33 ICm 1735/2014
Jednací číslo: 33 ICm 1735/2014-35 sp. zn. ins. řízení: KSOS 33 INS 20894/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZS UDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Simonou Pittermannovou ve věci žalobce: Luboš Urban, insolvenční správce dlužnice Anny anonymizovano , se sídlem Lanškroun, Pivovarské nám. 557, zast.: Mgr. Martin Červinka, advokátem se sídlem Čechova 396, 56002, Česká Třebová proti žalovanému: MULTIRENT a.s., IČ: 25304526, se sídlem Brno, Ptašínského 8, o popření pravosti vykonatelné pohledávky, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice Anny anonymizovano , vedené u Krajského soudu v Ostravě sp.zn. KSOS 33 INS 20894/2013,

t a k t o:

I. Řízení o žalobě ohledně určení, že vykonatelná část pohledávky žalované č.P2/1 ve výši 35.336,-Kč není v insolvenčním řízení dlužnice Anny anonymizovano pohledávkou po právu, se zastavuje. II. Určuje se, že vykonatelná pohledávka žalované č. P2/2 ve výši 88.625,76 Kč není v insolvenčním řízení dlužnice Anny anonymizovano pohledávkou po právu.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 9.096,78 Kč k rukám advokáta žalobce a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí České republice 2900,-Kč soudní poplatek ve výši 2 900,-Kč.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobou podanou dne 23.5.2014 u Krajského soudu v Ostravě v rámci insolvenčního řízení se žalobce (Mgr. Jan Urban jako insolvenční správce dlužnice Anny anonymizovano ) domáhal určení, že žalovaná nemá vykonatelnou pohledávku č. P2/1 ve výši 35.336,-Kč (představující jistinu) z titulu smlouvy o půjčce č. 0990312008 a vykonatelnou pohledávku č.P2/1 ve výši 88.625,76 Kč z titulu smluvní pokuty, po právu. V žalobě především akcentoval, že obě pohledávky jsou v důsledku neuplatnění u soudu, promlčené, jelikož žalovaná přihlásila svoje pohledávky jako vykonatelné, opírající se o rozhodčí nález, který je nicotným právním aktem na základě neplatné rozhodčí doložky. Z tohoto právního hodnocení dovozuje žalobce nemožnost stavění běhu promlčecí doby. V podání ze dne 16.04.2015 se dovolal neplatnosti smluvní pokuty pro rozpor s dobrými mravy s tím, že tato vznikla v rámci smlouvy uzavírané s žalovanou v postavení spotřebitele.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že nelze považovat rozhodčí nález za nicotný právní akt, rovněž prezentovaný v rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 104 VSPH 311/2014-55 ze dne 05.08.2014. Smluvní pokuta ve sjednané výši dle názoru žalované měla mimo jiné za cíl odradit druhou smluvní stranu od porušení smluvních povinností. Její celková výše je následkem dlouhodobého neplnění povinností dlužnicí nikoliv samotného ujednání.

Žalobce vzal u ústního jednání žalobu ohledně určení, že vykonatelná část pohledávky žalované č.P2/1 ve výši 35.336,-Kč není v insolvenčním řízení dlužnice Anny anonymizovano pohledávkou po právu zpět, s ohledem na vývoj judikatury k námitce promlčení za situace neplatné rozhodčí doložky. Soud v souladu s tímto dispozitivním úkonem žalobce podle současné aplikace ust. § 96 odst. 2 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) zastavil.

Dne 01.01.2014 nabyl účinnosti zákon č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů. Podle čl. II.-přechodného ustanovení uvedeného zákona zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Podle ust. § 7 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen InsZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních, ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Z hlediska skutkového stavu soud zjistil:

Z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne č.j. KSOS 33 INS 20894/2013-A-18 má soud za prokázáno, že byl zjištěn úpadek dlužnice Anny anonymizovano , anonymizovano (dále jen "dlužnice", bytem Havířov-Šumbark, Generála Svobody 273/19, jejímž insolvenčním správcem byl ustanoven žalobce a zároveň povoleno řešení úpadku oddlužením a nařízeno přezkumné jednání na den 12.5.2014.

