33 ICm 2055/2012
Jednací číslo: 33 ICm 2055/2012-25 Sp. zn. ins. řízení KSOS 33 INS 2943/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem Mgr. Rostislavem Krhutem v právní věci žalobce FORSET COLLECT LIMITED, reg.č. HE 265667, Nicosia 2408, Agiou Nikolaou 67-69, Kyperská republika, zastoupeného advokátem Mgr. Janem Petříkem, se sídlem v Praze 1, Týnská 12, proti žalovanému Mgr. Martinu Fuchsigovi, se sídlem v Oticích, Hlavní 25, insolvenčnímu správci dlužnice Kamily Koldasové, v řízení o určení pravosti pohledávky,

takto:

I. Žaloba na určení, že žalobce má insolvenčním řízení dlužnice Kamily Koldasové vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 33 INS 2943/2012 pohledávky číslo 2 ve výši 14.500,-Kč a číslo 5 ve výši 14.500,-Kč, obě z titulu nákladů rozhodčího řízení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Incidenční žalobou doručenou soudu dne 12.7.2012 se žalobce domáhá určení, že má vůči dlužnici 2 pohledávky ve shodné výši 14.500,-Kč, obě z titulu nákladů rozhodčího řízení, přiznaných žalobci pravomocnými rozhodčími nálezy, které byly na přezkumném jednání žalovaným popřeny. Nesouhlasí s názorem žalovaného insolvenčního správce, že rozhodčí smlouvy, na jejichž základě byly oba rozhodčí nálezy vydány, jsou absolutně neplatné s ohledem na spotřebitelský charakter smluvního vztahu. Platnost rozhodčí smlouvy lze navíc zkoumat pouze v řízení na zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 a násl. zákona číslo 216/1994 Sb., které nebyly v zákonné lhůtě zahájeny.

Žalovaný se k žalobě vyjádřil a navrhl její zamítnutí. Postup žalobce, který uplatnil v řízení jak pohledávky z úvěrového vztahu, tak pohledávku ze směnky, která zajišťovala úvěrové pohledávky, považuje za rozporný s dobrými mravy, neboť vede k umělému navyšování pohledávky. Nadále trvá na závěru, že rozhodčí doložka ve spotřebitelské smlouvě je neplatná a odkázal na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. 2164/10.

Žalobce replikoval podáním došlým soudu dne 27.9.2012 a na svém stanovisku setrval. Je majitelem směnky, která představuje samostatný závazek výstavce, a to bez ohledu na závazek, který fakticky zajišťuje. Dlužnice ve sporu nevystupovala jako spotřebitel, neboť uzavřela smlouvu na úvěr menší než 5.000,-Kč a zákon číslo 321/2001 Sb. se na takové úvěry nevztahuje. Rozhodčí doložka byla mezi účastníky platně sjednána, podmínky rozhodčího řízení byly předem dohodnuté, včetně dohody o placení nákladů rozhodčího řízení, které žalobci fakticky vznikly a pokud dlužnice chtěla proti rozhodčímu nálezu brojit, měla podat v zákonné lhůtě k soudu návrh na jeho zrušení.

Soud ve věci rozhodl při splnění podmínek podle § 115a o.s.ř. bez jednání, když žalobce s rozhodnutím bez jednání souhlasil a žalovaný se k výzvě soudu (č.l. 20), obsahující doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o.s.ř., nevyjádřil.

Soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny podmínky pro projednání tohoto incidenčního sporu, tak jak plynou z § 198 a 199 IZ.

Z obsahu insolvenčního spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. KSOS 33 INS 2943/2012 se podává, že usnesením ze dne 2.4.2012 byl zjištěn úpadek dlužnice Kamily Koldasové, bylo povoleno její oddlužení a žalovaný byl ustanoven do funkce insolvenčního správce. Přihláškou podanou u soudu dne 23.4.2012, evidovanou v oddíle spisu P5, přihlásil žalobce do insolvenčního řízení 7 pohledávek v celkové výši 83.813,70 Kč, z toho dílčí pohledávka číslo 2 ve výši 14.500,-Kč byla přihlášena jako vykonatelná z titulu náhrady nákladů rozhodčího řízení přiznané žalobci rozhodčím nálezem ze dne 7.4.2011, č.j. 30893/2011 a dílčí pohledávka číslo 5 ve výši 14.500,-Kč byla rovněž přihlášena jako vykonatelná z titulu nákladů rozhodčího řízení přiznaných žalobci rozhodčím nálezem ze dne 7.4.2011, č.j. 70531/2011. Žalovaný zařadil do seznamu přihlášených pohledávek obě pohledávky žalobce jako nevykonatelné a na přezkumném jednání konaném dne 18.6.2012 je co do pravosti popřel s poukazem na neplatnost rozhodčí smlouvy. Dlužnice pohledávky nepopřela. Výzvou ze dne 19.6.2012 žalovaný vyrozuměl žalobce o popření pohledávek a poučil jej o právu uplatnit popřené pohledávky u soudu. Vyrozumění bylo žalobci doručeno dne 2.7.2012. Žaloba byla doručena soudu 12.7.2012.

