33 ICm 3485/2012
čj.: 33 ICm 3485/2012-52 sp.zn. insolvenčního řízení: KSPH 41 INS 17356/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Milanem Podhrázkým v právní věci žalobce: EOS KSI Česká republika, s. r. o., IČ 25117483, se sídlem Novodvorská 994, Praha 4, zastoupeného Mgr. Veronikou Nedbalovou, LL.M., advokátkou se sídlem Novodvorská 994, Praha 4, proti žalovanému: JUDr. Ing. Kristýna Chalupecká, se sídlem Stojanova 478, Uherské Hradiště, insolvenční správce dlužníka Milana anonymizovano , anonymizovano , bytem Třebízského 837, Slaný, zastoupenému Mgr. Michaelou Sochovou (roz. Válkovou), advokátkou se sídlem Náměstí 13/15, Velké Meziříčí, o určení popřené pohledávky,

takto:

I. Žaloba na určení, že pohledávka žalobce ze Smlouvy o úvěru č. 13838305 za dlužníkem Milanem anonymizovano , anonymizovano , bytem Třebízkého 837, Slaný, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 41 INS 17356/2012, se ve výši 20.162,34 Kč pokládá za zjištěnou, s e z a m í t á.

II. Žalobce j e p o v i n e n zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 10.200 Kč, a to k rukám Mgr. Michaely Sochové (roz. Válkové), advokátky.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou soudu dne 23. 11. 2011 se žalobce domáhá určení, že jeho pohledávka ze Smlouvy o úvěru č. 13838305 za dlužníkem Milanem anonymizovano , anonymizovano , bytem Třebízkého 837, Slaný, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 41 INS 17356/2012, se ve výši 20.162,34 Kč pokládá za zjištěnou.