Přihláškou evidovanou pod pořadovým číslem P1, jak bylo z tohoto důkazního prostředku zjištěno, přihlásila do insolvenčního řízení dlužnice vykonatelnou pohledávku, a to ze smlouvy o půjčce č. 0990312008 ve výši 35.336,-Kč a příslušenství-úrok z prodlení ve výši 12 419,90,-Kč, jejíž vykonatelnost opírá o sepsaný exekutorský zápis 4EXE561/2010-17 a rozhodčí nález M1246/2010-Cha.

Žalovaná přihláškou evidovanou pod pořadovým číslem P2, přihlásila do insolvenčního řízení dlužnice vykonatelnou pohledávku, a to ze smlouvy o půjčce č. 0990312008 ve výši 88.625,76 ,-Kč představující smluvní pokutu, jejíž vykonatelnost opírá o sepsaný exekutorský zápis 4EXE561/2010-17 a rozhodčí nález M1246/2010-Cha.

Při přezkumném jednání konaném dne 19.05.2014 žalobce popřel pravost a výši přihlášených pohledávek. Pohledávka pod č. P1 byla přezkoumána jako vykonatelná a popřena co do pravosti a ve výši 35.336,-Kč. Pohledávka pod č. P1.1 byla přezkoumána jako nevykonatelná a popřena co do pravosti a ve výši 12 419,90,-Kč. Pohledávka pod č. P2 byla přezkomána jako vykonatelná a popřena co do pravosti a ve výši 88.625,76,-Kč (zjištěno ze zápisu o přezkumném jednání ze dne 19.05.2014).

Dne 28.04.2009 prohlásila žalovaná, že dlužnici-zákazníkovi poskytne na její účet částku 30.000,-Kč a dlužnice se zavázala uhradit půjčku v 36 splátkách ve výši 1.316,-Kč od 28.05.2009 do 28.04.2012. Měsíční splátka zahrnovala platbu za vedení účtu určeného pro splácení půjčky ve výši 0,5 % z čerpané půjčky. V bodě 5. je ustanovení, že v případě prodlení zákazníka s řádnou úhradou splátky 30 dnů, nastává 31. dnem splatnost celé zbývající části dluhu. Za porušení povinností zákazníka představující prodlení s úhradou celé zbývající části dluhu, zavázal se zákazník zaplatit žalované smluvní pokutu 0,15 % z dlužné částky za každý den prodlení. Podle čl. 8 se žalovaná s dlužnicí dohodly, že veškeré spory vznikající z této smlouvy budou projednány a rozhodnuty s konečnou platností v rozhodčím řízení před rozhodcem jmenovaným Českou asociací pro arbitráž, s.r.o. (zjištěno ze smlouvy o půjčce č. 0990312008).

K 28.08.2009 kdy žalovaná přestala platit jednotlivé splátky stanovené částkou 1.316,-Kč, byl k témuž dni sesplatněna celá půjčka a k splátce ve výši 1.316,-Kč žalovaná přičítala úrok z prodlení ve výši 445,75 Kč a smluvní pokutu ve výši 3.188,01,-Kč. Celkem na splátkách žalovaná dlužila 47.376,-Kč, úrok z prodlení 12.419,-Kč, smluvní pokuta 88.625,76 ,-Kč ( zjištěno z výpisu z účtu k půjčce 0990312008).

Dne 19. Března 2010 rozhodce Mgr. Martin Charvát rozhodčím nálezem sp.zn. M 1246/2010 uložil dlužnici povinnost zaplatit žalovanému částku 40 796 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,8% p.a za dobu od 01.01.2010 do 19.03.2010 a za dobu od 20.03.2010 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení z částky 40.796,-Kč ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí. Dále, že je dlužnice povinna zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,15 % denně z dlužné částky ve výši 40.796,-Kč ode dne 29.08.2009 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodčího nálezu a na náhradě nákladů řízení částku ve výši 7.453,-Kč na účet žalobce vedený u ČSOB, č.ů. 108566188/0300, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodčího nálezu.

