33 ICm 3014/2012
č.j.: 33 ICm 3014/2012-34 sp. zn. insolvenčního řízení: KSPH 38 INS 7635/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Milanem Podhrázkým ve věci žalobce: Profidebt, s. r. o., IČ 27221971, se sídlem Jindřišská 24/941, Praha 1, adresa pro doručování: Za Pasáží 1609, Pardubice, proti žalovanému: Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s., IČO: 29414873, se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, insolvenční správce dlužníka Ladislava anonymizovano , anonymizovano , bytem Skramníky 20, o určení popřené pohledávky,

takto:

I. Určuje se, že část pohledávky č. 1 žalobce za dlužníkem Ladislavem Peštou, anonymizovano , bytem Skramníky 20, ve výši popřené insolvenčním správcem, tedy ve výši 71.382,93 Kč, byla do insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSPH 38 INS 7635/2012 přihlášena jako pohledávka nezajištěná a vykonatelná p o p r á v u.

II. Ve zbývající části, tedy v určení, že část pohledávky č. 2 žalobce za dlužníkem Ladislavem Peštou, anonymizovano , bytem Skramníky 20, ve výši popřené insolvenčním správcem, tedy ve výši 58.089,51 Kč, byla do insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSPH 38 INS 7635/2012 přihlášena po právu, se žaloba z a m í t á.

III. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Praze dne 15. 10. 2012 se žalobce domáhá určení, že část jeho dílčí pohledávky č. 1 za dlužníkem Ladislavem Peštou, anonymizovano , bytem Skramníky 20, ve výši popřené insolvenčním správcem, tedy ve výši 71.382,93 Kč, byla do insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSPH 38 INS 7635/2012 přihlášena jako pohledávka nezajištěná a vykonatelná po právu. Současně se domáhá určení, že část jeho dílčí pohledávky č. 2 za uvedeným dlužníkem ve výši popřené insolvenčním správcem, tedy ve výši 58.089,51 Kč, byla do daného insolvenčního řízení přihlášena po právu.

Žalobce v rámci žaloby předně připomněl, že do shora uvedeného insolvenčního řízení přihlásil za dlužníkem dvě pohledávky v celkové výši 576.356,77 Kč (dílčí pohledávku č. 1 ve výši 240.766,46 Kč a dílčí pohledávku č. 2 ve výši 335.590,31 Kč). Na přezkumném jednání žalovaný popřel dílčí pohledávku č. 1 co do výše 71.382,93 Kč a dílčí pohledávku č. 2 co do výše 58.089,51 Kč. Ve vztahu k pohledávce č. 1 žalobce uvedl, že tato mu byla postoupena společností GE Money Bank, a. s., na základě smlouvy o úvěru ze dne 1. 4. 2009, č. 0192621118. Dne 18. 6. 2011 uzavřel žalobce s dlužníkem dohodu o uznání dluhu, v níž dlužník uznal svůj dluh z této smlouvy co do výše i důvodu. Kromě jistiny ve výši 92.862 Kč dlužník takto uznal i úroky ve výši 16.480,76 Kč a smluvní pokuty ve výši 22.067,15 Kč. Pro případ prodlení dlužníka s úhradou tohoto závazku si strany sjednaly povinnost dlužníka zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 32.852,09 Kč. Dlužník svůj závazek neplnil, proto se tento závazek navýšil na celkem 164.262 Kč. V souladu se smluvními ujednáními se staly všechny závazky dlužníka vůči žalobci splatnými a dlužníkovi vznikla povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,15 % denně z dlužné částky. Ani poté nezačal dlužník nic plnit, proto podal žalobce návrh na zahájení rozhodčího řízení, jak mu to umožňovala rozhodčí smlouva, na základě čehož rozhodce Mgr. Marek Landsmann vydal ve věci rozhodčí nález. Ve vztahu k pohledávce č. 2 pak žalobce uvedl, že tato mu byla postoupena společností Santander Consumer Finance, a. s., ze smlouvy o úvěru č. 82015650 ze dne 31. 10. 2008, přičemž výše jistiny činila 172.460 Kč. Ohledně této pohledávky podal žalobce žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 5, který rozsudkem čj. 17 C 65/2011-14 uložil dlužníkovi zaplatit žalobci pohledávku ve výši 186.327 Kč, příslušenství a náhradu nákladů řízení. Dne 18. 6. 2011 pak žalobce uzavřel s dlužníkem dohodou o uznání dluhu, v níž dlužník svůj dluh co do důvodu i výše uznal. Pro případ prodlení s úhradou uznaného závazku si smluvní strany sjednaly povinnost dlužníka zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 51.727,08 Kč.

