33 ICm 112/2013
Jednací číslo: 33 ICm 112/2013-63 (KSPH 42 INS 21316/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze, se sídlem Nám. Kinských 5, 150 75 Praha 5-Smíchov, rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem v právní věci žalobce Ing. Tomáše Zůzy, se sídlem Kodaňská 45, 100 00 Praha 10, insolvenčního správce dlužnice Lucie anonymizovano , anonymizovano , bytem Ostrov 34, 225 06 Louňovice pod Blaníkem, zastoupeného JUDr. Lambertem Halířem, advokátem se sídlem Kroftova 1, 150 00 Praha 5, proti žalované Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČ 63998530, se sídlem Budějovická 5, 140 21 Praha 4, zastoupené Mgr. Janem Ševčíkem, advokátem se sídlem U Zákrutu 1778/5, 106 00 Praha 10-Záběhlice, o žalobě na popření vykonatelné pohledávky

takto :

I. Žaloba na určení, že žalovaná nemá za dlužnicí část vykonatelné pohledávky ve výši 11 669,-Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění :

Žalobce se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 11. 01. 2013 domáhá určení, že vykonatelná pohledávka žalované, přihlášená do insolvenčního řízení dlužnice Lucie anonymizovano pod č. P12/1 z titulu nedoplatku na náhradě nákladů soudního a exekučního řízení ve věci dlužného pojistného, není co do výše 11 669,-Kč po právu. Na základě § 199 odst. 1 insolvenčního zákona podal insolvenční správce ve stanovené lhůtě žalobu ke zdejšímu soudu. Ve své žalobě žalobce konstatoval, že přihlášená pohledávka je co do popřené výše v rozporu s dobrými mravy, neboť v sobě zahrnuje náhradu nákladů exekučního řízení a právního zastoupení v souhrnné výši 11 949,-Kč, které bylo vedeno pro dlužné pojistné ve výši 471,-Kč a jeho příslušenství ve výši 39,-Kč. Žalobce zde poukázal především na nálezy Ústavního soudu ČR (dále jen ÚS ) ze dne 29. 03. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/2011, a ze dne 09. 03. 2010, sp. zn. II. ÚS 1994/09, které řešily otázku proporcionality mezi výší vymáhané částky a náklady řízení. Pokud přiznané náklady řízení v tomto případě přesahují 23násobek jistiny, je podle žalobce zjevné, že Okresní soud v Benešově při vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 03. 05. 2012, č. j. 304 EC 75/2012-15, a příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 14. 09. 2012, č. j. 135 EX 4020/12-13, závazné nálezy ÚS nerespektoval. S ohledem na skutečnost, že žalovaná se na výzvu soudu podle § 114b o. s. ř. vyjádřila ve věci samé opožděně, soud ve věci rozhodl dne 30. 08. 2013 podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání. K odvolání žalované byl tento rozsudek usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 01. 04.2014, č. j. 101 VSPH 93/2014-52, zrušen a věc vrácena soudu k dalšímu řízení z důvodu, že soud byl povinen již od počátku řízení incidenčního sporu respektovat plnou moc, již žalovaný věřitel udělil svému zástupci v souvislosti s podáním přihlášky sporné pohledávky. S ohledem na uvedené proto soud žalované opět zaslal podanou žalobu, tentokrát k rukám jejího právního zástupce, a ve věci nařídil jednání. Soud přitom přihlédl i k vyjádření žalované, která uvedla, že náklady řízení odpovídající částce 11.690,-Kč jí prokazatelně vznikly v souvislosti s řízením vedeným před Okresním soudem v Benešově. Zdůraznila, že nemá sebemenší zájem na vedení soudních sporů s neplatiči, naopak tyto činnosti pro ni představují značné administrativní náklady zahrnující vedle nákladů samotného vedení soudního sporu i náklady na nejméně 6 měsíců trvající snahy o mimosoudní vyrovnání dlužné částky formou písemných