33 ICm 3621/2012
čj. 33 ICm 3621/2012-44 sp. zn. insolvenčního řízení: KSPH 41 INS 7273/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Milanem Podhrázkým v právní věci žalobce: JUDr. Vladimír Szabo, se sídlem Jeremenkova 1021/70, 147 00 Praha 4, insolvenční správce dlužníka Arnošta anonymizovano , anonymizovano , bytem Jesenice 378, zastoupený: Mgr. Hynkem Marečkem, advokátem se sídlem Jeremenkova 1021/70, 147 00 Praha 4, proti žalovanému: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, IČ 41197518, se sídlem Orlická 4/2020, 130 00 Praha 3, o určení popřené pohledávky,

takto:

I. Určuje se, že pohledávka žalovaného za dlužníkem Arnoštem Václavíkem, anonymizovano , bytem Jesenice 378, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze od sp. zn. KSPH 41 INS 7273/2012, v částce 59.602 Kč (dílčí pohledávka č. 3), n e n í p o p r á v u.

II. Ve zbývající části, tedy v určení, že pohledávka žalovaného za dlužníkem Arnoštem Václavíkem, anonymizovano , bytem Jesenice 378, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze od sp. zn. KSPH 41 INS 7273/2012, v částce 112.862,81 Kč (dílčí pohledávky č. 2, 6, 7 a 8), není po právu, se žaloba z a m í t á.

III. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Praze dne 6. 12. 2012 se žalobce domáhá určení, že pohledávka žalovaného za dlužníkem Arnoštem Václavíkem, anonymizovano , bytem Jesenice 378, ve výši 172.464,81 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze od sp. zn. KSPH 41 INS 7273/2012, není po právu.

Jak žalobce v rámci žaloby připomněl, přihlásil žalovaný do shora označeného insolvenčního řízení pohledávky v celkové výši 298.783,81 Kč, které žalobce jakožto insolvenční správce popřel co do pravosti v částce 172.464,81 Kč. Jednalo se o pohledávky, které žalovaný přihlásil na základě vykonatelných platebních výměrů na pojistné či penále na pojistné na všeobecné zdravotní pojištění dle zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění (dále též zákon č. 592/1992 Sb. ). Žalobce upozornil na to, že podle § 16 odst. 2 citovaného zákona, ve znění účinném do 31. 11. 2011 (podle něhož se podle přechodných ustanovení má v dané věci postupovat) se právo vymáhat pojistné promlčuje ve lhůtě pěti let od právní moci platebního výměru, jímž bylo vyměřeno. V případě citovaného ustanovení se nejedná pojmově o institut promlčení, nýbrž prekluze. Podle žalobce tedy právo žalovaného vymáhat pojistné či penále zaniklo u dílčí pohledávky č. 2 (ve výši 48.890 Kč na základě platebního výměru ze dne 8. 1. 2003, č. 4140300014) dne 28. 1. 2008, u dílčí pohledávky č. 3 (ve výši 59.602 Kč na základě platebního výměru ze dne 8. 1. 2003, č. 2140300013) dne 28. 1. 2008, u dílčí pohledávky č. 6 (ve výši 11.829,81 Kč na základě platebního výměru ze dne 15. 12. 2004, č. 4240403556) dne 7. 1. 2010, u dílčí pohledávky č. 7 (ve výši 11.736 Kč na základě platebního výměru ze dne 29. 11. 2000, č. 2140000849) dne 5. 1. 2006, a u dílčí pohledávky č. 8 (ve výši 40.348 Kč na základě platebního výměru ze dne 15. 12. 2004, č. 2140403555) dne 7. 1. 2010. Pro případ, že by soud dospěl k závěru, že se jedná o promlčení a nikoliv prekluzi, namítl žalobce z opatrnosti promlčení uvedených nároků žalovaného.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že podle jeho názoru se nejedná o lhůtu prekluzivní, nýbrž promlčecí, přičemž promlčecí doba neběží po dobu řízení u soudu, jak plyne z § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. Do účinnosti novely předmětného ustanovení, tedy do 1. 1. 2008, byl v otázce promlčení využíván občanský zákoník v části upravující institut promlčení (§ 100-§114). S ohledem na výše uvedené nemá žalovaný námitky k popření dílčí pohledávky č. 3 z důvodu promlčení. Zbývající pohledávky (č. 2, 6, 7 a 8) byly uplatněny u soudu podáním návrhu na výkon rozhodnutí, resp. návrhu na nařízení exekuce, a nejsou promlčeny, neboť neproběhla zákonem stanovená promlčecí doba. Žalovaný proto navrhl, aby soud určil, že pohledávka žalovaného ve výši 112.862,81 Kč je po právu.

