33 ICm 307/2011
Číslo jednací: 33 ICm 307/2011-10 Sp.zn. ins. řízení: KSOS 33 INS 11205/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem Mgr. Rostislavem Krhutem v právní věci žalobkyně Mgr. Kateřiny Širhalové LL.M., se sídlem Palackého 641/11, 779 00 Olomouc, insolvenční správkyně dlužnice Hany anonymizovano , anonymizovano , Zeyerova 857/7, 779 00 Olomouc proti žalované Komerční bance, a.s., IČO 45317054, Na Příkopě 33, 110 00 Praha 1, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem Vyskočilova 1326/5, 140 00 Praha 4, o určení neexistence pohledávky,

t a k t o:

I. Určuje se, že žalovaná nemá za dlužnicí Hanou anonymizovano , anonymizovano , Zeyerova 857/7, 779 00 v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. KSOS 33 INS 11205/2010 pohledávku ve výši 28.004,45 Kč představující smluvní úroky z prodlení a pohledávku ve výši 61.200,-Kč z titulu nákladů rozhodčího řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit státu České republice-Krajský soud v Ostravě soudní poplatek ve výši 1.000,-Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, na účet Krajského soudu v Ostravě číslo 3703-4123761/0710, KS 1148, VS 3342030711.

O d ů v d n ě n í:

Incidenční žalobou doručenou soudu dne 9.2.2011 se žalobkyně domáhala určení, že žalovaná nemá za dlužnicí pohledávku ve výši 28.004,45 Kč představující smluvní úroky z prodlení. Žalobkyně uvedla, že tyto smluvní úroky z prodlení nejsou po právu, protože ve spotřebitelských vztazích nelze sjednat smluvní úroky z prodlení, pouze lze požadovat úroky z prodlení v zákonné výši. Dále žalobkyně popřela nárok žalobkyně na pohledávku ve výši 61.200,-Kč, která představuje náklady rozhodčího řízení, jež vznikly v souvislosti s vydáním nicotného rozhodčího nálezu.

Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žádá smluvní úroky z prodlení, na kterých se s dlužnicí na základě smlouvy o úvěru dohodly, když si smluvní strany mohou dohodnout úrok z prodlení i v jiné než pouze zákonné výši. Dále ve svém vyjádření uvedla, že rozhodčí doložka obsažená ve smlouvě je platná včetně vydaného rozhodčího nálezu.

Soud ve věci rozhodl v souladu s ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.), neboť účastníci řízení s tímto postupem souhlasili (souhlas žalobkyně je vyjádřen přímo v žalobě; žalovaná se k výzvě soudu, obsahující doložku ve smyslu ust. § 101 odst.4 o.s.ř. nevyjádřila) a ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů.

Před meritorním projednáním žaloby insolvenční správkyně na uplatnění popření vykonatelné pohledávky přihlášeného věřitele soud přednostně zkoumá, zda jsou splněny formální předpoklady pro projednání takové žaloby, tak jak to vyplývá z ust. § 199 zákona č. zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon (dále jen IZ), tedy včasnost žaloby a okruh účastníků řízení.

Spisem Krajského soudu v Ostravě sp.zn. KSOS 33 INS 11205/2010 bylo prokázáno, že usnesením Krajského soudu v Ostravě sp.zn. KSOS 33 INS 11205/2010 ze dne 9.11.2010, které téhož dne nabylo právní moci, byl zjištěn úpadek dlužnice Hany anonymizovano a bylo povoleno oddlužení a žalobkyně byla ustanovena do funkce insolvenční správkyně Mgr. Kateřina Širhalová, LL.M. Včasnou přihláškou doručenou soudu dne 9.12.2010, evidovanou v oddíle spise P9, přihlásila žalovaná do insolvenčního řízení pohledávku v celkové výši 390.165,66 Kč. Na přezkumném jednání konaném dne 10.1.2012 žalobkyně v postavení insolvenční správkyně popřela tuto pohledávku v celkové výši 89.204,45 Kč s tím, že popěrný úkon se týká přihlášených smluvních úroků z prodlení ve výši 28.004,45 Kč, tj. rozsahu, v jakém převyšují zákonné úroky z prodlení a dále náklady rozhodčího řízení ve výši 61.200,--Kč vzniknuvší v souvislosti s vydáním neplatného rozhodčího nálezu na základně neplatné rozhodčí doložky. Žaloba insolvenční správkyně byla dne 9.2.2011 doručena Krajskému soudu v Ostravě.

