33 ICm 3348/2012
čj. 33 ICm 3348/2012-73 sp. zn. insolvenčního řízení: KSPH 41 INS 5557/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Milanem Podhrázkým ve věci žalobce: LAURENCE AND PARTNERS LIMITED, reg. číslo: 4892237, se sídlem 1st floor, 32 Farrington Street, EC4A 4HJ Londýn, Velká Británie, zastoupeného Mgr. Jaromírem Kráčalíkem, advokátem se sídlem Lipová alej 6, 695 01 Hodonín, adresa pro doručování: Václavské náměstí 1, 110 00 Praha 1, proti žalované mu: Insolvenční a správcovská, v. o. s., se sídlem Šumavská 524/31, 602 00 Brno, insolvenční správce dlužníků Nadi a Miloslava Pokorných, oba bytem Zámecká 13/7, 286 01 Čáslav, zastoupenému JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem Revoluční 1082/8, Praha, o určení popřené pohledávky,

takto:

I. Žaloba na určení, že pohledávka žalobce za dlužníky Naďou a Miloslavem Pokorných, oba bytem Zámecká 13/7, 286 01 Čáslav, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 41 INS 5557/2012 ve výši 1.000.000 Kč (pohledávka č. 2), existuje co do důvodu i výše, s e z a m í t á.

II. Žalobce je povinen j e p o v i n e n zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 18.694,50 Kč, a to k rukám JUDr. Ing. Jiřím Davida, LL.M., advokáta.

Od ůvo d ně n í:

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Praze dne 14. 11. 2012 se žalobce domáhá určení, že jeho pohledávka za dlužníky Naďou a Miloslavem Pokorných, oba bytem Zámecká 13/7, 286 01 Čáslav, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 41 INS 5557/2012 ve výši 1.000.000 Kč (pohledávka č. 2), existuje co do důvodu i výše.

Jak žalobce v rámci žaloby připomněl, shora uvedenou pohledávku přihlásil z titulu Smlouvy o úvěru č. 2008800006 ze dne 18. 3. 2008, kterou manželé Pokorní jakožto solidární dlužníci uzavřeli se společností FAST HYPO, a. s., přičemž tato pohledávka byla posléze postoupena na žalobce. Na základě uvedené smlouvy bylo dlužníkům poskytnuto 550.000 Kč, které se dlužníci zavázali vrátit spolu se sjednaným úrokem ve výši 55.000 Kč ročně. Žalovaný v daném insolvenčním řízení popřel dílčí pohledávku č. 2, která představuje smluvní pokutu za prodlení s peněžitými závazky. Podle žalobce ujednání o smluvní pokutě dle čl. 10.1. smlouvy ve výši 0,2% z úvěru za každý den prodlení je přiměřené a dobrým mravům a zásadám poctivého obchodního styku neodporuje. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu žalobce uvádí, že konstrukce smluvní pokuty je platná, přičemž dlužník mohl zabránit růstu celkové výše smluvní pokuty tím, že by svou povinnost vrátit peněžní prostředky splnil v co nejkratší době. Podotknul, že v rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 Nejvyšší soud považuje za přiměřenou smluvní pokutu ve výši 0,5% dlužné částky denně. Dlužníci se dostali do prodlení se splácením již při první splátce, celkově zaplatili pouze 5 splátek, a to vždy se zpožděním, neuhradili ani poplatky splatné s první splátkou úvěru. Žalobci tedy nepochybně nárok na smluvní pokutu vznikl. Žalobce dále upozornil na smysl smluvní pokuty a dodal, že pokud je smlouva o úvěru uzavřena mezi fyzickou osobou a nebankovní společností, existuje vyšší míra rizikovosti ze strany věřitele a tato skutečnost se nutně musí zobrazit i ve vyšší úrokové sazbě, za jakou je úvěr nebankovní poskytován, i v prostředcích zajištění a jejich kombinaci. Proto výše smluvní pokuty není nepřiměřená ani odporující dobrým mravům. Žalobce dále zdůraznil, že výše smluvní pokuty byla razantně ponížena, skutečná výše smluvní pokuty mohla být mnohonásobně vyšší. Pokud žalovaný tvrdí, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku z důvodu jeho neurčitosti, pak žalobce k tomu konstatuje, že zmiňovaný čl. 10.1. jasně uvádí, že závazek uhradit smluvní pokutu vzniká v případě prodlení dlužníka s úhradou kterékoliv jednotlivé splátky nebo prodlení s úhradou peněžitého závazku dle dané smlouvy. Žalobce dále upozornil na odlišnost smlouvy v projednávané věci a ve věci řešené Nejvyšším soudem, na jehož rozhodnutí žalovaný odkázal (sp. zn. 33 Cdo 2730/2008). Všechny peněžité závazky jsou ve smlouvě o úvěru jasně specifikovány a uvedený judikát tedy není pro danou věc relevantní. Žalobce zásadně nesouhlasí ani s tím, že sporná pohledávka není materiálně vykonatelná, neboť v příslušném notářském zápise není uvedeno, do kdy má být osobou povinnou plněno. Upozorňuje na to, že v čl. II. a III. notářského zápisu je jasně stanoveno, že peněžité závazky v těchto článcích konkrétně specifikované se dlužnic zavazují splnit do tří dnů od doručení výzvy původním věřitelem. Podle žalobce tedy notářský zápis splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a sporná pohledávka je vykonatelná.

