33 ICm 3622/2012
č.j.: 33 ICm 3622/2012-39 sp. zn. insolvenčního řízení: KSPH 41 INS 16069/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Milanem Podhrázkým v právní věci žalobce: JUDr. Vladimír Szabo, se sídlem Jeremenkova 1021/70, Praha 4, insolvenční správce dlužníka Vladimíry anonymizovano , anonymizovano , bytem Na Sekyře 152, Rakovník, zastoupeného Mgr. Hynkem Marečkem, advokátem se sídlem Jeremenkova 1021/70, Praha 4, proti žalovanému: SMART Capital, a. s., IČ: 26865297, se sídlem Hněvotínská 241/52, Olomouc, o určení popřené pohledávky,

takto:

I. Řízení o žalobě na určení, že pohledávka žalovaného za dlužníkem Vladimírou anonymizovano , anonymizovano , bytem Na Sekyře 152, Rakovník, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného Krajský soudem v Praze pod sp. zn. KSPH 41 INS 16069/2012, není po právu, se co do částky 32.910 Kč, z a s t a v u j e.

II. Určuje se, že pohledávka žalovaného za dlužníkem Vladimírou anonymizovano , anonymizovano , bytem Na Sekyře 152, Rakovník, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného Krajský soudem v Praze pod sp. zn. KSPH 41 INS 16069/2012, ve výši 670 Kč, n e n í p o p r á v u.

III. Ve zbývající části, tedy v určení, že pohledávka žalovaného za dlužníkem Vladimírou anonymizovano , anonymizovano , bytem Na Sekyře 152, Rakovník, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného Krajský soudem v Praze pod sp. zn. KSPH 41 INS 16069/2012, ve výši 2.400 Kč, není po právu, se žaloba z a m í t á.

IV. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 8.200 Kč, a to k rukám Mgr. Hynka Marečka, advokáta.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Praze dne 7. 12. 2012 se žalobce domáhal určení, že pohledávka žalovaného za dlužníkem Vladimírou anonymizovano , anonymizovano , bytem Na Sekyře 152, Rakovník, ve výši 35.980 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného Krajský soudem v Praze pod sp. zn. KSPH 41 INS 16069/2012, není pohledávkou po právu.

Jak žalobce v rámci žaloby uvedl, žalovaný přihlásil do daného insolvenčního řízení své vykonatelné pohledávky v celkové výši 68.746 Kč. Žalobce na přezkumném jednání pohledávky žalovaného uznal ve výši 32.766 Kč a popřel co do pravosti a výše v částce 35.980 Kč a to z důvodu, že pohledávky v popřené části vůbec nevznikly. Žalovaný přihlásil pohledávku na základě smlouvy o úvěru č. 72009-4089 ze dne 26. 7. 2009. Podle žalobce je ujednání o odměně (poplatku) ve výši 7.500 Kč za poskytnutí částky 12.000 Kč na období 13 měsíců v rozporu s dobrými mravy a tudíž absolutně neplatné. Po odečtení částky uhrazené dlužníkem (ve výši 4.500 Kč) žalobce uznal pouze částku ve výši 7.500 Kč a popřel částku 7.500 Kč. Co se týče příslušenství přihlášeného žalovaným, zde žalobce popřel úrok z prodlení v částce 670 Kč odpovídající popřené části jistiny, a dále popřel náklady rozhodčího řízení ve výši 3.000 Kč, náklady právního zastoupení ve výši 16.340 Kč a náklady právního zastoupení v exekučním řízení ve výši 8.470 Kč, a to s ohledem na namítanou nicotnost rozhodčího nálezu. Na příslušenství pohledávky tedy žalobce popřel pohledávku ve výši 38.480 Kč a částku ve výši 25.266 Kč uznal. Žalovaný přihlásil svoji pohledávku jako vykonatelnou, podle názoru žalobce je však daný rozhodčí nález nicotným aktem. Důkazní břemeno týkající se pravosti popřené části pohledávky by mělo přejít na žalovaného, neboť fakticky se nejedná o pohledávku vykonatelnou.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že přihlášenou pohledávku vzal ve výši 32.910 Kč zpět (úplata 5.100 Kč, náklady rozhodčího řízení 3.000 Kč, náklady právního zastoupení ve výši 16.340 Kč a 8.470 Kč). S ohledem na výše uvedené je proto spor veden pouze ohledně částky 3.070 Kč, který odpovídá 20% z poskytnuté jistiny (2.400 Kč) a části zákonného úroku z prodlení (670 Kč). Co se týče úroku ve výši 20% z poskytnuté jistiny, zde žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne čj. 32 ICdo 12/2012-104, kde se tento soud vyjádřil k typově stejné smlouvě o úvěru s tím, že navýšení v podobě úroku ve výši 20% z poskytnuté jistiny je v souladu s dobrými mravy a jedná se tedy o ujednání platné.