Na základě takto provedeného dokazování soud dospěl k tomuto skutkovému závěru:

Žalovaná uzavřela v rámci své podnikatelské činnosti s dlužnicí v postavení spotřebitele smlouvu o půjčce na základě, které poskytla žalovaná dlužnici půjčku ve výši 30 000 Kč, kterou měla dlužnice zaplatit v 36 splátkách po 1316 Kč, tedy celkem by zaplatila 47 376 Kč, s tím, že v případě s prodlení delším než 30 dnů se splátkou, stal se splatný celý dluh a dlužnice se zavázala zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,15% z dlužné částky za každý den prodlení. Dlužnice se ocitla v úpadku a následně jí bylo povoleno oddlužení. Žalobce byl ustanoven insolvenčním správce. Žalovaná přihlásila do insolvenčního řízení za dlužnicí vykonatelnou pohledávku. V rámci přezkumného jednání byla pohledávka žalované přezkoumána jako vykonatelná a následně popřena co do pravosti.

Podle ustanovení § 197 IZ, věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření (odstavec 1). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku (odstavec 2). Vyjde-li v průběhu řízení o žalobě podle odstavce 1 najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k zamítnutí žaloby, žalovaný je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření podle § 199 (odstavec 3).

Podle ustanovení § 199 IZ, insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu (odstavec1). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (odstavec 2).

Právním důvodem podané žaloby je uplatnění popření věřitelem přihlášené pohledávky v insolvenčním řízení insolvenčním správcem, postupem podle ustanovení § 199 IZ.

Přičemž právní kvalifikace přihlášené pohledávky ohledně její vykonatelnosti nemá vliv na pravost, výši ani pořadí pohledávky, na rozdíl od toho má vliv-s ohledem na úpravu zakotvenou v § 199 a ustanovení § 198 InsZ-na posouzení, kdo je povinen podat žalobu, a z jakých důvodů může pohledávku popřít, co do pravosti a výše. Přestože předběžné posouzení přísluší insolvenčnímu správci a jeho případná korekce insolvenčnímu soudu při přezkumném jednání, je právní kvalifikace povahy přihlášené pohledávky s vlivem na rozložení procesních povinností a omezení popěrných důvodů s konečnou platností prováděno v rámci řádně zahájeného incidenčního sporu (viz usn. NS ze dne 18.7.2013, sp.zn. 29 NSČR 25/2011. V poměrech projednávané věci není pochyb o tom, že přihlášená pohledávka byla pohledávkou vykonatelnou.

V souzené věci je pro právní kvalifikaci přihlášené vykonatelné pohledávky podstatné posouzení platnosti rozhodčí doložky, námitky promlčení, otázka, zda na daný smluvní typ dopadají ustanovení na ochranu spotřebitele a platnosti sjednané smluvní pokuty.

1. K otázce platnosti rozhodčího nálezu

Ustanovení § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení zakotvuje pro strany právního vztahu možnost dohodnout se, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva). V souzené věci si účastníci, tj. žalobkyně a dlužnice, nedohodly, že jejich vzájemné spory bude řešit stálý rozhodčí soud (ust. § 13 zmiňovaného zákona-když je zcela zřejmé, že Česká asociace pro arbitráž s.r.o, takovýmto soudem není), nedohodly si ani osobu konkrétního rozhodce, nýbrž pouze třetí osobě-obchodní společnosti-umožnily, aby určila rozhodce. Otázka platnosti takto formulované rozhodčí doložky byla podrobena výkladu, jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu. Nejvyšší soud v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 5. 2011, sp.zn. 31 Cdo 1945/2010, jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem R 121/2011, dospěl k závěru, že neobsahuje-li rozhodčí doložka přímé určení rozhodce ad hoc, respektive konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona je taková rozhodčí smlouva neplatná podle ust. § 39 ObčZ pro rozpor se zákonem. V rozsudku ze dne 25. 10. 2012, sp.zn. 23 Cdo 781/2012 se Nejvyšší soud zabýval skutečností, zda je možno závěry rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu vyjádřené v usnesení ze dne 11. 5. 2011, sp.zn. 31 Cdo 1945/2010 vztáhnout i na rozhodčí doložku, formulovanou tak, že rozhodce je určován (vybírán) třetí osobou (obchodní společností). Dovodil, že ano. Jinak vyjádřeno uvedl, že neobsahuje-li rozhodčí doložka přímé určení rozhodce ad hoc, respektive konkrétní způsob jeho určení v rozhodčí smlouvě, ale pouze odkazuje ohledně výběru rozhodce na třetí právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem, je rozhodčí doložka neplatná pro rozpor se zákonem podle ust. § 39 ObčZ. Tento závěr konečně rezonuje i v další judikatuře (s odkazem na obdobný případ to jsou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2011, sp.zn. 23 Cdo 4204/2009 a ze dne 26. 6. 2012, sp.zn. 23 Cdo 574/2012, usnesení Ústavního soudu ze dne 8.1. 2013, sp.zn. IV. ÚS 962/11 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2011, sp.zn. II. ÚS 3057/10 a usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp.zn. 31 Cdo 958/2012).