Žalobce v rámci žaloby především konstatoval, že jeho pohledávka přihlášená do daného insolvenčního řízení vznikla na základě Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 13838305 ze dne 23. 7. 2006 uzavřené mezi původním věřitelem (společnost Beneficial Finance, a. s.) a dlužníkem. Poskytnutý úvěr ve výši 21.595 Kč dlužník nesplácel, a proto původní věřitel od smlouvy odstoupil. Dluh byl zesplatněn a ke dni 6. 9. 2007 vyčíslen na částku 24.725 Kč. Dlužník dlužnou částku po odstoupení od smlouvy nepravidelně splácel, tudíž žalobce s podáním žaloby posečkal. S ohledem na zjištění úpadku dlužníka žalobce pohledávku ve výši 20.162,34 Kč uplatnil přihláškou, žalovaný však takto přihlášenou pohledávku žalobce popřel co do její pravosti i výše, a to z důvodu promlčení. Žalobce má za to, že tato jeho pohledávka však promlčena není, neboť promlčecí doba ohledně jakýchkoliv práv, která lze v souvislosti s uvedenou smlouvou uplatnit, byla v souladu s § 401 obchodního zákoníku prodloužena na 10 let. Zákon výslovně připouští, aby prohlášení o prodloužení promlčení doby dlužník učinil i před počátkem běhu promlčecí doby (tedy již spolu s uzavřením smlouvy). V rámci shora uvedené smlouvy [čl. 7 písm. h) Obchodních podmínek, které jsou její nedílnou součástí], dlužník prohlásil, že podpisem smlouvy promlčecí lhůtu prodlužuje na 10 let. Promlčecí doba začala plynout v září 2007, a je tedy zcela zřejmé, že uvedená pohledávka žalobce promlčena není. Na podporu svých tvrzení odkázal žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 786/2009, který řešil obdobný případ a dospěl k závěru, že je možné promlčecí dobu prohlášením dlužníka obsaženém v obchodních podmínkách, které jsou nedílnou součástí smlouvy, prodloužit až na dobu 10 let. V návaznosti na to žalobce upozornil i na možnost ujednat si prodloužení promlčecí doby dle občanského zákoníku (§ 630 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Podle žalobce tedy nelze prohlášení podle § 401 obchodního zákoníku považovat za rozporné s dobrými mravy ani na újmu spotřebitele. Jak dodal, k obdobnému závěru dospěl i Krajský soud v Praze ve svém rozsudku čj. 55 ICm 347/201-55, a žalobce tedy zdejší soud žádá, aby s ohledem na princip právní jistoty přihlédl i k tomuto rozhodnutí. Nad rámec výše uvedeného pak žalobce dodal, že k promlčení jeho pohledávky vůči dlužníku nemohlo dojít ani z toho titulu, že dlužník po zesplatnění dluhu dlužnou částku průběžně splácel (poslední splátku dne 13. 1. 2011). Tyto platby byly započteny v souladu s čl. 2 písm. j) Obchodních podmínek na příslušenství a následně jistinu a toto dílčí plnění je tedy třeba ve smyslu § 407 obchodního zákoníku posuzovat jako uznání dluhu. Ani pokud by tedy neběžela desetiletá promlčecí lhůta, pohledávka žalobce by nebyla promlčena, jelikož by dne 13. 1. 2011 počala běžet nová čtyřletá promlčecí doba, která by uplynula dne 13. 1. 2015.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobci může svědčit právo ze smluvního vztahu s dlužníkem na základě uvedené smlouvy o spotřebitelském úvěru, to však nic nesvědčí o možnosti toto právo úspěšně vymáhat soudní cestou. Jak uvedl sám žalobce, k odstoupení od smlouvy došlo ke dni 4. 9. 2007, a ke dni následujícímu byl proto žalobce oprávněn vymáhat tuto pohledávku soudní cestou. Přihláška pohledávky žalobce byla soudu doručena až dne 19. 9. 2012, tedy více než 5 let po počátku běhu promlčecí doby. Závěry Nejvyššího soudu ohledně prodloužení promlčecí doby, na které odkazuje žalobce, žalovaný nepovažuje za správné, neboť dlužník jako spotřebitel přistupuje k všeobecným obchodním podmínkám bez možnosti vymínit si jejich změnu, tedy uzavřít smlouvu bez této (pro něj nevýhodné) klauzule. Podle žalovaného je pro věřitele výhodnější udržovat dlužníka, byť i s horší platební morálkou, co nejdéle v úvěrovém vztahu, neboť dřívějším vymáháním pohledávky by tento závazek zanikl. Pokud si slabší smluvní strana nemůže být jednoznačně jistá a nemůže ani rozhodnout, jak dlouho a v jaké výši její závazek přežívá, nemůže být logicky ustanovení o prodloužení promlčecí doby konstruováno v její prospěch. Žalovaný sice souhlasí se žalobcem v tom, že nový občanský zákoník přináší možnost dalšího prodloužení promlčecí doby, nicméně nový občanský zákoník takové ujednání učiněné v neprospěch slabší strany považuje za absolutně neplatné. Podle žalovaného je nesprávná taktéž argumentace žalobce ohledně uznání závazku jeho částečným zaplacením, neboť aplikace právní úpravy v obchodním zákoníku ve vztahu k uznání závazku považuje za jednoznačně v rozporu s ochranou slabší strany. Žalovaný proto navrhl zamítnutí žaloby.

V replice k vyjádření žalovaného žalobce uvedl, že na základě plateb od dlužníka došlo k uznání závazku v souladu s § 407 odst. 2 obchodního zákoníku a tím k prodloužení promlčecí lhůty. Žalobce v této souvislosti odkázal na čl. 2 písm. j) Obchodních podmínek, kde je uvedeno pořadí započtení jednotlivých plateb. Provedené úhrady dlužníka byly v souladu s Obchodními podmínkami započteny na úroky a podle žalobce tím došlo k uznání závazku v souladu s § 407 obchodního zákoníku. I kdyby obchodní podmínky zmíněné ustanovení neobsahovaly, aplikoval by se v dané věci § 330 odst. 2 obchodního zákoníku, z něhož je přípustná výjimka pouze tehdy, pokud by dlužník při plnění závazku určil, že se má plnit nejprve na jistinu, v daném případě však k tomuto určení nedošlo. Podle žalobce proto jeho pohledávka vůči dlužníkovi nemůže být promlčena, neboť došlo ke konkludentnímu uznání závazku v souladu s § 407 odst. 2 obchodního zákoníku, a to jak s ohledem na čl. 2 písm. j) Obchodních podmínek, tak i s ohledem na § 330 odst. 2 obchodního zákoníku.

