33 ICm 111/2013
Jednací číslo: 33 ICm 111/2013-29 (KSPH 39 INS 18127/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze, se sídlem Nám. Kinských 5, 150 75 Praha 5-Smíchov, rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem v právní věci žalobkyně Marie anonymizovano , anonymizovano , bytem V Humnech 211, 193 00 Praha 9, zastoupené Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem se sídlem U Studánky 3, 170 00 Praha 7, proti žalovaným: 1) Hlista & Pril, v.o.s., IČ: 29059054, se sídlem Křivenecká 408/6, 181 00 Praha 8, 2) Svitlana anonymizovano , anonymizovano , bytem Kozinova 215, 272 01 Kladno a 3) Taras anonymizovano , nar. 05. 04. 1969, bytem Kozinova 215, 272 01 Kladno, o určení pravosti a výše pohledávky takto:

I. Žaloba o určení, že pohledávka žalobkyně ve výši 218.665,63 Kč přihlášená do insolvenčního řízení na majetek žalovaných 2) a 3) u Krajského soudu v Praze, sp. zn. KSPH 39 INS 18127/2012, je v celém rozsahu po právu, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobou doručenou soudu faxem dne 07. 01. 2013 a potvrzenou originálem podaným na poštu dne 09. 01. 2013 se žalobkyně domáhala proti žalované 1) jako insolvenční správkyni žalovaných 2) a 3) a proti žalovaným 2) a 3) jako dlužníkům určení, že její pohledávka odpovídající účelně vynaloženým nákladům při vedení exekuce evidovaná v insolvenčním řízení dlužnice pod č. 13 je v plném rozsahu po právu. Žalobkyně uvedla, že příslušenství pohledávky ve výši 16. 270,-Kč nepožaduje z titulu pravomocného exekučního příkazu ale jako příslušenství v podobě nákladů vynaložených na vymáhání své pohledávky v duchu § 121 odst. 3 občanského zákoníku. Tyto náklady zaplatila exekutorovi za jeho činnost spočívající v zajištění znaleckého posudku na stanovení obvyklé ceny nemovitostí žalovaných a realizaci prodeje nemovitostí dražbou. Žalobkyně považuje za nespravedlivé, aby musela cokoliv doplácet za svoji snahu domoci se splnění povinnosti, jež žalovaným vznikla ze způsobené škody, a je přesvědčena, že jí placené náklady exekuce jsou příslušenstvím uplatněné pohledávky. Žalovaná 1) uvedla, že na popření pohledávky trvá, neboť žalobkyně nijak nedoložila, že by sporná část příslušenství vznikla před zjištěním úpadku žalovaných 2) a 3). V insolvenčním řízení přitom nelze uznat a zjistit pohledávku, která ke dni zjištění úpadku (21. 09. 2012) ještě neexistuje. Náklady exekučního řízení sice jsou příslušenstvím pohledávky podle § 121 odst. 3 občanského zákoníku, avšak jde o nárok, jenž má základ v procesním právu a jenž je kvantifikován teprve pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu o přiznání jeho náhrady. Žalobkyně nemůže předjímat rozhodnutí příslušného orgánu o náhradě nákladů řízení a nemůže bez takového rozhodnutí ani na povinné přenášet smluvní odměnu, kterou si dohodla s exekutorem. Insolvenční správce také zpochybňuje účelnost odměny v situaci, kdy nemá informaci o tom, že by bylo v exekučním řízení něco vymoženo. Podle něj bude možné náklady exekučního řízení uplatnit po skončení insolvenčního řízení a účelně vynaložené náklady spojené s uplatněním pohledávky mimo souvislost s nalézacím nebo vykonávacím řízením bude možné uplatňovat samostatně také jako náhradu škody vzniklé porušením povinnosti dlužníka splnit svůj dluh řádně a včas. Žalovaná 1) proto navrhla zamítnutí žaloby. Zbylí žalovaní se k podané žalobě nevyjádřili. Žalobkyně v navazující replice uvedla, že netvrdila, že by sporné příslušenství vzniklo před datem zjištění úpadku. Naopak, žalobkyně náklady exekutora