Žalobce v replice k vyjádření žalovaného setrval na svém žalobním návrhu a dodal, že § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2007, neobsahoval žádné ustanovení o stavění promlčecí doby po dobu řízení u soudu, jako je tomu dnes. Úkony směřující k vymáhání nedoplatků na veřejném zdravotním pojištění tak nemohly způsobit stavění promlčecí, resp. prekluzivní lhůty. Opačný výklad by popíral jednoznačné ustanovení zákona účinného do 31. 12. 2007. Vzhledem k tomu, že jde o prekluzi práva v oblasti práva veřejného, nelze (ani analogicky) užít jiných předpisů, které upravují stavění promlčecí (prekluzivní) lhůty v oblasti práva soukromého. V této souvislosti žalobce odkázal na závěry Krajského soudu v Ústí nad Labem (sp. zn. 15 Aps 201/2006), které byly uveřejněny ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Omezení práva vymáhat pojistné vztahující se na nedoplatky na pojistném vzniklé před 31. 12. 2007 je tedy absolutní a soud je povinen k tomuto přihlédnout z úřední povinnosti. Nad rámec uvedeného žalobce dodal, že žalovaný ve své přihlášce vymáhání nedoplatků ani netvrdil ani neprokazoval a žalobce se o těchto úkonech dozvěděl až po podání přihlášky.

Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), vyzval účastníky, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se nevyjádří, bude mít soud za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobce ani žalovaný na tuto výzvu soudu nereagoval.

Z insolvenčního spisu ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 41 INS 7273/2012 především vyplývá, že dne 23. 7. 2012 byl zjištěn úpadek dlužníka Arnošta anonymizovano , nar. 6. 5. 1955, bytem Jesenice 378, na jeho majetek byl prohlášen konkurs, přičemž insolvenčním správcem byl ustanoven žalobce (usnesení Krajského soudu v Praze čj. KSPH 41 INS 7273/2012-A-15). Dne 9. 8. 2012 byla zdejšímu soudu doručena přihláška pohledávek žalovaného v celkové výši 298.783 Kč. Dílčí pohledávku č. 2 přihlásil ve výši 48.949 Kč z titulu dlužného pojistného, a to na základě platebního výměru ze dne 8. 1. 2003, č. 4140300014, který je vykonatelný dnem 28. 1. 2003. Dílčí pohledávku č. 3 přihlásil ve výši 59.602 Kč z titulu dlužného penále na pojistném, a to na základě platebního výměru ze dne 8. 1. 2003, č. 2140300013, který je vykonatelný dnem 13. 2. 2003. Dílčí pohledávku č. 6 přihlásil ve výši 11.829,81 Kč z titulu dlužného pojistného, a to na základě platebního výměru ze dne 15. 12. 2004, č. 4240403556, který je vykonatelný dnem 7. 1. 2005. Dílčí pohledávku č. 7 přihlásil ve výši 11.736 Kč z titulu dlužného penále na pojistném, a to na základě platebního výměru ze dne 29. 11. 2000, č. 2140000849, který je vykonatelný dnem 22. 1. 2001. Dílčí pohledávku č. 8 přihlásil ve výši 40.348 Kč z titulu dlužného penále na pojistném, a to na základě platebního výměru ze dne 15. 12. 2004, č. 2140403555, který je vykonatelný dnem 25. 1. 2005 (přihláška žalovaného včetně příloh). Na přezkumném jednání konaném dne 7. 11. 2012 žalobce pohledávku žalovaného popřel ve výši 172.464,81 Kč co do pravosti z důvodu zániku pohledávky (protokol z přezkumného jednání).