upomínek a telefonických výzev dlužníka, jež částečně pro žalovanou zajišťuje též najatá inkasní agentura. V aktuálním případě byla dlužnice dvakrát písemně upomenuta na kontaktní adresu. Žalovaná přistupuje prostřednictvím advokátní kanceláře k soudnímu vymáhání pohledávek pouze tam, kde je dlužník nekontaktní či dluh uhradit jednoznačně odmítá. V takových případech ani daňové předpisy žádný jiný způsob realizace dluhu neuznávají. Pokud jde o snižování nákladů řízení v bagatelních věcech, tomu podle žalované bylo učiněno zadost vyhláškou č. 64/2012 Sb., která snížila v těchto případech odměny až o 77 %. Jakékoli další snižování přichází v úvahu pouze jako prostředek vypořádání se s překupnictvím bagatelních pohledávek, kde skutečně může docházet k šikanóznímu uplatňování práva s cílem pouze navýšit nominální hodnotu původní pohledávky Žalovaná proto žádá, aby byla žaloba zamítnuta, a navrhuje, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení. V doplnění svého odvolání navíc žalovaná poukázala na v té době čerstvou judikaturu Nejvyššího soudu ČR (dále jen NS ) představovanou rozsudkem NS ze dne 18. 07. 2013, sp. zn. 29 ICdo 7/2013, která dovodila, že ustanovení § 199 odst. 2 věty za středníkem insolvenčního zákona dopadá též na rozsudky pro uznání, pro zmeškání, stejně jako i na platební rozkazy (včetně elektronických, směnečných a šekových). Z insolvenčního spisu soud zjistil, že usnesením ze dne 10. 10. 2012, č. j. KPSH 42 INS 21316/2012-A-11 byl zjištěn úpadek dlužnice a insolvenčním správcem byl ustanoven žalobce. Dne 12. 11. 2012 byla soudu doručena přihláška žalované, kterou do insolvenčního řízení na majetek dlužníka přihlásila vykonatelnou pohledávku ve výši 11.949,-Kč, jež měla vzniknout tím, že dlužnice neuhradila roční pojistné z pojistných smluv č. 3201861405 a č. 3201861537 uzavřených dne 26. 09. 2008 splatné dne 26. 09. 2010 v souhrnné výši 488,-Kč, v návaznosti na to byla tato pohledávka přiznána žalované rozhodnutím soudu ve výši 471,-Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 39,-Kč a náklady řízení ve výši 6.920,-Kč a dlužnice úhradou ve výši 510,-Kč splatila pouze jistinu a úroky z prodlení, zatímco na náhradu nákladů soudního řízení zaplatila pouze částku 191,-Kč, takže dlužné náklady nalézacího řízení činí 6.729,-Kč. V rámci nařízené exekuce pak žalované ještě vznikla další pohledávka z titulu nákladů oprávněného ve výši 5.220,-Kč. Při přezkumném jednání konaném dne 21. 12. 2012 popřel žalobce z pozice insolvenčního správce pohledávku žalované co do pravosti a výše v rozsahu 11.669,-Kč (tj. uznal náklady řízení pouze co do částky 280,-Kč odpovídající jistině pohledávky snížené o již provedenou částečnou úhradu nákladů řízení ve výši 191,-Kč), a to ze shodných důvodů, jako uvádí v podané žalobě. Z elektronického platebního rozkazu Okresního soudu v Benešově ze dne 03. 05. 2012, č. j. 304 EC 75/2012-15, soud zjistil, že jím byla žalované (v daném řízení v pozici žalobkyně) přiznána pohledávka ve výši 510,-Kč a náhrada nákladů řízení ve výši 6.920,-Kč. Podle připojené doložky toto rozhodnutí nabylo právní moci a vykonatelnosti dne 22. 05.2012. Příkazem k úhradě nákladů exekuce vydaným soudním exekutorem Exekutorského úřadu v Chomutově, Mgr. Janem Peroutkou, dne 14. 09. 2012 pod č. j. 135 EX 4020/12-13 bylo prokázáno, že v exekučním řízení na vymožení nákladů nalézacího řízení ve výši 6.729,-Kč byly určeny náklady oprávněného (žalované v nynějším řízení) ve výši 5.220,-Kč. Podle připojené doložky tento příkaz nabyl právní moci dne 04. 10. 