Žalovaný v obsáhlém vyjádření k žalobě především uvedl, že neplatnost ujednání o smluvní pokutě podle § 39 občanského zákoníku posuzoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ze dvou úhlů pohledu, a to jednak výši smluvní pokuty ve vztahu k zajišťované skutečnosti a dále posuzoval závazkový vztah dle smlouvy o úvěru jako celek a význam smluvní pokuty jako zajišťovacího institutu určeného k zajištění řádného splnění povinností dlužníků. Co se týče výše smluvní pokuty jako takové, je si žalovaný vědom toho, že nepřiměřenost smluvní pokuty nelze posuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení. Toliko tedy nejprve posuzoval výši smluvní pokuty a její přiměřenost pouze v poměru k zajišťované povinnosti z hlediska přiměřenosti její denní sazby. Smluvní pokuta byla sjednána a žalobcem dlužníkům účtována tak, že za každé jednotlivé porušení smluvní povinnosti dlužníků, tedy za prodlení s úhradou každé jednotlivé měsíční splátky, má věřitel právo účtovat smluvní pokutu. Žalovaný zdůrazňuje, že způsob určení smluvní pokuty nebyl sjednán procentem z dlužné částky denně, tak jak je to obvyklé, ale procentem z úvěru jako celku. Žalobce v žalobě uvádí, že ujednání o smluvní pokutě dle čl. 10.1 je přiměřené a není v praxi nikterak neobvyklé. Jako důkaz svého tvrzení se odvolává na rozhodnutí Nejvyššího soudu a uvádí čtyři příklady jeho rozhodnutí. Ve všech případech posuzovaných Nejvyšším soudem však byla smluvní pokuta určena procentem z částky, s níž se dostal dlužník do prodlení. Dále pak, co se týče její výše, v dané věci se jedná o smluvní pokutu nikoliv ve stovkách procent z dlužné částky ročně, jako je tomu ve všech žalobcem uvedených případech posuzovaných Nejvyšším soudem, ale o smluvní pokutu v tisících procent z dlužné částky ročně. Co se týče posouzení výše smluvní pokuty ve vztahu k přiměřenosti její denní sazby, kdy je třeba vzít v úvahu výši zajištěné částky, z níž lze usoudit nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr smluvní a sankční povinnosti (srov. rozsudek sp. zn. 33 Odo 588/2003), dospěl žalovaný k názoru, že smluvní pokuta ve výši 1.100 Kč denně z částky 6.875 Kč je zcela zjevně nepřiměřená významu zajišťované skutečnosti. Dále se žalovaný při posouzení neplatnosti ujednání o smluvní pokutě zabýval otázkou významu smluvní pokuty a jejího postavení v celém závazkovém právním vztahu založeném smlouvou o úvěru. Žalovaný vyšel při posouzení neplatnosti smluvní pokuty v rámci celého závazkového vztahu podle § 39 občanského zákoníku pro rozpor s dobrými mravy z toho důvodu, že za poskytnutí úvěru byl sjednán fixní úrok ve výši 55 000 Kč ročně, což odpovídá minimálně 10 % z dlužné částky ročně. Vzhledem k tomu, že splacení úvěru včetně úroků bylo zajištěno zástavním právem věřitele k nemovitosti v SJM dlužníků, přičemž hodnota zajištění odpovídala minimálně 91 % jistiny, je úrok za poskytnutí úvěru zřetelně vyšší, než poskytují běžně banky na trhu. Dále byl úrok za poskytnutí úvěru sjednán jako fixní pevnou částkou bez ohledu na aktuální výši dlužné částky. Tedy částka úroků se tak, jak je to na trhu poskytování bankovních i nebankovních půjček a úvěrů běžné, s postupnou úhradou jistiny nesnižovala, ale zůstávala stále stejná bez ohledu na aktuální výši nesplacené jistiny. Tato skutečnost je již sama o sobě, s ohledem na ve smlouvě o úvěru dohodnutou dobu splácení úvěru, pro