Žalobce při jednání u soudu nad rámec svých písemných podání konstatoval, že považuje za zcela irelevantní, z jakých důvodů nepodal žalobu hned poté, co nastala splatnost pohledávky. Sankční úroky plynou i po podání žaloby a plynuly by i nadále, pokud by nebyl zjištěn úpadek dlužníka. Povaha úroků z úvěru je jasně definována v obchodním zákoníku a co se týče povahy úroku z prodlení, jedná se o sankci za včasné nevrácení peněz. Žalobce dále zdůraznil, že ochrana spotřebitele nemůže být bezbřehá a upozornil, že sporná pohledávka není promlčena, i kdyby se ve věci neaplikovala prodloužená desetiletá promlčecí doba. Dlužník závazek uznal písemně a i tím, že hradil splátky po zesplatnění pohledávky.

Žalovaný při jednání u soudu nad rámec svého písemného vyjádření konstatoval, že k otázce institutu promlčení a výhodnosti prodloužení promlčecí doby pro spotřebitele je třeba zdůraznit, že spotřebitel předně není schopen v rámci obchodních podmínek prodloužení promlčecí doby vůbec identifikovat. Spotřebitel je v tomto ohledu slabší stranou a prodloužení promlčecí doby logicky nemůže být v jeho prospěch. Zdůraznil dále, že dlužník po zesplatnění pohledávky uhradil 23.109 Kč, což je vyšší částka než byla celková výše úvěru. I z toho plyne, že prodloužení promlčecí doby bylo ve prospěch věřitele, s ohledem na prodloužení věřiteli plynuly sankční úroky a smluvní pokuty.

Z insolvenčního spisu ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 41 INS 17356/2012, vyplývá, že dne 22. 8. 2012 byl zjištěn úpadek dlužníka Milana anonymizovano , anonymizovano , bytem Třebízského 837, Slaný; současně bylo rozhodnuto o povolení řešení úpadku oddlužením, přičemž insolvenčním správcem byl ustanoven žalovaný (usnesení Krajského soudu v Praze čj. KSPH 41 INS 17356/2012-A-11). Dne 18. 9. 2012 byla zdejšímu soudu doručena přihláška pohledávky žalobce v celkové výši 20.162,34 Kč z titulu Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 13838305 (jistina ve výši 11.841,07 Kč a příslušenství ve výši 8.321,27 Kč) s tím, že pohledávka byla přihlášena jako splatná od 6. 9. 2007 (přihláška žalobce včetně příloh). Dne 24. 10. 2012 se pak ve věci konalo přezkumné jednání, kde žalovaný insolvenční správce pohledávku žalobce zcela popřel z důvodu promlčení (protokol o přezkumném jednání), o čemž byl žalobce vyrozuměn výzvou žalovaného, která mu byla doručena dne 31. 10. 2012 (vyrozumění o popření přihlášené pohledávky).

Jak soud dále zjistil (a mezi účastníky to ostatně nebylo ani sporné), původní věřitel, jehož právním nástupcem je žalobce (Smlouva o postoupení pohledávek ze dne 1. 8. 2008) s dlužníkem uzavřeli smlouvu o úvěru (Smlouva o úvěru č. 13838305 dne 23. 7. 2006), na základě které byl dlužníkovi poskytnut úvěr ve výši 21.595 Kč. Úvěr se dlužník zavázal splácet ve 48 měsíčních splátkách po 622 Kč. Součástí uvedené smlouvy jsou též Obchodní podmínky, podle jejichž čl. 7 písm. h) prohlašujete v souladu s § 401 obchodního zákoníku,

