33 ICm 3568/2012
Jednací číslo: 33 ICm 3568/2012-31 (KSPH 39 INS 18832/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem ve věci žalobce Ing. Tomáše Zůzy, se sídlem Kodaňská 45, 100 00 Praha 10, insolvenčního správce dlužnice Lenky anonymizovano , anonymizovano , bytem Jižní 3140, 272 01 Kladno, zastoupeného JUDr. Lambertem Halířem, advokátem se sídlem Kroftova 1, 150 00 Praha 5, proti žalovanému Městu Slaný, IČ 00234877, se sídlem Velvarská 136, 274 53 Slaný, zastoupenému JUDr. Jiřinou Jiráskovou, advokátkou se sídlem Třebízského 175, Slaný, o popření vykonatelné pohledávky, takto :

I. Žaloba na určení, že žalovaný nemá v insolvenčním řízení sp. zn. KSPH 39 INS 18832/2012 proti dlužnici vykonatelnou pohledávku č. P 2/2 ve výši 328.746,40 Kč představující poplatek z prodlení, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění :

Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 05. 12. 2012 domáhá určení, že žalovaný nemá proti dlužnici vykonatelnou pohledávku ve výši 328.746,40 Kč, kterou do insolvenčního řízení přihlásil se zdůvodněním, že jde o poplatky z prodlení ve výši 2,5 promile z dlužné částky za každý den prodlení z neuhrazeného nájemného z částky 8.595,70 Kč od 11. 07. 1996 do zaplacení, částky 9.836,10 Kč od 01. 01. 1997 do zaplacení a částky 29.568,20 Kč od 22. 03. 2001 do zaplacení. Žalobce uvedl, že uplatňovaný poplatek z prodlení považuje za nemravný, neboť dosahuje v přepočtu sazby 91,25 % ročně a k datu sepsání žaloby představuje bez odpočtu již zaplacené částky astronomických 972 % dlužné a dlužnicí již dříve zaplacené jistiny. Požadovaný poplatek sice vychází z obecně závazné právní normy představované § 2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku a kterým se stanoví minimální výše nákladů spojených s uplatňováním pohledávky (dále jen nařízení ), avšak normy nižší právní síly, přičemž představuje likvidační sankci osob, které se bez své vlastní viny dostaly do svízelné finanční situace, a díky své zřejmě nepřiměřené výši nemá ani opodstatněnou reparační funkci. Přitom žalobce odkázal na judikaturu Vrchního, Nejvyššího a Ústavní soudu zabývající se souladem právních úkonů sjednávajících smluvní úrok, popř. úrok z prodlení s dobrými mravy. Dodává, že poplatky z prodlení byly věřitelem vyčísleny celkem na 399.730,70 Kč, z čehož část již byla uhrazena exekucí, a vedle toho ještě dlužnice zaplatila 63.046,-Kč na nákladech exekučního řízení. Podle jeho názoru již dlužnice za své chování zaplatila dosti velkou sankci a trvání na nemravné výši poplatku z prodlení již nepředstavuje sankci, nýbrž upřednostnění jednoho věřitele na úkor věřitelů, kteří ke své smůle mohou uplatňovat pouze zákonné úroky z prodlení. V důsledku toho nejsou zachovány rovné podmínky při stejném porušení povinnosti dlužníka řádně plnit své peněžité závazky. Žalobce se podivuje nad tím, že dodavatel, který do zboží musel vložit své prostředky a je navíc ohrožen druhotnou platební neschopností, má nárok pouze na zákonný úrok z prodlení ve výši 7,25 % ročně, zatímco vlastník nemovitosti má výhodnější podmínky, přičemž může vzniku dluhu předejít nebo jej minimalizovat včasnou výpovědí. Přitom žalovaný takovou výpověď dlužnici nedal, nechoval se v souladu s péčí řádného hospodáře a vzniku dluhu na nájemném se tím minimálně podílel. Poplatek z prodlení dokonce významně převyšuje penále účtované finančními úřady, Česku správou sociálního zabezpečení i zdravotními pojišťovnami. S ohledem na tvrzené nedůvodné zvýhodnění vlastníků nemovitostí žalobce navrhuje, aby soud dal podnět ústavnímu soudu ke zrušení nařízení. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Uvedl, že je veřejnoprávní korporací a je tak povinen mj. chránit svůj majetek a sledovat, zda jeho dlužníci řádně a včas plní své závazky. Poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR (dále jen NS ) ze dne 11. 01. 2012, sp. zn. 31 Cdo 660/2010, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2012 (dále též R 40/2012 ), nebo na rozsudek NS ze dne 17. 03. 2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003, R 26/2006, z nichž je podle něj zřejmé, výše úroku a poplatku z prodlení je upravena zákonem a nikoliv nařízením, na něž zákonná úprava odkazuje. Povinnost platit poplatek z prodlení podle žalovaného stanoví v § 697 občanský zákoník, nikoliv nařízení. Judikatura, na niž žalobce odkazuje, se navíc nijak nedotýká zákonné výše poplatku z prodlení. Žalovaný by se dostal do rozporu se zákonem, pokud by dluh nevymáhal. Žalobci nepřísluší dávat podnět ke zrušení nařízení, jež bude stejně k 1. 1. 2014 zrušeno, naopak by měl právní úpravu respektovat. Lze se domnívat, že zákonodárce stanovil poplatek z prodlení v uvedené výši s ohledem na skutečnost, že nájemci byli dlouhodobě v lepším postavení nežli vlastníci bytů zatížení regulovaným nájemným a že nájem bytu je chráněn. Žalovaný odmítá nařčení žalobce a uvádí, že výpověď z nájmu byla učiněna včas a řádně a nájem bytu podle ní skončil. Dlužnice však nerespektovala žádné vykonatelné soudní rozhodnutí a žalovaný nemá jinou možnost, než plnit své zákonné povinnosti. Podle žalovaného zde nejsou žádné důvody pro popření jeho pohledávky pro rozpor se zákonem či s dobrými mravy a navrhuje, aby žaloba byla zamítnuta. V průběhu jednání soudu žalobce doplnil, že pohledávka nebyla řádně přihlášena, neboť v přihlášce byly jako právní důvod vzniku pohledávky uvedena rozhodnutí Okresního soudu v Kladně. Kdyby žalovaná řádně prokázala právní titul své pohledávky, mohl insolvenční správce přihlášenou pohledávku řádně přezkoumat. Na základě učiněných zjištění ze soudních spisů Okresního soudu v Kladně (viz níže) žalobce též konstatoval, že závěr Okresního soudu v Kladně o tom, že nájem bytu se automaticky obnovil i po skončení trvání nájemní smlouvy na dobu určitou, je nesprávný. Protože insolvenční správce nebyl účastníkem řízení před Okresním soudem v Kladně, dovozuje své právo závěry pravomocného rozsudku napadnout v rámci tohoto incidenčního sporu. Na to žalovaný uvedl, že při vyplnění přihlášky byl omezen rozsahem formuláře zveřejněného Ministerstvem spravedlnosti, nicméně důvod vzniku pohledávky je jasně zřejmý z textu přiložených rozhodnutí Okresního soudu v Kladně. Dále namítl, že žalobci nepřísluší domáhat se jiného právního posouzení, než bylo učiněno v pravomocném soudním rozhodnutí, což plyne z ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona. Z insolvenčního spisu ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 39 INS 18832/2012 vyplývá, že dne 19. 09. 2012 byl zjištěn úpadek dlužnice Lenky anonymizovano , anonymizovano , bytem Jižní 3140, 272 01 Kladno, insolvenčním správcem byl jmenován žalobce a současně bylo povoleno řešení úpadku oddlužením (usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 09. 2012, č. j. KSPH 39 INS 18832/2012-A-10). Dne 02. 10. 2012 byla zdejšímu soudu doručena přihláška vykonatelné pohledávky žalobkyně ve výši 328.764,40 Kč. V kolonce Další okolnosti bylo uvedeno, že částka představuje nedoplatek poplatku z prodlení z dlužného nájemného, když samotná jistina, náklady řízení i část poplatku z prodlení již byly uhrazeny v rámci nařízené exekuce. Způsob výpočtu přihlášené pohledávky je v přihlášce podrobně rozepsán. Jako důvod vzniku pohledávky byla označena rozhodnutí Okresního soudu v Kladně, a to rozsudek ze dne 10. 