V rámci repliky k vyjádření žalovaného vzal žalobce žalobu částečně zpět a navrhl, aby soud řízení co do částky 32.910 Kč zastavil. Jak dodal, předmětem řízení bude nadále částka 670 Kč spočívající v úrocích z prodlení odpovídajících popřené části jistiny ve výši 7.500 Kč, ze které však žalovaný vzal zpět 5.100 Kč, a dále částka 2.400 Kč, která však ve skutečnosti představovala úrok za půjčení jistiny ve výši 12.000 Kč.

Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), vyzval účastníky, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se nevyjádří, bude mít soud za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobce s takovým postupem soudu výslovně souhlasil, žalovaný na tuto výzvu soudu nereagoval.

Z insolvenčního spisu ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 41 INS 16069/2012 vyplývá, že dne 10. 9. 2012 byl zjištěn úpadek dlužníka Vladimíry anonymizovano , anonymizovano , bytem Na Sekyře 152, Rakovník, soud povolil řešení úpadku dlužníka oddlužením, přičemž insolvenčním správcem byl ustanoven žalobce (usnesení Krajského soudu v Praze čj. KSPH 41 INS 16069/2012-A-17). Usnesením ze dne 14. 11. 2012 soud schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře (usnesení Krajského soudu v Praze čj. KSPH 41 INS 16069/2012-B-16). Dne 18. 9. 2012 byla zdejšímu soudu doručena přihláška pohledávky žalovaného v celkové výši 68.746 Kč. Pohledávka byla přihlášena jako vykonatelná, a to na základě rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Ondřeje Šmída ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 2756/2011. Jako jistinu přihlásil žalovaný částku 15.000 Kč z titulu smlouvy o úvěru ze dne 26. 7. 2009, č. 72009-4089, s tím, že celková dlužná částka činila 19.500 Kč a uhrazeno bylo 4.500 Kč. Příslušenství přihlásil ve výši 53.746 Kč (úrok z prodlení ve výši 3.341 Kč, smluvní pokuta 20.195 Kč, paušální náhrada nákladů spojených s vymáháním dlužné částky 2.400 Kč, náklady rozhodčího řízení 3.000 Kč, náklady právního zastoupení 16.340 Kč, náklady právního zastoupení v exekučním řízení 8.470 Kč) (přihláška žalovaného). Na přezkumném jednání konaném dne 9. 11. 2012 popřel žalovaný i dlužník pohledávku žalobce co do částky 35.980 Kč a uznal co do částky 32.766 Kč (protokol z přezkumného jednání, seznam přihlášených pohledávek). Dne 29. 3. 2013 vzal žalovaný svoji pohledávku částečně zpět, a to v částce 32.910 Kč (úplata 5.100 Kč, náklady rozhodčího řízení 3.000 Kč, náklady právního zastoupení ve výši 16.340 Kč a náklady právního zastoupení v exekučním řízení 8.470 Kč) (zpětvzetí přihlášené pohledávky). Soud vzal částečné zpětvzetí přihlášky žalovaného na vědomí (usnesení Krajského soudu v Praze čj. KSPH 41 INS 16069/2012-P1-3).

Ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 72009-4089 ze dne 26. 7. 2009 soud zjistil, že žalovaný poskytl dlužníkovi úvěr ve výši 12.000 Kč a dlužník se zavázal uhradit úvěr (12.000 Kč), úrok ve výši 20% z jistiny a úplatu celkem ve výši 7.500 Kč, a to ve 13 měsíčních splátkách po 1.500 Kč. Součástí této smlouvy jsou též obchodní podmínky, které v bodu 11. obsahují ujednání o rozhodčí doložce, podle níž veškeré majetkové spory vzniklé z této smlouvy (v souvislosti s ní) budou rozhodovány v rozhodčím řízení s tím, že spor bude rozhodovat rozhodce zásadně jmenovaný ROZHODČÍ A SPRÁVNÍ SPOLEČNOSTÍ, a. s., a vybraný ze seznamu rozhodců vedeného ROZHODČÍ A SPRÁVNÍ SPOLEČNOSTÍ, a. s.

Ohledně části přihlášené pohledávky, kterou žalobce popřel, navrhl žalobce zastavení řízení, neboť žalovaný vzal přihlášenou pohledávku částečně zpět. Podle ustanovení § 96 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 7 odst. 1 insolvenčního zákona, žalobce může vzít zpět návrh na zahájení řízení a to zcela nebo zčásti. Je-li návrh vzat zpět zcela, soud řízení zastaví. Je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co již soud o věci rozhodl, avšak rozhodnutí není dosud v právní moci, soud rozhodne v rozsahu zpětvzetí návrhu též o zrušení rozhodnutí. Podle odst. 3 a 4 citovaného ustanovení, došlo-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání, soud řízení zastaví i bez souhlasu ostatních účastníků. Dle obsahu žalobcem učiněného návrhu soud tento návrh vyhodnotil jako částečné zpětvzetí podané žaloby. Vzhledem k tomu, že žalobce vzal svůj návrh v dané části zpět dříve, než soud ve věci rozhodl i než začalo jednání, v souladu s uvedeným zpětvzetím soud řízení o podané žalobě podle návrhu žalobce co do částky 32.910 Kč zastavil.

V návaznosti na výše uvedené je tedy zjevné, že spor se v projednávané věci týká toliko popřené pohledávky žalovaného v části 2.400 Kč (popřený úrok z jistiny) a v části 670 Kč (popřený jako úrok z prodlení z popřené části jistiny), kdy ujednání o úplatě ve výši 7.500

Kč (její součásti je i úrok ve výši 20%) považuje žalobce za rozporné s dobrými mravy a tedy absolutně neplatné.

Vzhledem k tomu, že pohledávka žalovaného byla přihlášena jako vykonatelná, zabýval se nejprve soud s ohledem na popěrný úkon žalobce otázkou její vykonatelnosti, resp. možnostmi (limity) insolvenčního správce takovou pohledávku popřít.

Podle § 198 insolvenčního zákona věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření (odst. 1). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku (odst. 2). Vyjde-li v průběhu řízení o žalobě podle odstavce 1 najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k zamítnutí žaloby, žalovaný je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření podle § 199 (odst. 3).

Jak plyne z ustanovení § 199 téhož zákona insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu (odst. 1). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (odst. 2). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (odst. 3).

Výklad shora citovaných ustanovení insolvenčního zákona ve vztahu k možnosti popírat pohledávky přihlášené jako vykonatelné, již učinil Nejvyšší soud, který především konstatoval, že režim přezkoumání vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu se i podle judikatury Nejvyššího soudu uplatní i pro vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodčím nálezem rozhodce nebo rozhodčího soudu. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011), přičemž právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne. Není-li zde žádné právní posouzení, pak právní posouzení uplatněné jako důvod popření pravosti nebo výše takové pohledávky není jiné . Zde je však na místě zdůraznit, že jakékoli (byť kusé, málo srozumitelné nebo hrubě nepřesné právní posouzení věci příslušným orgánem) právní posouzení vždy vylučuje možnost popření takové pohledávky pro právní posouzení jiné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 ICdo 7/2013).