zaplatila na základě exekutorem předložené faktury až v listopadu 2012. Má však za to, že náklady vynaložené na činnost exekutora mají základ v hmotném právu, a to v § 121 odst. 3 občanského zákoníku a v § 90 odst. 3 exekučního řádu. Žalobkyně by dále považovala za nespravedlivé, jestliže zákon zakazuje exekutorovi po prohlášení úpadku v exekuci pokračovat a současně by žalobkyni sankcionoval nepřiznáním vynaložených nákladů exekuce. Jako základní právní otázky žalobkyně vnímá: 1) Zda je správné a v souladu s principy právního státu, aby žalobkyni žalovaní způsobili škodu, dobrovolně ji nezaplatili, žalobkyně se musela obrátit na exekutora, který vynaloží náklady na přípravu dražby nemovitostí jako jediného majetku žalovaných, jež si nechá od žalobkyně uhradit, a v konečném důsledku to je žalobkyně, kdo takto vzniknuvší náklady musí nést ze svého ? a 2) Zda je správné a v souladu s principy právního státu, aby se protiprávním jednáním žalovaných zmenšil majetek žalobkyně o 218.665,63 Kč a majetek žalovaných se o tuto částku nezmenšil ? Žalobkyně se domnívá, že to správné není a žádá, aby její žalobě bylo vyhověno. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny zákonné důvody pro projednání incidenční žaloby, a to s kladným závěrem. Žaloba byla podána včas a soud neshledal ani existenci jiných překážek řízení. Soud dále dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout na základě tvrzení účastníků a na základě jimi předložených listinných důkazů a vyzval proto účastníky, aby sdělili, zda souhlasí s tím, aby soud ve věci rozhodl podle § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání. Účastníci s takovým postupem vyslovili souhlas. Z insolvenčního spisu ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 39 INS 18127/2012 vyplývá, že dne 21. 09. 2012 byl zjištěn úpadek žalovaných 2) a 3), insolvenčním správcem byla jmenována žalovaná 1) a současně bylo povoleno řešení úpadku oddlužením (usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 09. 2012, č. j. KSPH 39 INS 18127/2012-A-10). Následně však byl na majetek dlužníků prohlášen konkurs (usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 09. 2012, č. j. KSPH 39 INS 18127/2012-B-20). Dne 24. 10. 2012 byla zdejšímu soudu doručena přihláška pohledávky žalobkyně ve výši 218.665,63 Kč z titulu náhrady škody za poškození motorového vozidla v důsledku nehody způsobené žalovanou 2). Pohledávka byla přihlášena jako vykonatelná na základě rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 15. 07. 2009, č. j. 25 C 59/2009-41, a zajištěná exekutorským zástavním právem k nemovitostem žalovaného 1). Pohledávka sestávala z jistiny ve výši 112.590,-Kč a z příslušenství, jež vedle úroku z prodlení a nákladů soudního řízení zahrnovalo i náklady exekuce hrazené exekutorovi 16.270,-Kč (přihláška žalobkyně ze dne 22. 10. 2012). Z insolvenčního spisu dále plyne, že se dne 07. 12. 2012 konalo přezkumné řízení, v němž společně žalovaný insolvenční správce i dlužníci popřeli pohledávku žalobkyně v části, v níž jako příslušenství pohledávky uplatňovala náklady exekuce hrazené exekutorovi ve výši 16.270,-Kč z důvodu, že nebyl řádně doložen vznik pohledávky, přičemž v této části byla pohledávka přezkoumána jako nevykonatelná. Přezkumného jednání se podle prezenční listiny zúčastnila i žalobkyně prostřednictvím právního zástupce a při tomto jednání se zástupci žalobkyně dostalo odpovídajícího procesního poučení o podmínkách pro podání incidenční žaloby. Vedle toho insolvenční správce zaslal zástupci žalobkyně i vyrozumění o popření pohledávky, které bylo doručeno jejímu zástupci dne 21. 