dlužníky značně nevýhodná. Výše úroků se tak v průběhu času zvyšuje a již tato skutečnost dostatečně zohledňuje vyšší riziko na straně žalobce. K zajištění všech závazků dlužníků ze smlouvy o úvěru bylo zřízeno ve prospěch původního věřitele zástavní právo k nemovitostem ve vlastnictví dlužníků. Dále bylo k zajištění všech závazků dlužníků ze smlouvy o úvěru sjednáno ve prospěch původního věřitele zřízeno předkupní právo k uvedeným nemovitostem. Dále byl notářem JUDr. Josefem Holobrádkem sepsán notářský zápis deklarující existenci závazků dlužníků ze smlouvy o úvěru vůči původnímu věřiteli a podmínky jejich úhrady se svolením k přímé vykonatelnosti. Co se týče zajištění povinností dlužníků ze smlouvy o úvěru právy k uvedené nemovitosti, činí obvyklá cena nemovitosti ke dni 18. 5. 2012 dle znaleckého posudku, který je zveřejněn v insolvenčním rejstříku, částku 500 000 Kč a je zřejmé, že v době jednání smlouvy o úvěru v roce 2008 byla její hodnota vyšší. S ohledem na shora uvedené právní instituty sjednané buď to přímo ve smlouvě o úvěru, nebo v návaznosti na ní, je evidentní, že zajištění závazků dlužníků ze smlouvy o úvěru bylo více než dostatečné a nebyl důvod sjednávat smluvní pokutu v takové výši. Podle žalovaného nelze považovat za relevantní tvrzení žalobce, že výše smluvní pokuty byla žalobcem v jeho přihlášce pohledávky razantně ponížena, neboť žalobci musí být známo, že část smluvní pokuty je již promlčena, a dále když pro závěr o platnosti či neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy není významná okolnost, že věřitel uplatnil jen část sjednané smluvní pokuty. Žalovaný se naopak domnívá, že původní věřitel při sjednání smlouvy využil finanční tísně dlužníků a sjednal smlouvu o úvěru za pro dlužníky nevýhodných podmínek. Žalovaný dále upozornil na to, že na daný závazkový vztah se v souladu s § 262 odst. 4 obchodního zákoníku uplatní ujednání o ochraně spotřebitele a spotřebitelských smlouvách uvedená v § 51a a násl. občanského zákoníku, neboť jsou v daném případě splněny podmínky dle § 52 občanského zákoníku. Ustanovení § 56 odst. 1 občanského zákoníku představuje generální klauzuli, podle které nesmění spotřebitelské smlouvy obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Při posuzování ujednání o smluvní pokutě, které samo o sobě nerovnováhu smluvních stran vyvolávat nemusí, nelze odhlédnout od ostatních ujednání posuzované smlouvy a od důsledků, které ujednání mají ve svém souhrnu. Ujednání o smluvní pokutě jako zajišťovací institut je třeba posuzovat v kontextu s ostatními ujednáními smlouvy o úvěru. Ujednání o zajištění závazku dlužníků ze smlouvy o úvěru spočívající v zajištění smluvní pokutou, zástavním právem, předkupním právem, notářským zápisem se svolením k přímé vykonatelnosti a v neposlední řadě výše úroku za poskytnutí úvěru a značně nevýhodný systém jeho stanovení bez zohlednění aktuální výše jistiny činilo z dlužníků rukojmí původního věřitele s požadavkem dobré víry, znamenalo k jejich újmě, co by spotřebitelů jednoznačnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. V tomto ohledu žalovaný uzavírá, že ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě o úvěru je neplatné, neboť v kontextu s jejími ostatními ustanoveními a souvisejícími dokumenty představuje k újmě dlužníků jako spotřebitelů značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran.