že prodlužujete promlčecí dobu ohledně jakýchkoliv práv, která můžeme v souvislosti s touto smlouvou uplatnit, a to na 10 let od okamžiku, kdy tato promlčecí doba začne běžet . Podle čl. 2 písm. j) pak veškerá platby, které dlužník provede podle této smlouvy, budou započteny na úhradu dlužných částek v pořadí: za prvé za poplatek za zpracování úvěrové dokumentace, za druhé na jakékoliv částky pojistného, za třetí na úrok, za čtvrté na jistinu (Obchodní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru) Dlužník sjednané splátky nesplácel pravidelně, proto právní předchůdce žalobce od smlouvy odstoupil dne 4. 9. 2007 s tím, že splatnost dlužné částky ve výši 24.725 Kč je stanovena ke dni 6. 9. 2007 (odstoupení od smlouvy ze dne 4. 9. 2007). Jak soud dále zjistil, dlužník hradil žalobci splátky na dlužný závazek i po jeho zesplatnění, naposledy uhradil žalobci částku 1.500 Kč dne 13. 1. 2011 (výpisy z účtu žalobce).

Spornou otázkou v dané věci mezi účastníky zůstává žalovaným namítané promlčení přihlášené pohledávky žalobce. Podle žalobce jeho pohledávka promlčena není, a to jednak proto, že promlčecí doba byla v souladu s ustanovením § 401 obchodního zákoníku prodloužena na 10 let, a jednak proto, že dílčí plnění žalobce po zesplatnění úvěru (poslední ze dne 13. 1. 2011) představují uznání závazku ve smyslu ustanovení § 407 odst. 2 obchodního zákoníku, čímž došlo k prodloužení promlčecí lhůty.

Pro posouzení dané věci a uvedené sporné otázky je podstatné, že závazek dlužníka vznikl na základě úvěrové smlouvy, přičemž tento závazkový vztah je nepochybně smlouvou o úvěru podle § 497 a násl. obchodního zákoníku, a tedy absolutním obchodem. Současně však jde o závazkový vztah, který má spotřebitelský charakter, a proto pro něj platí omezení uvedená v § 262 odst. 4 obchodního zákoníku. Tímto ustanovením jsou stanoveny specifické meze působnosti úpravy obchodního zákoníku pro závazkové vztahy, když stanoví, že na spotřebitelské smlouvy je nutno vždy použít ustanovení občanského zákoníku, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Tímto ustanovením je speciálně stanoven vztah úpravy obchodního zákoníku, občanského zákoníku a zvláštních zákonů směřujících k ochraně spotřebitelů. Podle kogentní úpravy tohoto odstavce se pro obchodní závazkové vztahy, v nichž jednou ze stran je osoba, která není podnikatelem, použijí ustanovení občanského zákoníku a ustanovení zvláštních zákonů směřujících k ochraně spotřebitele v těch případech, kdy je to ve prospěch strany, která není podnikatelem, tedy podle okolností to ustanovení, které je ve prospěch strany, která není podnikatelem, nebo ta ustanovení, která jsou pro ni výhodnější. V takových případech platí v určitém rozsahu pro smluvní strany dané smlouvy různý právní režim: pro podnikatele platí v plném rozsahu úprava obchodního zákoníku a pro stranu, která není podnikatelem, sice rovněž úprava obchodního zákoníku, ale s odchylkou, že v rozsahu uvedeném v tomto ustanovení, a pokud je to v její prospěch, platí, namísto úpravy podle obchodního zákoníku, příslušná ustanovení občanského zákoníku a zvláštních předpisů k ochraně spotřebitele.

Vzhledem k tomu, že podle ustanovení § 394 odst. 1 obchodního zákoníku u práv, jež vznikají odstoupením od smlouvy, běží promlčecí doba ode dne, kdy oprávněný od smlouvy odstoupil a podle § 402 obchodního zákoníku promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení, sporný závazek dlužníka je v projednávané věci podle názoru zdejšího soudu promlčen. Čtyřletá promlčecí doba (viz § 397 obchodního zákoníku) začala běžet dnem splatnosti pohledávky (6. 9. 2007), přičemž pohledávku žalobce uplatnil u soudu až přihláškou dne 19. 9. 2012, tedy po uplynutí čtyřleté promlčecí doby.