12. 2012 a kde zopakoval, že nebyly doloženy doklady prokazující vznik, existenci ani výši pohledávky (např. pravomocný exekuční příkaz k úhradě nákladů exekučního řízení). Podle § 121 odst. 3 občanského zákoníku jsou příslušenstvím pohledávky úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním. Podle § 90 odst. 2 exekučního řádu mohou exekutor a oprávněný uzavřít písemnou smlouvu o vedení exekuce, v níž mohou sjednat smluvní odměnu za vedení exekuce. Smluvní odměna není nákladem exekuce. Tím není dotčeno právo exekutora na odměnu, náhradu hotových výdajů, náhradu za doručení písemností a náhradu za ztrátu času. Podle § 90 odst. 3 exekučního řádu, nejde-li o exekuci k vymožení výživného nezletilého dítěte, má exekutor právo požadovat od oprávněného přiměřenou zálohu na náklady exekuce. Spotřebovaná část zálohy se oprávněnému nevrací a stává se nákladem oprávněného (§ 87 odst. 2). Podle § 87 odst. 2 až 4 exekučního řádu má oprávněný právo na náhradu nákladů účelně vynaložených k vymáhání nároku (dále jen "náklady oprávněného"). Náklady oprávněného hradí oprávněnému povinný. Náklady exekuce hradí exekutorovi také povinný. Náklady exekuce a náklady oprávněného vymůže exekutor na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce, a to některým ze způsobů určených v exekučním příkazu k provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky. Podle § 88 odst. 1 exekučního řádu určuje náklady exekuce a náklady oprávněného exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce, který doručí oprávněnému a povinnému. Z citovaných ustanovení vyplývá, že příslušenstvím pohledávky jsou i náklady spojené s jejím uplatněním. V případě exekučního řízení však oprávněným vynaložené náklady jsou závazně stanoveny teprve příkazem k úhradě nákladů exekuce podle § 88 odst. 1 exekučního řádu. Plnění, jež žalobkyně exekutorovi poskytla před vydáním tohoto příkazu, může mít povahu zálohy na náklady řízení, jež se však v nespotřebované výši žalobkyni vrací a nemůže tak být nákladem oprávněného (§ 90 odst. 3 exekučního řádu a contrario). Před vydáním příkazu k úhradě nákladů exekuce tak není jisté, zda uhrazená záloha jako celek bude představovat náklad žalobkyně. Účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení přitom nebrání tomu, aby byl oprávněnému přiznán nárok na úhradu nákladů exekuce přiznán, a to bez ohledu na případný výsledek exekuce, a tento nárok lze v insolvenčním řízení uspokojit za předpokladu, že nárok je splatný a byl řádně a včas přihlášen (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 03. 2011, č. j. 103 VSPH 11/2011-47, 69 ICm 731/2010). Žalobkyně k důkazu předložila fakturu soudního exekutora, JUDr. Tomáše Vrány, vystavenou dne 03. 10. 2012, kterou exekutor žalobkyni vyfakturoval smluvní odměnu za vedení exekuce (znalecký posudek, exekuce prodejem nemovitosti, vedení exekuce) ve výši 16.270,-Kč. Z příjmového pokladního dokladu vystaveného zástupcem žalobkyně a z navazujícího výpisu z běžného účtu zástupce žalobkyně dále soud zjistil, že žalobkyně tuto částku uhradila dne 20. 11. 2012 svému zástupci, který ji uhradil soudnímu exekutorovi bankovním převodem již dne 12. 11. 2012. Žalobkyně dále předložila soudu usnesení soudního exekutora, JUDr. Tomáše Vrány, č. j. 103 Ex 02352/10-42, jímž tento exekutor dne 18. 07. 