V návaznosti na aktuální judikaturu Vrchního soudu v Olomouci (rozsudky ze dne 2. 2. 2012 sp. zn. 12 VSOL 35/2011 a ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 12 VSOL 59/2011) žalobce ve vztahu k dílčí pohledávce č. 1 dále uvádí, že není možné v případě, kdy byla pohledávka přihlášena jako vykonatelná na základě rozhodčího nálezu, provádět jiné právní hodnocení, kterým je i tvrzená neplatnost rozhodčí doložky či rozpor smluvní pokuty s dobrými mravy. Pravomocný rozhodčí nález zakládá překážku věci pravomocně rozsouzené, a je proto nutné respektovat ustanovení § 159a odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Předmětná rozhodčí doložka ve smlouvě o úvěru je platná. Dlužník se mohl proti rozhodčí doložce bránit v rámci rozhodčího řízení, což však neučinil. Žalobce v této souvislosti upozornil též na § 199 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), s tím, že jediné, co žalovaný činí, je to, že provádí jiné právní posouzení věci, než provedl rozhodce, což ale uvedené ustanovení insolvenčního zákona zapovídá. Výklad, podle něhož by insolvenční správce mohl proti vykonatelným pohledávkám namítat v podstatě cokoliv, je zjevně nesprávný. I v případě pravomocného rozhodčího nálezu musí platit překážka věci rozhodnuté. Nad rámec výše uvedeného žalobce pouze z opatrnosti zdůraznil, že výše přihlášené pohledávky je v naprostém souladu se smlouvou o úvěru i následnou dohodou o uznání dluhu a též v souladu s obchodními zvyklostmi. Celková výše pohledávky je pak důsledkem závažného porušení smlouvy o úvěru ze strany dlužníka, přičemž přiměřenost pohledávky je třeba posuzovat s ohledem na riziko, které je s poskytování úvěru spojeno, a na skutečnost, že splacení poskytnutých peněžních prostředků nebylo zajištěno žádným majetkem ani jiným účinným způsobem. Ve vztahu k dílčí pohledávce č. 2 pak žalobce uvedl, že až z vyrozumění o popření přihlášené pohledávky zjistil, že jako vykonatelnou označil celou pohledávku č. 2 a nikoliv pouze částku 277.500,80 Kč. To ostatně rozpoznal i sám žalovaný, když v upraveném seznamu přihlášených pohledávek vykonatelnost ohledně této částky uvedl. Insolvenční správce tedy neměl pohledávku č. 2 popřít, ale měl nejprve vyzvat žalobce k opravě a doplnění přihlášky, jak mu to ukládá § 188 odst. 2 insolvenčního zákona. Ve světle výše uvedeného neobstojí ani další důvod popření, podle nějž žalobce údajně neprokázal vznik popřené části pohledávky. Žalobce přitom dohodou o uznání dluhu č. 3989047105 se splátkovým kalendářem uvedl jako jeden z důvodů vzniku pohledávky č. 2 a tuto listinu k přihlášce také připojil. Jak dodal, popřená část dílčí pohledávky č. 2 se skládá ze smluvní pokuty ve výši 51.727,08 Kč dle čl. 5.1. Smluvních ujednání k dohodě o uznání dluhu a ze smluvní pokuty ve výši 0,15% denně z dlužné částky dle čl. 7.2. písm. b) uvedených ujednání (ve výši 6.362,43 Kč). Závěrem žalobce uvedl, že ve vztahu k žalovanému jsou naplněny podmínky § 202 odst. 2 insolvenčního zákona, a proto navrhl, aby soud žalovanému uložil zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že ve shodě s ustálenou judikaturou Vrchního soudu v Praze považuje žalobcem uplatněnou pohledávku z titulu smluvní pokuty za rozpornou s dobrými mravy. Jak dodal, oprávnění insolvenčního správce posoudit, zda nárok přihlášený věřitelem je vykonatelný či nikoliv, vyplývá taktéž z konstantní judikatury. S ohledem na výše uvedené žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