Jak plyne z výše uvedeného, soud při určení počátku běhu promlčecí doby vycházel ze dne zesplatnění. Pokud jde o písemné uznání závazku (dluhu) učiněné dlužníkem dne 14. 10. 2008, které nebylo předmětem argumentace účastníků a žalobce jej okrajově zmínil až při jednání u soudu, zde si je soud vědom ustanovení § 323 odst. 1 obchodního zákoníku, podle něhož uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Uznáním závazku pak počne běžet nová promlčecí doba (§ 407 odst. 1 cit. zákona). V tomto ohledu je nicméně nutno připomenout, že z obsahu uznání závazku musí být zřejmé, že je uznáván určitý jednoznačně identifikovatelný závazek, jinak by s tímto úkonem nemohly být spojovány zákonem stanovené účinky. Určitost uznání závazku nelze dovozovat pouze z toho, že účastníkům bylo zřejmé, který konkrétní závazek byl uznáván. Pokud z uznání závazku není zřejmé, v jakém rozsahu (celý, v jaké části) je zmiňovaný závazek uznáván, nelze tento úkon pokládat za určitý. V rámci posuzovaného uznání dluhu, který je součástí příloh přihlášky (viz výše), je označena pohledávka dlužníka za žalobcem ve výši 25.771,35 Kč s příslušenstvím úroků od 30. 9. 2008 do zaplacení, vyplývající z úvěrové smlouvy č. 13838305 . Jak přitom plyne ze shora citovaných Obchodních podmínek, celková dlužná částka hrazená dlužníkem se skládá z úvěru, úroku z úvěru z částky úvěru i z jakýchkoliv jiných částek připsaných dlužníku dle dané smlouvy, poplatku za zpracování úvěrové dokumentace a všech dalších částek splatných podle dané smlouvy [čl. 2 písm. a)], dále Obchodní podmínky v případě nezaplacení kterékoliv měsíční splátky předpokládají úhradu smluvní pokuty odvozené od výše úrokové sazby za současné změny výše úrokové sazby [čl. 2 písm. g)] a úrok z prodlení [čl. 2 písm. h)], a současně též úhradu na náklady na vymáhání úvěru či smluvní pokutu zaplacenou za splátku hrazenou po datu splatnosti [čl. 2 písm. f)]. Vzhledem k tomu, že dlužník je v dané věci v postavení spotřebitele, nepovažuje soud s ohledem na datum uznání dluhu, celkovou částku, kterou po tomto uznání dlužník žalobci uhradil, a specifikaci pohledávek v přihlášce, dané uznání dluhu z hlediska výše dluhu a jeho složení za natolik určité, aby k němu ve vztahu k běhu nové promlčecí doby mohl přihlédnout (samotné označení závazku je sice určité, vymezení jeho výše a struktury pro běh promlčecí doby je však nedostačující). Není především zřejmé, z čeho se uznaný závazek skládá ve vztahu k přihlášené pohledávce (co je celková dlužná částka, co je příslušenstvím ), jinak řečeno nelze dovodit, co přesně bylo součástí tohoto uznání, co z uznané částky dlužník posléze uhradil uhrazeno a co z této částky je součástí pohledávek přihlášených žalobcem do daného insolvenčního řízení.