Z uvedeného je zřejmé, že žaloba byla podána včas ve smyslu ust § 199 odst. 1 IZ, tj. ve lhůtě 30 dnů ode dne konání přezkumného jednání, osobou aktivně legitimovanou (tj. popírající insolvenční správkyní) a směřuje proti řádně přihlášenému věřiteli, jehož vykonatelná pohledávka byla popřena, čili jsou splněny všechny formální předpoklady k projednání žaloby.

Z obsahu přihlášky pohledávky žalované (P9) soud zjistil, že žalovaný přihlásil dílčí pohledávku č.1 v celkové výši 390.026,46 Kč sestávající z nevrácené jistiny úvěru ve výši 269.962,37 Kč, úroků, úroků z prodlení a nákladů řízení ve výši 120.064,09 Kč. Dále přihlásil dílčí pohledávku č. 2 ve výši 139,20 Kč ze smlouvy o zřízení a vedení IDEAL konta ze dne 25.8.2008. Dílčí pohledávka č. 1 vznikla ze smlouvy reg. č.0811108225321, která byla uzavřena mezi žalovanou a dlužnicí dne 18.11.2008. Z této smlouvy vyplývá, že žalovaná se zavázala poskytnout dlužnici úvěr ve výši 220.000,--Kč a dlužnice se zavázala jistinu úvěru splatit do 20.10.2014 prostřednictvím 70 měsíčních anuitních splátek ve výši

4.481,--Kč. Úrok byl dohodnut ve výši 12,83% z vyčerpané jistiny úvěru a RPSN činilo 14.42%. Dlužnice a věřitel se s odkazem na ust. § 273 obchodního zákoníku dohodli, že nedílnou součástí úvěrové smlouvy jsou všeobecné obchodní podmínky banky a dále úvěrové podmínky pro fyzické osoby nepodnikatele.

Podle článku XIII. bod 1. úvěrových podmínek pro fyzické osoby nepodnikatele v případě, že se dlužník ocitne v prodlení s úhradou jakéhokoliv svého závazku ze smlouvy o úvěru je banka oprávněna požadovat úroky z prodlení ve výši rozdílu mezi sazbou pro úroky z prodlení určenou v příslušném Oznámení a úrokovou sazbou z úvěru. Změní-li se v době prodlení dlužníka sazba pro výpočet úroků z prodlení nebo sazba pro výpočet úroků z úvěru, je dlužník povinen platit ode dne účinnosti změny úroky z prodlení určené podle nově stanovené sazby. Článek XIV. úvěrových podmínek pro fyzické osoby nepodnikatele obsahuje dohodu o tom, že majetkové spory, které vzniknou ze smlouvy o úvěru budou rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení, a to jedním rozhodcem jmenovaným správcem seznamu rozhodců ze seznamu rozhodců vedeném Společností pro rozhodčí řízení a.s., IČ 26421381 se sídlem Praha 2, Sokolská 60 PSČ 120 00 podle Jednacího řádu pro rozhodčí řízení Společnosti pro rozhodčí řízení a.s. Smluvní strany prohlásily, že jsou srozuměny s obsahem Jednacího řádu pro rozhodčí řízení této společnosti, Pravidly o nákladech rozhodčího řízení, Sazebníkem odměn rozhodců, Organizačním řádem a jejím Kancelářským řádem. O právech a povinnostech plynoucích z těchto dokumentů se smluvní strany mohly informovat v sídle Společnosti pro rozhodčí řízení a.s. nebo na internetové adrese www.rozhodci-rizeni.cz.