Podle žalovaného je dále ujednání o smluvní pokutě neplatné pro neurčitost podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku. V ujednání o smluvní pokutě totiž musí být určitým, konkrétním a srozumitelným způsobem vymezena povinnost, v důsledku jejíhož porušení nárok na smluvní pokutu vzniká. Smluvní pokuta je v dané věci sjednána pro případ prodlení dlužníků s úhradou obecně všech jejich peněžitých závazků ze smlouvy o úvěru. Žalobce v žalobě uvádí, že peněžité závazky jsou jasně ve smlouvě o úvěru specifikovány a k tomu v žalobě dokládá i konkrétní ustanovení a čísla článků smlouvy o úvěru. Žalovaný má však za to, že žalobce zmiňuje pouze toliko primární peněžité závazky dlužníků uvedené ve smlouvě o úvěru, je však evidentní, že mohou ze smlouvy o úvěru a na jejím základě vzniknout i další peněžité závazky dlužníků než ty, které jsou v ní přímo uvedeny (například závazky z titulu odpovědnosti za škodu, které jsou sekundární povahy, a které by vznikly v souvislosti s porušením primárních smluvních povinností ve smlouvě o úvěru). Pokud by kupříkladu vznikl věřiteli ze smlouvy o úvěru z důvodu prodlení dlužníků nárok na náhradu škody, jednalo by se dozajista o peněžitý (penězi vyčíslitelný) závazek vzniklý na základě smlouvy o úvěru. Žalovaný má za to, že takové ujednání o smluvní pokutě, kde není zcela jasně a konkrétně (například s odkazem na jednotlivé články smlouvy) vymezena pokutou zajišťovaná povinnost a tudíž se otvírá prostor pro spekulace jako je např. úvaha uvedená výše, je neurčité a tím pádem neplatné. Žalovaný přezkoumal předmětnou pohledávku jako nevykonatelnou z toho důvodu, že notářský zápis se svolením k přímé vykonatelnosti, o který žalobce vykonatelnost v přihlášce pohledávky opíral, nelze považovat na titul pro soudní výkon rozhodnutí. Žalobce vykonatelnost opírá o notářský zápis s dohodou o přímé vykonatelnosti. V uvedeném notářském zápisu je k případnému závazku dlužníků uhradit smluvní pokutu uvedeno toliko, že dlužníci se zavazují uhradit společně a nerozdílně peněžité závazky dle odst. 10.1 smlouvy o úvěru č. č. 2008800006 ze dne 18. 3. 2008. Jak Nejvyšší soud opakovaně judikoval, je notářský zápis titulem pro soudní výkon rozhodnutí tehdy, jestliže (i) splňuje formální náležitosti stanovené pro sepisování notářských zápisů o právních úkonech uvedené notářském řádu a zároveň (ii) materiální náležitosti, tedy jestliže obsahuje dohodu osoby oprávněné ze závazkového právního vztahu s osobou ze závazkového právního vztahu povinnou, v níž jsou přesně individualizovány oprávněná a povinná osoba a vyznačeny právní důvod plnění, předmět plnění (přesný obsah a rozsah plnění) a doba plnění (přesně a určitě určena doba, do které se povinná osoba zavazuje předmět plnění poskytnout oprávněné osobě) a dále (iii) jestliže osoba povinná v něm svolila k vykonatelnosti. V daném případě notářský zápis, o který věřitel vykonatelnost své dílčí opírá, evidentně shora uvedené náležitosti nesplňuje a nelze tak mít dílčí pohledávku č. 2 za vykonatelnou. Požadavek přesného a určitého určení doby, do které se povinná osoba zavazuje předmět plnění poskytnout oprávněné osobě, nelze zhojit toliko obecnou proklamací, že se dlužníci zavazují závazek splnit do tří dnů od výzvy společnosti FAST HYPO , jak se domnívá žalobce. Žalovaný proto navrhl, aby soud žalobu zamítl.