Lze uzavřít, že rozhodčí nález byl v souzené věci vydán rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle netransparentních pravidel-na základě neplatně sjednané rozhodčí doložky.

2. K námitce promlčení

V insolvenčním zákoně není právní úprava odpovídající ustanovení § 35 zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, proto je nutno v incidenčním řízení s ohledem na jeho zásady připustit námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy, byť nebyla podána žaloba o zrušení rozhodčího nálezu. Je-li rozhodčí nález vydán na základě neplatné rozhodčí doložky ve věci, v níž by jinak bylo možné uzavřít rozhodčí smlouvu, má i takový rozhodčí nález účinky pravomocného soudního rozhodnutí ve smyslu § 28 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení a nelze jej považovat za nicotný právní akt. Promlčecí doba přestala běžet podle § 403 odst. 1 obchodního zákoníku i tehdy, jestliže věřitel zahájil rozhodčí řízení o splnění svého majetkového nároku na základě neplatné (neexistující) rozhodčí doložky (rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 70 ICm 2149/2013, 104 VSPH 158/2014 (KSUL 70 INS 607/2013).

Soud se zcela ztotožňuje s judikatorním závěrem prezentovaný Vrchním soudem v Praze ve shora citovaném rozhodnutí a uzavírá, že pohledávka žalované nebyla promlčena s ohledem na uplatnění v rozhodčím řízení.

Touto otázkou se soud zabýval pro úplnost, byť s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby žalobcem a posouzení smluvní pokuty neměla otázka promlčení vliv na rozhodnutí soudu.

3. K smluvní pokutě

S ohledem na podmínky uzavřené smlouvy nelze tuto smlouvu považovat za úvěrovou smlouvu podle § 497 obchodního zákoníku (absentuje obligatorní ujednání o úrocích), ale za smlouvu o půjčce v režimu spotřebitelské smlouvy podle § 52 a násl. občanského zákoníku, na kterou dopadají rovněž ustanovení zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách spotřebitelského úvěru, neboť v daném případě šlo o půjčku za úplatu-za sjednanou odměnu za poskytnutí úvěru ve výši 30 000,-Kč. Současně šlo o smlouvu uzavřenou mezi žalobcem jako dodavatelem (při uzavření smlouvy žalobce jednal v rámci své obchodní činnosti) a spotřebitelem-dlužníkem, neboť žalobce v řízení neprokázal (a ani netvrdil), že by dlužník při uzavření smlouvy o úvěru jednal v rámci své obchodní či podnikatelské činnosti. Na takovou smlouvu se tedy subsidiárně vztahují ustanovení občanského zákoníku, a to jak ustanovení o spotřebitelských smlouvách (§ 52-§ 57 občanského zákoníku), tak i ustanovení občanského zákoníku o platnosti právních úkonů, a tedy i ustanovení § 39 občanského zákoníku. Uzavřená smlouva by tedy neměla být v rozporu s ustanoveními občanského zákoníku poskytujícími ochranu spotřebiteli, ani se spotřebitelskými směrnicemi Evropského parlamentu a Rady, zejména směrnicí Rady č. 93/13/EHS ze dne 05.04.1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách a směrnicí č. 98/27/ES.

Podle § 23 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, právní vztahy týkající se spotřebitelského úvěru vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se řídí dosavadními právními předpisy.