Z listiny nazvané jako přehled poplatků spojených s úvěrem soud zjistil, že se jedná o nikým nepodepsaný formulář žalobce (věřitele) zpracovaný v tabulkové formě dne 18.11.2008, ve kterém je uvedeno, že výše sazby pro výpočet úroků z prodlení platné ke dni uzavření smlouvy činí 25% p.a.. Listinou označenou jako rozhodčí nález ze dne 26.07.2010 sp.zn. K/2010/0226 bylo prokázáno, že rozhodce JUDr. Jan Brož, který byl jmenován správcem seznamu rozhodců Společnosti pro rozhodčí řízení a.s. a funkci rozhodce přijal, odvodil svou pravomoc rozhodce z článku XIII. úvěrových podmínek (dle úvěrových podmínek, které byly součástí smlouvy správně z článku XIV.) jakožto nedílné součásti smlouvy. Žalobkyně, tj. věřitel-Komerční banka, a.s. se domáhala proti dlužnici Haně anonymizovano zaplacení částky 269.962,37 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení, přitom svůj nárok opírala o smlouvu ze dne 18.11.2008 reg. č. 0811108225321. V rozhodčím nálezu rozhodce uložil dlužnici zaplatit věřiteli 269.962,37 Kč s úroky ve výši 12,83% p.a. z částky 217.871,16 Kč ode dne 17.03.2010 do zaplacení a s úroky z prodlení ve výši 25% p.a. z částky 250.116,23 Kč ode dne 17.03.2010 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 61.100,--Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu. Dle doložky vyznačené rozhodcem nabyl rozhodčí nález právní moci dne 25.8.2010 a vykonatelnosti 30.8.2010.

Z výše uvedeného soud vzal za prokázané, že mezi žalovanou a dlužnicí došlo dne 18.11.2008 k uzavření smlouvy reg. č. 0811108225321, na základě které žalovaná poskytla finanční prostředky dlužnici ve výši 220.000,-Kč, přičemž se dlužnice tuto částku zavázala vrátit do 20.10.2014 prostřednictvím 70 měsíčních anuitních splátek ve výši 4.481,--Kč a zaplatit úrok ve výši 12,83% z vyčerpané jistiny úvěru a RPSN činilo 14.42%. V případě prodlení dlužnice se splácením této částky se tato zavázala uhradit úrok z prodlení ve výši 25% p.a. z dlužné částky. Dále bylo mezi účastníky této smlouvy sjednáno, že případné majetkové spory, které z ní vzniknou, budou rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení. Z důvodu, že dlužnice byla v prodlení se splácením poskytnuté finanční částky, byla věc předána k rozhodnutí rozhodci JUDr. Janu Brožovi ustanovenému dle jednacího řádu

Společnosti pro rozhodčí řízení a.s. v souladu s úvěrovými podmínkami. Na základě rozhodčího nálezu byla dlužnice zavázána uhradit žalované dlužnou jistinu včetně smluvních úroků a sjednaných úroků z prodlení.

Otázku, zda má žalovaná pohledávku ve výši 28.004,45 Kč z titulu kapitalizovaných úroků z prodlení v sazbě 25% ročně z dlužné jistiny, tj. nad zákonné úroky z prodlení ve výši 12.767,92 Kč (uznané insolvenční správkyní), je třeba posoudit z hlediska ust. § 497, ust. § 261 odst. 3 písm. d) a ust. § 262 odst. 4 zákona č. 519/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen obch.z.).

Dle ust. § 497 obch.z. věřitel na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a dlužník se zavazuje tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

Dle ust. 261 odst. 3 písm. d) obch.z. se úvěrová smlouva jako závazkový vztah řídí obch. z.

Dle ust. § 262 odst. 4 obch.z. pokud smluvní strana není podnikatelem nese odpovědnost za porušení povinnosti ze vztahu specifikovaném v ust. § 261 odst. 3 písm.d) podle zákona č. 40/1964Sb., občanský zákoník (dále jen OZ) a na její závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

Dle ust. § 517 odst. 2 OZ jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis-ust. § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákona.