Své vyjádření žalovaný posléze doplnil ještě tak, že přestože se domnívá, že na daný případ nelze aplikovat rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, podle něhož lze ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích považovat za neplatný právní úkon pro rozpor s dobrými mravy pouze tehdy, pokud by se příčily dobrým mravům okolnosti, za nichž byla smluvní pokuta sjednána, z opatrnosti dodává, že podle jeho názoru dobrým mravům odporovaly i okolnosti, za nichž byla smluvní pokuta jako součást smlouvy sjednána, což lze osvědčit výslechem dlužníků. Žalovaný v tomto ohledu zdůraznil, že postavení spotřebitele nesmí být zhoršeno, a to ani s jeho souhlasem, proto nelze na danou věc aplikovat moderační právo soudu dle § 301 obchodního zákoníku.

Žalobce v replice k vyjádření žalovaného s odkazem na § 544 občanského zákoníku uvedl, že smluvní pokuta ve sjednané výši je v dané věci akceptovatelná a přiměřená. Byla koncipována tak, aby byla závislá na době, po níž byli účastníci v prodlení s úhradou peněžitých závazků. Opětovně zdůraznil, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu smluvní pokuty. Žalobce dále uvedl, že peněžité závazky ve smlouvě o úvěru jsou jasně specifikovány a smluvní pokuta byla sjednána pro zajištění jejich splnění. Pokud žalovaný uvádí, že peněžitým závazkem (mimo těch, na které žalobce odkázal), mohla být například penězi vyčíslitelná škoda, jež by žalobci vznikla v souvislosti s nesplácením úvěru, pak se jedná o čistě účelové tvrzení, neboť obranu proti žalobě žalovaný staví na principu, že zajištění žalobce je přemrštěné a nemravné, na stranu druhou konstruuje další možný nárok, který by mohl žalobce vznášet.

Při jednání u soudu nad rámec svých písemných podání žalovaný upozornil na to, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 9. 2009 nedošlo k postoupení nároku na spornou smluvní pokutu, neboť se jedná o samostatný nárok. Ve vztahu ke smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 21. 2. 2011 pak uvedl, že toto postoupení nebylo dlužníkům řádně oznámeno. Z uvedené smlouvy o postoupení dále plyne, že pohledávka byla zajištěna ještě dvěma blankosměnkami, přičemž s ohledem na data podpisu na smlouvách upozornil i na to, že smlouva nebyla řádně přijata dle občanského zákoníku. Na to žalobce reagoval tak, že s ohledem na čl. 1 odst. 2 obou zmíněných smluv o postoupení pohledávky došlo k postoupení všech pohledávek včetně smluvní pokuty. Dodal, že podle jeho názoru nemá doručení oznámení o postoupení pohledávky vliv na účinnost tohoto postoupení, přesto má za to, že oznámení bylo dlužníkům zasláno a je schopen to doložit.

Z insolvenčního spisu ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 41 INS 5557/2012 především vyplývá, že dne 22. 8. 2012 byl zjištěn úpadek dlužníků Nadi a Miloslava Pokorných, oba bytem Zámecká 13/7, 286 01 Čáslav, soud povolil řešení úpadku dlužníků oddlužením, přičemž insolvenčním správcem byl ustanoven žalovaný (usnesení Krajského soudu v Praze čj. KSPH 41 INS 5557/2012-A-17). Dne 22. 11. 2012 soud schválil společné oddlužení manželů (dlužníků) plněním splátkového kalendáře (usnesení Krajského soudu v Praze čj. KSPH 41 INS 5557/2012-B-12). Dne 11. 8. 2014 soud zrušil oddlužení dlužníků, na majetek každého z nich prohlásil konkurz s tím, že tento bude projednáván jako nepatrný (usnesení Krajského soudu v Praze čj. KSPH 41 INS 5557/2012-B-32, čj. KSPH 41 INS 5559/2012-B-10). Dne 14. 9. 2012 byly zdejšímu soudu doručeny samostatné přihlášky totožné pohledávky žalobce vůči každému z dlužníků v celkové výši 2.610.500 Kč. Dílčí pohledávku č. 1 ve výši 1.696.252 Kč žalobce přihlásil z titulu smlouvy o úvěru č. 2008800006 ze dne 18. 3. 2008 s tím, že se jedná o dlužné splátky jistiny a části úroků. Dílčí pohledávku č. 2 přihlásil ve výši 1.000.000 Kč z titulu smluvní pokuty dle čl. 10.1. uvedené smlouvy s tím, že přihlašuje pouze část této smluvní pokuty. Tuto dílčí pohledávku přihlásil jako vykonatelnou dle notářského zápisu sp. zn. NZ 58/2008, N 66/2008, a zajištěnou majetkem náležejícím do majetkové podstaty dlužníků dle zástavní smlouvy č. 2008800006 ze dne 18. 3. 2008 (přihláška žalobce včetně příloh). Na přezkumném jednání konaném dne 19. 10. 2012 žalovaný pohledávku žalobce popřel co do částky 1.000.000 Kč s tím, že se jedná o nárok z uplatněné smluvní pokuty, přičemž ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro rozpor s dobrými mravy a neurčitost. Současně popřel pohledávku co do pořadí v částce 996.252 Kč a dodal, že dílčí pohledávku č. 2 přezkoumal jako nevykonatelnou, neboť notářský zápis se svolením vykonatelnosti postrádá obecné náležitosti. Dlužnice postupovala na přezkumném jednání shodně se žalovaným, dlužník se nevyjádřil. O popření byl žalobce vyrozuměn (protokol z přezkumného jednání, vyrozumění o popření pohledávky).

