33 ICm 3567/2012
Jednací číslo: 33 ICm 3567/2012-41 (KSPH 37 INS 5773/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze, rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem ve věci žalobkyně ČEZ Prodej, s. r. o., IČ: 27232433, se sídlem Duhová 1/425, 140 53 Praha 4, zastoupené pracovníkem ČEZ Zákaznické služby, s. r. o., JUDr. Miroslavem Matouškem, adresou Guldenerova 2577/19, 326 00 Plzeň, proti žalované Mgr. Ing. Ivoně Miechové, se sídlem Betlémské nám. 251/2, 110 00 Praha 1, insolvenční správkyni dlužníka Roberto anonymizovano , anonymizovano , bytem Javorová 538, 252 44 Dolní Jirčany, o žalobě na určení popřené pohledávky

takto :

I. Žaloba se zamítá. I. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění :

Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 05. 12. 2012 domáhá určení, že její nezajištěná a nevykonatelná pohledávka ve výši 5.609,-Kč přihlášená do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 37 INS 5773/2012 z titulu dluhu z vyúčtování uhrazených záloh na cenu odebrané elektřiny v období od 18. 11. 2011 do 12. 06. 2012 v odběrném místě Osnice 979833, 252 42 Jesenice, je po právu. Žalobkyně v žalobě uvedla, že žalovaná popřela její pohledávku z důvodu, že již byla zaplacena. Žalobkyně připustila, že dlužník dne 06. 08. 2012 uhradil na její účet částku 5.609,-Kč pod variabilním symbolem 4650174100. Tuto platbu však žalobkyně s ohledem na přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení nemohla zaúčtovat na platbu sporné pohledávky a byla proto vyúčtována jako zálohová platba na dodávky elektřiny v období od 13. 06. 2012 do 25. 09. 2012, tj. v období po rozhodnutí o úpadku. To dokládá kopií faktury, na níž byl vyúčtován přeplatek 2.863,-Kč, který byl odeslán na účet bývalého insolvenčního správce majetku dlužníka. Žalovaná uvedla, že pohledávka zanikla zaplacením, neboť jí dlužník sdělil, že nešlo o platbu z jeho prostředků, nýbrž z prostředků jeho bývalé přítelkyně, jíž patří nemovitost, v níž se odběrné místo nachází. Dlužník sice opustil společnou domácnost, avšak k převodu odběrného místa na ni nedošlo a ona proto od té doby hradí spotřebu elektřiny a služeb sama. Úhradou pohledávky tak nedošlo k upřednostnění uspokojení žalobkyně a ta mohla platbu na přihlášenou pohledávku zaúčtovat. Pro případ, že by soud shledal, že pohledávka úhradou nezanikla, pak žalovaná tvrdí, že přijatou platbu nemůže žalobkyně zaúčtovat na tvrzenou pohledávku za majetkovou podstatou, protože neexistuje, neboť smlouva o sdružených službách dodávky elektřiny mezi žalobkyní a dlužníkem zanikla 15. dnem po prohlášení konkursu (28. 06. 2012). Od uvedeného data již nebyla s dlužníkem ve smluvním vztahu a pohledávka jí vznikla vůči tomu, kdo elektřinu skutečně odebíral, tj. vůči vlastníkovi nemovitosti, v níž je odběrné místo. S ohledem na uvedené má tudíž žalovaná za žalobkyní pohledávku z titulu nároku na vrácení zbytku uhrazené částky ve výši 5.609,-Kč. Navíc, pokud by existovaly vzájemné pohledávky mezi žalobkyní a žalovanou, nemohla by je žalobkyně toliko proti sobě zaúčtovat, ale musela by úkon započtení provést vůči insolvenčnímu správci, což z předkládané faktury nelze dovodit. Navíc § 140 insolvenčního zákona započtení zapovídá. Navrhla proto zamítnutí žaloby. V replice žalobkyně namítla, že bývalá přítelkyně dlužníka vlastní nemovitost a současně má vedeno na své jméno odběrné místo na jiné adrese (Psáry 538), než je adresa sporného odběrného místa (Karafiátová 129/130, Jesenice-Osnice), k níž naopak vlastnický vztah přítelkyně nemá. Smlouvu na dodávky elektřiny do posledně jmenovaného odběrného místa uzavíral i ukončoval sám dlužník. Žalobkyně