Podle ust. § 39 OZ, je neplatný ten právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Soud předmětnou smlouvu vyhodnotil jako smlouvu o úvěru, v níž žalovaná měla postavení dodavatele a dlužnice spotřebitele, neboť posuzovanou smlouvu neuzavírala v postavení podnikatele jednajícího v rámci své podnikatelské činnosti. S ohledem na postavení dlužnice soud aplikoval kogentní ust. § 517 odst. 2 OZ, které určuje, že jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení. Dohoda stran o úroku z prodlení tak jak ji obsahovala předmětná smlouva o úvěru převyšující zákonný úrok z prodlení je absolutně neplatným právním úkonem dle ust. § 39 OZ, neboť toto ujednání je v rozporu s ust. § 262 odst. 4 obchodního zákoníku a ust. § 517 odst. 2 OZ (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.10.2008 sp.zn. 32 Odo 873/2006 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 8/2009 Rc 87/2009 ).

Pokud jde o samotnou platnost či neplatnost rozhodčí doložky a nicotnost rozhodčího nálezu, je nutno konstatovat, že z hlediska ust. § 497, ust. § 261 odst. 3 písm. d) obch.z. a kogentního ustanovení § 262 odst. 4 obch.z., je třeba ve vztahu k smluvní straně smlouvy o úvěru, která není podnikatelem, použít ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele (§ 52 a násl. OZ, zejména pak § 55, § 56 OZ ve znění platném k datu uzavření smlouvy.

Ust. § 55 odst. 1 OZ stanoví, že smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, která mu zákon poskytuje nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Podle odst. 2 se ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu § 56 považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§ 40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy. Podle odst. 3 v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější.

Podle ust. § 56 odst. 1 OZ spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavky dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Podle odst. 2 ustanovení odst. 1 se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění. V odst. 3 jsou pak demonstrativním způsobem uvedena smluvní ujednání, která se považují za nepřípustná ve spotřebitelských smlouvách.

Ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě lze připustit pouze za předpokladu, že podmínky ustanovení rozhodce a dohodnuté podmínky procesního charakteru budou účastníkům řízení garantovat rovné zacházení, což ve vztahu spotřebitel-podnikatel znamená zvýšenou ochranu slabší strany, tj. spotřebitele, a že dohodnutá procesní pravidla budou garantovat spravedlivé řízení, včetně možnosti přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci jak to umožňuje platný zákon o rozhodčím řízení, což fakticky znamená, že strany se mohou dohodnout v rozhodčí smlouvě, že rozhodčí nález může být k žádosti některé z nich nebo obou přezkoumán jinými rozhodci tak, jak to uvádí ust. § 27 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 5.10.2011 sp.zn. II. ÚS 2164/10).

Neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle ust. § 39 OZ pro rozpor se zákonem. (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS č. 9/2011).

V daném případě byla rozhodčí doložka zapracovaná věřitelem do článku XIV. úvěrových podmínek, které jsou nedílnou součástí smlouvy o úvěru a dlužnice Hana anonymizovano se svým podpisem úvěrové smlouvy zavázala tyto podmínky dodržovat, aniž měla možnost jejich obsah jakýmkoliv způsobem ovlivnit. Jde tedy o případ, kdy rozhodčí doložka nebyla sjednána individuálně při sepisu smlouvy a tuto smluvní podmínku, která nebyla individuálně sjednána, je nutno považovat za nepřiměřenou, neboť v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy v neprospěch spotřebitele (soud zastává názor, že spotřebitel se může vzdát práva na soudní ochranu garantovanou státem pouze rozhodčí doložkou individuálně sjednanou). S ohledem na ust. § 55 a § 56 občanského zákoníku ve znění platném k datu uzavření smlouvy i s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky i Evropského soudního dvora a (srovnej například rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 27.6.2000 ve spojených věcech C-240/98 až C-244/98 (Océano Grupo Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a spol.) ujednání článku XIV. Úvěrových podmínek pro fyzické osoby nepodnikatele posoudil soud v tomto konkrétním za neplatné pro rozpor se zákonem dle ust. § 39 OZ, neboť neobsahovalo přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, odkazovalo na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona.