Pokud jde o žalobcem uváděné prodloužení promlčecí doby na 10 let, zde soud předně připomíná, že podle ustanovení § 401 obchodního zákoníku Strana, vůči níž se právo promlčuje, může písemným prohlášením druhé straně prodloužit promlčecí dobu, a to i opakovaně; celková promlčecí doba nesmí být delší než 10 let od doby, kdy počala poprvé běžet. Toto prohlášení lze učinit i před počátkem běhu promlčecí doby . Zdejší soud je toho názoru, že prohlášení, které dlužník učinil v rámci shora citovaných Obchodních podmínek, je neplatné pro rozpor s ustanovením § 55 odst. 1 a 2 občanského zákoníku a čl. 3 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. V situaci, kdy je prohlášení o prodloužení promlčecí doby učiněno jednostranně, tedy pouze dlužníkem, zhoršilo se tak jeho smluvní postavení a způsobilo významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, jež z dané smlouvy plynou, a to v neprospěch spotřebitele, který přišel o výhody zákonné (kratší) promlčecí doby. Pokud žalobce poukázal na závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 786/2009 (či předchozí rozhodnutí zdejšího soudu), je třeba zdůraznit, že tato předchozí judikatura ujednání o prodloužení promlčecí doby nepoměřovala ustanovením § 52-57 občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách. Nelze tedy dovodit, že by mělo (mohlo) být přípustné, aby byla ve spotřebitelských smlouvách prodloužena promlčecí doba v neprospěch spotřebitele (viz shodné závěry Vrchního soudu v Praze učiněné v jeho rozsudku ze dne 19. 12. 2013, čj. 102 VSPH 371/2013-75).

Co se pak týče argumentace žalobce, podle níž dlužník uznal závazek ve smyslu ustanovení § 407 obchodního zákoníku, je třeba předeslat, že podle tohoto ustanovení uzná-li dlužník písemně svůj závazek, běží nová čtyřletá promlčecí doba od tohoto uznání. Týká-li se uznání pouze části závazku, běží nová promlčecí doba ohledně této části (odst. 1), přičemž placení úroků se považuje za uznání závazku ohledně částky, z níž se úroky platí (odst. 2). K tomu zdejší soud považuje za nutné uvést, že dle jeho názoru ve spotřebitelských smlouvách nelze toto ustanovení použít. Soud si je vědom toho, že ochrana spotřebitele nemůže být bezbřehá, ustanovení, dle něhož placení úroků či částečné plnění závazků má za následek, že dojde k uznání dluhu, však nemá svůj protějšek v občanském zákoníku a je jednoznačně v obchodním zákoníku zakotveno ve prospěch věřitele tak, aby usnadnilo jeho pozici při vymáhání dluhu. Toto ustanovení je tím však jednoznačně nevýhodné pro dlužníka, tedy spotřebitele. Předpokládá se, že obchodní společnosti a podnikatelé by si v rámci svých podnikatelských aktivit měli být vědomi tohoto ustanovení a následků z něj plynoucích a jednat tedy již s jeho vědomím. U spotřebitelů však něco takového nelze očekávat. Ani v tomto ohledu tedy soud nemohl shledat argumentaci žalobce důvodnou, a proto žalobu v návaznosti na shora uvedené poučení zamítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 163 insolvenčního zákona ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nebo bránění práva, proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Proto soud uložil žalobci, aby v tomto řízení úspěšnému žalovanému zaplatil náhradu nákladů řízení ve výši 10.200 Kč spočívajících v odměně jeho zástupce. Tato odměna je představována třemi úkony právní služby (tedy třikrát 3.100 Kč) spočívajícími v převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě a v účasti při jednání u soudu [§ 7, § 9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb.] a třemi režijními paušály po 300 Kč (§ 13 odst. 3 citované vyhlášky). Lhůta k plnění je podle § 160 odst. l o. s. ř. třídenní s povinností plnit k rukám advokáta podle § 149 odst. l o. s. ř.

Poučení: Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Praze, a to ve třech stejnopisech. Do běhu lhůty se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. Lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (§ 57 odst. 1 a 3 o.s.ř.). Podání učiněné telefaxem nebo v elektronické podobě (bez zaručeného elektronického podpisu), je třeba ve lhůtě tří dnů doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. K těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží (§ 42 odst. 3 o.s.ř.).

V Praze dne 13. srpna 2014

JUDr. Milan Podhrázký, v.r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Nikola Laškovská