33 ICm 251/2011
Jednací číslo: 33 ICm 251/2011 Sp.zn. ins. řízení: KSOS 33 INS 13903/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem Mgr. Rostislavem Krhutem ve věci žalobce: PROFI CREDIT Czech, a.s., IČ 61860069, Jindřišská 24/941, 110 00 Praha 1, adresa pro doručování: Nábřeží Závodu míru 2739, 530 02 Pardubice, proti žalovanému: Mgr. Roman Krakovka, Jaklovecká 1249/18, 710 00 Ostrava-Slezská Ostrava, insolvenční správce Ludmily Dedkové, zastoupen: Mgr. Ivo Tichovský, advokát, Jaklovecká 1249/18, 710 00 Ostrava-Slezská Ostrava, o určení popřené pohledávky

takto:

I. Určuje se, že výše pohledávky žalobce, přihlášené do insolvenčního řízení ve výši 105.860,-Kč, činí 63.871,-Kč.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 11.520,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalovaného.

Odůvodnění:

Incidenční žalobou došlou soudu dne 7. 2. 2011 se žalobce domáhal určení, že insolvenčním správcem popřená část jeho pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka Ludmily Dedkové ve výši 41.670,-Kč byla přihlášena po právu jako pohledávka nevykonatelná a nezajištěná.

Z vyjádření spořících se stran plyne, že sporné jsou tyto otázky:

1. zda je platné ujednání o smluvní pokutě a nárok na ni důvodný a 2. zda je platné ujednání o rozhodčí doložce a žalovaný je povinen prokázat důvod popření (§ 198 odst. 3 insolvenčního zákona).

Spisem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. KSOS 33 INS 13903/2010 bylo prokázáno, že:

1. usnesením ze dne 25.11.2010 byl zjištěn úpadek dlužníka, bylo povoleno oddlužení a žalovaný byl ustanoven do funkce insolvenčního správce, 2. přihláškou ze dne 16.12.2010, evidovanou v oddíle spisu P5, přihlásil žalobce nevykonatelnou pohledávku ve výši 105.860,-Kč, 3. u přezkumného jednání dne 24. 1. 2011 žalovaný popřel pohledávku žalobce co do částky 41.670,-Kč, 4. insolvenční řízení nebylo dosud skončeno.

Smlouvou o revolvingovém úvěru č. 9100313702 bylo prokázáno, že :

1. žalobce a dlužník se dohodli tak, že žalobce poskytne dlužníkovi peněžní částku 35.000,-Kč, kterou bude dlužník splácet spolu s odměnou 48.340,-Kč měsíčními splátkami ve výši 2.315,-Kč po dobu 36 měsíců při roční procentní sazbě nákladů 91,57 %, 2. že pro případ úhrady splátky po dobu delší než 15 dní byla smluvena smluvní pokuta 8 % z výše splátky a po dobu delší než 30 dní 13 %, 3. že dále byla ujednána smluvní pokuta ve výši 50 % z výše úvěru mimo jiné pro případ: neuhrazení 2 splátek řádně a včas nebo prodlení s úhradou jiného peněžitého závazku, 4. že bylo ujednáno řešení sporů v rozhodčím řízení jednoinstančním, písemném s tím, že žalobce má na výběr mezi rozhodci JUDr. Evou Vaňkovou, Mgr. Markem Landsmannem nebo jediným rozhodcem určeným společností Rozhodčí společnost Pardubice, s. r. o., IČO 27531465 nebo jediným rozhodcem určeným společností Rozhodčí společnost, s. r. o., IČO 27710891.

Mezi účastníky není sporu o tom, že smluvená částka byla poskytnuta a že dlužník měl vždy 27. dne v měsíci zaplatit 2.315,-Kč, přičemž splátka č. 1 byla splatná 27.10.2009 a splátka č. 36 byla splatná 27. 9. 2012.

Kartou klienta ze dne 16.12.2010 bylo prokázáno, že dlužník zaplatil měsíční splátky po 2.315,-Kč za dobu od října 2009 do června 2010, tj. splátky č. 1 až 9, přičemž splátky č. 3 až 7 zaplatil s prodlením.

Fakturou č. 910046944 bylo prokázáno, že žalobce požadoval po dlužníkovi částku 158,-Kč jako smluvní pokutu ve výši 8 % z dlužné splátky č. 11 a částku 41.670,-Kč jako smluvní pokutu 50 % z výše půjčky.