Jak soud dále především zjistil, původní věřitel dlužníků, jehož pohledávka byla na žalobce postoupena (Smlouva o postoupení pohledávek ze dne 29. 9. 2009, Smlouva o postoupení pohledávek ze dne 21. 2. 2009), uzavřel s dlužníky dne 18. 3. 2008 smlouvu o úvěru, na základě které poskytl dlužníkům peněžní prostředky ve výši 550.000 Kč s tím, že úvěr bude úročen částkou 55.000 Kč ročně, přičemž dlužníci jsou povinni vrátit úvěr, sjednané úroky a poplatek ve 240 měsíčních splátkách ve výši 6.875 Kč. Dlužníci se zavázali, že k zajištění všech závazků z dané smlouvy zřídí zástavní právo k nemovitostem zapsaným na LV č. 99 (k.ú. Filipov u Čáslavy, obec Čáslav), což dlužníci k zajištění pohledávky dle této smlouvy ve prospěch věřitele učinili na základě zástavní smlouvy ze dne 18. 3. 2008 (zástavní smlouva č. 200880006), a věcné předkupní právo k těmto nemovitostem. Jak si smluvní strany dále sjednaly, věřitel je oprávněn od dané smlouvy odstoupit, pokud se dlužníci dostanou do prodlení s plněním jakéhokoliv závazku z dané smlouvy, přičemž pokud byl před odstoupením od smlouvy věřitelem dlužníkům úvěr poskytnut, je dlužník povinen úvěr vrátit spolu s úroky vypočítanými za celou sjednanou dobu splácení úvěru (čl. 9.1. a 9.3.). Smluvní strany se dále dohodly na ztrátě výhody splátek tehdy, pokud by se dlužník octil v prodlení se splácením kteréhokoliv peněžitého závazku z dané smlouvy. V takovém případě se stává zbývající dluh splatný ihned a věřitel je oprávněn požadovat okamžitou úhradu celé dosud nesplacené části úvěru, poplatku i úroků sjednanou za celou dobu splácení úvěru (čl. 10.2.). Současně se účastníci dohodli, že v případě prodlení dlužníka s úhradou kterékoliv jednotlivé splátky nebo prodlení s úhradou peněžitého závazku dlužníka podle této smlouvy, se dlužník zavazuje zaplatit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,2% z úvěru za každý i započatý den prodlení (čl. 10.1) (Smlouva o úvěru č. 2008800006). Jak soud dále zjistil z notářského zápisu sepsaného dne 18. 3. 2008 JUDr. Josefem Holobrádkem, notářem v Břeclavi, obsahující dohodu o přímé vykonatelnosti, že dlužníci se zavázali hradit žalobci peněžité závazky plynoucí ze shora uvedené smlouvy, a to včetně závazku dle čl. 10.1 smlouvy a to do tří dnů od doručení výzvy společnosti FAST HYPO, a. s. (notářský zápis NZ 58/2008, N 66/2008).