06. 1998, č. j. 16 C 136/97-52, platební rozkaz ze dne 08. 02. 1999, č. j. Ro 83/99-12, a rozsudek ze dne 04. 11. 2002, č. j. 14 C 125/2001-108. Z insolvenčního spisu dále plyne, že se dne 14. 11. 2012 konalo přezkumné řízení, v němž insolvenční správce popřel pohledávku žalované v plné výši z důvodu, že zákonný poplatek z prodlení považuje za nemravný, který nemá v právním řádě místo, a v podrobnostech odkázal na upravený seznam přihlášených pohledávek. Podle údajů v tomto seznamu žalobce popírá pohledávku z důvodu, že poplatek z prodlení ve výši 91,25 % ročně považuje za nemravný, srovnává jej se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně, který považuje za maximální přiměřenou výši sankce. Zdůrazňuje, že dluh na nájemném představoval 41.116,30 Kč, takže celkový poplatek z prodlení dosahoval 972 % dlužné částky. Nemravnost podle žalobce potvrzuje i to, že nájemné bylo uplatněno též za období, kdy dlužnice byt prokazatelně neužívala. Ze soudního spisu a z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 06. 1998, č. j. 16 C 136/97-52, soud zjistil, že rozsudkem pro uznání bylo přiznáno žalovanému uhrazení částky 8.595,70 Kč spolu s poplatkem z prodlení za období od 11. 07. 1996 až do zaplacení. Dluh vznikl pouze částečnou úhradou nájemného a souvisejících plateb za měsíce květen a červen 1995 a nehrazením nájemného za období červenec až prosinec 1995. Ze soudního spisu a z platebního rozkazu Okresního soudu v Kladně ze dne 08. 02. 1999, č. j. Ro 83/99-12, soud zjistil, že platebním rozkazem, proti němuž si dlužnice nepodala odpor, bylo přiznáno žalovanému uhrazení částky 9.836,10 Kč spolu s poplatkem z prodlení za období od 01. 01. 1997 až do zaplacení. Dluh vznikl v důsledku nehrazení nájemného a souvisejících plateb v celém období roku 1996, přičemž jedinou úhradu představovalo žalovaným provedené započtení zálohy, jež byla nájemci složena na počátku nájmu. Ze soudního spisu a z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 04. 11. 2002, č. j. 14 C 125/2001-108, soud zjistil, že rozsudkem bylo přiznáno žalovanému právo na zaplacení částky 29.568,20 Kč spolu s poplatkem z prodlení za období od 22. 03. 2001 až do zaplacení. Dluh vznikl tím, že dlužnice za období od ledna 1997 do 15. 10. 2008 neuhradila ničeho na dlužném nájemném a souvisejících platbách. Dlužnice v odporu proti platebnímu rozkazu namítla, že byt opustila na konci roku 1996 a tehdy o tom měl být sepsán zápis. Od 02. 04. 1997 jí byt již nenáležel, neboť uplynula doba, na niž byla uzavřena nájemní smlouva. Dlužnice se však stala následně nekontaktní, soud jí ustanovil opatrovníka a v rozsudku vyšel z toho, že nájem se s ohledem na nepodání žaloby na vyklizení automaticky obnovil a k jeho zániku došlo až na základě výpovědi žalovaného s přivolením soudu uplynutím lhůty k vyklizení dne 15. 10. 1998. Ze soudního spisu Okresního soudu v Kladně sp. zn. 12 Nc 5932/2007 bylo zjištěno, že pro pohledávky přiznané v předchozích rozhodnutích soudu byla nařízena exekuce na majetek dlužnice a exekuční řízení dosud nebylo ukončeno. V první řadě se soud zabýval otázkou, zda je pohledávka v přihlášce dostatečně specifikována, nebo zda je namístě žalobu zamítnou pro předčasnost a uložit žalujícímu insolvenčnímu správci, který žalovaného nevyzval k odstranění vad neúplné přihlášky, náhradu zaviněných nákladů řízení. Soud však vyšel z toho, že přihlášku pohledávky jako svého druhu návrh na zahájení řízení je třeba bez ohledu na jeho předepsanou