Jak soud dále zjistil z listinných důkazů předložených v průběhu řízení o podané žalobě žalovaným, k dílčí pohledávce č. 2, že podle vykonatelného platebního výměru ze dne 8. 1. 2003, č. 4140300014, soud k návrhu žalovaného nařídil výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy dlužníka (usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 26. 3. 2003, čj. 2 E 182/2003-3). K dílčí pohledávce č. 6, že podle vykonatelného platebního výměru žalovaného ze dne 15. 12. 2004, č. 4240403556, soud k návrhu žalovaného nařídil výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy dlužníka, tento výkon rozhodnutí zastavil a k návrhu žalovaného následně nařídil exekuci na majetek dlužníka a provedením exekuce pověřil soudního exekutora, exekuce na majetek povinného byla zastavena (usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 1. 6. 2005, čj. 25 E 467/2005-12; ze dne 15. 2. 2007, čj. 25 E 467/2005-18; ze dne 6. 2. 2007, čj. 4 Nc 2303/2007-8; a ze dne 2. 2. 2009, čj. 4 Nc 2303/2007-20). K dílčí pohledávce č. 7, že podle vykonatelného platebního výměru žalovaného ze dne 29. 11. 2000, č. 2140000849, soud k návrhu žalovaného nařídil výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy dlužníka, tento výkon rozhodnutí zastavil a k návrhu žalovaného následně nařídil exekuci na majetek dlužníka a provedením exekuce pověřil soudního exekutora, exekuce na majetek povinného byla zastavena (usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 24. 10. 2001, čj. E 1919/2001-3; ze dne 14. 2. 2007, čj. E 1919/2001-7; ze dne 6. 2. 2007, čj. 4 Nc 2303/2007-8; ze dne 2. 2. 2009, čj. 4 Nc 2303/2007-20). K dílčí pohledávce č. 8, že podle vykonatelného platebního výměru ze dne 15. 12. 2004, č. 2140403555, soud k návrhu žalovaného nařídil výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy dlužníka, tento výkon rozhodnutí zastavil a k návrhu žalovaného následně nařídil exekuci na majetek dlužníka a provedením exekuce pověřil soudního exekutora, exekuce na majetek povinného byla zastavena (usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 1. 6. 2005, čj. 25 E 469/2005-20; ze dne 15. 2. 2007, čj. 25 E 469/2005-26; ze dne 6. 2. 2007, čj. 4 Nc 2303/2007-8; a ze dne 2. 2. 2009, čj. 4 Nc 2303/2007-20).

Sporná právní otázka, kterou se soud v dané věci zabýval, spočívá v posouzení, zda v projednávané věci došlo k zániku sporné pohledávky žalovaného v důsledku promlčení (prekluze) práva vymáhat pojistné na zdravotní pojištění. Pokud jde o žalobcem zmiňovanou prekluzívní (nikoliv) promlčecí povahu lhůty pro vymáhání pojistného dle zákona č. 592/1992 Sb., tuto otázku nepovažuje zdejší soud pro danou věc za určující, a proto se jí dále nezabýval (k povaze této lhůty viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2013, čj. 6 Ads 160/2012-74).

V projednávané věci žalobce popřel vykonatelnou pohledávku žalovaného (jeho dílčí pohledávky označené výše) a postupoval tedy podle § 199 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), podle něhož insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu (odst. 1). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (odst. 2). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (odst. 3).

Relevantní právní úpravu pro projednávanou věc představuje dále ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., podle něhož, ve znění účinném do 31. 12. 2007, právo vymáhat pojistné se promlčuje ve lhůtě pěti let od právní moci platebního výměru, jímž bylo vyměřeno . Podle § 19 téhož zákona pak pokud jde o splatnost penále, způsob jeho placení, vymáhání, promlčení a vracení přeplatku na penále, postupuje se stejně jako u pojistného . Všechny posuzované platební výměry, na základě nichž žalovaný své pohledávky přihlásil, nabyly vykonatelnosti před 31. 12. 2007, tedy v době, kdy byl zákon č. 592/1992 Sb. účinný ve shora citovaném znění, a neobsahoval tak výslovnou úpravu v tom smyslu, že promlčecí doba neběží po dobu řízení u soudu, jako tomu je ve znění účinném po 1. 1. 2008.

V návaznosti na výše uvedené je tedy třeba posoudit, zda i před 1. 1. 2008 se po dobu řízení u soudu stavěl běh promlčecí doby, tedy jinak řečeno, zda novelizace ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. přinesla nové pravidlo či jen výslovně potvrdila a vyjasnila již existující právní úpravu. V této souvislosti je třeba upozornit na to, že touto právní otázkou se již zabýval ve své judikatuře Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 28. 6. 2011, čj. 3 Ads 7/2011-48, dospěl k závěru, že tuto problematiku je třeba vyložit za pomocí analogie legis podle § 100 až 114 občanského zákoníku, který je obecným předpisem upravující institut promlčení, obsahující v sobě i pravidla pro běh promlčecí doby po dobu řízení u soudu. Na danou otázku je tak nutné aplikovat také § 112 občanského zákoníku, zejména větu druhou, podle kterého uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí. K tomuto názoru ostatně dospěl opakovaně také Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vztahujících se k běhu promlčecí doby, v nichž shledal, že při výkladu otázky běhu promlčecí doby (lhůty) pro vymáhání pojistného je třeba vycházet z § 112 věty druhé občanského zákoníku, a proto za dané situace nedochází k uplynutí promlčecí doby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1940/2004, ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2219/2005 či ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2689/2008). S ohledem na výše uvedené tak na danou věc nemá žádný vliv skutečnost, že došlo ke změně právní úpravy, neboť pozdější znění ustanovení

§ 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. upravující promlčení práva vymáhat pojistné pouze přesněji zakotvuje pravidla týkající se běhu promlčecí doby. K výše uvedenému soud dodává, že ke stavení promlčecí doby po dobu vykonávacího soudního řízení dochází i tehdy, pokud byl výkon rozhodnutí zastaven (v řízení totiž řádně pokračuje i ten účastník soudního řízení, který součinnost se soudem v řízení sám nevyvíjí, svými úkony však nebrání průběhu jeho řízení a ani jeho skončení rozhodnutím soudu ve věci či schválením soudního smíru, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1272/2010).