V projednávané věci je tedy třeba nejprve učinit závěr o tom, zda žalobcem přihlášené pohledávky byly jako vykonatelné přihlášeny na základě pravomocného rozhodčího nálezu.

V tomto ohledu se krajský soud předně připomíná, že z ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. vyplývá, že v rozhodčí smlouvě (popř. doložce hlavní smlouvy) se účastníci musí dohodnout buďto na rozhodci (rozhodcích) ad hoc nebo na stálém rozhodčím soudu, který je zřízen na základě zákona. Jedná-li se o rozhodce ad hoc, může být tento rozhodce či rozhodci (je-li jich více) uveden (uvedeni), případně může rozhodčí smlouva (doložka) podle ustanovení § 7 odst. 1 téhož zákona stanovit způsob, jak mají být osoby rozhodců a jejich počet určeny. Otázkou platnosti rozhodčích doložek se již podrobně a opakovaně zabývaly Ústavní soud i Nejvyšší soud (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 3057/2010, případně nález ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/2010). Zmiňovaná judikatura především vyslovila, že k závěru o neplatnosti rozhodčí smlouvy (rozhodčí doložky) je zapotřebí zejména individuální posouzení její formulace a jejího obsahu obecným soudem, a to ve smyslu právních závěrů formulovaných v rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Podle zmiňovaného rozhodnutí, neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná.

V návaznosti na výše uvedené proto Krajský soud v Praze dospěl k závěru, že rozhodčí doložka je v projednávané věci neplatná, a to právě s ohledem na způsob určení rozhodce pro dané rozhodčí řízení. Nelze především přehlédnout, že Mgr. Ondřej Šmíd nebyl jako rozhodce v obchodních podmínkách k dané smlouvě u úvěru uveden. Navíc ROZHODČÍ A SPRÁVNÍ SPOLEČNOST, a. s., nepředstavuje stálý rozhodčí soudy zřízený dle zákona č. 216/1994 Sb. I proto je nutno dospět k závěru, že sjednání rozhodčí doložky s uvedeným obsahem je neplatné podle § 39 občanského zákoníku, a to pro obcházení § 13 zákona č. 216/1994 Sb.

V návaznosti na shora formulované závěry o neplatnosti rozhodčí doložky pak lze dodat, že žalobce jako insolvenční správce popřel důvodně pohledávku žalovaným přihlášenou jako vykonatelnou s ohledem na rozhodčí řízení, které bylo v daném případě vedeno před rozhodcem, ačkoliv ten neměl pravomoc ve věci rozhodovat. Z ustanovení § 192 odst. 1 a § 199 insolvenčního zákona vyplývá, že insolvenční správce má právo popírat vykonatelnou pohledávku. S ohledem na to, že v tomto případě byla v rámci přezkumu insolvenčním správcem namítnuta neplatnost rozhodčí smlouvy (byla přezkoumána jako nevykonatelná), ke které je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (ex offo), není třeba, aby absolutní neplatnost rozhodčí smlouvy byla uplatněna dlužníkem v rozhodčím řízení, a současně jde o námitku nedostatku pravomoci rozhodce (z důvodu absolutní neplatnosti rozhodčí doložky), nikoli o jiné právní posouzení věci, a proto se ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona v takovém případě neuplatní. Jinými slovy, námitka neplatnosti rozhodčí smlouvy je ve svém důsledku námitkou nedostatku pravomoci rozhodce zakládající se na neplatnosti rozhodčí doložky, což nepřijatelnost důvodů popření vykonatelné pohledávky ve smyslu § 199 odst. 2 citovaného zákona nepředstavuje a současně umožňuje přezkoumat takovou pohledávku v insolvenčním řízení jako pohledávku nevykonatelnou.