Posuzovaný spor je sporem incidenčním podle § 159 a násl. IZ, před jehož meritorním projednáním soud zkoumá splnění podmínek plynoucích z insolvenčního zákona, za kterých může spor o určení pravosti pohledávky proběhnout. V této souvislosti je v projednávané věci právně významné především posouzení, zda je insolvenční správce oprávněn zařadit do seznamu přihlášených pohledávek pohledávku věřitele jako nevykonatelnou, přestože byla přihlášena jako vykonatelná a změnit tak osobu legitimovanou k uplatnění popření pohledávky u soudu. Soud k této otázce zastává názor, že z pohledu střetu ustanovení § 198 a § 199 IZ, tedy z pohledu toho, kdo měl povinnost podat incidenční žalobu, je pro věřitele rozhodující výsledek přezkumného jednání, na kterém byla přihlášená pohledávka věřitele přezkoumána a popřena, a to bez ohledu na to, jak byla pohledávka věřitele do insolvenčního řízení přihlášena, tj. zda byla věřitelem přihlášena jako vykonatelná či jako nevykonatelná. Stanovisko správce k vykonatelnosti pohledávky nevylučuje, aby soud v rámci incidenčního sporu dospěl k odlišnému závěru o vykonatelnosti pohledávky než insolvenční správce, což ostatně vyplývá také z ust. § 198 odst. 3 IZ. Žalobce tedy sice přihlásil pohledávku jako vykonatelnou, ale žalovaný ji zařadil do seznamu přihlášených pohledávek jako nevykonatelnou a takto ji také přezkoumal. Soud tedy uzavírá, že s ohledem na výsledek přezkumného jednání to byl žalobce, na kterém bylo, aby podal žalobu podle § 198 odst. 1 IZ, což také učinil. Z aplikace tohoto právního závěru na skutkový stav zjištěný z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že žaloba byla podána včas ve lhůtě 30 dnů ode dne konání přezkumného jednání tak, jak stanoví § 198 odst. 1 IZ, oprávněnou osobou, stejně tak popírající ins. správce je ve věci pasivně legitimován.

Žalovaný popřel z přihlášené pohledávky uplatněné právo žalobce na náhradu nákladů rozhodčího řízení v celkové výši 29.000,-Kč (2 x po 14.500,-Kč), přiznané žalobci rozhodčími nálezy. Nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí, které má v tomto směru konstitutivní povahu. Pro posuzovanou věc tak je rozhodující posouzení existence a platnosti rozhodčích nálezů, kterými byla popřená pohledávka založena. V tomto směru soud zaměřil dokazování, přičemž právně významné skutečnosti zjišťoval z obsahu předložených listin. Hmotněprávními okolnostmi sporu se soud zabýval pouze do té míry, v jaké jsou významné pro posouzení platnosti rozhodčí smlouvy.

Z rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem Bc. Petrem Valentou dne 7.4.2011, č.j. 30893/2011 soud zjistil, že výrokem ad II) rozhodce zavázal dlužnici Kamilou Koldasovou k náhradě nákladů rozhodčího řízení žalobci ve výši 14.500,-Kč (poplatek za rozhodčího řízení ve výši 4.900,-Kč + náklady právního zastoupení ve výši 9.600,-Kč). Dle vyznačené doložky nabyl nález právní moci dne 15.4.2011. Jak vyplývá z odůvodnění nálezu, rozhodce svoji pravomoc k projednání sporu dovodil z rozhodčí doložky sjednané v úvěrové smlouvě č. 100975 uzavřené mezi původním věřitelem-společností Euro Benefit a.s. a dlužnicí dne 18.10.2010. Podle výroku č. III nález nepodléhá přezkumu, je konečný a doručením stranám nabývá právní moci.