připouští, že smlouva o sdružených dodávkách elektřiny uzavřená s dlužníkem zanikla s ohledem na § 253 insolvenčního zákona, když insolvenční správce jí neoznámil, že smlouvu splní. Je však třeba přihlédnout k tomu, že elektřina byla i poté dlužníkovi dodávána pro uspokojení jeho potřeb bydlení a dlužník i nadále po prohlášení konkurzu hradil zálohy. Za této situace žalobkyně vycházela z toho, že žalovaná je s tím srozuměna. Platby za elektřinu žalobkyně od dlužníka přijala v dobré víře a řádně vyúčtovala. Proto žalobkyně na podané žalobě trvá. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že sporná platba byla uhrazena poštovní poukázkou, na níž je jako odesílatel uveden dlužník. Variabilní symbol platby byl platný jak pro zálohy, tak pro fakturu, což byl důvod, proč byla platba vyúčtována jako zálohová platba v další faktuře. Následně žalovaná soudu sdělila, že z osobního jednání s dlužníkem zjistila, nemovitost na adrese odběrného místa užíval dlužník se svým synem na základě nájemní smlouvy a nemovitost nepatří bývalé přítelkyni dlužníka. Prostředky na úhradu platby poskytl otec dlužníka trvale žijící v Itálii, což i písemně prohlásil. I za těchto okolností však žalovaná má za to, že pohledávka zanikla úhradou z prostředků třetí osoby. Žalobkyně neměla právo prostředky, jež byly podle variabilního symbolu výlučně hrazeny na přihlášenou pohledávku, zaúčtovat, resp. započítat na jinou pohledávku, zejména ne na pohledávku za majetkovou podstatou. Žalobkyně reagovala tím, že v daném případě se jednalo o odběr elektřiny pro účely osobní spotřeby v domácnosti. Pohledávka nemohla zaniknout zaplacením, když platba třetí osoby nebyla jednoznačně identifikována, žalobkyně ji považovala za platbu na další spotřebu po rozhodnutí o úpadku a jako s takovou s ní naložila. Obě strany shodně souhlasily s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání na základě listin obsažených ve spise. Z insolvenčního spisu ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 37 INS 5773/2012 vyplývá, že dne 13. 06. 2012 byl zjištěn úpadek dlužníka a soud na jeho majetek prohlásil konkurs (usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 06. 2012, č. j. KSPH 37 INS 5773/2012-A-21). Dne 11. 07. 2012 byla zdejšímu soudu doručena přihláška nezajištěné a nevykonatelné pohledávky žalobkyně ve výši 5.609,-Kč splatné dne 09. 07. 2012 s odkazem na dříve uzavřenou smlouvu o dodávce elektřiny pro odběrné místo Osnice 979833, 252 42 Jesenice a připojenou fakturu, jež k uvedené částce dospívá odečtením uhrazených záloh od ceny spotřebované elektřiny a služeb v uvedeném odběrném místě ve fakturačním období 18. 11. 2011-12. 06.2012. Faktura vystavená dne 21. 06. 2012 žádá o provedení úhrady s variabilním symbolem 4650174100. Ze soupisu majetkové podstaty dlužníka ze dne 28. 03.2013 soud zjistil, že dlužník nevlastní nemovitosti v k. ú. Osnice. Dne 13. 11. 2012 se konalo přezkumné jednání, kde insolvenční správce ve shodě s dlužníkem pohledávku žalobkyně popřel z důvodu pravosti. Podle odůvodnění zachyceného v upraveném seznamu přihlášených pohledávek měla pohledávka zaniknout uhrazením poštovní poukázkou dne 02. 08. 2012. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2012, č. j. KSPH 37 INS 5773/2012-B-9, bylo potvrzeno usnesení schůze věřitelů o odvolání předchozího insolvenčního správce a do funkce insolvenční správkyně majetkové podstaty dlužníka byla ustanovena žalovaná. Vyrozumění o popření pohledávky bylo žalobkyni doručeno dne 22. 11. 