Soud se k námitce žalované zabýval také tím, že dlužnice měla možnost napadnout rozhodčí nález žalobou o zrušení rozhodčího nálezu dle příslušných ustanovení zákona č. 216/1994., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, v zákonné lhůtě, ačkoli tak v zákonné lhůtě neučinila. Soud zastává názor, že s ohledem na právní úpravu rozhodčího řízení platnou do 31.3.2012 nemohl být spotřebitel omezen v právu namítat neplatnost rozhodčího nálezu žádnou lhůtou a soud je oprávněn přezkoumávat rozhodčí nález a rozhodčí smlouvu i mimo řízení o zrušení nálezu zahájené na návrh spotřebitele v zákonné propadné lhůtě. Tento výklad odpovídá komunitární úpravě spotřebitelského práva a rozhodnutím Evropského soudního dvora (dále jen ESD ). V rozsudku ESD ze dne 27.6.2000 ve věci C-240/98 až C-244/98 Oceáno Grupo Editorial SA proti Raci Murciano Quintero byl konstatován předpoklad, že spotřebitel je při uzavírání smluv ve slabším postavení, a to jak z hlediska vyjednávací pozice, tak z hlediska vědomostí, což jej vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž by mohl ovlivnit jejich obsah. Účel článku 6 směrnice, který členským státům ukládá, aby přijaly právní úpravu stanovující nezávaznost nepřiměřených podmínek pro spotřebitele, by nebyl naplněn, pokud by byl spotřebitel povinen namítnout nepřiměřenost takové podmínky. Systém ochrany zavedený směrnicí je založen na myšlence, že nerovnováha mezi spotřebitelem a dodavatelem může být korigována pouze pozitivním zásahem, nespojeným se stranami smlouvy. V rozhodnutí Asturcom Telecomunicaciones SL vs. Cristina Rodríguez Nogueira-věc C-40/08 zase ESD poměřoval národní (zde španělskou) právní úpravu rozhodčího řízení testem efektivity a rovnocennosti, a to ve vztahu k časovému omezení spotřebitele napadat neplatnost rozhodčího nálezu u vnitrostátního soudu. V této věci ESD konstatoval, že v souladu se zásadou efektivity nesmějí být podmínky pro omezení spotřebitele napadat neplatnost rozhodčího nálezu z důvodu znevýhodňující rozhodčí doložky upraveny tak, že by v praxi nadměrně ztěžovaly nebo znemožňovaly výkon práv přiznaných právním řádem Společenství. Pohlíženo optikou eurokonformního výkladu na posuzovanou věc soudu nezbývá než konstatovat, že právní úprava rozhodčího řízení podle zákona č. 216/1994 Sb., ve znění účinném do 31.3.2012, neposkytovala spotřebiteli dostatečně efektivní ochranu proti neplatným rozhodčím smlouvám (pro rozpor s právem na ochranu spotřebitele) a spotřebitele, popř. jinou legitimovanou osobu (např. insolvenčního správce při popěrném úkonu) tak nelze časově omezit při zpochybňování rozhodčích nálezů. Za stěžejní v tomto směru soud považuje skutečnost, že zákon neukládal podnikateli nebo rozhodci informovat spotřebitele o všech důsledcích, které pro něho mohou uzavřením rozhodčí doložky nastat, o právech spotřebitele v rozhodčím řízení, poučení o možnosti podat žalobu na zrušení nálezu k soudu a že neumožňoval soudu přezkoumávajícího rozhodčí nález vydaný ve sporu mezi spotřebitelem a podnikatelem posoudit soulad nároku podnikatele s hmotněprávní úpravou na ochranu spotřebitele. Z výše uvedených důvodů soud nepovažuje právní úpravu rozhodčího řízení ve znění účinném do 31.3.2012 za dostatečně efektivní v kontextu rozhodnutí ESD, neboť pro nedostatek informovanosti a poučení výrazně ztěžovala výkon práv spotřebitele v rozhodčím řízení a v následující fázi po doručení rozhodčího nálezu. Dle názoru soudu teprve nová právní úprava rozhodčího řízení účinná od 1.4.2012 zajišťuje spotřebiteli dostatečná práva v průběhu rozhodčího řízení a lze ji považovat za souladnou s výše naznačenou komunitární právní úpravou, což bylo ostatně jejím hlavním cílem. Soud tedy uzavírá, že s ohledem na uvedené nelze námitce žalované vyhovět.