Oznámením z 26. 9. 2010 bylo prokázáno, že celkem žalobce po dlužníkovi požadoval 105.031,-Kč, z toho částku 62.505,-Kč jako 27 dlužných splátek po 2.315,-Kč, částku

ICM R

856,-Kč jako součet smluvních pokut ve výši 8 % a 13 % a částku 41.670,-Kč jako smluvní pokutu ve výši 50 % z výše půjčky.

Kopií směnky, u které je mezi účastníky nesporné, že odpovídá originálu v držení žalobce, vystavené dne 9. 9. 2009, bylo prokázáno, že dlužník vystavil ve prospěch žalobce vlastní směnku na částku 105.031,-Kč splatnou dne 7. 10. 2010.

Listinou označenou jako Rozhodčí nález ze dne 13.12.2010 bylo prokázáno, že Mgr. Marek Landsmann shledal svou pravomoc, dle rozhodčí doložky ve smlouvě o revolvingovém úvěru č. 91003137702 sjednanou mezi žalobcem a dlužníkem, rozhodnout o návrhu žalobce a uložil dlužníkovi zaplatit ze směnky částku 105.031,-Kč spolu s 6 % úrokem p. a. od 8. 10. 2010 do zaplacení a zaplatit na náhradu nákladů rozhodčího řízení částku 1.100,-Kč.

Takto zjištěný skutkový stav věci soud právně posoudil a dospěl k těmto závěrům:

Žaloba je podána včas ve lhůtě 30 dnů ode dne konání přezkumného jednání tak, jak stanoví § 198 odst. 1 insolvenčního zákona. Vzhledem k tomu, že pohledávka byla přezkoumána jako nevykonatelná, platil pro podání incidenční žaloby režim § 198 odst. 1 insolvenčního zákona.

Směnečný nárok žalobce vůči dlužníkovi coby výstavci směnky (§ 78 odst. 1 a § 28 odst. 1 ZSŠ) je podložen hmotněprávním nárokem jen z části. Žalobce má nárok být v insolvenčním řízení uspokojován v rozsahu nepopřené/nesporné částky 63.361,-Kč, přičemž ze směnečného úroku 6 % (§ 48 ZSŠ) přihlášeného ve výši 829,-Kč odpovídá této částce úrok do dne rozhodnutí o úpadku ve výši 510,-Kč.

Smlouva č. 9100313702 je smlouvou o úvěru ve smyslu ust. § 497 a násl. ObZ. Definičním znakem úvěru je sjednání úroku. Přitom platí, že sjednáním úroku je každé ujednání o tom, že příjemce úvěru zaplatí poskytovateli více, než kolik obdržel. Je přitom nerozhodné, zda je smluvena procentní úroková sazba (ze které lze potom například vypočítat výši měsíčních splátek) či zda je smluvena výše a splatnost splátek, z nichž potom lze, za použití běžných metod finanční matematiky, vypočítat procentní úrokovou sazbu.

Dlužník nedluží žalobci částku 41.670,-Kč. Soud dané ujednání o smluvní pokutě považuje za neplatné dle ust. § 56 OZ, neboť ujednání o tom, že dlužník, zde v pozici spotřebitele, bude mít povinnost zaplatit smluvní pokutu 50 % z nominální výše úvěru (což ovšem činí 119 % z reálně poskytnuté částky 35.000,-Kč) při prodlení se zaplacením 2 splátek, považuje soud za výrazně nerovnovážné v neprospěch spotřebitele. Ještě zřetelnější nerovnováha nastává v případě, že spotřebitel dluží základní smluvní pokutu ze splátky, tedy částku 185,20 Kč a smluvní pokuta by byla požadována za prodlení s úhradou jiného peněžitého závazku . Je třeba zejména brát do úvahy, že rizikovost úvěru je zohledněna již vysokou úrokovou sazbou (RPSN činí 91,57 % p. a.) a bylo by v rozporu s dobrými mravy požadovat po spotřebiteli další úhradu za totéž.

Toto ustanovení zákona soud interpretoval komunitárně konformním způsobem, neboť ustanovení o spotřebitelských smlouvách jsou převedením směrnic EU o ochraně spotřebitele; v projednávané věci je relevantní Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen směrnice). Tato směrnice považuje podle čl. 1 písm. e) Přílohy za nepřiměřený požadavek na spotřebiteli,

ICM R který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Toto ustanovení směrnice nelze aplikovat přímo, neboť směrnice jako pramen komunitárního práva nemá horizontální (tedy v zásadě soukromoprávní) přímý účinek, leč existuje komunitární povinnost vykládat vnitrostátní právo způsobem slučitelným se směrnicí, jak vyložil Evropský soudní dvůr ve věci 17/83 von Colson & Kamman a dalších (tzv. nepřímý účinek směrnic).

