33 ICm 3837/2012
Jednací číslo: 33 ICm 3837/2012-28 (KSPH 42 INS 20109/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze, rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem ve věci žalobkyně DEBTERIS Management Company SE, IČ 24844209, se sídlem K Vinici 1256, 530 02 Pardubice, proti žalované TRUST IN, v.o.s., se sídlem Washingtonova 17, 110 00 Praha 1, insolvenční správkyni majetkové podstaty dlužníka Michala anonymizovano , anonymizovano , bytem Skvrňov 57, PSČ 281 44, právně zastoupené Mgr. Ing. Jakubem Antošem, advokátem se sídlem Washingtonova 17, 110 00 Praha 1, o žalobě na určení pravosti pohledávky,

takto :

I. Žaloba se zamítá. I. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 10.164,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované, Mgr. Ing. Jakuba Antoše.

Odůvodnění :

Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 27. 12. 2012 domáhá určení, že její pohledávka ve výši 10.683,70 Kč přihlášená do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 42 INS 20109/2012 z titulu smluvní pokuty za nesplnění povinnosti dlužníka doložit v dohodnuté 30denní lhůtě doklady potřebné pro zprostředkování úvěru je po právu. Pohledávka společnosti Société Publique D´Investissement s.r.o. (dále jen původní věřitel ) ze smlouvy č. 511609 o finančním produktu byla na žalobkyni postoupena postupní smlouvou ze dne 30. 12. 2011 a toto postoupení bylo dlužníkovi oznámeno. Žalobkyně v žalobě uvedla, že dlužník ve smlouvě o finančním produktu původnímu věřiteli prohlásil, že mu do 30 dnů ode dne uzavření smlouvy předá vedle výpisu z bankovního účtu, potvrzení o výši příjmů a kopie občanského a dalšího průkazu i potvrzený souhlas s inkasem z banky. Souhlas s inkasem však dlužník nedoložil a zůstal pasivní, čímž vznikla původnímu věřiteli škoda v podobě nákladů vynaložených administrativním zpracováním návrhu na uzavření smlouvy (např. na lustraci žadatele, posouzení jeho majetkových poměrů, návštěvu obchodního zástupce), přičemž mzdové náklady v oblasti poskytování finančních služeb se pohybují kolem 50.000,-Kč měsíčně. Proto si strany dohodly pro případ neposkytnutí podkladů smluvní pokutu ve výši 10.000,-Kč, již žalobkyně uplatnila spolu se zákonným úrokem z prodlení přihláškou v insolvenčním řízení. Výši smluvní pokuty považuje žalobkyně s ohledem na hrozící škodu ve výši minimálně 1.000.000,-Kč odpovídající výši požadovaného úvěru za přiměřenou. Smluvní pokuta tvoří méně než 12 % z požadovaného úvěru a je souladná s dobrými mravy, což podle žalobkyně plyne z rozsudku Nejvyššího soudu (dále jen NS ) ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002. Pohledávka má podle žalobkyně preventivní funkci vedoucí k případné možnosti uhrazení dlužných částek stržením z účtu žadatele a též uhrazovací funkci, kdy zajišťuje uhrazení nákladů věřitele na posouzení úvěruschopnosti klienta. V rozporu s dobrými mravy bylo podle žalobkyně jednání dlužníka. Žalovaná uvedla, že pohledávku v plné výši popřela pro neplatnost ustanovení o smluvní pokutě pro rozpor se zákonem podle § 39 občanského zákoníku, rozpor smluvní pokuty s dobrými mravy z důvodu její nepřiměřené výše a dále z důvodu, že žalobkyně neprokázala skutkový stav, od nějž odvozuje vznik svého nároku na smluvní pokutu. Ustanovení čl. III odst. 6 smlouvy o finančním produktu zakotvující právo původního věřitele na smluvní pokutu je podle žalované neplatné pro rozpor s ustanovením § 56 odst. 1 občanského zákoníku, neboť v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k újmě dlužníka jako spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Z účelu smlouvy a jejích ustanovení totiž absolutně nevyplývá důvod pro zakotvení povinnosti dlužníka předložit souhlas banky s inkasem, kterýžto doklad je s ohledem na účel smlouvy zcela nadbytečný. Všechny ostatní doklady dlužník žalobkyni předložil. Uplatňovanou smluvní pokutou také nebylo zajištěno zaplacení