Žalobce v replice k vyjádření žalovaného předně připomněl, že současná úprava sporů o pravost a výši popřených pohledávek je odlišná od té podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Na rozdíl od předchozího právního stavu stávající úprava incidenčních sporů týkajících se vykonatelných pohledávek insolvenčního správce značně limituje. Věřitelé s vykonatelnými pohledávkami mají mít výrazně lepší pozici oproti těm s nevykonatelnými pohledávkami. Žalobce považuje za nepochybné, že rozhodce provedl právní posouzení platnosti rozhodčí doložky, což se též objevilo v odůvodnění rozhodčího nálezu. Nejvyšší soud pak v tomto ohledu výslovně uvedl (v rozsudku čj. 29 NSČR 29/2009-A-108), že výrokem pravomocného rozhodčího nálezu jsou vázání účastníci řízení a ve stejném rozsahu též všechny orgány. I když je žalobce přesvědčen o tom, že insolvenční soud není oprávněn meritorně přezkoumávat nároky, o nichž již bylo rozhodnuto vykonatelným rozhodčím nálezem, z opatrnosti uvádí, že smluvní pokuty sjednané v dohodě o uznání dluhu jsou zcela přiměřené a odpovídají významu zajišťované povinnosti dlužníka. Výše smluvní pokuty 0,15% z dlužné částky denně je zcela v souladu se zákonem i obchodními zvyklostmi. Žalobce upozorňuje, že zcela běžně je jako přiměřená posuzována smluvní pokuta ve výši 0,1% denně, což je o pouhou 1/3 méně, než bylo sjednáno v dané věci. Nadto přímo nařízení vlády č. 142/1994 Sb. stanovuje poplatek z prodlení ve výši 0,25% denně z dlužné částky, právním předpisem je tedy stanovena ještě vyšší sankce. O přiměřenosti sjednané smluvní pokuty svědčí i to, že Nejvyšší soud již několikrát učinil závěr, že smluvní pokuta ve výši 0,5% z dlužné částky denně je z pohledu dobrých mravů akceptovatelná a přiměřená.

Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu ustanovení § 115a o. s. ř. vyzval účastníky, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se nevyjádří, bude mít soud za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí (§ 101 odst. 4 téhož zákona). Žalovaný s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání výslovně souhlasil, žalobce se k uvedené výzvě soudu nevyjádřil.

Z insolvenčního spisu ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 INS 7635/2012 vyplývá, že dne 12. 6. 2012 byl zjištěn úpadek dlužníka Ladislava anonymizovano , anonymizovano , bytem Skramníky 20, soud povolil řešení úpadku dlužníka oddlužením, přičemž insolvenčním správcem byl ustanoven CÍSAŘ, ČESKA, SMUTNÝ a spol., v. o. s. (usnesení Krajského soudu v Praze čj. KSPH 38 INS 3406/2012-A-13). Dne 19. 6. 2012 byla soudu doručena přihláška pohledávek žalobce v celkové výši 576.356,77 Kč. Dílčí pohledávku č. 1 žalobce přihlásil ve výši 240.766,46 Kč, kdy jistinu ve výši 169.383,53 Kč přihlásil z titulu dohody o uznání dluhu ze dne 18. 6. 2011 a smlouvy o úvěru GE Money Bank, a. s., ze dne 1. 4. 2009, č. úvěru 0192621118, a příslušenství ve výši 71.382,93 Kč z titulu rozhodčího poplatku a smluvní pokuty (pohledávku přihlásil v celé výši jako vykonatelnou dle rozhodčího nálezu čj. 773/11-10). Dílčí pohledávku č. 2 žalobce přihlásil ve výši 335.590,31 Kč, kdy jistinu ve výši 244.416,51 Kč přihlásil z titulu dohody o uznání dluhu ze dne 18. 6. 2011 a smlouvy o úvěru Santander Consumer Finance, a. s., ze dne 31. 10. 2008, č. úvěru 82015650, a příslušenství ve výši 91.173,80 Kč z titulu poplatku za právní zastoupení, soudního poplatku a úroku z prodlení (pohledávku přihlásil v celé výši jako vykonatelnou dle rozsudku čj. 17 C 65/2011-14) (přihláška žalobce včetně příloh). Dne 24. 9. 2012 se pak konalo ve věci přezkumné jednání, kde insolvenční správce dílčí pohledávku č. 1 uznal ve výši 169 383,53 Kč a popřel ve výši 71.382,93 Kč jako pohledávku nevykonatelnou z titulu rozporu ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy přičemž rozhodčí doložka byla sjednána neplatně, proto nárok na rozhodčí poplatek nevznikl . Dílčí pohledávku č. 2 insolvenční správce uznal ve výši 277.500,80 Kč a popřel ve výši 58.089,51 Kč s tím, že věřitel neprokázal vznik pohledávky v popřené výši (protokol o přezkumném jednání; upravený seznam přihlášených pohledávek). O popření přihlášených pohledávek byl žalobce vyrozuměn (vyrozumění o popření pohledávky). Dne 9. 7. 2013 soud odvolal původně ustanoveného insolvenčního správce z funkce a insolvenčním správcem ustanovil žalovaného (usnesení Krajského soudu v Praze čj. KSPH 38 INS 7635/2012-B-25).