Soud proto ust. § 56 odst. 1 OZ vztahuje i na ujednání o sankcích za prodlení spotřebitele v tom smyslu, že nepřípustná nerovnováha v právech je dána i tehdy, má-li spotřebitel podle smlouvy povinnost platit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu nebo případně poskytovat nepřiměřené vysoké plnění v jakékoliv jiné právní formě. Následkem této nerovnováhy je potom dle ust. § 55 odst. 2 OZ absolutní neplatnost takovéhoto ujednání.

Soud se dále zabýval případnými právními dopady na projednávanou věc toho, že ve věci byl vydán rozhodčí nález .

Podstatné pro věc je, že směrnice podle čl. 1 písm. q) Přílohy považuje za nepřiměřený požadavek ve spotřebitelských smlouvách zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních přepisů .

Protože český text směrnice není úplně jasný, soud v souladu s pravidly výkladu komunitárních předpisů provedl srovnání s jinou jazykovou verzí směrnice, a to konkrétně slovenskou. Tato jazyková varianta používá formulaci neposkytnúť spotrebitel'ovi právo alebo mu brániť v uplatňovaní práva podať žalobu alebo podať akýkol'vek iný opravný prostriedok, najmä vyžadovať od spotrebitel'a, aby riešil spory neupravené právnymi ustanoveniami výhradne arbitrážou .

Srovnáním obou jazykových verzí je smysl tohoto ustanovení plně exponován. Směrnice považuje řešení sporů ze spotřebitelských smluv v rozhodčím řízení za ustanovení nepřiměřené; zákaz nepřiměřenosti je zde třeba chápat tak, že podnikatel jako druhá smluvní strana spotřebitelské smlouvy nesmí zneužívat své silnější postavení-dané logicky tím, že spotřebitel není fakticky schopen prosadit jakékoliv změny formulářových smluvních podmínek a že, u úvěrových smluv, spotřebitel jedná pod tlakem finanční tísně-k získání nefair výhody, přičemž soud nepochybuje o tom, že takovouto výhodou je přenesení sporu ze soustavy nezávislých soudů k rozhodci, se kterým podnikatel dlouhodobě spolupracuje, poskytuje mu zdroj příjmu, v řízení není nutno nařizovat jednání, jsou vyloučeny opravné prostředky atd.

Soud proto ust. § 56 odst. 1 OZ vykládá tak, že ve spotřebitelských smlouvách jsou rozhodčí doložky zakázány. Ke stejnému závěru vede i výklad ust. § 55 odst. 1 věta druhá OZ, podle kterého je nepřípustné, aby se spotřebitel vzdával ve spotřebitelské smlouvě svých práv, v tomto případě dokonce ústavního práva na spravedlivý proces před nezávislým soudem.

Podstatné dále je, že v rozhodnutí C-168/05, Mostaza Claro Evropský soudní dvůr vyložil, že rozhodčí nález ve sporu ze spotřebitelské smlouvy není třeba odklidit způsobem předpokládaným národním právem pro odklizení rozhodčích nálezů (tedy v České republice postupem dle § 31 a násl. z.č.216/1994 Sb.), ale že soud má kdykoliv z úřední povinnosti přihlížet k neplatnosti, resp. nicotnosti takovéhoto rozhodčího nálezu. Soud proto uzavírá, že

ICM R

rozhodčí nález z 13.12.2010 nezakládá vykonatelnost předmětné pohledávky a daná listina není listinou, na základě které by bylo lze vést výkon rozhodnutí; jedná se o toliko právně nicotný a bezúčinný akt, který nezakládá důkazní povinnost žalovaného podle § 198 odst. 3 insolvenčního zákona.

Pokud jde o výrok o nákladech řízení, měl žalovaný ve věci úspěch jen částečný, soud však přiznal žalovanému plnou náhradu nákladů řízení, neboť měl neúspěch v poměrně nepatrné části (§ 142 odst. 3 o. s. ř.). Žalovaný má tedy nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši 11.520,-Kč sestávající z paušální částky za právní zastoupení ve výši 9.000,-Kč (§ 8 vyhl. č. 484/2000 Sb.) a dvou režijních paušálů po 300,-Kč, to vše zvýšeno o 20 % DPH.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů od jeho doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě.

Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o. s. ř.).

V Ostravě dne 14. 3. 2011

Za správnost vyhotovení: Mgr. Rostislav Krhut, v.r. Petra Závorová samosoudce

ICM R