Soud se tedy v projednávané věci dále zabýval platností ujednání o úroku, jež je ve výši 2.400 Kč mezi účastníky sporný. Žalobce popřel z důvodu absolutní neplatnosti (pro rozpor s dobrými mravy) celé ujednání o úplatě ve výši 7.500 Kč , uvedená částka se však skládala dle dané smlouvy ze samotné úplaty ve výši 5.100 Kč (ohledně té vzal žalovaný svoji přihlášku zpět a stejně tak učinil žalobce s podanou žalobou) a zbývá zde tedy úrok ve výši

2.400 Kč (20% z jistiny ve výši 12.000 Kč). V tomto ohledu nezbývá zdejšímu soudu než ve shodě se žalovaným odkázat na závěry Nejvyššího soudu vyslovené v jeho rozsudku ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 32 ICdo 12/2012, jímž zamítl dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, který výslovně uvedl, že byl-li v posuzovaném případě sjednán úrok 20 % z úvěru splatného ve 13 měsíčních splátkách, není tato výše úroku v rozporu s dobrými mravy podle ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku ani neznamená značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele. Proto zdejší soud v části, v níž se žalobce domáhal určení, že pohledávka žalovaného za dlužníkem přihlášená do daného insolvenčního řízení není ve výši 2.400 Kč po právu, žalobu zamítl.

Pokud pak jde o zbývající spornou část pohledávky žalovaného, zde je třeba ještě jednou připomenout, že žalovaný do daného insolvenčního řízení přihlásil v rámci příslušenství též částku 3.341,20 Kč z titulu úroku z prodlení z částky 15.000 Kč (jistina ze smlouvy o úvěru, úplata a úrok ve výši 20%). Žalobce úrok z prodlení popřel v částce 670 Kč. Již s ohledem na to, že žalovaný vzal zpět přihlášenou pohledávku v části úplaty ve výši 5.100 Kč, z níž byl úrok z prodlení vypočítán, je podle zdejšího soudu zjevné, že úrok nemůže být zjištěn po právu v původně přihlášené výši. Pokud jde o úrok z prodlení z nesplacené jistiny (ve výši 7.500 Kč) a 20% úroku z jistiny (ve výši 2.400 Kč), pak ten činí za období uplatňované žalovaným toliko 2.205 Kč. Popřel-li za těchto okolností žalobce úrok z prodlení ve výši 670 Kč, je třeba v souladu se žalobním návrhem uzavřít, že pohledávka žalovaného za dlužníkem přihlášená do daného insolvenčního řízení ve výši 670 Kč není po právu.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 142 odst. 2, odst. 3 a § 146 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 163 insolvenčního zákona. Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části. Jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). V projednávané věci dospěl soud k závěru, že k částečnému zpětvzetí žaloby ze strany žalobce došlo v důsledku částečného zpětvzetí přihlášené pohledávky žalovaným, proto je v dané části sporu žalovaný povinen nahradit žalobci náklady řízení. Pokud pak jde v návaznosti na výše uvedené o poměřování úspěchu ve věci ohledně předmětu řízení jako celku, zde lze podle názoru zdejšího soudu uzavřít, že neúspěch žalobce v dané věci byl jen v poměrně nepatrné části (viz § 142 odst. 3 o. s. ř.), a proto je na místě přiznat mu plnou náhradu nákladů řízení ve výši 8.200 Kč. Přiznaná částka sestává z mimosmluvní odměny za tři úkony právní služby-dvakrát úkon po 2.100 Kč [převzetí zastoupení a sepis žaloby, § 9 odst. 3 písm. a), § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012], jeden úkon po 3.100 Kč [částečné zpětvzetí a replika, § 9 odst. 4 písm. c), § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 486/2012 Sb.], a ze tří režijních paušálů po 300 Kč za náhradu hotových výdajů advokáta podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Lhůta k plnění je podle § 160 odst. l o. s. ř. třídenní s povinností plnit k rukám advokáta podle § 149 odst. l o. s. ř.

Poučení: Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Praze, a to ve třech stejnopisech. Do běhu lhůty se nezapočítává den,

kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. Lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (§ 57 odst. 1 a 3 o.s.ř.). Podání učiněné telefaxem nebo v elektronické podobě (bez zaručeného elektronického podpisu), je třeba ve lhůtě tří dnů doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. K těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží (§ 42 odst. 3 o.s.ř.).

V Praze dne 30. července 2014

JUDr. Milan Podhrázký, v.r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Nikola Laškovská