Podle § 2 zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru ), pro účely tohoto zákona se rozumí spotřebitelským úvěrem poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, například ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, za které je spotřebitel povinen platit [písm a.)], spotřebitelem fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti a v jejíž prospěch je spotřebitelský úvěr sjednáván [písm. b)], věřitelem fyzická nebo právnická osoba poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo sdružení takovýchto osob, [písm. c)].

Podle § 12 zákona o spotřebitelském úvěru, splácí-li spotřebitel spotřebitelský úvěr prostřednictvím směnky nebo šeku, nebo zajišťuje-li jimi jeho splacení, musí si věřitel počínat tak, aby byla zachována všechna práva spotřebitele, která vyplývají ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru. Podle § 52 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále obč. zák. ), spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Podle § 55 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 2010 ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu § 56 se považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§ 40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy. Podle § 56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Skutečnost, že úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 51a obč. zák.), ovlivňuje postavení smluvních stran mimo jiné v tom směru, že národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici (nepřímý účinek) (ESD, C-106/89, ve věci Marleasing SA proti La Comercial Internationale de Alimentacion SA, ESD, C-240-244/98, ve věci Océano Grupo proti Rocio Murciano Quintero, ESD, C-212/04, ve věci Konstantinos Adeneler a ostatní, Sbírka rozhodnutí I-06057/2006). Autonomní charakter práva Evropské unie (tedy i směrnice Rady 93/13/EHS z 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách) znamená, že výklad směrnic i provádějí národní úpravy, musí být vždy prováděn v kontextu práva Evropské unie, a nikoliv národního práva a jeho pojmosloví (ESD, C-29/76, ve věci LTU Lufttransportunternehmen GmbH & Co. KG proti Eurocontrol); tento princip akcentoval Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 27. září 2012, sp. zn. 33 Cdo 3793/2011, publikovaném pod č. 12/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Nezbytnost ochrany spotřebitele je dána jeho nerovným postavením ve vztahu spotřebitel-dodavatel (obchodník profesionál), vyplývajícím z nerovnováhy vyjednávací síly (shora zmíněné jednání charakterizované sloganem přijmi nebo nech být ), nerovnoměrnosti znalostí (u profesionála větší zkušenost s prodejem nabízeného výrobku, produktu či služeb, doprovázená zpravidla i lepší znalostí práva) a z ekonomické neúměrnosti zdrojů (ve věcech spotřebitelského úvěru je to spotřebitel, jenž pro nedostatek finančních prostředků žádá o úvěr u věřitele, který má úvěrování v předmětu podnikání). Systém ochrany zavedený směrnicí 93/13 vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (ESD, C-240/98 až C-244/98, ve věci Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, Recueil, bod 25, a ESD, C-168/05, Mostaza Claro, bod 25). Vzhledem k takovému nerovnému postavení čl. 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky [zneužívající klauzule] nejsou pro spotřebitele závazné . Jak vyplývá z judikatury, jedná se o kogentní ustanovení, které směřuje k nahrazení formální rovnováhy, kterou smlouva nastoluje mezi právy a povinnostmi smluvních stran, rovnováhou skutečnou, která umožňuje obnovit rovnost mezi těmito smluvními stranami (výše uvedený rozsudek Mostaza Claro, bod 36, a rozsudek ve věci C-243/08, Pannon GSM, bod 25). K tomu, aby mohla být zajištěna směrnicí 93/13 zamýšlená ochrana, může být nerovné postavení existující mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem narovnáno pouze pozitivním zásahem, který je vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám (výše uvedené rozsudky Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 27, a Mostaza Claro, bod 26, jakož i rozsudek ve věci C-40/08, Asturcom Telecomunicaciones, bod 31). Soudní dvůr ve světle těchto zásad rozhodl, že vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule i bez návrhu (výše uvedený rozsudek Asturcom Telecomunicaciones, bod 32). Možnost soudu přezkoumat zneužívající charakter určité klauzule z úřední povinnosti představuje prostředek vhodný zároveň k dosažení výsledku stanoveného v článku 6 směrnice, totiž zabránit tomu, aby byl konkrétní spotřebitel zneužívající klauzulí vázán, a přispět ke splnění cíle stanoveného v článku 7 této směrnice, jelikož takový přezkum může mít odrazující účinek napomáhající zabránění dalšímu používání zneužívajících klauzulí ve smlouvách uzavíraných mezi spotřebiteli a podnikateli (rozsudek ESD ve věci C-473/00, Cofidis, bod 32, a výše uvedený rozsudek Mostaza Claro, bod 27). Tato možnost přiznaná soudu byla posouzena jako nezbytná pro to, aby byla spotřebiteli zajištěna účinná ochrana, zejména s ohledem na nezanedbatelné nebezpečí, že tento spotřebitel o svých právech neví, nebo je vykonává s obtížemi (výše uvedené rozsudky ve věcech Cofidis, bod 33, jakož i Mostaza Claro, bod 28). Ochrana, kterou směrnice přiznává spotřebitelům, se tak vztahuje na případy, ve kterých spotřebitel, který s prodávajícím nebo poskytovatelem uzavřel smlouvu obsahující zneužívající klauzuli, neuplatní zneužívající charakter této klauzule buď proto, že o svých právech neví, nebo proto, že je odrazen od jejich uplatnění z důvodu nákladů, které by vyvolalo soudní řízení (výše uvedený rozsudek ve věci Cofidis, bod 34).

Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 51a a následující obč. zák., která jsou recepcí šesti směrnic Evropské unie do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek Z pohledu shora podaného výkladu je zřejmé, že posouzení platnosti (pro spotřebitele nezávaznosti) sjednané rozhodčí doložky, kterou bylo dohodnuto, že spory ze směnky zajišťující závazky ze smlouvy o úvěru účastníků budou rozhodovány v rozhodčím řízení jedinou rozhodkyní Ing. Š. S., musí být provedeno na základě § 56 obč. zák. v závislosti na čl. 3 odst. 1 a přílohy směrnice č. 93/13/EHS, jakož i výkladu, který doposud v obdobných věcech podal Soudní dvůr Evropské unie (dříve Evropský soudní dvůr-dále jen ESD ). Kromě toho, že soudy jsou povinny posuzovat zneužívající povahu rozhodčí doložky z úřední povinnosti, nutno mít na paměti, že příloha směrnice neobsahuje taxativní výčet zneužívajících klauzulí ve spotřebitelských smlouvách, nýbrž že jednotlivá písmena přílohy mají indikativní povahu (srovnej článek 3 odst. 3 směrnice) a že i § 56 odst. 3 obč. zák. identifikuje (možné) zneužívající klauzule pouze demonstrativním výčtem. Přestože občanský zákoník neřadí výslovně mezi nepřiměřené smluvní podmínky (zneužívající klauzule) rozhodčí doložku, lze se jejím charakterem-pro jen demonstrativní výčet § 56 odst. 3 obč. zák.-zabývat v souzené věci z pohledu, zda odpovídá definičním znakům článku 3 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS. Na prvém místě je to otázka znaku, že nebyla individuálně sjednána . Prohlašuje-li Soudní dvůr Evropské unie ustanovení o zneužívajících klauzulích za kogentní (tj. za součást veřejného pořádku), pak to současně znamená, že tento pojem zneužívajících klauzulí musí být národním soudem chápán v souladu s výkladem Soudního dvora EU a konkrétní vyjádření v národním právu, pokud by tomuto výkladu odporovalo, nesmí být aplikováno (srovnej již citovaný článek prof. JUDr. Ireny Pelikánové, CSc.). Přestože první definiční znak zneužívající klauzule, tj. podmínka nedostatku individuálního projednání není výslovně uvedena v § 56 odst. 1 obč. zák. (směrnice nebyla v tomto směru přesně transponována a česká právní úprava tak jde nad rámec daný směrnicí, neboť postihuje i ujednání, která byla sjednána individuálně), je nezbytné dotčené ustanovení vyložit tak, aby byly respektovány cíle a účel dotčené směrnice, při využití výkladu podávaného Soudním dvorem Evropské unie. Nutno mít na paměti, že správný a náležitý výklad bezprostředně neaplikovatelných komunitárních pravidel národními soudy je nezbytným předpokladem jejich správné nepřímé aplikace, tedy jejich aplikace národními soudy prostřednictvím aplikace příslušných eurokonformně vykládaných vnitrostátních předpisů. Jen tímto způsobem pak mohou národní soudy dostát jak povinnosti vykládat náležité vnitrostátní transpoziční či prováděcí předpisy výlučně eurokonformně, tak povinnosti vykládat nesprávné vnitrostátní transpoziční či prováděcí předpisy, ale i ostatní vnitrostátní předpisy, u nichž to přichází do úvahy, v nejvyšší možné míře eurokonformně, tj. v souladu s příslušnými, správně vyloženými, bezprostředně neaplikovatelnými komunitárními pravidly (srovnej Král, R., Zásady aplikace komunitárního práva národními soudy, Praha: C.H. Beck, 2003, str. 55). Ke shora uvedeným závěrům se přihlásil Nejvyššího soud v rozsudku ze dne 20. června 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, uveřejněný pod číslem 93/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ patří k právním normám s relativně neurčitým (abstraktním) antecedentem, tj. k právním normám, jejichž podmiňující část normativní věty není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě jej vymezil sám ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití tohoto korektivu zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení antecedentu právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, roč. 2001 a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5.1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.16, roč. 1998), který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným pod č. 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.