2012. Při posouzení této věci je rozhodující výklad ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona, podle nějž jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Jak uzavřel Nejvyšší soud ČR (dále jen NS ) v rozsudku ze dne 29. 08. 2013, sp. zn. 29 ICdo 31/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/2014 (dále též R 3/2014 ): 1) Smysl úpravy obsažené v § 199 odst. 2 insolvenčního zákona je spolehlivě rozpoznatelný již ze zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenčního zákona, který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období 2002-2006 jako tisk č. 1120. Pravidlo obsažené v § 199 odst. 2 insolvenčního zákona (v rozhodném znění) bylo obsaženo v § 199 odst. 3 osnovy, přičemž podle zvláštní části důvodové zprávy (k § 198 a § 199 osnovy), "v § 199 osnova výrazně omezuje právo správce nebo věřitelů popírat vykonatelné pohledávky. Vykonatelná pohledávka může vzniknout (i účelově být "vyrobena"), aniž by proběhlo jakékoli (soudní či jiné) řízení (např. prostřednictvím notářského nebo exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti), jež by ústilo v rozhodnutí o této pohledávce; vykonatelné rozhodnutí též může být přijato, aniž by mu předcházelo jakékoli důkazní řízení opodstatňující závěr o existenci a správnosti výše této pohledávky (může jít např. o platební rozkaz, o rozsudek pro zmeškání nebo o rozsudek pro uznání). To je důvod pro zachování práva popřít i takovou pohledávku. (...) Nejde-li o případ podle tohoto ustanovení (rozuměj podle ustanovení § 199 odst. 2 osnovy, jež se nakonec do insolvenčního zákona nedostalo), lze jako důvod popření vykonatelné pohledávky založené rozhodnutím uplatnit (podle § 199 odst. 3) jen skutečnosti, které v řízení, jež předcházelo vykonatelnému rozhodnutí, neuplatnil dlužník; současně se zapovídá popření takové pohledávky jen pro jiné právní posouzení věci popírajícím (potud osnova vychází z toho, že chyb v právním posouzení věci se nelze nikdy beze zbytku vyvarovat)." 2) Obecně tedy platí, že (ve shodě s dikcí § 199 odst. 2 insolvenčního zákona) u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu (příslušným orgánem tu může být nejen soud, ale např. též orgán veřejné správy nebo rozhodce anebo rozhodčí soud) lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec (např. platební rozkaz nebo směnečný platební rozkaz), nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně (např. rozsudkem pro zmeškání nebo rozsudkem pro uznání). Pro úspěch takového popření bude naopak určující, zda skutečnosti, které dříve neuplatnil dlužník, jsou způsobilé změnit výsledek "sporu o pohledávku" (právě ony jsou důvodem ve výsledku jiného právního posouzení věci); tedy, že v porovnání se skutečnostmi, které dlužník dříve uplatnil, jsou skutečnosti, které dříve uplatněny nebyly, rozhodující příčinou pro určení, že (insolvenčním správcem) žalovaný přihlášený věřitel nemá vůči dlužníku označenou vykonatelnou pohledávku (spor o pravost) nebo pro určení, že (insolvenčním správcem) žalovaný přihlášený věřitel má vůči dlužníku označenou vykonatelnou pohledávku v určité (výrokem rozhodnutí určené) výši (nižší, než je výše přihlášené vykonatelné pohledávky) (spor o výši). 