2012. Z uvedeného se podává, že žaloba je včasná a s ohledem na skutečnost, že na majetek dlužníka byl prohlášen konkurs, směřuje i proti správnému okruhu žalovaných, neboť popření dlužníkem nemá pro poměry uvnitř konkursního řízení význam. Také přihláška sporné pohledávky je při zohlednění obsahu přiložené faktury dostatečně určitá a není překážkou vylučující posouzení věci soudem v incidenčním sporu. Proto se soud zabýval věcí samou. Z tvrzení účastníků se jeví být nesporným vznik přihlášené pohledávky za okolností uvedených ve faktuře přiložené k přihlášce pohledávky žalobkyně a dále též skutečnost, že dotyčné odběrné místo je v nemovitosti užívané před i po prohlášení konkursu dlužníkem a jeho synem z titulu nájemní smlouvy k bydlení a že smlouva o sdružených službách dodávky elektřiny do tohoto odběrného místa byla uzavřena mezi žalobkyní a dlužníkem. Z kopie poštovní poukázky podané na poštu dne 02. 08. 2012 soud dále zjistil, že žalobkyni byla uvedeného dne pod variabilním symbolem 4650174100 odeslána částka 5.609,-Kč, přičemž jako odesílatel byl uveden dlužník, nicméně poštovní poukázka neobsahuje podpis odesílatele ani jiný údaj stvrzující totožnost osoby platbu skutečně odesílající. Z dvojjazyčného italsko-českého písemného prohlášení pana Gianfranco anonymizovano soud dále zjistil, že tato osoba prohlásila, že poskytla vlastní finanční prostředky na zaplacení dlužných pohledávek a záloh žalobkyni za účelem zajištění základních životních potřeb svého syna (dlužníka) a vnuka. Z mimořádné faktury za sdružené služby dodávky elektřiny (konečný účet) vystavené dne 27. 09. 2012 a z její přílohy soud dále zjistil, že žalobkyně přijala dne 02. 08. 2012 platbu ve výši 5.609,-Kč (ve dnech 22. 06. a 25. 07. 2012 také dvě platby ve výši 870,-Kč) a tyto platby použila na úhradu elektřiny a služeb poskytovaných pro odběrné místo Osnice 979833, 252 42 Jesenice ve fakturačním období 13. 06. 2012-25. 09. 2012 s tím, že přeplatek ve vyúčtování ve výši 2.863,-Kč bude dlužníkovi jako odběrateli zaslán poštovní poukázkou. Jako variabilní symbol je i na této faktuře uvedeno číslo 4650174100. Podle § 245 odst. 3 insolvenčního zákona prohlášení konkursu nemá vliv na dlužníkovu způsobilost k právním úkonům ani na jeho procesní způsobilost. Podle § 246 odst. 1 věty první insolvenčního zákona prohlášením konkursu přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou. Podle § 246 odst. 2 insolvenčního zákona právní úkony podle odstavce 1, které dlužník učinil poté, co oprávnění nakládat s majetkovou podstatou přešlo na insolvenčního správce, jsou proti jeho věřitelům neúčinné. Podle § 236 odst. 1 insolvenčního zákona neúčinností právního úkonu není dotčena jeho platnost; v insolvenčním řízení však dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty. Podle § 237 odst. 4 insolvenčního zákona, bylo-li plnění z neúčinného právního úkonu vzájemné, vydá je insolvenční správce oprávněným osobám bez zbytečného odkladu poté, co tyto osoby vydaly dlužníkovo plnění z takového úkonu do majetkové podstaty. Není-li plnění poskytnuté dlužníku těmito osobami v majetkové podstatě rozpoznatelné nebo se v ní nenachází, považuje se pohledávka, která těmto osobám poskytnutím plnění dlužníku vznikla, za přihlášenou pohledávku a uspokojí se stejně jako tyto pohledávky. Podle § 207 odst. 1 insolvenčního zákona do majetkové podstaty nepatří majetek, který nelze postihnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí 28); věci sloužící k podnikání dlužníka však z majetkové podstaty vyloučeny nejsou. Podle § 207 odst. 2 insolvenčního zákona příjmy dlužníka náleží do majetkové podstaty ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky 29). Poznámky pod čarou 28) a 29) odkazují na ustanovení § 321, § 322 odst. 1 a 2 a § 279 odst. 