Podle § 39 obč. zák. je mj. neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům.

Podle § 56 obč. zák. odst. 1 občanského zákoníku spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. V tomto případě soud dospěl k závěru, že právním úkonem příčícím se dobrým mravům, které vytváří nerovnováhu ve spotřebitelském vztahu, je právě dále ujednání o smluvní pokutě. Aby ujednání mohlo být v souladu s dobrými mravy, musí být vyvážené, tedy získanému právu musí odpovídat povinnosti, které na sebe účastník smlouvy bere, a naopak. To v daném případě dovodit nelze, protože povinnosti, které na sebe dlužník vzal, mnohonásobně převyšují to, co smlouvou získal. Ustanovení úvěrové smlouvy, která je smlouvu adhezní, pro níž je charakteristické, že její obsah byl předem určen žalovanou poskytující spotřebitelský úvěr a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci.

V judikatuře vysokých soudů intenzivně rezonují požadavky posuzovat ujednání o smluvní pokutě, zejména s ohledem na její výši, ve vztahu ke konkrétním okolnostem každého jednotlivého případu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp.zn. 23 Cdo 276/2009 nebo ze dne 25. 9. 2012, sp.zn. 23 Cdo 436/2011). Zmíněná absence relevantního kritéria však neznamená, že smluvní pokuta může být sjednána v neomezené výši (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp.zn. 26 Odo 371/2006, ze dne 28. 1. 2010, sp.zn. 33 Cdo 2776/2008, ze dne 24. 3. 2011, sp.zn. 33 Cdo 2248/2009, ze dne 28. 4. 2011, sp.zn. 33 Cdo 4986/2009 nebo ze dne 29. 8. 2013, sp.zn. 33 Cdo 131/2012). Tato je nepochybně limitována dobrými mravy. Byla-li sjednána smluvní pokuta nepřiměřená, je na místě hodnotit takové ujednání jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp.zn. 33 Cdo 4412/2011 nebo ze dne 28. 2. 2013, sp.zn. 33 Cdo 3991/2012). Přiměřenost smluvní pokuty má být zvažována zejména s ohledem na její účel, okolnosti, za nichž byla sjednána, charakter, případně hodnotu zajištěného závazku, vzájemný poměr hodnoty hlavního závazku a smluvní pokuty (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2009, sp.zn. 21 Cdo 4956/2007, ze dne 13. 12.2012, sp.zn. 26 Cdo 713/2012, ze dne 27. 2. 2013, sp.zn. 33 Cdo 4412/2011 a ze dne 22. 5.2013, sp.zn. 33 Cdo 4195/2011), přičemž právě zmíněná kritéria přiměřenosti smluvní pokuty soudní judikatura obohatila o další zejména to, které zdůrazňuje její povahu paušalizované náhrady škody, tedy, aby pokuta zahrnovala všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp.zn. 33 Cdo 2776/2008, ze dne 25. 11. 2009, sp.zn. 33 Cdo 168 a/2007nebo ze dne 24. 3. 2011, sp.zn. 33 Cdo 2248/2009). Za dané situace je tedy důvodné vycházet ve vztahu k případné škodě, která mohla žalované vzniknout v důsledku prodlení s placením úvěru z pravidelných okolností, tedy škody spočívající v tzv. civilních plodech peněz; vzhledem k výši a pluralita smluvních pokut, jejich účelu, hodnotě zajištěného závazku, vzájemného poměru hodnoty hlavního závazku a smluvních pokut a multiplikace zajištění má soud sjednané smluvní pokuty za nepřiměřené. Konečně podle ust. § 262 odst. 4 ObchZ a ust.§ 517 odst. 2 ObčZ je vyloučeno, aby výše úroků z prodlení byla dohodnuta jinak, než stanoví právní předpis, který posledně zmíněné hmotněprávní ustanovení provádí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2005, sp.zn. 33 Odo 1117/2003).