Žalovaná a dlužnice uzavřeli dne 18.11.2008 smlouvu o úvěru dle ust. § 497 obch.z., přičemž dlužnice při jejím uzavření byla dle ust. § 261 a 262 odst. 4 obch. z. v postavení spotřebitele, nese tedy odpovědnost za porušení povinnosti z tohoto vztahu podle občanského zákoníku a proto je nutné aplikovat ve vztahu k její povinnosti hradit úroky z prodlení kogentní ust. § 517 odst. 2 OZ. Námitka žalované, že smluvní úroky z prodlení, na kterých se s dlužnicí na základě smlouvy o úvěru dohodly, když si smluvní strany mohou dohodnout úrok z prodlení i v jiné než pouze zákonné výši zde ve světle citovaných kogentních ustanovení neobstojí.

Součástí smlouvy o úvěru byly v souladu s ust. § 273 obch.z. sjednáno, že nedílnou součástí úvěrové smlouvy jsou všeobecné obchodní podmínky banky a dále úvěrové podmínky pro fyzické osoby nepodnikatele. Tyto podmínky obsahovaly rozhodčí doložku s tím, že případné spory z této smlouvy vzniklé bude řešit rozhodce. Tato doložka byla soudem shledána za neplanou dle ust. § 39 OZ, neboť nebyla individuálně sjednána (byla obsažena ve formulářových smluvních podmínkách), neobsahovala přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, tedy nestanovila transparentní a jednoznačné pravidla pro určení rozhodce, kdy ustanovení rozhodce bylo vázáno na jeho jmenování Společností pro rozhodčí řízení a.s., a odkazovala na ,,rozhodčí řád" vydaný touto společnost, která není stálým rozhodčím soudem. Neplatnost rozhodčí doložky má za následek nedostatek pravomoci rozhodce k vydání nálezu a vydaný rozhodčí nález je pro nedostatek pravomoci rozhodce nicotný a nemůže být ani způsobilým právním titulem pro náklady rozhodčího řízení.

S ohledem na uvedené dospěl soud k závěru, že uplatněná pohledávka žalované ve výši 61.200,-Kč představující náklady rozhodčího řízení stejně tak pohledávka představující smluvní úroky z prodlení ve výši 28.004,45 Kč není po právu.

Žalobce byl v řízení procesně úspěšný a měl by podle ust. 163 IZ ve spojení s ust. §142 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení, ale žalobci podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastník nemá právo na náhradu nákladů.

Podle ust. § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991Sb., zákona o soudních poplatcích účinného do 31.8.20011 rozhodl soud o přenosu poplatkové povinnosti na procesně neúspěšnou žalovanou a uložil žalované zaplatit soudní poplatek ve výši 1.000,-Kč, který odpovídá položce 10 sazebníku soudních poplatků (srov. čl. II, bod 1 zákona č. 218/2011 Sb.).

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od jeho doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci, prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě.

Nezaplatí-li žalovaný vyměřený soudní poplatek ve stanovené lhůtě, bude vymáhán,

V Ostravě dne 04.03.2013

Za správnost vyhotovení: Mgr. Rostislav Krhut v.r. Petra Závorová samosoudce