Ve vztahu k dílčí pohledávce č. 1 soud zjistil, že původní věřitel, jehož právním nástupcem je žalobce (Rámcová smlouva o postoupení pohledávek ze dne 7. 2. 2011), uzavřel s dlužníkem dne 1. 4. 2009 smlouvu o úvěru (Smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet ze dne 1. 4. 2009), na základě níž poskytl dlužníkovi úvěru ve výši 98.000 Kč, který se dlužník zavázal splácet ve 40 měsíčních splátkách po 3.346,75 Kč. Dne 18. 6. 2011 uznal dlužník svůj závazek vůči žalobci v celkové výši 164.262 Kč. V rámci této dohody o uznání dluhu si strany ujednaly, že veškeré spory vzniklé z této dohody nebo v souvislosti s ní, budou řešeny v souladu se zákonem č. 216/1994 Sb. (Dohoda o uznání dluhu č. 1025129113). Současně s uvedeným uznáním dluhu uzavřel žalobce s dlužníkem rozhodčí smlouvu upravující podmínky, za kterých budou spory z uvedené smlouvy řešeny. Součástí této smlouvy je dohoda účastníků, že spory vzniklé z uvedené dohody nebo v souvislosti s ní budou rozhodovány některým z rozhodců, kterému žalobce doručí svoji žalobu, a to JUDr. Evou Vaňkovou, Mgr. Markem Landsmanem, Mgr. Michalem Wiedermannem, JUDr. Pavelm Fabianem, Mgr. Kristýnou Maršálkovou, JUDr. Alešem Popelkou (Rozhodčí smlouva ze dne 18. 6. 2011). Rozhodčím nálezem čj. P 773/11-10 ze dne 13. 12. 2011 uložil rozhodce Mgr. Marek Landsmann dlužníkovi zaplatit žalobci částku 169.383,53 Kč spolu se smluvní pokutou ve výši 0,15% denně z dlužné částky od 9. 9. 2011 do zaplacení (výrok I.) a současně 750 Kč na náhradě nákladů rozhodčího řízení (výrok II.). Jak plyne z odůvodnění tohoto rozhodčího nálezu, tento byl vydán na základě dohody o uznání dluhu č. 1025129113 s tím, že v rámci odůvodnění se rozhodce mimo jiné výslovně zabýval výší smluvní pokuty (rozhodčí nález čj. P 773/11-10).

Spor ohledně dílčí pohledávky č. 1 se v projednávané věci týká v prvé řadě platnosti rozhodčího nálezu, jímž žalobce doložil vykonatelnost této pohledávky, resp. vůbec možnosti žalovaného takto přihlášenou vykonatelnou pohledávku popřít. Dále se spor mezi účastníky týká pravosti dané pohledávky žalobce v popřené části, tedy v rozsahu přihlášené smluvní pokuty.

Podle § 198 insolvenčního zákona věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření (odst. 1). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku (odst. 2). Vyjde-li v průběhu řízení o žalobě podle odstavce 1 najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k zamítnutí žaloby, žalovaný je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření podle § 199 (odst. 3).

Jak plyne z ustanovení § 199 téhož zákona insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu (odst. 1). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (odst. 2). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (odst. 3).

Výklad shora citovaných ustanovení insolvenčního zákona ve vztahu k možnosti popírat pohledávky přihlášené jako vykonatelné již učinil Nejvyšší soud, který především konstatoval, že režim přezkoumání vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu se i podle judikatury Nejvyššího soudu uplatní i pro vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodčím nálezem rozhodce nebo rozhodčího soudu. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011), přičemž právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne. Není-li zde žádné právní posouzení, pak právní posouzení uplatněné jako důvod popření pravosti nebo výše takové pohledávky není jiné . Zde je však na místě zdůraznit, že jakékoli (byť kusé, málo srozumitelné nebo hrubě nepřesné právní posouzení věci příslušným orgánem) právní posouzení vždy vylučuje možnost popření takové pohledávky pro právní posouzení jiné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 ICdo 7/2013).