V poměrech projednávané věci soud dospěl k závěru, jak výše uvedeno, že předmětná smlouva o půjčce je smlouva uzavřenou se spotřebitelem.

Nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, jak se tomu stalo v souzené věci.

V konečném důsledku ujednání kdy splátka činí 1.316,-Kč a oproti tomu stojí smluvní pokuta ve výši 3.188,-Kč a úrok z prodlení, přičemž splátka v sobě skývá úrok, neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník (v tíživé finanční situaci) poskytoval (musel poskytovat) věřiteli nepřiměřené nebo dokonce lichvářské úroky.

S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že smluvní pokuta ve výši 0,15 %, tj. 54,75 % ročně je nepřiměřeně vysoká pro rozpor s dobrými mravy a jako taková je dle ust. § 39 OZ absolutně neplatná.

Podle § 142 odst. 1 o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Žalobce byl v řízení úspěšný ve výši 42 % z celkových nákladů řízení. Nárok, který byl předmětem zpětvzetí, soud posoudil, jako neúspěch žalobce, jelikož nebylo prokázáno, že ke zpětvzetí došlo pro chování žalované, ve zbytku žaloby byl žalobce zcela úspěšný. Žalobce má nárok na odměnu za čtyři úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (převzetí věci, podání žaloby, vyjádření a účast u jednání), tj. ve výši 4 x 3.100,-Kč dle § 9 odst. 4 písm. c) ve spojení s § 7 bod 5 advokátního tarifu, tj. na odměnu v celkové výši 12.400,-Kč. Dále má nárok na čtyři režijní paušály á 300,-Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, ztrátu času deset půlhodin tj. 1.000,-Kč, cestovné z České Třebové do Ostravy a zpět tj. celkem 412 km při spotřebě 12l benzinu natural 95 na 100km představující částku 3.300,-Kč a 21 % DPH, ve výši 3.759,-Kč. Celkem tak náklady řízení žalobce činí 21.659 ,-Kč, přičemž 42 % představuje z celkových nákladů řízení žalobce částku 9.096,78,-Kč a žalovaná je povinna zaplatit tuto částku žalobci k rukám jeho právní zástupkyně dle § 149 odst. 1 o.s.ř., a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.

Protože žalobkyně je podle ust. § 11 odst. 2 písm. r) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen SouP) od poplatku osvobozena a byla v řízení úspěšná ve výši 42%, uložil soud podle ust. § 2 odst. 3 SouP žalované povinnost zaplatit poměrnou část poplatku představující 42 %, neboť nemá proti žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení a není též od poplatku osvobozena. Výše poplatku byla stanovena podle položky 13 odst. 1 písm. a) přílohy k SouP obsahující sazebník, tj. 5.000,--Kč tedy 42 % představuje částku 2900 Kč,-. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto dle ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř., když nebyly shledány okolnosti, na základě kterých by byla pariční lhůta prodloužena, případně stanoveno, že plnění se bude dít ve splátkách.

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15-ti dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř.).

V Ostravě dne 30.09.2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Simona Pittermannová, v.r. Vanessa Plonková samosoudce