S ohledem na výše uvedené a vzhledem k provedenému dokazování je v projednávané věci zjevné, že kromě dílčí pohledávky č. 3, kdy její promlčení ve svém vyjádření k žalobě žalovaný uznává, v případě ostatních sporných dílčích pohledávek přihlášených žalobcem (dílčí pohledávky č. 2, 6, 7, a 8) promlčecí doba činila méně než pět let, neboť se stavěla po dobu vykonávacího řízení vedeného Okresním soudem v Rakovníku, resp. exekučního řízení vedeného soudním exekutorem. Proto soud určil, že pohledávka žalovaného za dlužníkem přihlášená do daného insolvenčního řízení v částce 59.602 Kč (dílčí pohledávka č. 3) není po právu (výrok I.), a ve zbývající části, tedy v určení, že pohledávka žalovaného za dlužníkem v částce 112.862,81 Kč (dílčí pohledávky č. 2, 6, 7 a 8), není po právu, žalobu zamítl.

Pokud jde o námitku žalobce, že žalovaný v rámci přihlášky vymáhání sporných pohledávek ve vykonávacím (exekučním) řízení netvrdil ani neprokazoval, je třeba nejprve připomenout, že podle § 174 odst. 2 insolvenčního zákona musí přihláška pohledávky obsahovat mimo jiné důvod vzniku přihlašované pohledávky, přičemž důvodem vzniku přihlašované pohledávky se rozumí uvedení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá. Na rozdíl od předchozí právní úpravy již věřitel nemůže do skončení přezkumného jednání měnit důvod vzniku přihlášené pohledávky, ale pouze jeho výši (viz §192 odst. 4 insolvenčního zákona). Uvedení důvodu vzniku přihlašované pohledávky neznamená, že věřitel musí v přihlášce uplatněný nárok detailně popsat či podřadit pod konkrétní zákonné ustanovení. Požadavek, že přihláška musí obsahovat důvod vzniku a výši pohledávky, znamená pouze vylíčení skutečností, z nichž věřitel pohledávku dovozuje. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že podání přihlášky pohledávky u insolvenčního soudu má v zásadě povahu uplatnění práva a zakládá účastenství věřitele v insolvenčním řízení, přičemž obsahové náležitosti přihlášky pohledávky zákon upravuje obdobně jako u žaloby (srov. § 79 zákona o. s. ř.). Přihláška pohledávky tak především musí obsahovat takové skutečnosti, jež pohledávku individualizují tak, aby nebyla zaměnitelná s pohledávkou jinou. V projednávané věci uvedl žalovaný jako důvod vzniku svých pohledávek dlužné pojistné a penále podle zákona č. 592/1992 Sb. s tím, že k jednotlivým dílčím pohledávkám doplnil údaj o příslušném platebním výměru. V návaznosti na shora uvedené je třeba připustit, že s ohledem na data vykonatelnosti uvedených platebních výměrů a absenci dalších údajů v přihlášce, je postup žalobce (popření pohledávky) zcela pochopitelný. V projednávané věci však nedošlo k tomu, že by v reakci na popěrný úkon insolvenčního správce (dlužníka či jiného věřitele) změnil žalovaný důvod vzniku přihlášené pohledávky, což by jistě bylo nepřípustné. Nelze nicméně podle názoru zdejšího soudu po věřiteli podávajícímu přihlášku do insolvenčního řízení požadovat, aby automaticky tvrdil a dokládal, že jím přihlášená pohledávka nezanikla (není promlčená). Opačný postup by byl značně formalistický a navíc by se podle názoru zdejšího soudu mohl dostat do kolize i se základními zásadami insolvenčního řízení [viz § 5 písm. a) insolvenčního zákona].

Přestože žalovaný byl ve věci převážně úspěšný (§ 142 odst. 2 o. s. ř.), postupoval soud ohledně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení dle ustanovení § 202 odst. 1 insolvenčního zákona a rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu těchto nákladů.

Poučení: Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Praze, a to ve dvou stejnopisech. Do běhu lhůty se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. Lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (§ 57 odst. 1 a 3 o.s.ř.). Podání učiněné telefaxem nebo v elektronické podobě (bez zaručeného elektronického podpisu), je třeba ve lhůtě tří dnů doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. K těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží (§ 42 odst. 3 o.s.ř.).

V Praze dne 30. července 2014

JUDr. Milan Podhrázký, v.r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Mikola Laškovská