formulářovou strukturu vnímat jako jeden celek, a to včetně jeho příloh. Již v samotné přihlášce je vyčísleno, jakým způsobem žalovaný věřitel dlužnou pohledávku vypočetl. Z přiložených rozhodnutí soudu je pak snadno bez rozsáhlého vyhledávání zjistitelné, že pohledávka vznikla z důvodu prodlení s úhradou nájemného a souvisejících plateb. S ohledem na otázky sporné v rámci této incidenční žaloby, je takto vyplněná přihláška pohledávky pro incidenční řízení soudu dostačující a nebrání meritornímu přezkoumání. K argumentaci žalovaného soud nicméně připomíná, že pokud věřiteli nepostačuje rozsah formuláře, je povinen potřebná tvrzení uvést v řádně specifikované příloze formuláře. V tomto směru by tedy jeho argumentace neobstála. Z žalobních tvrzení je zřejmé, že žalobce nezpochybňuje správnost výpočtu výše poplatku z prodlení (takovou námitku žalobce neuplatnil ani u přezkumného jednání), ale že pouze brojí proti zákonnosti, resp. ústavnosti sazby poplatku z prodlení, která je zakotvena v § 2 nařízení. Soud se proto omezil pouze na posouzení právní otázky přijatelnosti nařízením stanovené sazby poplatku z prodlení. Skutkovou argumentaci, že bylo nájemné (potažmo poplatek z prodlení) uplatněno i za období, kdy dlužnice byt neužívala, žalobce na rozdíl od přezkumného jednání v incidenčním sporu neuplatnil. I kdyby tak ovšem učinil, z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 04. 11. 2002, č. j. 14 C 125/2001-108, jasně plyne, že tento argument byl dlužnicí v předmětném řízení uplatněn, avšak bez úspěchu. Z ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona přitom plyne, že jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí a že důvodem popření nemůže být ani jiné právní posouzení věci. Protože námitka, že dlužnice v předmětném období byt neužívala, již byla před příslušným soudem uplatněna a soud se k otázce délky trvání nájemního vztahu vyjádřil, je tato námitka v incidenčním sporu nepřípustná a soud se jí zabývat nemohl. Jinak tomu však bylo s námitkou rozporu sazby poplatku z prodlení a jeho celkové výše s dobrými mravy, resp. zásadami právního státu, k níž se Okresní soud v Kladně v průběhu předchozích řízení nijak nevyslovil. Podle § 2 nařízení výše činí poplatku z prodlení za každý den prodlení 2,5 promile dlužné částky, nejméně však 25 Kč za každý i započatý měsíc prodlení. Podle § 697 občanského zákoníku, nezaplatí-li nájemce nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu do pěti dnů po její splatnosti, je povinen zaplatit pronajímateli poplatek z prodlení. Podle § 3 občanského zákoníku nesmí výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Z právní úpravy plyne, že povinnost nájemce hradit poplatek z prodlení v případě prodlení s platbami nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu je založena přímo zákonem, sazba tohoto poplatku je však nastavena až podzákonnou úpravou v § 2 nařízení. Hypoteticky vzato tak je možné, že výše sazby stanovené nařízením bude rozporná se zákonem nebo s ústavním pořádkem-pak by ovšem soud k úpravě v nařízení nepřihlížel, neboť soudce je vázán pouze zákonem a mezinárodní smlouvou, podzákonnými normami pak jen tehdy, nejsou-li s nimi v rozporu (srov. čl. 95 odst. 1 Ústavy). Návrh na zrušení jiného právního předpisu než zákona soud Ústavnímu soudu předložit nemůže (srov. § 64 odst. 2 a 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Druhou možností pak je, že byť sazba poplatku z prodlení sama o sobě nezákonná či neústavní není, může samotný výkon práva na zaplacení této zákonné sankce představovat v konkrétních okolnostech případu jednání nemístné, nepřístojné, tedy