2 občanského soudního řádu. Podle § 322 odst. 1 a 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, tak z věcí, které jsou ve vlastnictví povinného, se nemůže týkat výkon rozhodnutí těch, které povinný nezbytně potřebuje k uspokojování hmotných potřeb svých a své rodiny nebo k plnění svých pracovních úkolů, jakož i jiných věcí, jejichž prodej by byl v rozporu s morálními pravidly. Takto jsou z výkonu rozhodnutí vyloučeny zejména a) běžné oděvní součásti, obvyklé vybavení domácnosti, b) snubní prsten a jiné předměty podobné povahy, c) zdravotnické potřeby a jiné věci, které povinný potřebuje vzhledem ke své nemoci nebo tělesné vadě, d) hotové peníze do částky odpovídající dvojnásobku životního minima jednotlivce podle zvláštního právního předpisu 80c). Poznámka pod čarou odkazuje na ustanovení zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů, podle jehož § 2 odst. 1 věty první činí částka životního minima jednotlivce měsíčně 3 410 Kč. V návaznosti na citovanou právní úpravu je třeba konstatovat, že byť v insolvenčním řízení má v principu dojít pod dohledem soudu k poměrnému vypořádání všech dluhů úpadce za použití celé masy majetku a příjmů úpadce, neplatí tento princip bezvýjimečně. Tam, kde je v insolvenčním řízení třeba vypořádat dluhy úpadce-fyzické osoby, je nezbytné respektovat biologickou podstatu člověka a jeho lidskou důstojnost. Úplné postižení veškerého majetku a příjmů a plné přenesení jeho spravování na insolvenčního správce by mohlo v řadě případů znemožnit uspokojování i těch nejzákladnějších životních potřeb úpadce, což by bylo zjevně nepřijatelné i z ústavněprávního hlediska. Proto zákonodárce v návaznosti na již historické kořeny právní úpravy [v podrobnostech srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR (dále jen NS ) ze dne 27. 08. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1390/2007, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 86/2010 (dále též R 86/2010 )] stanovil určité limity, kam již úpadkový proces nesahá. Jádro majetku a příjmů úpadce, jež režimu zakotvenému v insolvenčním zákoně nepodléhají, představují věci, které povinný nezbytně potřebuje k uspokojování hmotných potřeb svých a své rodiny nebo k plnění svých pracovních úkolů, a současně i mzdové příjmy v nezabavitelné části stanovené podle § 279 odst. 2 o. s. ř. Stanovuje-li ovšem insolvenční zákon určitou minimální masu majetku a příjmů, ve vztahu k nimž si zachovává úpadce přímý (insolvenčním správcem a zájmem věřitelů nelimitovaný) výkon vlastnických práv, znamená to současně (srov. § 245 odst. 3 a § 246 odst. 1 věta první a contrario insolvenčního zákona) i standardní režim práv a závazků s tímto majetkem a příjmy spojených. Nejsou-li součástí majetkové podstaty např. hotové prostředky do částky 6.820,-Kč, neznamená to pouze právo úpadce mít tyto prostředky u sebe, nýbrž v průběhu času tyto prostředky i vydat na koupi jídla, platbu nájemného nebo právě úhradu elektrické energie za odběrné místo, v němž úpadce uspokojuje potřebu bydlení svou a své rodiny. Z toho také plyne, že úpadce se může bez hrozby neúčinnosti právních úkonů zavazovat a přímo (bez nutnosti věřitele obracet se na insolvenčního správce, popř. podávat přihlášku odpovídající pohledávky) hradit závazky, jestliže jde o závazky, které jsou přiměřené a jejichž smyslem je právě úhrada základních životních potřeb úpadce a jeho rodiny. V rozsahu, v němž nejde o pohledávky a závazky spadající do majetkové podstaty dlužníka, lze připustit nepochybně i vzájemné započtení pohledávek. Má-li právo průběžně uhrazovat své základní životní potřeby úpadce sám, pak stejným způsobem ve standardním