 obč. zák. může být splnění závazku zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovací převod práva). Jde-li o smlouvu o spotřebitelském úvěru, nelze posuzovat práva a povinnosti z této smlouvy odděleně od použitých zajišťovacích prostředků, neboť i zajištění spotřebitelské smlouvy podléhá režimu ochrany spotřebitele podle § 56 odst. 1 obč. zák. (rozsudek NS sp.zn. 33 Cdo 1201/2012 ze dne 20. 6. 2013). Z akcesorické povahy zajištění vyplývá, že zde musí existovat platný závazek hlavní, z něhož je dlužník povinen plnit, a věřitel má právo požadovat na něm plnění (Srovnej

ICM R s Občanský zákoník II, komentář, prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc., JUDr. Jiří Spáčil, CSc. A kolektiv, 2. vydání, Praha 2009, s. 1630). Z výše uvedeného vyplývá, že zajištění pohledávky žalobkyně, představující bezúplatný podmíněný zajišťovací převod členských práv a povinností k podílu v Bytovém družstvu je absolutně neplatné s ohledem na jeho akcesorickou povahu k hlavnímu závazku z úvěrové smlouvy, kterou soud shledal jako absolutně neplatnou podle ust. § 55 odst. 2 a ust. § 39 obč. zák. pro rozpor s ust. § 55 odst. 1 a ust. § 56 odst. 1 obč. zák.

Soud proto s ohledem na vše shora uvedené incidenční žalobu v celém rozsahu jako nedůvodnou zamítl.

Náklady řízení:

Podle § 163 IZ o nákladech incidenčního sporu a jejich náhradě rozhodne insolvenční soud v rozhodnutí o incidenčním sporu, a to podle ustanovení občanského soudního řádu, není-li v tomto zákoně stanoveno jinak. Náhrada nákladů incidenčního sporu je zvláštní pohledávkou, na kterou se nevztahuje § 170 písm. f).

Podle § 142 odst. 1 o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Žalovaná byla v řízení zcela úspěšná a má tak právo na náhradu nákladů řízení, představující odměnu za tři úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen advokátní tarif ), a to za převzetí a přípravu, vyjádření k žalobě ze dne 2. 7. 2015 a účast u jednání soudu dne 7. 12. 2015, tj. ve výši 3 x 3.100,-Kč dle § 9 odst. 4 písm. c) ve spojení s § 7 bod 5 advokátního tarifu; celková odměna tak činí 9.300,-Kč. Dále má nárok na 3 režijní paušály á 300,-Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, tj. částka ve výši 900,-Kč. Zástupce žalovaného je plátcem DPH a má tak dále nárok na náhradu za DPH ve výši 21 % z částky 10.200,-Kč, tj. ve výši 2.142,-Kč. Celkem tak náklady řízení žalované činí 12.342,-Kč a žalobkyně je povinna zaplatit tuto částku žalované k rukám jejího advokáta dle § 149 odst. 1 o.s.ř., ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15-ti dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Ostravě dne 10. 12. 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Simona Pittermannová Andrea Mrenicová samosoudkyně

ICM R