2011 stanovil na základě provedeného znaleckého ocenění cenu nemovitostí ve vlastnictví žalovaného 3) na 3.350.000,-Kč. Usneseními téhož exekutora č. j. 103 Ex 02352/10-15, 103 Ex 02352/10-16 a 103 Ex 02352/10-99, bylo dále prokázáno, že exekutor k předmětným nemovitostem zřídil exekutorské zástavní právo, rozhodl o provedení exekuce jejich prodejem, ale v důsledku zahájení insolvenčního řízení na majetek žalovaného 3), musel již nařízenou dražbu odročit na neurčito. Z tvrzení žalobkyně plyne, že soudní exekutor o nároku žalobkyně jako oprávněné na náhradu nákladů exekuce před podáním přihlášky její pohledávky nerozhodl. Žalobkyně tudíž pohledávkou odpovídající nákladům exekuce ještě nedisponovala a nemohla ji tudíž ani úspěšně podanou přihláškou uplatnit. Podaná žaloba je tudíž nedůvodná. Z předložené faktury navíc plyne, že fakturovaná částka není zálohou na náklady exekuce, jak žalobkyně tvrdila prostřednictvím odkazu na § 90 odst. 3 exekučního řádu, nýbrž smluvní odměnou exekutora. Ta však k nákladům exekuce podle výslovného ustanovení zákona nepatří. Také odborná literatura potvrzuje, že [s]mluvní odměnou je třeba chápat nárok, který byl sjednán ve prospěch exekutora k tíži oprávněného, který nelze vymáhat na povinném. [Kasíková, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 2. vydání, Praha 2010, str. 364]. Smluvní odměna exekutora, kterou hradil oprávněný, tak nepředstavuje nárok, jenž by mohl být uplatňován na povinném. Vůči povinnému lze uplatnit pouze náklady konstituované pravomocným příkazem k úhradě nákladů exekuce ve výši, jež se opírá o příslušnou prováděcí vyhlášku k exekučnímu řádu. Soud se tedy ztotožňuje se stanoviskem insolvenčního správce, že příslušenství pohledávky v podobě nákladů vymáhání pohledávky má procesní základ a je založeno teprve rozhodnutím soudního exekutora. Teprve okamžikem, kdy takové rozhodnutí nabude právní moci, lze odpovídající pohledávku přihlásit do insolvenčního řízení. Je také pravdou, že žalobkyně bude moci přiznanou částku nákladů exekučního řízení, až jí bude přiznána, uplatnit proti žalovaným po skončení insolvenčního řízení. V případě konkursu jí z toho sice žádná výhoda neplyne, v případě, kdy by bylo např. schváleno oddlužení prodejem majetku dlužníka, by to však pro ni naopak výhodné bylo, neboť by měla i reálnou šanci úplného uhrazení takové pohledávky (na rozdíl od poměrné úhrady v insolvenčním řízení). Zákonodárce musel stanovit určitý okamžik, od nějž (až na výjimky) dluhová zátěž majetkové podstaty nebude narůstat, přičemž takto zvolený okamžik může být pro některé věřitele výhodný, pro některé nevýhodný, mj. i návaznosti na zvolený způsob řešení úpadku, nicméně soud v dané úpravě nevidí nic, co by bylo neústavní nebo rozporné s principy právního státu. Odpovědí na otázky žalobkyně tedy je konstatování, že je správné, aby žalobkyně nesla ze svého tu část nákladů exekuce, kterou si o své vůli sjednala nad rámec zákonem a prováděcí vyhláškou stanovené odměny exekutora. V případě zákonné odměny tyto náklady žalobkyně bude moci po žalovaných 2) a 3) uplatňovat, nicméně s ohledem na časovou souslednost úkonů v exekučním a insolvenčním řízení v této věci až po skončení insolvenčního řízení. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaní byli v řízení plně úspěšní, žádné náklady jim však podle obsahu spisu nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení podat odvolání. Odvolání se podává ve dvou vyhotoveních u Krajského soudu v Praze, se sídlem Náměstí Kinských 5, 150 75 Praha 5. O odvolání rozhoduje Vrchní soud v Praze.

V Praze dne 15. července 2013 Mgr. Ing. Petr Šuránek samosoudce

Za správnost vyhotovení: Michaela Vlčková, Leona Vošická v z.