občanskoprávním režimu (§ 534 občanského zákoníku vylučující aplikaci § 454 občanského zákoníku, v podrobnostech viz Eliáš, K. Zánik obligace splněním jinému než věřiteli nebo jiným než dlužníkem, Právní rozhledy č. 4/2010, část III. 1) může na úhradu jeho závazků přispívat i třetí osoba, ať již tak činí (opět jen v odpovídajícím měřítku) formou daru drobnějších částek za tímto účelem přímo úpadci nebo nepřímo úhradou závazků, jež úpadce v souvislosti uspokojováním svých základních životních potřeb přijal. Uhradil-li tedy v nynějším případě za dlužníka závazek ze smlouvy na dodávku elektřiny do místa, kde úpadce se svým synem uspokojoval svou základní bytovou potřebu, jeho otec, není důvodu takovou situaci odlišovat od případu, kdy by ji při zajišťování svých potřeb provedl úpadce sám ze svých prostředků, jež nepatří s ohledem na § 207 insolvenčního zákona do majetkové podstaty. Uvedené však nelze vztáhnout na pohledávky věřitelů, jež vznikly v souvislosti s uspokojováním základních životních potřeb dlužníka před rozhodnutím o úpadku, neboť ty spadají do souhrnu závazků, k jejichž řešení insolvenční řízení slouží. Insolvenční zákon takové závazky z uspokojení ve svém režimu nevyjímá (srov. § 170 insolvenčního zákona a contrario). Zmíněný důsledek úpravy v § 207 insolvenčního zákona ve spojení s § 322 o. s. ř. (možnost průběžné úhrady mimo režim konkursu) tak dopadá pouze na závazky, jež se váží až k období po rozhodnutí o úpadku. Do té doby vzniklé pohledávky, byť se týkají dosavadního uspokojování životních potřeb (dlužné nájemné, vodné, aj.), je nutné přihlásit, což žalobkyně správně učinila. Jejich přímá úhrada jinou osobou než dlužníkem však není vyloučena. Jedním z případů, kdy třetí osoba může uhradit dluh za úpadce i za trvání konkursu, byť odpovídající pohledávka byla přihlášena, je přistoupení třetí osoby k závazku na základě dohody s věřitelem (§ 533 občanského zákoníku, srov. rozsudek NS ze dne 24. 09. 2003, sp. zn. 29 Odo 604/2001, R 9/2005). Platí, že v rozsahu plnění poskytnutého na dluh ostatními solidárními dlužníky zaniká i pohledávka přihlášená do konkursu. Obdobný režim z hlediska insolvenčního zákona pak má i případ, kdy se třetí osoba dohodne na úhradě dluhu za něj s dlužníkem (§ 534 občanského zákoníku; akceptaci zániku závazku bez ohledu na běh insolvenčního řízení pro poměry exekučního řízení konstatoval NS v usnesení z 10. 05. 2012, sp. zn. 20 Cdo 33430/2011). Žalobkyně v uvedené situaci evidovala dva závazky úpadce. Jednak závazek z neuhrazeného vyúčtování, jednak závazek k úhradě zálohy na služby poskytované úpadci v souvislosti se zajištěním jeho nezbytných životních potřeb v navazujícím zúčtovacím období. V situaci, kdy variabilní symbol použitý při platbě za dlužníka byl shodný jak pro dluh z vyúčtování za období 18. 11. 2011-12. 06.2012, tj. za období předcházející rozhodnutí o úpadku (13. 06. 2012), tak i pro platbu záloh na další období (jak potvrzuje text předložených faktur), nebylo podle ní jednoznačně určeno, na kterou z dlužných plateb částka směřuje. Za daných okolností tudíž platbu použila na úhradu spotřeby za období od rozhodnutí o úpadku (13. 06. 2012-25. 09. 2012). Určení jednoho z více dluhů, na nějž je hrazeno, je (není-li sjednáno jinak) právem dlužníka. Takové určení se v praxi může dít mj. i uvedením určitého variabilního symbolu bezhotovostní platby, nicméně toto určení tím není vyčerpáno. V této souvislosti konstatoval NS v usnesení ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1291/2003, že z možností určení dluhu, který má být plněn, přitom není důvod vylučovat ani projev vůle vyjádřený tím, že dlužník poskytl věřiteli plnění ve výši, jež odpovídá právě výši jednoho (a nikoliv i jiného) z více dluhů. K tomu přitom v nyní řešeném případě došlo, když platba učiněná za dlužníka se uskutečnila ve výši 5.609,-Kč, odpovídající dlužné částce z vyúčtování za období 18. 