V projednávané věci je tedy třeba nejprve učinit závěr o tom, zda žalobcem přihlášená dílčí pohledávka č. 1 byla jako vykonatelná přihlášena na základě pravomocného rozhodčího nálezu. V tomto ohledu se krajský soud předně v obecné rovině se žalobcem shoduje v tom, že závěr, podle něhož ve spotřebitelských smlouvách je rozhodčí doložka zakázána, je nesprávný. Se zřetelem k tomu, že zákonodárce při implementaci směrnice do českého právního řádu k výslovnému zákazu rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách nepřistoupil, není je možné automaticky vyloučit ze spotřebitelských smluv, ale každou doložku je nutno individuálně podrobit testu, zda naplňuje podmínky, s nimiž zákon spojuje jejich neplatnost (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2012, čj. 2 VSPH 247/2012-67). Z ustanovení § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů vyplývá, že v rozhodčí smlouvě (popř. doložce hlavní smlouvy) se účastníci musí dohodnout buďto na rozhodci (rozhodcích) ad hoc nebo na stálém rozhodčím soudu, který je zřízen na základě zákona. Jedná-li se o rozhodce ad hoc, může být tento rozhodce či rozhodci (je-li jich více) uveden (uvedeni), případně může rozhodčí smlouva (doložka) podle ustanovení § 7 odst. 1 téhož zákona stanovit způsob, jak mají být osoby rozhodců a jejich počet určeny. V posuzované věci si v případě sporné dílčí pohledávky č. 1 účastníci dohodli, že pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly z uzavřené dohody o uznání dluhu nebo v návaznosti na ni, má kterýkoli z uvedených rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu. Rozhodcem pro tento účel je mimo jiné i Mgr. Marek Landsmann. Z citovaného smluvního ujednání je zřejmé, že rozhodování případného sporu mezi účastníky bylo v souladu se zákonem svěřeno rozhodcům ad hoc. Pro posouzení toho, zda je rozhodčí doložka platná, či nikoliv, je podstatné to, zda byl rozhodčí nález vydán rozhodcem, který byl oprávněn spor rozhodnout. Vzhledem k tomu, že Mgr. Landsmann byl jako rozhodce ve smlouvě řádně určen, byl oprávněn vydat rozhodčí nález. Tento rozhodčí nález nabyl právní moci. Soud má tedy s ohledem na výše uvedené za to, že žalobci v případě pohledávky č. 1 vzhledem k vykonatelnému rozhodčímu nálezu vznikla část dílčí pohledávky č. 1 z titulu rozhodčího poplatku (ve výši 750 Kč).

Ve vztahu k dílčí pohledávce č. 1 pak dále nelze přehlédnout, že žalovaný insolvenčního správce namítá neplatnost ujednání o smluvní pokutě (rozpor s dobrými mravy). Je tedy zřejmé, že nezpochybňuje skutková zjištění či provedené dokazování. Posouzení, zda určité smluvní ujednání je či není neplatné (rozporné s dobrými mravy), však považuje zdejší soud za posouzení toliko právní, což jako řádný důvod popření vykonatelné pohledávky vylučuje právě shora citované ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona. Vzhledem k tomu, že rozhodčí nález týkající se dílčí pohledávky č. 1 obsahuje (byť velice stručné) právní posouzení věci (výše smluvní pokuty), nelze v souladu s citovaným závěrem Nejvyššího soudu připustit v řízení o podané incidenční žalobě posouzení jiné. S ohledem na výše uvedené tedy soud dospěl k závěru, že je třeba žalobě i v této části vyhovět a určil, že část dílčí pohledávky č. 1 žalobce za dlužníkem, ve výši žalovaným popřené smluvní pokuty (ve výši 70.632,93 Kč), byla do insolvenčního řízení v dané věci přihlášena jako pohledávka nezajištěná a vykonatelná po právu.