úvěru ve výši 1.000.000,-Kč, nýbrž povinnost předložení smlouvou stanovených dokladů ještě v době před zahájením činnosti žalobkyně směřující k vyhledání subjektů, které by byly dlužníku ochotny poskytnout úvěr. Ve vztahu k povinnosti zajistit irelevantní podklad je výše smluvní pokuty zcela nepřiměřená. Konečně žalobkyně ani neprokázala tvrzené porušení povinnosti dlužníka. Žalovaná tudíž navrhla žalobu zamítnout. K jednání soudu se žalobkyně nedostavila, byť jí bylo s dostatečným předstihem předvolání zasláno. V průběhu jednání žalovaná plně odkázala na své písemné vyjádření. Jak soud zjistil z insolvenčního spisu, pohledávka sestávající ze smluvní pokuty ve výši 10.000,-Kč za nedodání kompletních dokumentů dle čl. III odst. 5 písm. c) smlouvy a ze zákonného úroku z prodlení ve výši 683,70 Kč byla žalobkyní přihlášena do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 42 INS 20109/2012 na majetek dlužníka dne 12. 10. 2012. Dne 17. 09. 2012 soud rozhodl o úpadku dlužníka, povolil řešení úpadku oddlužením a insolvenčním správcem majetkové podstaty dlužníka ustanovil žalovanou. V průběhu přezkumného jednání konaného dne 23. 11. 2012 byla insolvenčním správcem popřena pohledávka žalobkyně co do důvodu i výše pro rozpor se zákonem, s dobrými mravy a dále též z důvodu neprokázání tvrzeného skutkového stavu. Dlužník dle upraveného seznamu přihlášených pohledávek pohledávku žalobkyně nepopřel. Vyrozumění o popření pohledávek bylo žalobkyni doručeno dne 27. 11. 2012. Žaloba je tedy podána včas v 30denní lhůtě od konání přezkumného jednání (dne 23. 12. 2012 byla neděle a následující dva dny jsou státním svátkem) a je směřována proti správné žalované. Ze smlouvy PRODUKT 6 č. 511609 ze dne 11. 10. 2011, soud zjistil, že byla uzavřena mezi původním věřitelem a dlužníkem, který v ní výslovně prohlásil, že si den předem objednal ve smyslu ustanovení § 57 odst. 1 občanského zákoníku schůzku s poradcem za účelem podepsání smlouvy a že akceptuje rozhodčí doložku, podle níž bude ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání podle zásad spravedlnosti určeným rozhodcem. Ve smlouvě dlužník prohlásil, že má zájem získat finanční prostředky v celkové výši 1.000.000,-Kč, optimálně s měsíční splátkou 8.092,-Kč a dobou splatnosti 240 měsíců. Původní věřitel se zavázal aktivně vyhledávat subjekty, které by mohly mít zájem s dlužníkem takovou smlouvu uzavřít, za což se dlužník zavázal původní věřitelce uhradit v den podpisu vratnou zálohu 15.000,-Kč v hotovosti. Z části IV. odst. 5 smlouvy však plyne, že tato záloha je v případě sjednání schůzky se zástupcem původního věřitele nevratná, ledaže dlužník bude po 3 měsíce bezproblémově splácet zprostředkovanou půjčku. V části III. Závazky Klienta se dlužník v odst. 5 zavázal původnímu věřiteli zaplatit smluvní pokutu vedle případů, kdy zkreslí své majetkové poměry a finanční situaci, nebo kdy se dostane do prodlení se splácením jakéhokoliv závazku vůči původnímu věřiteli nebo jím zprostředkovanému poskytovateli úvěru, také v případě, že nepředá na adresu původního věřitele do 30 dnů od podpisu smlouvy zcela kompletní podklady pro vyřízení úvěru v podobě výpisu z bankovního účtu na jméno dlužníka, originálního potvrzení o výši příjmů dlužníka ne staršího než 1 měsíc, potvrzeného souhlasu s inkasem z banky, kopie občanského průkazu a dalšího průkazu obsahujícího fotografii a rodné číslo. Smluvní pokuta činí podle odst. 6 částku deset-tisíc-korun-českých , přičemž nezahrnuje, a to ani částečně, nároky původního věřitele na náhradu vzniklých škod spočívajících mj. v nákladech spojených s činností původního věřitele v průběhu trvání smlouvy i před ní. Smluvní pokuta je splatná nejdéle do 15 dnů od porušení smlouvy klientem, přičemž ten souhlasí se stržením smluvní pokuty formou inkasa z jeho bankovního účtu. Smlouva neobsahuje žádnou smluvní pokutu či jinou sankci, jež by naopak postihovala neplnění povinností původního věřitele. Podle části V. smlouvy se dlužník zavázal pro případ, že mu žádná půjčka nebude poskytnuta, uhradit původnímu věřiteli paušální náhradu vynaložených nákladů ve výši 15.000,-Kč. V případě, že by půjčka poskytnuta byla, zavázal se prostřednictvím zřízení inkasa k úhradě odměny ve výši 5 % z výše poskytnuté půjčky v den připsání této částky na účet, nejpozději pak do třiceti dnů. Podle části IX odst. 2 se tato smlouva uzavírá na dobu 30 dnů od jejího uzavření. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30. 12. 2011 a její přílohy č. 1 (protokol o předání postoupených pohledávek) bylo zjištěno, že původní věřitel postoupil na žalobkyni množství pohledávek a mezi nimi i pohledávku vůči dlužníkovi. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 05. 01. 2012 soud zjistil, že původní věřitel oznamoval dlužníkovi postoupení pohledávky ve výši 6.000,-Kč a současně jej žalobkyně vyzývala k úhradě této částky, k čemuž přiložila i složenku na tuto částku. Z dopisu ze dne 02. 02. 2012 soud zjistil, že žalobkyně dlužníkovi oznamovala omyl spočívající v záměně dlužné částky 10.000,-Kč v oznámení o postoupení pohledávky za nesprávnou částku 6.000,-Kč a současně jej opětovně vyzývala k úhradě této částky, k čemuž přiložila i složenku na 10.000,-Kč. Doklady o doručení oznámení a výzev žalobkyně nepředložila. Podle § 56 odst. 1 občanského zákoníku spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Podle § 55 odst. 1 občanského zákoníku se smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Podle odst. 2 téhož ustanovení jsou ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 neplatná. Ve věci není sporu o tom, že předmětná smlouva je smlouvou spotřebitelskou, což přiznává i text prohlášení o tom, že si dlužník sjednal telefonicky osobní schůzku s finančním poradcem, jenž se odkazuje na § 57 odst. 1 občanského zákoníku, který se týká právě spotřebitelských smluv. Soud se po seznámení s textem formulářové smlouvy zjevně předem připravené původním věřitelem, a to včetně textu prohlášení o sjednání návštěvy finančního poradce a rozhodčí doložky, plně shoduje s názorem prezentovaným insolvenčním správcem, že ujednání o smluvní pokutě je nepřiměřenou klauzulí, jež je ve smyslu § 56 odst. 1 a § 55 odst. 2 občanského zákoníku absolutně neplatnou. Předně je třeba konstatovat, že ustanovení o smluvní pokutě je umně skryto uvnitř textu smlouvy psaného písmem o výšce menší než 2 mm. Samotná částka smluvní pokuty je přitom na rozdíl od ostatních finančních údajů, jež jsou do kolonek dodatečně vyraženy razítkem s číslicemi o výši cca 4 mm a doplněny údajem Kč , vypsána zcela nezvykle slovy deset-tisíc-korun-českých . Již to dobře ilustruje snahu původního věřitele existenci sjednání smluvní pokuty spotřebiteli co nejvíce zatemnit. Soud sice nemůže souhlasit se závěrem žalovaného insolvenčního správce, že smluvní pokutou postižená povinnost dlužníka předat potvrzený souhlas k inkasu z bankovního účtu není nezbytná pro splnění účelu smlouvy, neboť z části V. odst. 1 smlouvy vyplývá, že odměna původního věřitele za obstarání půjčky má být uhrazena právě prostřednictvím inkasa, nicméně stejně tak je nesprávná i argumentace žalobkyně o tom, že výše smluvní pokuty je odvozována od hrozící výše škody až ve výši poskytnuté půjčky, resp. že smluvní pokuta má pokrýt náklady na marné zpracování žádosti dlužníka. Je totiž pravdou, že půjčku dlužníkovi má poskytnout jiná osoba a tudíž původnímu věřiteli škoda ve výši odpovídající eventuálně nesplacené půjčce žádným způsobem nehrozí, popř. by na ni nepochybně reagovala ustanovení smlouvy o půjčce jako odlišného smluvního dokumentu, pokud by půjčku hodlal poskytnout přímo původní věřitel. Pokud jde pak o náklady administrace žádosti dlužníka, ty jsou výslovně ustanovením části III. odst. 6 smlouvy zahrnuty mezi škodu, jejíž uhrazení není výší smluvní pokuty