3) Pravidlo, podle kterého u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu nemůže být důvodem popření její pravosti nebo výše "jiné právní posouzení věci" (§ 199 odst. 2, část věty za středníkem, insolvenčního zákona), typově dopadá na situace, kdy při nezpochybněném skutkovém základu věci (tedy, nejsou-li důvodem popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, nebo takové skutečnosti sice byly uplatněny, ale v porovnání s dřívějším rozhodnutím nevedly ke změně skutkových závěrů) měl zjištěný skutkový stav vést k jinému právnímu posouzení věci, než které o něm v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, učinil příslušný orgán. Může jít např. o situaci, kdy příslušný orgán přiznal věřiteli pohledávku vůči dlužníku jako plnění ze smlouvy, ač plnění mělo být přiznáno jako náhrada škody nebo jako bezdůvodné obohacení, nebo o situaci, kdy příslušný orgán sice správně určil (pojmenoval) právní normu, podle které měl být posouzen zjištěný skutkový stav věci, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (...). Přitom je zjevné, že chybné právní posouzení věci příslušným orgánem mohlo vést k přiznání pohledávky věřiteli vůči dlužníku tam, kde by "jiné" (správné) právní posouzení věci vedlo k závěru, že pohledávka není po právu, nebo že nemá být přiznána v celé požadované výši. 4) Právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne. 5) Také v případě, kdy soud rozhoduje o tom, zda vydá rozsudek pro uznání, tedy jestliže žalovaný nárok nebo základ nároku proti němu žalobou uplatněný uznal (§ 153a odst. 1 o. s. ř.), nebo nastala-li fikce uznání nároku žalovaným (§ 153a odst. 3, § 114b odst. 5 o. s. ř.), provádí právní posouzení věci. (...) Jakkoliv ustanovení § 157 odst. 3 o. s. ř. omezuje odůvodnění rozsudku pro uznání pouze na vymezení předmětu řízení (se zjevným záměrem odlišit takto rozsouzenou věc od jiných věcí týchž účastníků) a na stručné vyložení důvodů, pro které soud rozhodl rozsudkem pro uznání, i při takto strukturovaném odůvodnění je závěr o splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání (ať již v textu takového odůvodnění formulovaný výslovně nebo prostřednictvím poukazu na příslušná ustanovení občanského soudního řádu dovolující soudu rozhodnout podle uznání) současně závěrem, jímž soud navenek dává najevo, že nenalezl překážky, jež mu brání rozhodnout o věci podle uznání. Vedle prakticky totožné úpravy pro rozsudek pro zmeškání (srov. § 153b odst. 3 o. s. ř. a § 157 odst. 3 o. s. ř.) lze ve stejném duchu poukázat též na platební rozkaz (§ 172 o. s. ř.), včetně elektronického platebního rozkazu (§ 174a o. s. ř.), a na směnečný (šekový) platební rozkaz (§ 175 o. s. ř.). Tato rozhodnutí mají poté, co nabudou právní moci, účinky pravomocného rozsudku (§ 174 odst. 1, § 175 odst. 3, věta první, o. s. ř.) a neodůvodňují se vůbec. Přitom ovšem skutečnost, že byla vydána, osvědčuje, že soud zkoumal (s pozitivním výsledkem) předpoklady, za nichž vydána být mohla, tedy především, že (u platebního rozkazu a elektronického platebního rozkazu) uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem (§ 172 odst. 1, věta první, o. s. ř.), nebo že (u směnečného /šekového/ platebního rozkazu) žalobce předložil v prvopisu směnku nebo šek, o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k uplatnění práva (§ 175 odst. 1, věta první, o. s. ř.). (...) Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona pak neobsahuje žádnou indicii, z níž by bylo možné dovozovat, že soud před vydáním elektronického platebního rozkazu nezkoumá, zda (při jinak "řádně" vyplněném elektronickém formuláři návrhu na zahájení řízení) uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem. Naopak, odkaz na obdobné použití ustanovení § 172 až § 174 o. s. ř., obsažený v § 174a odst. 2 o. s. ř., při absenci výslovně jiné úpravy v textu § 174a o. s. ř., jednoznačně potvrzuje úsudek, že tuto povinnost má soud (v souladu s dikcí § 172 odst. 1 o. s. ř.) i před vydáním elektronického platebního rozkazu. Opačný výklad (...) by popřel roli soudu vymezenou ústavním pořádkem České republiky (...) Shodně přistoupil k hodnocení zcela srovnatelné žaloby i Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 12. 