K první z otázek, která je mezi účastníky sporná, tedy k neplatnosti ujednání týkajícího se sporné smluvní pokuty pro rozpor s dobrými mravy, soud nejprve připomíná, že podle ustanovení § 544 odst. 1 občanského zákoníku, sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Podle § 544 odst. 2 téhož zákona pak lze smluvní pokutu sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení. Z ustanovení § 39 občanského zákoníku, jehož porušení žalovaný předně namítá, pak vyplývá, že neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 3 odst. 1 téhož zákona pak výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Podle ustanovení § 41 občanského zákoníku pak vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

Pokud jde o spornou smluvní pokutu, zde soud v obecné rovině předesílá, že institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků. Jejím smyslem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Zároveň má sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Sjednání pokuty a její výše je zásadně věcí vzájemné dohody stran, to však neznamená, že by v každém jednotlivém případě mohla být pokuta sjednána v neomezené výši. Zákon výslovně neupravuje omezení při jednání o výši smluvní pokuty, avšak při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy je výše smluvní pokuty jedním z rozhodujících hledisek. Při úvaze o obsahu a rozsahu přiměřenosti ujednání o smluvní pokutě je třeba vedle samotné výše přihlédnout i k účelu smluvní pokuty, k okolnostem, za nichž byla sjednána, k výši zajištěné částky, ke vzájemnému poměru výše hlavního závazku a smluvní pokuty případně k příčinám, proč celková výše smluvní pokuty dostoupila požadované částky. V tomto ohledu lze připomenout, stejně jak již učinil žalobce, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze v žádném případě usuzovat jen z její celkové výše, je-li důsledkem prodlení dlužníka, kdy její výše plně odvisí od doby, po kterou dlužníci neplnili smluvní pokutou zajištěné povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4956/2007).

V projednávané věci je dále podstatné, že na posuzovanou smlouvu o úvěru dopadala ustanovení zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, jež byl účinný v době uzavření předmětné smlouvy, neboť v daném případě šlo o půjčku za úplatu a šlo o smlouvu uzavřenou mezi žalobcem jako dodavatelem (při uzavření smlouvy jednal v rámci své obchodní činnosti) a spotřebitelem (dlužníky). Úvěr byl dlužníkům zjevně poskytnut k jejich osobní spotřebě (dlužníci tedy nejednali při uzavření smlouvy o úvěru v rámci své obchodní či podnikatelské činnosti). Na takovou smlouvu se přitom subsidiárně vztahují ustanovení občanského zákoníku, a to jak o spotřebitelských smlouvách (§ 52-§ 57 občanského zákoníku), tak o platnosti právních úkonů, včetně shora již citovaného ustanovení § 39 téhož zákona a souvisejícího ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Toto ustanovení je nutné vztáhnout i na výkon práv a povinností založených ujednáním smluvních stran o smluvní pokutě. Citované ustanovení je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, mu umožňuje požadovanou ochranu odepřít. V rámci úvahy o dobrých mravech je třeba vycházet rovněž z toho, zda souladné s dobrými mravy je takové ujednání, jež vymezuje práva a povinnosti účastníků smlouvy vyváženě, tedy aby získanému právu odpovídaly povinnosti, které na sebe dlužník ze smlouvy bere, a naopak. To však v projednávané věci podle názoru zdejšího soudu dovodit nelze.