Ze smlouvy o úvěru č. 100975 uzavřené mezi původním věřitelem-společností Euro Benefit a.s. a dlužnicí dne 18.10.2010 soud zjistil, že v článku II/5 účastníci sjednali rozhodčí doložku, podle které všechny spory vznikající z této smlouvy nebo v souvislosti s ní (s výjimkou sporů ze zajišťovací směnky), budou rozhodovány jedním rozhodcem, a to buď jmenovaným Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky podle jeho řádu a Pravidel, anebo jedním z rozhodců, kterého si zvolí žalobce z osob: Mgr. Lenka Koláčovská, JUDr. Milan Kutnar a Bc. Petr Valenta. Právo výběru má žalobce. Dále bylo dohodnuto, že rozhodce vyzve žalovanou stranu k vyjádření ve lhůtě 7 dnů s tím, že pokud se v této lhůtě nevyjádří, bude mít rozhodce za to, že žalobní tvrzení jsou nesporná a žalobní nárok uznává. Rozhodčí řízení je jedno instanční, rozhodce může rozhodnout věc bez ústního jednání.

Z rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem Bc. Petrem Valentou dne 11.4.2011, č.j. 70531/2011 soud zjistil, že výrokem ad II) rozhodce zavázal dlužnici Kamilou Koldasovou k náhradě nákladů rozhodčího řízení žalobci ve výši 14.500,-Kč (poplatek za rozhodčí řízení ve výši 4.900,-Kč + náklady právního zastoupení ve výši 9.600,-Kč). Dle vyznačené doložky nabyl nález právní moci dne 15.4.2011. Jak vyplývá z odůvodnění nálezu, rozhodce byl k projednání sporu určen rozhodčí doložkou sjednanou v úvěrové smlouvě č. 6601731 uzavřené mezi původním věřitelem-společností Domácí Půjčky a.s. a dlužnicí dne 18.10.2010. Podle výroku č. III nález nepodléhá přezkumu, je konečný a doručením stranám nabývá právní moci.

Ze smlouvy o úvěru č. 6601731 uzavřené mezi původním věřitelem-společností Domácí Půjčky, a.s. a dlužnicí dne 18.10.2010 soud zjistil, že věřitel se zavázal poskytnout dlužnici úvěr ve výši 4.900,-Kč. V článku II/5 účastníci sjednali rozhodčí doložku, podle které všechny spory vznikající z této smlouvy nebo v souvislosti s ní, s výjimkou sporů ze směnek poskytnutých k zajištění pohledávky, budou rozhodovány jedním rozhodcem, a to buď určeným Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky podle jeho řádu a Pravidel, anebo jedním z rozhodců, kterého si zvolí žalobce z osob: Mgr. Lenka Koláčovská, JUDr. Milan Kutnar a Bc. Petr Valenta. Dále bylo dohodnuto, že rozhodce vyzve žalovanou stranu k vyjádření ve lhůtě 7 dnů s tím, že pokud se v této lhůtě nevyjádří, bude mít rozhodce za to, že žalobní tvrzení jsou nesporná a žalobní nárok uznává. Rozhodčí řízení je jedno instanční, rozhodce může rozhodnout věc bez ústního jednání. Odměna rozhodce činí 4.900,-Kč, tuto zaplatí na začátku sporu žalobce.

Soud předně považuje za prokázáno, že v obou úvěrových smlouvách vystupovala dlužnice v pozici spotřebitele. Ani z jedné z úvěrových smluv nevyplývá, že by je dlužnice uzavírala v postavení podnikatele, je zde označena rodným číslem a bydlištěm (nikoliv IČ) a smlouva obsahuje údaj o RPSN, který je charakteristický pro spotřebitelské úvěry. Soudu je navíc z úřední činnosti známo (z průběhu insolvenčního řízení, v jehož rámci tento incidenční spor probíhá), že dlužnice měla za dobu 3 let před podáním ins. návrhu (8.2.2010-8.2.2012), tj. v časovém rozmezí, do kterého spadá také uzavření obou úvěrových smluv, příjmy pouze z mateřských či rodičovských dávek a pracovního poměru a nemá žádný závazek z podnikání. Tyto skutečnosti byly prověřovány v rámci zjišťování splnění podmínek pro povolení a následné schválení oddlužení dlužnice a byly bez pochybností osvědčeny. Oproti tomu oba původní věřitelé, tj. EURO Benefit, a.s. a Domácí Půjčky, a.s. jsou podnikatelé, kteří v rámci svého živnostenského oprávnění poskytují úvěry, což je všeobecně známo a soudu je to známo také z úřední činnosti, když uvedené subjekty přihlašují do insolvenčních řízení své pohledávky z titulu nevrácených úvěrů a půjček. Jedná se tak o vztah mezi dodavatelem a spotřebitelem ve smyslu § 52 odst. 2 obč. zák. Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že se smlouva z důvodu zákonných výluk neřídila tehdy účinným zákonem č. 321/2001 Sb. Skutečnost, že se smluvní vztah z důvodu zákonných výjimek neřídí ustanoveními zákona č. 321/2001 Sb. o spotřebitelském úvěru ještě nevylučuje, že se při splnění podmínek uvedených v § 51a) a násl. obč. zák. jedná o spotřebitelskou smlouvu. Soud nemá z výše uvedených důvodů pochybnosti, že se v daném případě jednalo o smlouvu mezi dodavatelem a spotřebitelem a jako takovou ji posuzoval.