11. 2011-12. 06.2012. Za těchto okolností, je nutno ve smyslu § 35 občanského zákoníku tento právní úkon vyložit tak, že směřuje k úhradě pohledávky, již žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení na majetek úpadce, s tím, že podle § 559 odst. 1 občanského zákoníku přijetím uvedené částky sporná pohledávka žalobkyně zanikla a případný nesprávný výklad úhrady žalobkyní jako platby zálohy na služby poskytované v následujícím období a tomu odpovídající vrácení přeplatku již na to nemohly mít vliv. Jak dále soud zjistil, z kopie poštovní poukázky plynulo, že uvedenou částku hradí dlužník osobně. Byť v konkrétní situaci údaj o plátci nemusí vždy (jako právě v této věci) znamenat, že úhradu učinil právě v poukázce uvedený plátce, nelze takový údaj bez dalšího přejít. Žalobkyně měla plné právo vycházet z toho, že úhradu činí (při nedostatku jiných údajů) právě dlužník a toho se také v reakci na námitky žalobkyně dovolává. Námitka subjektivního přesvědčení žalobkyně o tom, že jde o nepřípustný úkon dlužníka, však není pro věc významná. Je pravdou, že pohledávky vzniklé před rozhodnutím o úpadku (byť by se týkaly, jak již bylo shora uvedeno, uhrazování základních životních potřeb dlužníka), tvoří součást majetkové podstaty a jako takové nemohou být účinně hrazeny dlužníkem mimo režim konkursu (srov. např. rozsudek NS ze dne 19. 04. 2001, sp. zn. 32 Cdo 2584/98, R 74/2001). V této souvislosti komentářová literatura k ustanovení § 246 insolvenčního zákona uvádí: Právní úkony dlužníka, které učiní ve vztahu k majetkové podstatě, jsou neúčinné ze zákona; není třeba, aby byla neúčinnost vyslovena v rozhodnutí soudu na základě odpůrčí žaloby (§ 235 odst. 2 InsZ). Právní úkon učiněný dlužníkem zůstane podle práva platný (§ 236 InsZ), ale není objektivně způsobilý vyvést něco z majetkové podstaty. Neúčinností právního úkonu dlužníka není dotčena jeho platnost; v důsledku toho plnění z takového neúčinného právního úkonu náleží do majetkové postaty. ( ) Na rozdíl od úpravy neúčinnosti právních úkonů v § 235 odst. 2 InsZ, kdy je třeba se neúčinnosti dovolat podáním odpůrčí žaloby a nárok na vydání plnění do majetkové podstaty by vznikl nabytím právní moci rozhodnutí, kterým bylo žalobě vyhověno, by bylo možno se neúčinnosti podle tohoto ustanovení dovolat, aniž by bylo třeba žalobu podat. Tato neúčinnost právních úkonů ze zákona se blíží svými důsledky neplatnosti právních úkonů, ačkoli v tomto případě zůstává vlastní právní úkon platný. ( ) Srovnáme-li ustanovení § 236 InsZ, ze kterého není zřetelné, vůči komu je možno neúčinnost právních úkonů dlužníka po prohlášení konkursu dovozovat, lze soudit, že v komentovaném ustanovení je tak třeba učinit ve vztahu k věřitelům dlužníka. To znamená nejen k těm, kteří jsou účastníky insolvenčního řízení, neboť uplatňují své právo vůči dlužníkovi (§ 14 InsZ), ale i k těm, kteří se svou pohledávkou nenaléhají (např. nepřihlásili svoji pohledávku, nicméně jejich pohledávka např. z účetnictví dlužníka jednoznačně vyplývá). (viz Kotoučová, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, str. 578-580). Ve shodě s citovaným právním názorem soud konstatuje, že i neúčinný úkon je úkonem platným a důsledky jeho neúčinnosti v podobě nároku majetkové podstaty na vrácení plnění, jež žalobkyně na jeho základě obdržela, by nastaly teprve v návaznosti na výzvu insolvenční správkyně na vrácení takového