jednání v rozporu s dobrými mravy. Žalobce se v podané incidenční žalobě snaží navodit dojem, že již samotná sazba poplatku z prodlení je bez dalšího nezákonná, resp. zjevně diskriminační a tedy neústavní. S tímto závěrem se však soud neztotožňuje. Předně některá východiska žalobní argumentace jsou vadná. Jak plyne z § 697 občanského zákoníku, povinnost hradit poplatek z prodlení je dána zákonem a nikoliv nařízením-to určuje pouze jeho výši. Základ pro rozdílné zacházení s pronajímateli ve vztahu k dlužnému nájemnému a úhradám za plnění poskytovaná s užíváním bytu a s ostatními věřiteli tudíž zakládá již samotná zákonná úprava. Srovnatelná pak není ani situace pronajímatelů a dodavatelů zboží, a to v podobě výhodnějšího postavení dodavatelů zboží oproti pronajímatelům bytů. Pronajímatel totiž žalobcem tvrzenou možnost ukončit nájemní vztah výpovědí má v mnohem limitovanější podobě než např. dodavatel zboží, neboť ten se pohybuje v oblasti dispozitivní právní úpravy, která mu umožňuje mnohem volněji upravit otázky následků neplacení ze strany odběratele a dává mu tak možnost okamžitě ukončit obchodní vztah nebo dokonce i podmínit převedení vlastnictví ke zboží jeho předchozím zaplacením nebo poskytnutím jiných účinných záruk. Zodpovědný dodavatel zboží či služeb tak má možnost prostřednictvím smluvních ujednání řídit své tržní riziko. Naopak pronajímatel se pohybuje v oblasti jednostranně kogentní právní úpravy chránící primárně nájemce a možnosti řízení rizika jsou v jeho případě významně omezeny. Kritické je pro něj především to, že je výrazně prodloužena reakční doba na případ neplatících nájemců, neboť jim pronajímatel může dát výpověď teprve po uplynutí několika měsíců neplacení, navíc do 30. 03. 2006 tak mohl činit jen s přivolením soudu, po tomto datu pak sice i bez jeho přivolení, ale s možností danou nájemci její účinnost automaticky odložit podáním žaloby. I v případě, že pronajímatel s výpovědí uspěje, je v případě neochoty nájemce byt opustit nadále zbaven možnosti právně volný byt užívat, neboť jeho uprázdnění se domůže teprve na základě úspěšné žaloby na vyklizení bytu korunované pravomocným rozsudkem a jeho následnou exekuční realizací. Po celou tuto dobu je nájemce před pronajímatelem chráněn, a to i formou trestněprávní (srov. § 178 trestního zákoníku). Přitom pronajímatel musí do pořízení nemovitosti a její údržby vložit prostředky stejně jako prodejce zboží či poskytovatel jiných služeb, a to mnohdy i výrazně vyšší, přičemž tyto náklady musí nést i po celou dobu, kdy neplatící nájemce byt užívá (splácení hypotéky, platba pojištění, úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu, údržba). Pronajímatel je tak ohrožen druhotnou platební neschopností obdobně jako výrobce nebo prodejce zboží či poskytovatel jiných služeb, přičemž (byť to není případ žalovaného) v důsledku užívání bytu neplatícím nájemcem může být připraven o celý zdroj příjmů z pronájmu (má-li jen jediný byt) při nutnosti setrvale nést náklady i za takového nájemce i po dobu několika let (v případě nespolupracujícího nájemce není ani doba 5 let nijak nepřekročitelná). V případě pronajímatelů, kteří vlastnictví k bytu získali v restituci, sice odpadá splácení pořizovací ceny, ale pravidelně bývá mnohem vyšší potřeba nákladů vynakládaných na údržbu a současně se až donedávna projevoval efekt neústavní cenové regulace v podobě regulace nájemného k tíži pronajímatelů. Je tak zjevné, že pronajímatel respektující zákonnou úpravu byl, a doposud je, ve vztahu k neplatícímu nájemci ve značně oslabené pozici. V tomto rámci soud nemá pochyb o tom, že zde