Nad rámec výše uvedeného soud pouze dodává, že z ustanovení § 192 odst. 1 a § 199 insolvenčního zákona vyplývá, že insolvenční správce má právo popírat vykonatelnou pohledávku. S ohledem na to, že v tomto případě byla v rámci přezkumu insolvenčním správcem namítnuta neplatnost rozhodčí smlouvy (byla přezkoumána jako nevykonatelná), ke které je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (ex offo), není třeba, aby absolutní neplatnost rozhodčí smlouvy byla uplatněna dlužníkem v rozhodčím řízení, a současně jde o námitku nedostatku pravomoci rozhodce (z důvodu absolutní neplatnosti rozhodčí doložky), nikoli o jiné právní posouzení věci, a proto se ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona v takovém případě neuplatní. Jinými slovy, námitka neplatnosti rozhodčí smlouvy je ve svém důsledku námitkou nedostatku pravomoci rozhodce zakládající se na neplatnosti rozhodčí doložky, což nepřijatelnost důvodů popření vykonatelné pohledávky ve smyslu § 199 odst. 2 citovaného zákona nepředstavuje.

Ve vztahu k dílčí pohledávce č. 2 soud zjistil, že původní věřitel, jehož právním nástupcem je žalobce (Smlouva o postoupení pohledávek ze dne 23. 9. 2010), uzavřel s dlužníkem dne 31. 10. 2008 smlouvu o úvěru (Úvěrová smlouva ze dne 31. 10. 2008 č. 082015650), na základě níž poskytl dlužníkovi úvěru ve výši 127.864 Kč, který se dlužník zavázal splácet ve 60 měsíčních splátkách po 4.186 Kč. Dne 18. 6. 2011 uznal dlužník svůj závazek vůči žalobci v celkové výši 206.911,92 Kč, který se zavázal uhradit ve lhůtě 10 dnů od podpisu této dohody (bod 3.1. Smluvních ujednání, jež jsou součástí dohody o uznání dluhu). V případě prodlení s úhradou tohoto závazku se zavázal uhradit žalobci smluvní pokutu ve výši 51.727,08 Kč (bod 5.1. Smluvních ujednání). Součástí dohody o uznání dluhu je vyčíslení konečného závazku (včetně uvedené smluvní pokuty) ve výši 258.639, který se dlužník zavázal splácet v 59 měsíčních splátkách po 4.400 Kč (bod 5.2.). V případě prodlení s úhradou splátky se dlužník zavázal mimo jiné zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,15% ze zbylého nesplaceného konečného závazku za každý den prodlení [bod 7.2. písm. b)] (Dohoda o uznání dluhu č. 1025129113, Smluvní ujednání). Obvodní soud pro Prahu rozsudkem ze dne 3. 8. 2011, čj. 17 C 65/2011-14, uložil dlužníkovi povinnost zaplatit žalobci částku 186.327 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 54.956 Kč (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, čj. 17 C 65/2011-14).

Spor je v případě dílčí pohledávky č. 2 v projednávané věci veden ohledně její popřené části ve výši 58.089,51 Kč, tedy v rozsahu žalobcem uplatněných smluvních pokut. Jak plyne z popěrného úkonu žalovaného doplněného vyjádřením k projednávané žalobě, žalovaný zpochybňuje vznik pohledávky v této části s ohledem na rozpor pohledávky z titulu smluvní pokuty s dobrými mravy. Nad rámec výše uvedené soud podotýká, že výše citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 na uvedené smluvní pokuty nedopadá, dílčí pohledávka žalobce tedy v uvedené (popřené) výši není vykonatelná.

Pokud jde o posuzovaná ujednání dohody o uznání dluhu, k tomu soud předně uvádí, že posuzovaná dohoda se týká závazku plynoucího ze smlouvy o úvěru, na níž dopadala ustanovení zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, jež byl účinný v době uzavření předmětné smlouvy, neboť v daném případě šlo o půjčku za úplatu a šlo o smlouvu uzavřenou mezi žalovaným jako dodavatelem (při uzavření smlouvy jednal v rámci své obchodní činnosti) a spotřebitelem (dlužníkem). Úvěr byl dlužníkovi zjevně poskytnut k jeho osobní spotřebě (dlužník tedy nejednal při uzavření smlouvy o úvěru v rámci své obchodní či podnikatelské činnosti). Na takovou smlouvu se přitom subsidiárně vztahují ustanovení občanského zákoníku, a to jak o spotřebitelských smlouvách (§ 52-§ 57 občanského zákoníku), tak o platnosti právních úkonů, včetně ustanovení § 39 téhož zákona, podle něhož je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Výše uvedené jak pak třeba vztáhnout i na závazky vzniklé v návaznosti na uvedenou smlouvu.

Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků. Jejím smyslem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Zároveň má sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Sjednání pokuty a její výše je zásadně věcí vzájemné dohody stran, to však neznamená, že by v každém jednotlivém případě mohla být pokuta sjednána v neomezené výši. Zákon výslovně neupravuje omezení při jednání o výši smluvní pokuty, avšak při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy je výše smluvní pokuty jedním z rozhodujících hledisek. Při úvaze o obsahu a rozsahu přiměřenosti ujednání o smluvní pokutě je pak třeba vedle její samotné výše přihlédnout i k účelu smluvní pokuty, k okolnostem, za nichž byla sjednána, k výši zajištěné částky, ke vzájemnému poměru výše hlavního závazku, přičemž souladné s dobrými mravy může být pouze takové ujednání, jež vymezuje práva a povinnosti účastníků smlouvy vyváženě.

Z ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku plyne, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Toto ustanovení je nutné vztáhnout podle názoru zdejšího soudu i na výkon práv a povinností založených ujednáním smluvních stran o smluvní pokutě. Citované ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, mu umožňuje požadovanou ochranu odepřít. V rámci úvahy o dobrých mravech je třeba vycházet rovněž z toho, zda souladné s dobrými mravy je takové ujednání, jež vymezuje práva a povinnosti účastníků smlouvy vyváženě, tedy aby získanému právu odpovídaly povinnosti, které na sebe dlužník ze smlouvy bere, a naopak. Podle § 39 téhož zákona je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

V návaznosti na výše uvedené soud přistoupil k hodnocení sporných smluvních pokut, přičemž s ohledem na jejich výši a vzájemnou kombinaci s jinými vzájemnými právy (resp. povinnostmi) smluvních stran neshledal, že by podmínka vyvážených práv a povinnosti účastníků smlouvy byla naplněna. Předně nelze přehlédnout, že původní výše úvěru činila 127.864 Kč, přičemž svůj závazek z této úvěrové smlouvy dlužník uznal včetně jistiny, úroků a ostatních postoupených závazků ve výši 206.911,92 Kč. V této souvislosti je třeba dále upozornit na to, že s ohledem na výši uznaného závazku i zjevnou nedobrou finanční situaci dlužníka (viz uznání dluhu podepsané dlužníkem tentýž den v případě dílčí pohledávky č. 1), byla lhůta stanovená k úhradě takto uznaného závazku velmi krátká. Ostatně i z toho, jak je dohoda o uznání dluhu koncipována (zahrnutí smluvní pokuty za nesplacení uznaného závazku v dodatečné lhůtě do pravidelných splátek), je zřejmé, že účastníci této dohody úhradu daného závazku v dané lhůtě ani nepředpokládali. Vedle uvedené jednorázové smluvní pokuty se pak dlužník zavázal, že v případě prodlení s úhradou byť jen jediné splátky se stávají okamžitě splatnými veškeré závazky dlužníka (viz bod 7.1. Smluvních ujednání), tedy celý konečný závazek (včetně uvedené smluvní pokuty), a to navíc v kombinaci se smluvní pokutou ve výši 0,15% denně z dlužné částky za každý den prodlení. S ohledem na výše uvedené má zdejší soud za to, že posuzovaná ujednání o smluvních pokutách jsou vzhledem ke své výši a ostatním smluvním povinnostem dlužníka nevyvážené, a že jsou v rozporu s dobrými mravy tudíž i neplatná ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku.

V návaznosti na výše uvedené tedy soud dopěl k závěru, že část pohledávky č. 2 žalobce za dlužníkem, ve výši popřené žalovaným insolvenčním správcem, tedy ve výši 58.089,51 Kč, nebyla do daného insolvenčního řízení přihlášena po právu, a proto v této části žalobu zamítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 202 odst. 1 insolvenčního zákona, podle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci , ač jinak byl žalobce ve věci částečně úspěšný (§ 142 odst. 2 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Praze, a to ve třech stejnopisech. Do běhu lhůty se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. Lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (§ 57 odst. 1 a 3 o.s.ř.). Podání učiněné telefaxem nebo v elektronické podobě (bez zaručeného elektronického podpisu), je třeba ve lhůtě tří dnů doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. K těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží (§ 42 odst. 3 o.s.ř.).

V Praze dne 16. července 2014

JUDr. Milan Podhrázký, v.r. samosoudce

Za správnost vyhotovení Horáková Vladislava