K posuzovanému institutu smluvní pokuty lze ještě v souvislosti s výší smluvní pokuty poznamenat, že je třeba, aby smluvní pokuta zahrnovala všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat, přičemž musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou pobídkovou výši. Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je pak třeba rovněž vzít nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti. V návaznosti na výše uvedené proto soud v projednávané věci dospěl k závěru, že posuzovaná smluvní pokuta je ve vztahu k dalším závazkům plynoucím z dané smlouvy dlužníkům nepřiměřená, přičemž v tomto ohledu není podle názoru zdejšího soudu rozhodné, že smluvní pokuta přihlášena žalovaným byla dle jeho tvrzení razantně ponížena . V projednávané věci především nelze přehlédnout, že posuzovaná smluvní pokuta zajišťovala jakékoliv prodlení dlužníků, tedy případně již i první prodlení dlužníků s úhradou měsíční splátky ve výši 6.523 Kč, přičemž byla počítána z celé částky úvěru. Současně je nutno zdůraznit, že podle dané smlouvy, pokud se dlužníci dostali do prodlení s plněním jakéhokoliv závazku z dané smlouvy (tedy byť jediné splátky), byli povinni úvěr vrátit spolu s úroky vypočítanými za celou sjednanou dobu splácení úvěru (čl. 9.1. a 9.3.). Smlouva byla dále konstruována tak, že výše úroků stanovená pevnou částkou (nikoliv procentně) se (bez ohledu na jeho již splacenou část) po celou dobu nesnižuje, přičemž závazek byl též zajištěn zástavním právem váznoucím ve prospěch žalobce na nemovitostech dlužníků a současně i věcným předkupním právem k těmto nemovitostem. V návaznosti na výše uvedené je třeba opětovně zdůraznit, že z hlediska posuzování souladu ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy není relevantní pouze výše smluvní pokuty, která by případně i v projednávané věci bez přihlédnutí k dalším okolnostem mohla obstát, ale podstatné jsou též další okolnosti související především s vyvážeností práv a povinností účastníků smlouvy. S ohledem na to proto soud dospěl k závěru, že ujednání o posuzované smluvní pokutě je neplatné dle ustanovení § 39 občanského zákoníku a ustanovení § 56 odst. 1 téhož zákona, jež určuje, že spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ve spojení s dalšími smluvními ujednáními v posuzované smlouvě lze totiž ujednání o smluvní pokutě jen stěží hodnotit jako vyvážené. V návaznosti na tyto závěry považoval soud za nadbytečné provádět žalovaným navržený výslech dlužníků a blíže hodnotit k návrhu žalovaného provedené důkazy dokládající působení žalobce na českém finančním trhu.

Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti smluvního ujednání, na jehož základě žalobce uplatňoval spornou pohledávku, nemohl vyhovět žalobě na určení, že přihlášená pohledávka žalobce za dlužníky do daného insolvenčního řízení byla přihlášena po právu. Proto se soud již nezabýval otázkou neplatnosti daného smluvního ujednání pro nesrozumitelnost, a protože pohledávka nebyla zjištěna, bylo též nadbytečné zabývat se též otázkou vykonatelnosti této pohledávky. Ze stejných důvodů pak soud neřešil ani žalovaným u ústního jednání vznesené námitky související s postoupením pohledávek na žalobce. Pojednání této otázky by na výsledku řízené ničeho nezměnilo, navíc by vyžadovalo další dokazování (po příslušném poučení soudu o nezbytném doplnění tvrzení resp. důkazních návrhů); ostatně pokud jde o argument žalovaného, podle něhož dlužníkům nebylo řádně doručeno oznámení o postoupení pohledávky, tímto fakticky žalovaný zpochybňuje svůj popěrný úkon, kdy část takto postoupené pohledávky uznal.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 163 insolvenčního zákona ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nebo bránění práva, proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Proto soud uložil žalobci, aby v tomto řízení úspěšnému žalovanému zaplatil náhradu nákladů řízení ve výši 18.694,50 Kč spočívajících v odměně jeho zástupce. Tato odměna je představována čtyřmi úkony právní služby po 3.100 Kč spočívajícími v převzetí zastoupení, písemném podání ve věci samé, další porady s klientem překračující 1 hodinu a v účasti při jednání u soudu [§ 7, § 9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 1 písm. a), c), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], jedním úkonem po 1.550 Kč spočívajícím v procesním návrhu na složení jistoty za náklady řízení [§ 7, § 9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 2 písm. d) citované vyhlášky], pěti režijními paušály po 300 Kč (§ 13 odst. 3 citované vyhlášky), to vše navýšeno o odpovídající 21% DPH ve výši 3244,50 Kč. Lhůta k plnění je podle § 160 odst. l o. s. ř. třídenní s povinností plnit k rukám advokáta podle § 149 odst. l o. s. ř.

Po uče ní : Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Praze, a to ve dvou stejnopisech. Do běhu lhůty se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. Lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (§ 57 odst. 1 a 3 o.s.ř.). Podání učiněné telefaxem nebo v elektronické podobě (bez zaručeného elektronického podpisu), je třeba ve lhůtě tří dnů doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. K těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží (§ 42 odst. 3 o.s.ř.).

V Praze dne 27. srpna 2014

JUDr. Milan Podhrázký, v.r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Nikola Laškovská