Těžiště právního posouzení spočívá ve vyhodnocení platnosti rozhodčího nálezu s ohledem na spotřebitelský charakter smluvního vztahu účastníků a oprávnění žalovaného insolvenčního správce pravomocný rozhodčí nález napadnout v rámci popěrného úkonu.

Problematikou rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách se podrobně zabýval Ústavní soud v ústavním nálezu ze dne 1.11.2011, sp.zn. II. ÚS 2164/10, jímž usměrnil judikaturu obecných soudů ve vztahu k dané problematice. V tomto nálezu zdůraznil, že ačkoliv není v § 56 odst. 3 obč. zák. rozhodčí doložka uvedena v příkladném výčtu zneužívajících klauzulí jako nepřípustné ujednání, je třeba zkoumat, zda s přihlédnutím ke všem okolnostem posuzovaného případu nemůže být za takové považována. Při vědomí toho, že směrnice Rady č. 93/13/ES ze dne 5. dubna 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, na jejímž základě byla ochrana spotřebitele do českého právního řádu transponována, nemá v českém právním řádu horizontální (tj. mezi osobami navzájem) přímý účinek, lze však přesto v rámci eurokonformního výkladu českého práva s právem komunitárním její znění na podporu závěrů uvedených výše využít. Podle článku 3 odst. 3 ve spojení s přílohou 1 písm. q) citované směrnice se za nepřiměřenou podmínku ve smlouvě považuje zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů, nebo bránění uplatnění tohoto práva, pokud způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran. Tato zásada se pak odráží v celkově přísnějším nahlížení na rozhodčí doložky a jejich náležitosti tak, aby nepředstavovaly nepřiměřené podmínky ve spotřebitelských smlouvách (např. nezbavovaly spotřebitele práva podat žalobu k soudu). Jak vyplývá ze závěru výše označeného nálezu Ústavního soudu, s nimž se soud v této věci ztotožňuje, ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě lze z ústavně právního hlediska připustit pouze za předpokladu zaručení procesních práv srovnatelných s řízením, které by bylo na místě v případě, kdy by se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, včetně možnosti přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci, jak to umožňuje platný zákon o rozhodčím řízení). Promítnuto na poměry projednávané věci, soud uzavírá, že v obou rozhodčích doložkách není sjednána možnost přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci, naopak je zde uvedeno, že rozhodčí řízení bude jednoinstanční. Soud proto konstatuje, že bylo-li v rozhodčí doložce sjednáno, že rozhodce rozhodne v jednoinstančním rozhodčím řízení, navíc i bez případně ústního jednání dle vlastního uvážení rozhodce, jedná se o doložku z pohledu shora citovaného ústavního nálezu neplatnou, a proto pohledávka žalobce není vykonatelná.