plnění. Nedovolala-li by se insolvenční správkyně neúčinnosti právního úkonu, povinnost vrátit plnění ve smyslu § 237 odst. 1 insolvenčního zákona by se nikdy nestala vymahatelnou a žalobkyně by nebyla nijak zkrácena (naopak by byla oproti ostatním věřitelům zvýhodněna plnou úhradou své pohledávky, což samozřejmě z hlediska zásad insolvenčního procesu není stav ideální). Pokud by se naopak insolvenční správkyně neúčinnosti dovolala, stala by se povinnost žalobkyně vrátit neúčinné plnění nárokem majetkové podstaty (actio nata), oproti tomu by se však žalobkyni v důsledku aplikace § 237 odst. 4 insolvenčního zákona obnovila její přihlášená pohledávka. Ani v tomto případě by tedy nebyla žalobkyně v důsledku neoprávněné úhrady dlužníka zkrácena. Nelze proto nalézt žádný argument, který by bránil soudu dojít k závěru, že i (domnělým) na základě neúčinného právního úkonu pohledávka určená dlužníkem v souladu s § 559 odst. 1 občanského zákoníku zanikla v důsledku jejího splnění. Za daných okolností tudíž žalobkyně nebyla oprávněna použít uhrazenou částku na úhradu plnění poskytnutých úpadci do okamžiku zániku smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny na základě zákonodárcem v ustanovení § 253 odst. 2 insolvenčního zákona presumovaného odstoupení insolvenčního správce (vzhledem ke zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku dne 13. 06. 2012 platí fikce, že insolvenční správce doručil žalobkyni odstoupení od smlouvy dne 28. 06. 2012) a ani na úhradu dlužníkem způsobené škody v důsledku pokračujícího odběru elektřiny i po zániku smluvního vztahu ve smyslu ustanovení § 51 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších změn (dále jen energetický zákon ) ve spojení s § 420 odst. 1 občanského zákoníku. V této souvislosti soud podotýká, že osobou odpovědnou za škodu způsobenou neoprávněným odběrem nemusí být nutně vlastník nemovitosti. Rozhodující je, kdo i přes zákaz stanovený v § 51 odst. 1 písm. a) energetického zákona energii odebíral, tj. v daném případě dle všeho právě dlužník, nicméně mimo režim majetkové podstaty (§ 207 insolvenčního zákona). Jestliže žalobkyně obdrženou částku v rozporu s jejím zjevným účelovým určením na úhradu přihlášené pohledávky započetla proti jiné pohledávce a vrátila její část (2.863,-Kč) do majetkové podstaty, jedná se v situaci, kdy se insolvenční správkyně nedovolala neúčinnosti úhrady pohledávky (a kdy s ohledem na dodatečná zjištění v tomto řízení ani o neúčinný právní úkon jít nemohlo, když se jednalo o plnění třetí osoby ve prospěch dlužníka), o částku, o niž se majetková podstata bezdůvodně obohatila. Takovou pohledávku insolvenční správkyně vypořádá jako pohledávku za majetkovou podstatou podle § 168 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona (srov. shodně v poměrech zákona o konkursu a vyrovnání rozsudek NS ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 29 Cdo 5394/2008). Z uvedeného tudíž vyplývá, že pohledávka žalobkyně zanikla v důsledku úhrady třetí osobou a byla tak popřena žalovanou po právu. Soud proto podanou žalobu zamítl. Zcela úspěšné žalované by příslušela ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. náhrada nákladů v plném rozsahu. Protože však žalovaná žádné náklady neuplatnila a ani podle obsahu spisu jí takové náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení podat odvolání. Odvolání se podává ve dvou vyhotoveních u Krajského soudu v Praze, se sídlem Náměstí Kinských 5, 150 75 Praha 5. O odvolání rozhoduje Vrchní soud v Praze.

V Praze dne 05. listopadu 2013 Mgr. Ing. Petr Šuránek, v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Lucie Ostrówková