12. 2013, č. j. 101 VSPH 391/2013-52, 33 ICm 2901/2012, v němž ve vztahu k žalobci uzavřel: Pohledávka v podobě náhrady nákladů soudního řízení není pohledávkou již existující vůči insolvenčnímu dlužníku v době, kdy bylo soudní řízení vedeno, nýbrž tato pohledávka ve vztahu k dlužníkovi vznikla nově až rozhodnutím o jejich náhradě obsaženým v soudním platebním rozkazu a stala se jako příslušenství pohledávky pohledávkou za dlužníkem ve smyslu § 121 odst. 3 obč. zák. až právní mocí platebního rozkazu. Předtím jako pohledávka za dlužníkem neexistovala. Podle právní teorie (např. Drápal L., Bureš J. a kol., občanský soudní řád, komentář I., vydání Praha: C.H.Beck, rok 2009, str. 1009) a judikatury (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 Cdo 238/2007 ze dne 27.9.2007), nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním, nikoliv v hmotném právu a vzniká až na základě pravomocného rozhodnutí, které má v tomto směru konstitutivní povahu. Přezkoumávat správnost takto určené pohledávky soudem v incidenčním sporu znamená zkoumat správnost právního posouzení této pohledávky nově konstituované platebním rozkazem soudu, což je podle názoru odvolacího soudu z hlediska § 199 odst. 2 IZ nepřípustné. Soudem prvního stupně citované nálezy v napadeném rozsudku by bezesporu mohl soud zvažovat při svém rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem ve vlastním nalézacím řízení, tedy v soudním řízení, v němž rozhoduje o dlužné jistině, event. by bylo možno k nim přihlédnout v rámci rozhodování o mimořádných opravných prostředcích při ústavní stížnosti, nemůže však takto postupovat insolvenční soud v incidenčním sporu vyvolaném insolvenčním řízením při přezkoumávání pohledávek přihlášených věřitelem z titulu nákladů soudního řízení, jež mu byly přiznány pravomocným soudním rozhodnutím. Namítá-li tedy žalobce, že přiznáním nároků na náhradu nákladů řízení žalovanému Okresní soud v Benešově nerespektoval nálezy ÚS, jež vyžadují zohlednění proporcionality výše takových nákladů ve vztahu k výši žalované částky, namítá tím vadné právní posouzení ze strany soudu. To však důvodem popření podle § 119 odst. 2 insolvenčního zákona být nemůže a tato otázka tak není otevřena k přezkumu ani soudu v incidenčním sporu. Podle § 199 odst. 3 insolvenčního zákona přitom insolvenční správce již nemůže v incidenční žalobě uplatnit nové důvody popření. Z uvedeného tedy plyne (a v tomto směru je zdejší soud nucen přehodnotit právní posouzení, z nějž vycházel zrušený rozsudek pro uznání), že podaná žaloba musí být zamítnuta, neboť při nezpochybněné existenci pravomocných a vykonatelných rozhodnutí Okresního soudu v Benešově a soudního exekutora Mgr. Jana Peroutky přiznávajících uplatněnou pohledávku brojí pouze proti právnímu posouzení, z nichž tato rozhodnutí vycházejí. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 202 odst. 1 insolvenčního zákona. Byť byla v řízení žalovaná plně úspěšnou, ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení podat odvolání. Odvolání se podává ve dvou vyhotoveních u Krajského soudu v Praze, se sídlem Náměstí Kinských 5, 150 75 Praha 5. O odvolání rozhoduje Vrchní soud v Praze.

V Praze dne 09. července 2014 Mgr. Ing. Petr Šuránek, v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Lucie Pražáková