V návaznosti na závěr o neplatnosti rozhodčí smlouvy se soud dále zabýval oprávněním insolvenčního správce namítat neplatnost či nicotnost rozhodčího nálezu z důvodu neplatnosti rozhodčí smlouvy za stavu, kdy nebyl v zákonné lhůtě podán návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem podle § 31 a násl. zákona o rozhodčím řízení. Soud zastává názor, že s ohledem na právní úpravu rozhodčího řízení platnou do 31.3.2012 nemohl být spotřebitel omezen v právu namítat neplatnost rozhodčího nálezu žádnou lhůtou a soud je oprávněn přezkoumávat rozhodčí nález a rozhodčí smlouvu i mimo řízení o zrušení rozhodčího nálezu zahájené na návrh spotřebitele podaný v propadné lhůtě 3 měsíců od doručení rozhodčího nálezu. Tento výklad odpovídá komunitární úpravě spotřebitelského práva a rozhodnutím Evropského soudního dvora (dále jen ESD ). V rozsudku ESD ze dne 27.6.2000 ve věci C-240/98 až C-244/98 Oceáno Grupo Editorial SA proti Raci Murciano Quintero byl konstatován předpoklad, že spotřebitel je při uzavírání smluv ve slabším postavení, a to jak z hlediska vyjednávací pozice, tak z hlediska vědomostí, což jej vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž by mohl ovlivnit jejich obsah. Účel článku 6 směrnice, který členským státům ukládá, aby přijaly právní úpravu stanovující nezávaznost nepřiměřených podmínek pro spotřebitele, by nebyl naplněn, pokud by byl spotřebitel povinen namítnout nepřiměřenost takové podmínky. Systém ochrany zavedený směrnicí je založen na myšlence, že nerovnováha mezi spotřebitelem a dodavatelem může být korigována pouze pozitivním zásahem, nespojeným se stranami smlouvy. V rozhodnutí Asturcom Telecomunicaciones SL vs. Cristina Rodríguez Nogueira-věc C-40/08 zase ESD poměřoval národní (zde španělskou) právní úpravu rozhodčího řízení testem efektivity a rovnocennosti, a to ve vztahu k časovému omezení spotřebitele napadat neplatnost rozhodčího nálezu u vnitrostátního soudu. V této věci ESD konstatoval, že v souladu se zásadou efektivity nesmějí být podmínky pro omezení spotřebitele napadat neplatnost rozhodčího nálezu z důvodu znevýhodňující rozhodčí doložky upraveny tak, že by v praxi nadměrně ztěžovaly nebo znemožňovaly výkon práv přiznaných právním řádem Společenství. Pohlíženo optikou eurokonformního výkladu na posuzovanou věc soudu nezbývá než konstatovat, že právní úprava rozhodčího řízení podle zákona č. 216/1994 Sb., ve znění účinném do 31.3.2012, neposkytovala spotřebiteli dostatečně efektivní ochranu proti neplatným rozhodčím smlouvám (pro rozpor s právem na ochranu spotřebitele) a spotřebitele, popř. jinou legitimovanou osobu (např. insolvenčního správce při popěrném úkonu) tak nelze časově omezit při zpochybňování rozhodčích nálezů a práv jimi přiznaných, ať již v rámci nuceného výkonu rozhodnutí, nebo insolvence. Za stěžejní v tomto směru soud považuje skutečnost, že zákon neukládal podnikateli nebo rozhodci informovat spotřebitele o všech důsledcích, které pro něho mohou uzavřením rozhodčí doložky nastat, o právech spotřebitele v rozhodčím řízení, poučení o možnosti podání žaloby na zrušení nálezu k soudu a že neumožňoval soudu přezkoumávajícího rozhodčí nález vydaný ve sporu mezi spotřebitelem a podnikatelem posoudit soulad nároku podnikatele s hmotněprávní úpravou na ochranu spotřebitele. Z výše uvedených důvodů soud nepovažuje právní úpravu rozhodčího řízení ve znění účinném do 31.3.2012 za dostatečně efektivní v kontextu rozhodnutí ESD, neboť pro nedostatek informovanosti a poučení výrazně ztěžoval výkon práv spotřebitele v rozhodčím řízení a v následující fázi po doručení rozhodčího nálezu. Dle názoru soudu teprve nová právní úprava rozhodčího řízení účinná od 1.4.2012 zajišťuje spotřebiteli dostatečná práva v průběhu rozhodčího řízení a lze ji považovat za souladnou s výše naznačenou komunitární právní úpravou, což bylo ostatně jejím hlavním cílem. Soud tedy uzavírá, že žalovaný insolvenční správce byl oprávněn v rámci popěrného úkonu zpochybnit platnost rozhodčího nálezu, včetně práv jím přiznaných a soudu přísluší konstatovat v tomto řízení jeho nicotnost a vyvodit z toho odpovídající právní následky.

Jak již konstatoval soud výše, rozhodčí nález je z důvodů neplatnosti rozhodčí smlouvy nicotným právním aktem (paktem), který nevyvolává žádné právní následky a nemůže být ani způsobilým právním titulem pro jím přiznané náklady rozhodčího řízení. Žalovaným popřené pohledávky žalobce tak vskutku nejsou po právu, pročež soud žalobu zamítl.

Pokud jde o výrok o nákladech řízení, žalovaný měl ve věci plný procesní úspěch, ale podle obsahu spisu mu žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů od jeho doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě.

V Ostravě dne 12. listopadu 2012

Za správnost vyhotovení: Mgr. Rostislav Krhut v.r. Petra Závorová samosoudce