nijak dotčeno. Je tedy zřejmé, že smluvní pokuta k náhradě této škody neslouží. V situaci, kdy pak neplnění povinností ze strany původního věřitele není nijak sankcionováno, je takové ustanovení o smluvní pokutě zjevně jednostranné, vytváří nerovnováhu v neprospěch spotřebitele a zjevnou snahou toto smluvní ujednání skrýt v drobném textu smlouvy přitom původní věřitel jednal v rozporu s legitimními očekáváními a dobrou vírou dlužníka. Smluvní klauzule zakotvující smluvní pokutu je tak absolutně neplatná a tudíž ani pohledávka žalobkyně, která se o neplatnou smluvní klauzuli opírá, nemůže být po právu. Soud proto žalobu zamítl. Nad rámec uvedeného však soud musí poznamenat, že problémem předmětné smlouvy není pouze nevyvážené ujednání o smluvní pokutě. Celý text smlouvy je totiž koncipován zjevně zneužívajícím způsobem a vytváří podmínky pro to, aby se původní věřitel obohatil na úkor spotřebitelů, aniž by jim reálně poskytl přislíbené služby. Text smlouvy např. obsahuje ve spotřebitelských sporech zapovězenou rozhodčí doložku sjednávající rozhodování na základě zásad spravedlnosti a cíleně směřuje k využití dnes již zákonodárcem odstraněné možnosti vyloučit právo spotřebitele odstoupit od smluv uzavřených mimo provozovnu. Smlouva je pak koncipována tak, že vyžaduje poskytnutí finanční částky spotřebitelem ještě před splněním jakékoli smluvní povinnosti původním věřitelem. Tato částka je v úvodu smlouvy výslovně označována jako vratná záloha , v dalších ustanoveních v hloubi textu smlouvy se však ukazuje, že až na výjimky je tato částka nevratnou, neboť je primárně zkonzumována buď započtením smluvní pokuty, nebo paušální náhrady nákladů v případě, že se poskytovatele půjčky nepodaří obstarat. Částka je již předtím také zkonzumována v případě, že si klient telefonicky sjedná návštěvu zástupce původního věřitele, přičemž z předpřipraveného prohlášení o sjednání takové návštěvy se jeví, že takový obchodní model je v případě původního věřitele pravidlem. Skutečnosti, že původní věřitel nemohl mít vážný zájem na reálném poskytnutí slíbené služby, pak zjevně napovídá též závěrečné ustanovení v části IX odst. 2, podle nějž je smlouva uzavírána pouze na dobu určitou v trvání 30 dní. Z takto krátké lhůty jasně plyne, že nezajištění poskytovatele půjčky je vysoce pravděpodobným výstupem činnosti původního věřitele. Lze tedy konstatovat, že zjevně nevyváženým způsobem s potenciálem poškodit spotřebitele je formulována smlouva jako celek a uplatňování práv z této smlouvy v situaci, kdy původní věřitel nezajistil spotřebiteli vhodného zájemce o poskytnutí úvěru, soud hodnotí jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy, jemuž soudy ochranu poskytnout nesmějí. Žaloba by nemohla být úspěšná ani z tohoto důvodu. Zcela úspěšné žalované soud přiznal dle § 142 odst. 1 o. s. ř. náhradu nákladů řízení ve výši 10.164,-Kč. Přiznaná částka sestává z mimosmluvní odměny za tři úkony právní služby týkající se tarifní hodnoty 35.000,-Kč (srov. obdobně usnesení NS ze dne 30. 05. 2013, sp. zn. 29 ICdo 19/2012), tedy třikrát úkon po 2.500,-Kč (převzetí zastoupení, podání vyjádření, účast na jednání soudu v trvání do dvou hodin) podle ustanovení § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. a), § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen advokátní tarif ), ze tří režijních paušálů po 300,-Kč za náhradu hotových výdajů advokáta podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu a z náhrady za DPH ve výši 21 % z předchozích částek podle § 137 odst. 3 a § 151 odst. 2 o. s. ř. ve výši 1.764,-Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení podat odvolání. Odvolání se podává ve dvou vyhotoveních u Krajského soudu v Praze, se sídlem Náměstí Kinských 5, 150 75 Praha 5. O odvolání rozhoduje Vrchní soud v Praze.

V Praze dne 18. září 2013 Mgr. Ing. Petr Šuránek, v.r. Samosoudce Za správnost vyhotovení: Lucie Šimková