existují pádné a racionální důvody pro odlišné a preferenční zacházení s pronajímateli, které zákonodárce a následně vláda vtělili do právní úpravy poplatku z prodlení. Výše poplatku z prodlení je sice vysoká, nicméně její výše nepochybně odpovídá zvýhodnění nájemců, které je její protivahou. Zákonodárce se rozhodl intenzivně chránit právo na bydlení (a to i v trestněprávní rovině), ale racionálně tuto ochranu vyvažuje přísným trestáním nájemců, kteří této ochrany zneužívají (zde však pouze v rovině ekonomické). Soud sazbu poplatku z prodlení s ohledem na shora uvedené nepovažuje za nepřiměřenou a tudíž ani za neústavní či nezákonnou. Zbývá tedy pouze posoudit, zda se uplatnění poplatku z prodlení v dosti enormní výši ze strany žalovaného v konkrétních poměrech této věci nestává již rozporným s dobrými mravy. Zde je především třeba konstatovat, že v soudní praxi je již ustálený názor, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou "týdenní sazbu" smluvní pokuty. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit. (srov. rozsudek NS ze dne 22. 09. 2006, sp. zn. 33 Odo 71/2006). Shodné závěry judikatura vztahuje i na úroky a úroky z prodlení (např. rozsudek NS ze dne 26. 01. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, aj.). Samotná žalobcem zdůrazňovaná výše poplatku z prodlení, jež má údajně dosahovat téměř desetinásobku dlužné jistiny, je s ohledem na stáří dluhů na nájemném zjevně právě důsledkem dlouhotrvající neochoty dlužnice nájemné a související úhrady platit. S ohledem na délku prodlení přesahující v dílčích částech deset let považuje soud za stěží udržitelnou zmínku žalobce o tom, že dlužnice tento stav nezavinila. Lze si představit nezaviněnou platební neschopnost v řádu několika málo let, nicméně takto dlouhé období nesplácení zjevně signalizuje, že dlužnice o úhradu dluhu ani o změnu nájemního bytu za méně nákladný aktivně neusilovala. Přitom s výhradou posledního rozsudku žalobkyně s povinností úhrady souhlasila (žalobu uznala, resp. nepodala odpor proti platebnímu rozkazu), přesto však ničeho neuhradila. Pokud by soud za této konstelace část poplatku z prodlení neuznal, nedůvodně by tím zvýhodnil dlužnici. Jiná situace by byla dána tam, kde by dlužnice o řešení své situace zavčasu usilovala, přičemž pronajímatel by jí v tomto ohledu nebyl nijak nápomocen, nebo tam, kde by bylo zřejmé, že se dlužnice průběžně snažila hradit alespoň to, co jí ekonomické možnosti dovolují. Tak tomu však není. Za těchto okolností tedy soud na straně žalovaného neshledal, že by při uplatnění pohledávky z poplatků z prodlení postupoval v rozporu s dobrými mravy. Žaloba je tedy nedůvodná a soud ji proto zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 202 insolvenčního zákona, podle nějž ve sporu o pravost, výši a pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. V daném případě byla žalovaná ve věci zcela úspěšná, náhrada nákladů řízení by jí podle zásady procesního úspěchu ve věci náležela. Protože je však žalobce insolvenčním správcem a soud neshledal ani důvody pro použití § 202 odst. 2 insolvenčního zákona (v samotném podání žaloby, tj. výkonu procesního práva insolvenčního správce, zavinění shledávat nelze, nejde-li o případ zneužití práva), nemohl žalované náhradu nákladů přiznat. Proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení podat odvolání. Odvolání se podává ve dvou vyhotoveních u Krajského soudu v Praze, se sídlem Náměstí Kinských 5, 150 75 Praha 5. O odvolání rozhoduje Vrchní soud v Praze. V Praze dne 21. srpna 2013 Mgr. Ing. Petr Šuránek samosoudce Za správnost vyhotovení: Michaela Vlčková